Kterak Sokolové bránili vlajku s hákovým křížem aneb Vídeňští Češi a anšlus v březnu 1938

Je tomu pár neděl, co se v České republice vzpomínalo 70. výročí mnichovských událostí. Česká televize odvysílala nacionálně propagandistický snímek „Uloupená hranice“ (na obrazovku se takhle dostal zpět film promítaný pravidelně předlistopadovým komunistickým režimem) a národovci ronili slzy nad tehdejšími tragickými událostmi, opět nám odvyprávěli příběh o tom, „jak jsme se chtěli bránit ale nemohli jsme“ a sem tam to zakončili jimi rozšířenou a mezi oklamanou veřejností už desetiletí zažitou lží o údajném vyhnání českých obyvatel ze Sudet po jejich záboru Německem v roce 1938. Tato dezinformace je vědomě šířena, aby se tímto způsobem částečně morálně ospravedlnila etnická čistka provedená na 1/3 obyvatel Čech a Moravy, tj. vyhnání Němců po květnu 1945. ( K tomu jak to z Čechy v obsazených Sudetech opravdu bylo, se určitě vrátíme v jednom z příštích příspěvků. )

Skutečně prvními Čechy, kteří se octli pod novou národně socialistickou německou správou, byla velmi početná česká menšina žijící ve Vídni ( a jejím jižním předměstí ). Zejména ke konci 19. století docházelo k velkému přílivu Čechů do hlavního města habsburské říše. Ve Vídni tehdy žilo minimálně čtvrt milionu Čechů a byly místa ve Vídni, kde bylo naprosto běžné slyšet na ulici více češtinu než němčinu. Dělnická čtvrť Favoriten byla jakýmsi centrem české Vídně. ( Že si toho povšiml i A.Hitler v Mein Kampf a nevyjadřoval se o tom určitě pozitivně, je všeobecně známo. Stejně jako jsou známy jeho narážky na vídeňskou němčinu a mentalitu Vídeňáků jako takovou, která se mu protivila. To mu samozřejmě Vídeňáci po přebrání moci národními socialisty skrytě zazlívali. ) Češi se ve Vídni živili hlavně manuální prací, 73 % ve Vídni žijících Čechů pracovalo v průmyslu a řemeslnictví.

Dopad rozpadu monarchie na hlavní město

Zánikem Rakouska-Uherska na podzim roku 1918 se rozpadlo velké organizovaně srostlé hospodářské těleso, které mělo na tehdejší poměry autarkní tj. soběstačný charakter. Po rozpadu říše připadla většina průmyslové produkce nově vzniklému Československu. Vídeň, hlavní a rezidenční město říše čítající 52 milionů obyvatel byla fakticky ze dne na den zbavena své dosavadní funkční úlohy a to pocítil zde sídlící hospodářský aparát monarchie velmi bolestně. Tento zásah měl pro všechny obyvatele města značně negativní biologické, hospodářské a kulturní následky. Po vzniku ČSR docházelo tedy k opačné tendenci a Češi se pozvolna stěhovali z Vídně do nově vzniklého státu, kde si slibovali po hospodářské stránce lepší život. V letech 1919 až 1923 se vrátilo na 150.000 Čechů nazpět do své původní vlasti. První sčítání lidu v nově vzniklém Rakousku ( na základě mateřské řeči ) uvádí 82.000 Čechů žijících ve Vídni. Politicky se tito orientovali na křesťanskosociální stranu ( řemeslníci ) a dělníci založili svojí vlastní českou (!) Tschechische sozialdemokratische Partei ( Česká sociálně demokratická strana ). Německé nacionální ochranné svazy (Schutzverbände) tehdy rozšiřovaly obavy před „slavizací“ a „čechizací“ Vídně a Dolních Rakous, částečně ne bezdůvodně.

