Leden 1942 se v protektorátních dějinách vyznačuje jako začátek nové epochy, vyvolaný rekonstrukcí vládního kabinetu. Tato nově sestavená vláda se jednoznačně distancovala od politiky expremiéra Eliáše a měla se zároveň stát vládou pozitivních aktivistických sil. Emanuel Moravec se 19. 1. 1942 stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty a týden nato v proslovu k českým novinářům konstatoval: „Prospali jsme tři roky velikých možností… Vláda z 19. ledna se připravuje k rozhodnému boji s temnými a zaostalými silami.“ V této chvíli neměl ještě tušení, že právě rok 1942 bude pro tento boj rokem skutečně nadmíru náročným také tím, že přinese i značné oběti a zanechá národu i bolavé rány. Moravec tehdy ještě nemohl vědět, že zrovna v roce jeho nástupu do úřadu bude muset čelit z dosavadního hlediska nepředstavitelným překážkám a že jeho ideologický boj bude vyžadovat ještě více nasazení, sil a nápaditosti než kdykoliv předtím. Krátce po nastoupení do funkce však mohl s potěšením veřejně promluvit v rozhlase o výsledcích krátkodobé 10tidenní dobrovolné sběrné akce zimních potřeb pro vojáky Wehrmachtu mezi českým obyvatelstvem, která se setkala zejména mezi českými dělníky a sedláky s patřičnou odezvou.Na druhé straně právě z důvodů jiných úskalí roku 1942 si toto těžké období od Moravce vyžádalo mimořádně plodnou tvůrčí aktivistickou činnost, jejímž výsledkem je bezpochyby celá řada projevů, proslovů, komentářů a úvodníků určených nejširší veřejnosti. Na těchto místech si chceme připomínat letošní 70. jubileum vzniku Protektorátu mimo jiné i formou volného pokračování výběru zajímavých pasáží a myšlenek, podávajících nejen svědectví o dané době, ale i zároveň nám umožňujících posoudit různé dějinné souvislosti z dnešku netypického pohledu, přičemž řada myšlenek má nadčasovou platnost a lze k nim najít paralely i v současnosti.
K česko-německým vztahům Moravec 2. 2. 1942 napsal v Lidových novinách:
„Český národ představuje už plných tisíc let hraničáře západní kultury germánsko – románské proti Východu, který stál dlouho pod vlivem tatarsko – moslimským. České dějiny jsou plné bojů s tímto východním světem a vždy bylo přitom naše místo po boku Němců, Charvátů a ostatních evropských národů, když šlo o osud celého kontinentu nebo střední Evropy. Češi nikdy nešli v minulosti s Východem proti Západu. Proto snad jsou určité těžkosti soužití mezi Němci a Čechy, protože oba národové jsou si tak příbuzní a blízcí. Dějiny jednoho bez druhého jsou nemyslitelné. Je tu jednota rasy, jednota kultury, jednota způsobu života a jednota pracovního dynamismu a podnikavosti… Přes všechny uměle scénované spory mezi dvěma národy nakonec vítězí zájem evropské pevniny, která je naší společnou širokou vlastí.“
V rozhlasovém projevu z 8. 2. 1942 bilancoval Moravec výsledky sbírky zimních potřeb pro frontu (zkráceno):
„Z podnětu pana státního presidenta a za pomoci všech dobrých Čechů byla před měsícem zahájena na území Protektorátu Čechy a Morava sbírka zimních potřeb pro německou brannou moc, která na východě jako pevná hráz chrání Evropu a tím také naši domovinu před hrůzami války, před rozkladem a bídou. Německý voják daleko v sovětské stepi a v sovětských hvozdech, tisíc kilometrů od evropské civilisace a od svých drahých převzal stráž, která dnes má v rukou osud 400 milionů Evropanů. Kdyby německý voják povolil, osud Evropy je zcela jasný… Kdyby německý voják ochabl, Evropu zaplaví vojska východní sovětské tatarštiny, která se ve svém fanatismu a ve své bezohlednosti nezastaví před ničím…Proto se také po bok Německa a Italie postavily všechny státy, které sousedily se Sovětským svazem anebo byly v jeho bezprostředním dosahu: Finsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko, Charvátsko, celkem s tolika obyvateli jako má Italie. A za tímto valem, obráceným proti záhadnému a zlověstnému východu ostatní Evropa shromáždila dobrovolníky španělské, francouzské, norské, holandské, belgické a charvátské. Východní nebezpečí, přikrčené v ruských stepích a pralesích, probudilo společnou duši zítřejší Nové Evropy…
Pan státní president zná dobře svůj národ. Jak vystihl v březnu 1939 chvíli dějinného zvratu a české země s českým národem bez otřesů a bolestí včlenil do Německé říše, kde historie je dávno moudře umístila, tak také dobře tušil, co vzklíčilo v podvědomí českého zdravého a střízlivého mozku.. Proto se obrátil k českému lidu, proto nás vyzval, abychom dali, co můžeme ze zimních potřeb nejstatečnějším vojákům světa, armádě, která chrání Evropu… Pan státní president se nezklamal. Česká rozvaha a český zdravý smysl zdolaly to jedovaté přítmí, které pašovala do českých mozků nepřátelská propaganda všemi skulinami a škvírami. Sbírka zimních potřeb mezi českým obyvatelstvem v Protektorátu Čechy a Morava byla zcela dobrovolná. To věděli také političtí hadrníci v Londýně i v Moskvě, a proto českého člověka zapřísahali, aby pálil kožešinové a vlněné věci, aby si zatopil lyžemi a německému vojáku nedal nic.
