Vtěchto dnech si připomeneme 65. výročí cesty „exilového prezidenta“ Beneše do Moskvy, kde uzavřel osudnou smlouvu o spojenectví se SSSR. Osudnou proto, že tento deal zpečetil další osudy Čech a Moravy na půl století a jeho neblahé dopady nás pronásledují dodnes. Mnozí, i k nacionální pravici se hlásící jedinci si neradi připouští, že opravdovými architekty současných etnicko-demograficky podmíněných sociálních problémů a nepokojů v pohraničních oblastech naší země jsou nepřímo šovinisté v bývalém „československém“ odboji, kteří si již v prvních měsících existence Protektorátu Čechy a Morava stanovili jako hlavní cíl vyhnání nebo vylikvidování německého (a maďarského) obyvatelstva nacházejícího se na území bývalého Československa. Jejich snem byla porážka národního socialismu a následovné vytvoření nového, čistě slovanského Československa. Vyhnání Němců a Maďarů nebylo žádným trestem „za nacistická zvěrstva“, jak se proklamuje. Slováci jako slovanský národ byli od tohoto kolektivního trestu ušetřeni, přestože se – kolektivně vzato – stejně tak podíleli na rozbití ČSR a dokonce podporovali samostatný fašistický stát, který byl spojencem Německa a slovenská armáda bojovala na východní frontě. Vidina čistě slovanského Československa byla slepá ke skutečnosti, že uskutečnění tohoto panslavistického cíle za pomoci velkého slovanského bratra SSSR přivede do země automaticky i komunistickou diktaturu a tím nevídaný kulturní a hospodářský úpadek.
Beneš nikdy neměl demokratické právo vystupovat v exilu jako prezident
Edvard Beneš se Mnichovem trápil celý zbytek života. Mohl si za Mnichov sám, přesto jej prý události s ním spojené uvrhly do nejhlubších hlubin lidského zoufalství. Svému životopisci C. Mackenziemu se svěřil: „Mohu vám prohlásit, že jsem od 30. září 1938 nepřestal dnem i nocí přemýšlet o tom, jak bych mohl dosáhnout očištění hanebného mnichovského diktátu s politickou i mravní satisfakcí Československa, které by byl málem zničil. Žil jsem jediné myšlence a jedinému životnímu cíli: odčinit Mnichov a obnovit Československou republiku.“
Publicista Aleš Novotný píše o Benešových motivech: „Teprve 15. březen 1939 „zrušil“ pouhou silou faktů Mnichov a vlil bohužel znovu život do srdcem mrňavého učitýlka sociologie, který začal snít v Anglii o novém prezidentství a pomstě za své pokoření, jehož vlastní míru zavinění ovšem vidět nehodlal. Beneš ovšem zcela právoplatně abdikoval, jeho podpis je zachycen na filmu, existují jeho dopisy Háchovi, kde jej oslovuje oprávněně „pane prezidente“. Beneš proto nikdy neměl nejmenší demokratické oprávnění vystupovat znovu jako „nepřetržitý“ prezident „nepřetržitě“ existující Republiky československé.