„Velkočeské územní plány“

Ve chvíli, kdy už přestala existovat monarchie a Německá Říše byla v roce 1918 také poražena, si pošramocené národní cítění Čechů (díky desetiletím malicherných urážek a odstrkování německy mluvícími občany) hledalo ve Vídni a Dolních Rakousích svůj ventil. Ve spisu „Česká Vídeň“ (byl vydán ve Vídni autory A.Machát, V.Hrdina, F.Jetel a E.Chalupný v roce 1918) se autoři navzájem předháněli v abstruzních nacionalistických požadavcích. Požadovali vytvoření jakéhosi koridoru mezi Československem a Jugoslávií, kde Vídeň měla být „železničním dopravním uzlem“, dále pak i začlenění Vídně a části Dolních Rakous do nově vzniklého československého státu, tak aby „hranice jižního cípu Čech mohla probíhati až po Melk nebo Kremži (Krems), pak podél řeky Dunaje až po město Tulln a odtud přes Vídeňský les do Badenu k jezeru Neziderskému (Neusiedlersee).“ Částečně byly tyto „velkočeské plány“ skutečně předloženy jako memorandum spojencům na mírových konferencích (byly ovšem vítěznými mocnostmi odmítnuty). Vedle verbální národní propagandy se prosadila podstatně účinnější praxe organizovaní transportů potravin z Československa. Potraviny rozděloval „Československý národní výbor pro Dolní Rakousy“ (založen 5.11.1918) českým konzumním sdružením v Rakousku. Tento byl po svém zániku v roce 1923 vystřídán „Československou menšinovou radou pro republiku Rakouskou“. Tato střešní organizace vídeňských Čechů pak prosazovala úspěšně své zájmy i v období připojení Rakouska k Německé Říši v březnu 1938.

Politické a národní aktivity vídeňských Čechů

V politice se nejvíce profiloval sociálně demokratický poslanec rakouského parlamentu František Dvořák (šéfredaktor novin „Vídeňské dělnické listy“). Největšího úspěchu zaznamenali vídeňští Češi ale ve školství. V roce 1926 měli Češi ve Vídni 14 českých veřejných lidových škol (Volksschule) a další soukromé ústavy patřící školnímu spolku „Komenský“, který spravoval 10 lidových škol, 8 hlavních škol (Hauptschule), 1 reálné gymnasium, 1 reálku (Realschule), 1 obchodní školu a 1 dívčí odbornou školu – tj. dohromady existovalo 36 českých škol.

Vedle toho existovalo přes 300 malých nebo větších českých spolků. Nejvíce členů mělo „České srdce“ ( 10.000 ) a spolek „Komenský“ ( 8.000 ). Aktivní byl i „Sokol“, který měl v „župě rakouské“ 14 jednot. Přesto byly početně silnější české cvičební spolky „Rakouský kraj dělnických tělocvičných jednot“ a „Federalistické dělnické tělocvičné jednoty“, tyto byly ale v roce 1934 po převzetí moci po rakouské občanské válce pro svoji sociálně demokratickou a komunistickou orientaci zakázány. Nový politický režim v zemi pod vedením kancléře Dollfusse postihoval vedle rakouských sociálních demokratů a komunistů samozřejmě i české levicové organizace. Nový rakouský režim po únoru 1934 zakázal a rušil levicové politické strany a organizace, následně se ustavila jednotná politická strana „Vaterländische Front“ (Vlastenecká Fronta) propagující „německé a křesťanské Rakousko“. Do této organizace vstupovali i Češi, ale tito svá menšinová práva zastávali nadále prostřednictvím „Menšinové rady“, která svojí funkci téměř nerušeně a neomezeně vykonávala nejen po anšlusu v březnu 1938, ale až do konce války v roce 1945. V roce 1934 se k české národnosti přihlásilo už pouze 40.000 Vídeňáků, zbytek mezitím asimiloval a přijal německou národnost.

