Už od útlých dětských let, nejpozději v hodinách „českého jazyka a literatury“, slýchával každý z nás více či méně patetické slavozpěvy na naše české slovanství, na české národní obrození včetně jeho věčného osudového potýkání se se (že by zaostalým ?) němectvím. Vyvrcholení nastalo vznikem samostatného „československého“ státu, v kterém náš slovanský duch už nemohl být nikým utlačován, ale k tomu skutečně mohlo dojít, až když jsme se konečně zbavili „sudeťáckých vetřelců“ brzdících náš národně-kulturní vývoj.. Do extrému tuto jakousi „slovanománii“ dovádí dnes všelijaké vlastenecké proudy rozličného politického ražení a rozdílných mocenskopolitických zájmů. Jedno je jim však společné: nezapomínají v každé třetí větě podotknout, že Češi „jsou Slované“ a naše „slovanskost“ je stavěna do protikladu ke „germánské utlačovatelské výbojnosti“ a k jejím údajným neblahým historickým dopadům na český národ. Člověk někdy až získává pocit, že naši „vlastenci“ se vážně obávají, aby Češi na svojí slovanskost snad nezapomněli, a proto ji musí při každé příležitosti zdůrazňovat a oživovat. Problémy nastávají, když přijde řeč na „slovanskou vzájemnost“, protože ta poněkud začíná ztrácet na konkrétní podobě, o ní máme jakousi mlhavou abstraktní představu. Pátrejme tedy společně a ptejme se, které to tedy jsou ty bratrské národy slovanské krve, které nám jsou tak srdečně blízké a tisíckrát kulturně bližší než barbarští Germáni v podobě Jihoněmců (Rakušanů, Bavorů). Které slovanské národy tedy náš český národ nejvíce kulturně a hospodářsky po celou dobu pozitivně ovlivňovaly a od kterých slovanských národů jsme se nejvíce naučili, díky kterým slovanským národům jsme rostli a které slovanské národy jsou nejbližší naší mentalitě?
Rodným jazykem jsou Čechům bezpochyby nejblíže Slováci. Téměř „společná řeč“ je bezpochyby velkým emocionálním pojidlem a budí přirozenou sympatii a schopnost vzájemné empatie mezi příslušníky obou národů. Necelých 70 let existence společného soustátí se sice z pohledu dnes žijící generace může jevit jako „celá věčnost“, uvědomíme-li si ale, že žijeme více než dva tisíce let po Kristu, tak se těch pár desítek let společné historie (z toho 20 let ještě s jinými národy v rámci prvorepublikového mnohonárodnostního Československa) jeví jako nepatrný fragment v tisíciletých českých dějinách, který navíc prokázal jen velmi, velmi krátkou přirozenou životnost. Navíc se v případě Československa jednalo o „sňatek z vypočítavosti“, převážně té české (a z požehnání převážně francouzských „svatebních svědků“ nebo spíš kuplířů), která si z příslušníků slovenského národa potřebovala udělat početní statisty a vylepšit celkový poměr k jednotřetinovému podílu německy mluvících občanů v Čechách a na Moravě. Tady je tedy kořen tzv. česko-slovenské vzájemnosti, neboli něco jako její motiv. Slováci jakoby za odměnu vytvořením Československa získali jednak hospodářsky (Slovensko bylo do té doby prakticky považováno za „region vysokohorských pastevců“), tak i národnostně ve vztahu k Maďarsku a maďarské menšině. Chceme-li ale bilancovat, kolik český národ během této poměrně krátké doby existence Československa načerpal od východního bratra z hlediska kulturního a hospodářského růstu, vyjdou počty s kladnými číslicemi vlastně jen na slovenské straně (což teď nechápejme jako arogantnost, ale chceme si přece ukázat, jak český národ na „slovanství“ rostl).