Celou svou další činnost zaměřil jen k jedinému cíli – k pomstě na českých Němcích, neboť jinak se to vyjádřit nedá. Neváhal pro svou mrzkou ješitnost ani uhánět do Moskvy, v roce 1943 naprosto zbytečně, a podepisovat tam jinak nepochopitelné smlouvy o našem příštím poddanství.“
Odbojáři tlačí na Beneše, aby přitvrdil v politice vyhnání Němců
Nemusíme teď vzpomínat prvorepublikové snahy o čechizaci pohraničí, s březnem 1939 dosáhly tyto snahy agresivní spád. Postupně, hned od počátku Protektorátu, se vytváří v odbojových českých složkách idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik a to fyzickým vyhubením Němců. První návrhy padly ještě v období před 28.10.1939, kdy ještě ani nebyli zastřeleni dva demonstranti a devět studentů. Už v březnu 1940, po pouhém roku existence Protektorátu, psal ilegální šovinistický časopis V boj v článku Co se má stát se sudetskými Němci: „Pro divoké bestie, jakými se Němci opět ukázali být, není na místě shovívavost. (...) A proto si musíme v obnovené republice zajistit budoucnost vykořeněním německého elementu uvnitř hranic.“ Masarykovsky orientovaný ilegální časopis Český kurýr v září 1941 proklamuje nově vzniklou ČSR jako „národní stát slovanský“. Domácí odboj si vyhnání Němců a Maďarů z budoucího Československa vytýčil jako jeden z prioritních cílů a dokonce vyvíjel na Beneše tlak, aby usiloval o vyhnání všech Němců bez výjimky. Beneš měl totiž zpočátku umírněnější představy – například byla nejdříve řeč o transferu 1,5 milionu nepolepšitelných mladých německých nacistů, později se vyhnání mělo týkat všech lidí, kteří v roce 1935 volili SdP apod. S tím ale odbojové organizace nesouhlasily, usilovaly o vyhnání a vyvlastnění všech Němců z Čech a Moravy. Například odbojová organizace Politické ústředí (PÚ) v prosinci 1940 Beneše v souvislosti s jeho původními umírněnějšími plány odsunu Němců jasně varuje: „Takový plán by znemožnil Váš návrat.“
Proč bylo nutno získat podporu velkého slovanského bratra
Pro Beneše bylo zpočátku přetěžkým úkolem získat pro kompletní transfer Němců sympatie a souhlas západních mocností. Věděl, že Anglie, Francie a USA nebudou s podobnou etnickou čistkou nikdy souhlasit. Skutečně na to ani nebyla vhodná chvíle, protože v Protektorátu šel v letech 1941-1942 život svou cestou a zvláště po příchodu Reinharda Heydricha do českých zemí tzv. domácí odboj ustrnul na bodu nula a dělnictvo se čím dál více těšilo z populárních sociálních reforem a dosud nevídaných sociálních opatření, která s sebou Heydrich do země přinesl. Londýnský exil musel proto zinscenovat na Heydricha atentát, aby tak chladnokrevně dosáhl kýženého efektu. Exilový Londýn doufal v prolévání české krve, aby své chlebodárce na sebe upozornil a získal podporu západních mocností. Jednou ranou se atentátem také zbavil politicky nebezpečného Heydricha, jeho politika se pro exil mohla stát osudovou, nebýt jeho zavraždění londýnskými agenty. Beneš totiž v duchu proklínal „prodejné české dělnictvo“ mající sympatie k Heydrichem zavedeným výhodám.
Další vážnou Benešovou překážkou byla početná exilová sudetoněmecká sociální demokracie v Londýně uskupující se kolem Wenzela Jaksche. Britská vláda totiž po poražení Německa automaticky počítala se spoluúčastí sudetoněmeckých demokratických sil (tedy ne-nacistů) na budování nového Československa. Zpočátku dokonce ani nebylo ujasněno, že se nějaké Československo bude obnovovat v předmnichovských hranicích. Atentát na Heydricha se pro Beneše ukázal jako vítězný tah: po národněsocialistické odvetě v Protektorátě a vyhlazení Lidic jako reakci na atentát Britové začali zase vážně uvažovat o obnovení ČSR v hranicích z roku 1918, ale hlavně: sudetoněmečtí sociální demokraté byli po heydrichiádě pro Londýn morálně vyřazeni a nepočítalo se s nimi jako s rovnocennými partnery. Beneš se tak zbavil své zátěže, mohl rozhodovat o osudech odvěké vlasti Čechů a Němců bez účasti sudetoněmeckých emigrantů a nerušeně chystat „vylikvidování Němců v ČSR“ (podle jeho vlastních slov). Kontaktům s Wenzelem Jakschem se čím dál více mohl vyhýbat a v podstatě jej ignoroval, Jakschovi Beneš zatrhl už i proslovy ke svým krajanům ve vysílání BBC.