Češi a nástup národního socialismu v Rakousku

Po sjednocení Rakouska s Německem v březnu 1938 pozval nový, národně socialistický starosta Vídně Dr. Neubacher delegaci české Menšinové rady, aby jí prezentoval linii národních socialistů v otázce národnostních menšin a řekl, že národně socialistická strana „zná hodnotu upřímného národního citu“ a proto „ve svém národně socialistickém programu není obsaženo žádné úsilí o odnárodnění“ a žádal zástupce Čechů, aby v případech, kdyby podřízení funkcionáři NSDAP jednali proti těmto zásadám, se se stížnostmi obraceli osobně na starostu města a tento že pak učiní patřičnou nápravu. Čeští zástupci na oplátku slíbili loajálnost vůči novému režimu, kterou vyjádřili výzvou ke kladnému odevzdání hlasu v lidovém hlasování o „sjednocení Východní Marky s Německem“. Neubacher požádal, aby Češi referovali o případných pokusech, kdyby byl na české rodiče vytvářen nátlak, aby přihlásili své děti do německých škol a řekl: „Rakouští Čechoslováci mohou mít proto plnou důvěru ke starostovi města Vídně a nemusí mít z ničeho obavy.“ K respektování národnostních práv české menšiny se cítil Neubacher zavázán i po lidovém hlasování a například v roce 1939 psal župnímu vedoucímu a říšskému komisařovi Bürckelovi, že česká menšina ve Vídni již nepředstavuje hrozbu pro vlastní národ a tudíž „nám to značně usnadňuje politiku největšího vycházení vstříc“ vůči vídeňským Čechům.

Poprask kolem vídeňských Sokolů v Praze

Díky své nacionální a cvičební disciplíně byl vídeňský Sokol (založený jako „župa rakouská“ v roce 1893) chápán jako reprezentativní pojítko k sousední vlasti a tyto vazby měly být demonstrovány i po připojení Rakouska k národně socialistickém Německu účastí na 10. jubilejním Sletu začátkem července 1938 v Praze. Sokolský časopis „Stráž na Dunaji – Věstník sokolské župy Rakouské“ v dubnu 1938 radostně oznámil, že je povolena plná účast vídeňských Sokolů na Sletu v Praze. Tento plán nebyl pokažen ani událostmi kolem částečné mobilizace v Československu v květnu 1938, ačkoliv tato vojensko-politická akce, jejíž skutečné důvody a cíle dodnes nejsou dostatečně vyjasněny, zanechala všeobecně negativní protičeskou odezvu v postojích funkcionářů NSDAP. Přes napjaté mezinárodní vztahy byla účast Sokolů na Sletu v Praze povolena a byl jim zaručen i návrat do Říše. Počítalo se s 1.500 účastníky, kteří se do Prahy vydají hromadně vlakovými transporty a dalšími individuálně cestujícími. V přísně tajném hlášení psal o sokolské účasti župní vedoucí „Dolní Dunaje“ ( tj. Dolních Rakous ) Gerland:

„Dozvídám se právě prostřednictvím dopisovatele jedněch sudetoněmeckých novin, že se vídeňští Sokolové v Praze chovali vesměs slušně. Jeli do Prahy ... s vlajkou s hákovým křížem, museli ji ale na pražském nádraží odevzdat, protože jim bylo vyhrožováno a řečeno, že budou zbiti, pokud by pochodovali s vlajkou na které je hákový kříž. Přesto vídeňští Češi nadále trvali na tom, aby směli ukazovat vlajku s hákovým křížem. V návaznosti na to bylo v ulicích, kterými byl v Praze veden pochod Sokolů, tlampači po dobu celého dopoledne v krátkých časových úsecích hlášeno, aby se Češi chovali klidně, až vídeňští Sokolové napochodují s praporem s hákovým křížem... Cvičebně se vídeňští Sokolové prý výtečně předvedli.“ Tolik pozitivní vyjádření funkcionáře NSDAP, kterého ale jinak určitě nemusíme podezřívat z přílišné náklonnosti k Čechům (!).