Pátrání se nyní poněkud přitěžuje, zašilháme tedy trochu jiným směrem za hranice. Lužičtí Srbové tedy? Mnozí z nás o jejich existenci sotva ví. Každopádně by je dnes sotva někdo rozeznal od tamějších Němců (bez ohledu na to že se mnozí z nich dnes jako Němci cítí) a tak našim slovanofilským vlastencům toto etnikum poslouží alespoň vděčně jako jakási „tragická ukázka“ germanizačního utlačovatelského úsilí v praxi… Jdeme dál. Ke slovu se dostávají čeští pravicoví liberální vlastenci, zhlížející se v mocném tvrdošíjném Polsku, bez jehož zadupání se dnes neobejde snad jediné vážné rozhodování v rámci EU. Proamerickým, sionistickým a resp. pravicovým protiruským kruhům v České republice se náramně zamlouvá polská podoba nacionalismu pro jeho silně protiněmecký a zároveň silně protiruský charakter. Ještě máme v živé paměti neomalenost bratrů Kaczynských a jejich nacionalistické výpady proti Německu, přesně takovou tvrdost a neústupnost požaduje česká „vlastenecká“ liberální pravice po české politické reprezentaci ve vztahu vypořádání se se „sudeťáky“. Proč tedy opět nezahrát na slovanskou strunu a neinspirovat se u slovanských bratrů Poláků podle motta „Ti se s Němci nikterak nemazlí“? USA si na druhou stranu nemohli najít lepšího politického spojence v Evropě v bezprostřední blízkosti ruského impéria než je nacionalisticky vedené Polsko, sloužící jako trojský kůň americko (sionistické) hegemonie v rámci Evropské unie. (Za zmínku stojí početně velké zastoupení voličů polského původu v USA a na druhou stranu vděk americké vlády za tvrdý polský protiruský kurs v Evropě.) Otázka česko-polských vzájemných vztahů se zas ale jeví trochu problematicky, zvláště pak vzpomínky na mnichovské události roku 1938 nás nenechávají v iluzi, co se nějaké bratrské slovanské vzájemnosti týče. Kolikrát jsme se z řad „historiků“ naslyšeli nářků a proklínání na adresu německých agresorů, kteří „nám ukradli Sudety“ a „vyhnali české lidi“, kteří si stihli pobalit jen pár drobných věcí, aby stihli uniknout hordám „henleinovců“?.. Nehledě na to, že tvrzení o „vyhnání Čechů ze Sudet“ jsou bohapustou lží (v březnu zde vyjde podrobný článek o této problematice – pozn. NS), tak se o vyhánění Čechů dá skutečně mluvit pouze ve vztahu na území, které si po Mnichovu 1938 ukořistilo Polsko. To také dokládají historické prameny: 1. října 1938 musela československá vláda vyslovit souhlas s odstoupení Těšínska Polsku, protože německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop polskému velvyslanci v Berlíně signalizoval „blahosklonnost“ v případě válečného konfliktu mezi Polskem a Československem. Polskou reakci tehdejší československá vláda musela charakterizovat následovně: „Všeobecně se poukazuje na to, že způsob, jakým polská vláda využila současné těžké situace československého státu, nezná v dějinách srovnání a lze jej těžko kvalifikovat.“
Kde se ta posedlost vzala? Jen v nacionalismu devatenáctého věku a jeho prodloužením do přítomnosti? Abychom té otázce přišli na kořen, vydejme se o víc než tisíc let zpátky, do doby, v níž se rozhodovalo o budoucí orientaci českého státu. Mohlo to s ní tehdy dopadnout šeredně a podnes v jistém smyslu může.
Lze stručně říci, že oč méně máme hodnověrných zpráv z počátků českého křesťanství, o to víc podléháme mýtům. Slavíme velkomoravského knížete Rostislava, povolavšího byzantské misionáře Cyrila s Metodějem; želíme toho, že se jejich dílo neudrželo; žehráme na německé preláty, kteří proti němu kuli pikle, zlobíme se na Maďary, že vrazivše klín mezi byzantský Balkán a naše země, oddělili nás od centra východní civilizace. Bez námitek a podezření přijímáme tvrzení, jak nám je zprostředkuje Palacký: „Vypraviv (kníže Rostislav) poselství do Konstantinopole, požádal císaře Michaela o slovanské učitele ... císař radost maje z poselství toho, vypravil k Moravanům oba slavné bratří, potřebami na cestu hojně je opatřiv.“ Opravdu? Co tak trochu zapochybovat? Zkoumáme skepticky i jiné dějepisné zprávy; proč máme beze všech pochyb a rozpaků přijmout právě tuto? Jak tomu skutečně bylo?
Poodhlédneme-li trochu stranou od osy Velehrad - Konstantinopol, můžeme zjistit, že se za toho času s žádostmi o věrozvěsty roztrhl pytel: „Když Chazaři, na Černomoří v dnešních jižních Rusích panovavší, požádali učitelův křesťanských z Konstantinopole...“, dokládá týž Palacký. Hned o kousek dál nacházíme informaci: „Bulharský král Boris uchýlil se s prosbou o kněží a učitele do Konstantinopole...“. O sto let později i kyjevský kníže Waldemar alias Vladimír rovněž požádal učitelův křesťanských, a byzantský císař, jaký to už byl hodný pán, všem těm žádostem promptně vyhověl. Ne že by se někam cpal, rozumějme; ale když ho ti Moravané, Chazaři, Bulhaři a kyjevští Varjagové tak pěkně prosili, neměl to srdce je zklamat. Jen kdyby tak velice nepřipomínal jiného východního vládce o jedenáct století později, který také radost maje z poselství toho k nám ochotně poslal ... no, ne zrovna věrozvěsty, jako spíš tanky, potřebami na cestu hojně je opatřiv.