Stalin – Benešův opravdový garant etnické čistky
Beneš se obával jednoho – že by Anglie a Francie zastávala „demokratické řešení“ sudetoněmecké otázky, tj. že by se před soud po válce postavili sudetští Němci aktivní v SS nebo Gestapu apod. To by aloe znamenalo, že by budoucí Československo zůstalo nadále mnohonárodnostním státem a nestalo by se státem Čechů a Slováků a tím by Beneš nenapravil svou pověst a nezískal poválečnou podporu českých odbojářů. S tím bylo z pohledu Beneše potřeba něco udělat.
Po napadení SSSR Německem věděl Beneš, že se svými plány pochodí nejlépe u Stalina v Moskvě. Po červenci 1941 sovětští komunisté otočili totiž o 180 stupňů: zatímco doposud nabádali české komunisty k tomu, aby čeští komunisté společnými silami bojovali s německými komunisty proti národnímu socialismu a umírňovali Čechy v protiněmeckých vášních, tak po započnutí války s Německem sovětští bolševici podporovali všeobecně protiněmecké snahy. Po Stalingradu si bolševici navíc začali malovat představy o rozšíření svého mocenskopolitického vlivu ve střední Evropě. Sovětský svaz také jako první potvrdil předmnichovské hranice ČSR .
Beneš vyhnání Němců Stalinovi nabízí jako příležitost k odstartování socialistické revoluce
Do Moskvy se Beneš tedy rozjel na podzim 1943. Do svých plánů odsunu zasvětil hned přímo Stalina, dříve než československé soudruhy. Pro velkého diktátora byly myšlenky na vyhnání Sudetoněmců nové, Beneš ho musel o celé záležitosti přesvědčit - a nakonec získal Stalina jako prvního ze světových politiků pro totální transfer sudetských Němců. Beneš tvrdil Stalinovi, že vysídlením Němců z pohraničí se zahájí socialistická revoluce v Československu, neboť veškerý jejich majetek přejde do socialistického vlastnictví a bude spravován českým proletariátem. Takto uskutečněná revoluce se pak bude z těchto krajů rozšiřovat na celé území republiky. Ve verbální přizpůsobivosti zašel tak daleko, že vyhnání menšin na území Československa vylíčil jako „součást poválečné politické, hospodářské a sociální pětiletky“. U Stalina neuspěl pouze v potrestání Slováků jako občanů státu válčícího na straně protivníka. Stalin trval na tom, že žádný slovanský národ nesmí být potrestán.
Pří příležitosti podepsání spojenecké smlouvy se SSSR se Beneš setkal i s komunistou Gottwaldem a jeho druhy a slíbil jim: „Budete nejsilnějším prvkem v novém režimu. A já ten prvek budu vždy podporovat... Bude-li naše dohoda upřímná a čestná, pak budou komunisté a Beneš znamenat sílu, kterou nikdo nezdolá.“
Beneš: „Jsme Slované a jsme sousedi SSSR, převážně slovanského státu. Je přirozené, že jeho socialistická struktura má na nás vliv.“
Z Moskvy Beneš 21. prosince 1943 v rozhlasovém vysílání do Protektorátu a na Slovensko oznámil: v poválečné republice se počet politických stran omezí, zavede se lidová demokracie, nastoupí těsná hospodářská spolupráce se SSSR, která bude vyžadovat přestavbu průmyslu a dopravy, vědecky se připraví „první pětiletka“. Z předchozích faktů je naprosto zřejmé, že Edvard Beneš – prezident, který se údajně „zasloužil o stát“ ( ?!? ) – přímo nasměroval poválečnou cestu Československa ke komunismu a účinně tak připravil Velký Únor v roce 1948. O tom nepochybují a naši pravicoví národovci. Zamlčuje se ale, co k tomu Beneše v první řadě vedlo a co jej motivovalo k tomu, že se chtěl za každou cenu zalíbit i bolševikům. Je velikým omylem domnívat se, že „chudák Beneš sedl na lep Stalinovi“, pravda je mnohem odpornější: Beneš prodal svou vlast promyšleně a zcela chladnokrevně Stalinovi a jeho českým komunistickým nohsledům, jen aby měl jistotu, že dosáhne své pomsty na Němcích a spravil si pověst u po vyhnání Němců volajících šovinistických odbojářů.