Výsledek sbírky zimních potřeb mezi českým lidem ve prospěch německého vojáka představuje v prvé řadě těžkou porážku nepřátelské propagandy a není ničím jiným než prvním velikým plebiscitem o příslušnosti českých zemí k Říši. Zde mluví čísla jasnou nesmlouvavou řečí. Tyto číslice jsou tím úctyhodnější, uvážíme-li, že v českém národě dosud chybí ona dokonalá pospolitá organisace pro veliké národní akce obětavosti… V sociálních akcích prozatím jsme diletanty. Český člověk neposlechl lživého zapřísáhání londýnských a moskevských ztracenců. Český člověk bez nucení a na výzvu svého státního presidenta odevzdal v době od 5. do 14. ledna celkem:
69.146 kožichů a kožešinových vest
36.230 vlněných přikrývek
3.316 kožených kabátů
191.372 kusy prádla
216.950 pulovrů a svetrů
363.549 šál
554.653 páry ponožek a punčoch
190.037 párů rukavic
216.025 párů nátepníčků a nákolenic
Český člověk odevzdal německému vojáku celkem 3.078.544 kusy a páry zimních potřeb… Odečteme-li příslušníky německé národnosti, žijící v Protektorátě, kteří se účastnili sbírky celého německého národa, pak každý Čech odevzdal asi 60% toho, co odvedl každý Němec. Přes 60% českého národa dalo právě tolik jako příslušníci německého národa. To znamená pro Londýn a Moskvu, že většina českého národa cítí stejně jako národ německý, jde-li o společnou věc obou národů, jde-li o věc Nové Evropy…
Zajímavé je, že mnoho malých českých lidí za nastřádané body kupovalo prádlo, aby je poslalo německému vojáku. Překvapilo, co zcela nových věcí bylo odevzdáno. Tak tomu bylo například v Benešově, v Táboře, v Mor. Ostravě. Někteří prostí čeští sedláci kolem Brna dávali kožichy se slovy, že to je pro německého vojáka, který se tak statečně drží. Věděli proč s tímto německým hrdinou cítí. Přízrak zbědovaných kolchozů z ruských dálek tlačí českého sedláka, který miluje svou půdu, který srostl s gruntem svých otců a dědů…
Mnoho jsme prožili. Mnoho jsme proslzeli. Ale v jednom jsme si věrni. Žít budeme, svými zůstaneme… Ani východ, ani západ, pouze střed. Zde je naše místo. Tu se koná naše budoucnost… Přátelé, synové a dcery českého národa, pan státní president Dr. Emil Hácha, mne, člena vlády, pověřil, abych vám jeho jménem poděkoval za dílo, které bylo vykonáno sběrem zimních potřeb pro statečného ochránce Evropy a naší domoviny… Děkuji vám jménem vlády 19. ledna, které jste projevili důvěru a které jste poskytli pomocnou ruku v jejím stavitelském díle… Vím, že přijde chvíle, kdy naše pravda bude pravdou pravou ve všech srdcích, která česky cítí a česky myslí.“
Pramen: O český zítřek (Emanuel Moravec, Orbis Praha 1943)