Nicméně bylo toto odvážné vystoupení na Sletu nejenom vrcholným úspěchem národního uvědomění vídeňských Čechů ale zároveň i jakýmsi epilogem. Po mnichovských událostech a po vzniku Protektorátu Čechy a Morava přišli vídeňští Češi o svou největší psychickou podporu a tudíž hlavní úsilí spočívalo nyní v tom, udržet v přežití co možná nejvíce českých škol a spolků. Národní „tvrdošíjnost“ postupně upadala a velká část vídeňských Čechů za války co se týče národnostního cítění postupem času rezignovala a asimilovala s okolím. Toto ale nemění nic na jednoznačné skutečnosti, že vídeňští Češi nebyli po převzetí moci nacisty nikterak perzekuováni a nadále mohli využívat svých národnostních práv.

Foto: Lothar Rübelt, Österreich zwischen den Kriegen, Fritz Molden Verlag, Wien-München-Zürich 1979

90. výročí vzniku ČSR: "Vlastenci" s čistým štítem?

Zvláštní to všehochuť politických uskupení se letos 28. října, při příležitosti 90. výročí vzniku „milovaného Československa“, hnijícího mezitím víc jak 15 let na smetišti dějin, zase opět hlasitě přihlásila ke slovu a demonstrovala své vlastenecké cítění. Zástupci rozličných politických uskupení odhodili a přehlíželi vzájemné antipatie a společným hlasem pěli ódy na historický odkaz první republiky, tzv. odboje atd., a přitom neopomínali varovat před údajnými revizionisty, revanšisty a domácími zaprodanci a novodobými kolaboranty.

Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková (viz. foto) si veřejně postěžovala nad tím, že mladí lidé v České republice údajně ztrácejí národní hrdost a zapomínají i na „jeden z nejdůležitějších okamžiků v české historii“, čímž 28. říjen podle ní byl. V Národním muzeu promluvili i primátor města Prahy Pavel Bém a předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček. Ten podpořil stížnost Dvořákové, že zejména mladší generace je vůči historii lhostejná. Podobně se pohoršoval i kolega Dvořákové, činitel Svazu bojovníků Robert Bardfeld. Svaz bojovníků pravidelně fňuká nad tím, že je mu ve veřejnosti dáváno málo prostoru a požaduje ještě větší podporu státu a médií. Svaz už vícekrát vyžadoval veřejné omluvy a „korekce“ od různých českých médií.

Nad Českým svazem bojovníků za svobodu, a především nad jeho náčelnicí, dlouholetou členkou KSČ a přesvědčenou komunistkou a šovinistickou němcožroutkou Dvořákovou, drží ochranou ruku populista Václav Klaus, který o téhle dámě prohlásil: „Je to člověk pevných názorů, nepodléhající módním vlnám a zkresleným výkladům dějinných událostí.“ Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) sdružuje přes 10.500 členů a vládnou v něm tvrdou rukou představitelé komunistického „protinacistického“ odboje. Kontinuálně navazuje na Svaz protifašistických bojovníků založený komunisty v roce 1951 a v roce 1990 se pouze formálně přejmenoval. Tento svaz proslul za komunistické diktatury svojí extrémní ideologizací a věrnou službou komunistickému režimu, který mu za odměnu dával nesmírný prostor (intenzivní besídky „odbojářů“ a „partyzánů“ s mládeží na školách apod.). Co na tom, že vysoké funkce ve Svazu byly obsazovány pochybnými osobnostmi, jako tomu například bylo v případě masového vraha a válečného zločince Karola Pazúra. Ten společně se svými kumpány v červnu 1945 ve Švédských šancích na Přerovsku chladnokrevně pozabíjel 265 německých civilistů – jednalo se v drtivé většině o ženy, starce, děti a nemluvňata (s největší pravděpodobností byli mezi zavražděnými i Slováci). Zabitím Němců si tehdy chtěl napravit svojí reputaci jako partyzán, byl sám totiž kdysi členem Hlinkových gard.

Obvyklou ozdobou srazů ČSBS je i bývalý komunistický prokurátor Karel Vaš. Tento téměř devadesátiletý kmet se těší pevnému zdraví a jako „protinacistický odbojář“ ( působil za války u československých vojsk v SSSR mj. jako agent sovětské tajné služby NKVD) se může těšit i na několikatisícový příspěvek k důchodu podle nového zákona o odškodnění tzv. protinacistických odbojářů. "Jeho trestné činy, kdy posílal desítky lidí, kteří se provinili či znelíbili komunistickému režimu na smrt, jsou promlčeny", napsal o něm časopis Týden. Vaš se účastní jako čestný host všech vzpomínek na „protinacistický odboj“ vedle senátorů, poslanců a členů Svazu bojovníků.

Klaus tak udržuje vřelé vztahy s největší organizací sdružující bývalé odbojáře, která na svých internetových stránkách otevřeně proklamuje nenávist ke všemu německému, a to očividně i za cenu neobjektivního falšování dějin našeho národa. Nenávist proklamují bezostyšně a doslova – jakýsi Jiří Hájek píše na stránkách Svazu pod nadpisem Pravda o duši českého národa:

„Už od husitských dob český národ Němce, šlechtu a katolickou církev upřímně nenávidí, a tato vlastnost, podporovaná v 19. století českými spisovateli (A.Jiráskem) a především profesorem – pozdějším prezidentem T.G.Masarykem, je trvalou součástí charakteru českého národa. Ve stopách TGM pokračoval i prezident Edvard Beneš a k naprosté dokonalosti nenávist vůči Němcům, šlechtě a katolické církvi dovedli komunisté… Bojem proti nacistům a sametovou revolucí v roce 1989 byl český národ osvobozen, aby mohl svobodně nenávidět.“ Co dodat, otevřeněji to říci už nejde!

Jistě, kdo se podívá do Národního osvobození, novin vydávaných Svazem, pozná, že v této organizaci mají hlavní slovo lidé plní nenávisti vůči Němcům i lidem prosazujícím smíření. Předsedkyně Svazu Dvořáková byla mezi prvními, kdo děkovali expremiérovi Miloši Zemanovi za jeho sprosté výroky o Rakušanech a sudetských Němcích. Neméně silné je i židovské křídlo uvnitř Svazu– ČSBS inkasoval nemalé peníze z česko-německého fondu budoucnosti. Příliv finančního odškodnění z Německa je lákavý. Symbióza našich odbojářů, sionistických zájmových kruhů a našich pseudovlastenců a populistů šířících pod rouškou údajných národních zájmů nesnášenlivost je viditelná především horlivostí ve falšování historických souvislostí a dat a šíření starých, v zásadě vylhaných národních mýtů. Tak například, pokud jde o tzv. odboj a tzv. československé oběti nacistického teroru, záměrně všechny zúčastněné strany smazávají rozdíly mezi oběťmi rasových a politických postihů. V tisku a na „vlasteneckých“ akcích běžně kolují vylhaná astronomické čísla obětí jako např. „250.000 Němci zabitých Čechů“ a nebo „360.000 zabitých Čechoslováků“, sugeruje se - v tomhle případě to můžeme doslovně říci - výmysl (žido)bolševických ideologů, že všichni Češi měli být Němci fyzicky vyhlazeni, židovské oběti bývají vydávány za české oběti.

Český svaz bojovníků za svobodu pořádal několikrát společné akce s KSČM, Klubem českého pohraničí (KČP), kontaktuje se i s Vlasteneckým klubem. KČP věrně oslavuje předlistopadovou diktaturu a popírá její zločiny, řada členů klubu má za sebou působení u Sládkových republikánů. Návštěva oficiálních stránek KČP mluví ale jasně: hned na hlavní stránce narazíme na fotografie z posledních akcí, na kterých – světe div se – účastníci vesele mávají rudými prapory se srpem a kladivem. A při kliknutím na button Hraničář vyskočí obsáhlý článek funkcionáře KSČM vychvalujícího postoje KSČ za první republiky, v krizi let 1938-1939 a za protektorátu. Článek je prošpikován tradičními zkresleními a vylhanými tvrzeními.

Můžeme zde hovořit o neobolševických a levicově nacionalistických skupinách, přičemž levicoví nacionalisté se hlásí k myšlence slovanské vzájemnosti. Neobolševici a nacionalisté se vzájemně prolínají, prorůstají do státních struktur a část z nich usiluje o obnovu mocenské sféry Ruska ve střední Evropě. Hlásají věci, které každého průměrného Čecha chytí za srdce: sociální spravedlnost a slovanské bratrství. České slovanství spočívá na nevyrovnaností nad svou minulostí a na nenávisti k Němcům, mocně živené podvědomýcm strachem z odplaty za deportaci 3 milionů německého obyvatelstva z Čech a Moravy po konci 2. světové války. Naši pseudovlastenci zcela cíleně vyzdvihují nenávist k sudetským Němcům.

Dnes již víme, že ony dva heroizované milníky českých dějin, které jsou nám stále vyzdvihovány a zdůrazňovány, totiž odboj v éře Protektorátu Čechy a Morava, respektive oběti po Benešem zosnovaném atentátu na Reinharda Heydricha, a ono oslavované, de facto poválečné teatrální „Pražské národní povstání“ , bylo jen šikovnou psychologickou hrou nově nastupujících mocipánů. Z vojenskostrategického hlediska se v obou případech jednalo o naprosto zbytečné provokativní akce, které stály mnoho lidských životů. Efekt měl být v první řadě psychologický a historie ukázala, že tento plán nakonec skutečně vyšel. V momentu, kdy se světová veřejnost dozvídala o Lidicích, si Beneš a jeho exilová vláda spokojeně mnuli ruce a věděli, že jejich chladnokrevně naplánovaná akce dosáhla vytouženého efektu – konečně tekla česká krev a mohl se udělat patřičný dojem na spojence. Podobně tomu bylo i s pražským povstáním. Na poslední chvíli bylo nutno ještě něco podniknout, aby si spojenci náhodou neřekli, že Češi protektorát jen pasivně a bez odporu přežili a dokoncebyli tací, kteří na masových demonstracích zvedali pravice a vyjadřovali podporu protektorátní vládě a Říši. A tak tu byl v květnu 1945 nápad stavět se do cesty zdecimovaným německým vojákům, ustupujícím a prchajícím do amerického zajetí. Opět zbytečně tekla česká krev a opět z toho těžil Beneš a bolševici. Edvard Beneš po válce otevřeně řekl, že nebýt odboje Heydrichiády, pražského povstání) spojenci by nikdy nedovolili nové uspořádání Československa v předmnichovské podobě, včetně vyhnání Němců. Beneš ale už daleko dříve, na podzim roku 1943 neváhal navštívit diktátora Stalina, aby získal Sověty pro jeho vytoužené poválečné vyhnání Němců z Čech a Moravy. Dokonce neváhal pokoušet získat Stalina tvrzením, že vysídlení Němců z pohraničí zahájí podle něj socialistickou revoluci v Československu, neboť veškerý jejich majetek přejde do socialistického vlastnictví a bude spravován českým proletariátem. A tato revoluce že se pak přenese i na celý zbytek poválečné ČSR. Prezident Beneš účinně připravil „velký únor 1948“, to je nesporné. Chápal vyhnání Němců a uspořádání nového Československa podle svých představ za prioritu a to i za cenu bolševizace, kterou považoval za menší zlo. Nelze se tedy divit, že „odbojáři“ a „hraničáři“ na tyto tradice rádi navazují a vzpomínají.

Když jsme u našich šovinistických organizací jako Český svaz bojovníků za svobodu nebo Klub českého pohraničí, lze každému doporučit udělat si objektivní obrázek tím, že se pokusíte s těmihle lidmi o diskusi, třeba jen nějakým příspěvkem na jejich „diskusních fórech“. Tak například na stránkách Svazu bojovníků se můžete sice začíst do příspěvků více či méně inteligentních, vesměs psaných v oblíbeném stále omílaném protiněmeckém šovinistickém a devotním čechoslovastickém duchu. Sebemenší blábol, notující těmhle lidem v jejich nenávisti a šovinismu, si tam najde místo na zveřejnění. V opačném případě ale už neprojdete cenzurou. Podobně je tomu na stránkách Klubu českého pohraničí, kde se sice příspěvek na chvíli objeví, zakrátko je však smazán. Ti lidé totiž nejsou zvyklí na to, že jim někdo oponuje a že jich tvrzení někdo věcně vyvrací. Když se oni rozvypráví kterémkoliv „kolaborantovi“, vykreslí danou osobu samozřejmě vždy jako bezcharakterní, slabošské, oportunisticky vypočítavé a psychicky labilní individuum a ne jako člověka s vlastním mozkem a s vlastním přesvědčením, lišícím se od toho jimi chápaného „vlasteneckého cítění“.

Naši odbojáři, partyzáni, vězni KZ, ex-letci, Sokolové apod. jsou zvyklí na to, že jsou chápáni jako národní autorita, že je celý náš politický kašperlteátr, od Klause až po místního politika, který jim čerstvě odhalil nový Benešův pomník, uctívá jako nějaké národní ikony a obvěšuje je medailemi a vyznamenáními. Jejich kolikrát naprosto překroucené podání našich dějin zůstává totiž bez kritického povšimnutí a hlasů, které si dovolí jim protiřečit, je vskutku málo. Tihle lidé musí být upřímně řečeno v nepříjemném šoku, když je někdo konfrontuje s jinou pravdou a s fakty. Jsou přeci chloubou národa, reprezentace odboje, národní bozi, není-liž pravda? Že si to vůbec někdo může dovolit ?! Že je nevhodné je kritizovat a poukazovat na jejich příležitostné lži ? Nebo už přeci jen konečně ANO? ... Víc než 60 let po válce toto téma nesmíme tabuizovat.

O co těmhle lidem jde, se můžeme také přesvědčit mezi řádky – v projevech bubnují na poplach, že je třeba stále, stále a stále zdůrazňovat a připomínat si odboj a minulost, že je třeba uctívat naší bývalou československou státnost, klanět se pomníkům Beneše a Masaryka. Nebo originálními slovy soudružky Dvořákové z ČSBS hrozí, že Česká republika se „rozpustí jako cukr v hnědé kávě“. Tihle lidé jsou vyloženě nervózní z toho, že už nemají ideologicky pod kontrolou naši mládež v takové míře jak tomu bylo za komunistické diktatury, kdy se pravidelně konaly povinné besídky s „partyzány“ a „odbojáři“ z „Československého svazu protifašistických bojovníků“ na školách a jsou znepokojeni, že dnešní mladá generace má díky intenzivním stykům přes hranice svůj objektivnější názor a že je k Němcům „až příliš přátelská“ a imunní k našim „dnešním kolaborantům a zaprodancům“. Chtějí a přiživují nenávist pod záštitou humanismu a vlastenectví. Přitom jejich nenávist a štvaní s humanismem nemá nic společného, ba naopak. Je na čase, aby se upřímné, skutečně sebevědomé české národní cítění těmhle uskupením postavilo. Češi, kteří se staví proti jejich vylhanému šovinismu, to bude pro ně smrtelná rána – ještě než nastane čas jejich věkem podmíněného biologického odchodu ze scény! A bude to triumf nad starými nádory v našem národě.

Foto: TÝDEN