Jak se zdá, je předstírané pozvání mezi vládci Východu už od raného středověku oblíbenou záminkou expanze. Stěží totiž můžeme předpokládat, že by vůdci Moravanů, Chazarů, Bulharů či varjažských Rusů, divocí a negramotní válečníci, opravdu vysílali poselství s prosbami o osvětu nebo o ni vůbec stáli. Mnohem pravděpodobněji můžeme rozumět cyrilometodějské misi jako velkorysému pokusu konstantinopolských císařů o rozšíření své akční zóny na úkor Západu. Jejich poslové nešířili byzantskou ortodoxii na požádání pohanských knížat, jako se jim s ní spíš vnucovali, možná sliby, možná nátlakem. A s ní i politický vliv a mocenskou převahu. Zkusme si ji představit na mapě: dědictví Karla Velikého v rozkladu, jiná ústřední moc Západu v nedohlednu, a kruh byzantského vlivu, zahrnující Balkán, rozpínající se přes Kyjev k severu, a v západním směru zasahující Moravou do samého středu Evropy. K našemu velkému štěstí přišli Maďaři a kruh rozťali. Češi zůstali na jeho druhé straně, a tudíž v civilizační oblasti Západu...
Pokročilejší středověk byl v tomto ohledu mnohem střídmější. Ještě se rusko-byzantská ortodoxie pokoušela vpašovat východní prvek do svatováclavských legend, ještě zde byla krátká epizoda kláštera sázavského, ale to byly už jen poslední záblesky vyhasínajícího ohně a západní orientací českého státu neotřásly. Husitská doba přinesla určité náznaky námluv s Byzancí, ale ta už stála před zánikem a měla jiné starosti. To bylo tak všechno. Určité náznaky patriotismu už zde byly, avšak odlišného pojetí, než jak mu rozumíme dnes, tím méně slovansky přibarveného. Ještě barokní společnost byla orientovaná nábožensky: našinec je ten, kdo je se mnou téže víry. Osvícenství přineslo obrat k vlastenectví zemskému a korunnímu: našinec je ten, s nímž žiji v téže zemi.
Až devatenáctým stoletím nastal věk vlastenectví filologického: našinec je ten, kdo mluví stejným jazykem jako já. Tím teprve přešlo občasné česko-německé hašteření v nacionalistickou nesmiřitelnost, zde se vzalo Palackého pojetí českých dějin jako odvěké a osudové potýkání Čechův s Němci. Jelikož se týž proces odehrál i na německé straně, byl malér tady: čeští Němci začínali šilhat přes hraniční hory a spatřovat vyjádření svých citů v pangermánských idejích, kdežto Čechové je objevili v carsky podmalovaném slavjanofilství…
Mohlo být našim pradědečkům nápadné, že se všeslovanská idea těší vášnivé oblibě především v krajích nesousedících bezprostředně se slovanským dubiskem, kdežto bratrský národ polský dubisko miluje jako... stydno pověděti co a kde. Ale nenapadlo je to, naopak se slovanství v českých hlavách měnilo v mánii… Plán doktora Kramáře na vytvoření slovanské říše, v níž mělo království české hrát roli podřízené gubernie, vypadá sice dnes značně šíleně, ale mohl se snadno uskutečnit. Carské vedení mu bylo velmi příznivě nakloněno a ruská ofenziva v počáteční fázi světové války jím byla aspoň zčásti inspirována. Naštěstí nedosáhla svého cíle, ale tím nebylo všechno vyřízeno: kdyby se car Mikuláš býval dočkal vítězství po boku západních mocností, kdyby v atmosféře velkorysého překreslování map a odměňování vítězů došlo i ke splnění ruských imperiálních přání, mohla se alternativa slovanské říše stát katastrofální skutečností..
Nějak je to všechno obráceně. Český kalendář nabízí k oslavě cyrilometodějský svátek, ale spíš bychom mohli slavit, že snaha slovanských věrozvěstů vyzněla naprázdno. Oslavujeme konec třísetletého temna a rozpad habsburské monarchie, ale spíš bychom měli postát v minutě ticha nad její památkou; velmoc zvaná Rakousko byla i nám hrází jak proti ruské roztahovačnosti, tak proti naší vlastní slovanské pomatenosti. Slávou se opředli čeští legionáři, ale kdoví, jestli bychom neměli spíš projevit uznání onomu desetinásobku českých bojovníků, vytrvavších až do posledka v uniformách rakouských. Slavíme znovuzrození české státnosti v roce 1918, ale státnost vydržela dvacet let, načež se rozplynula v čemsi velmi podobném Kramářově slovanské říši, ledaže ne na opratích carského, nýbrž stalinského imperialismu.
Oživení velkoslovanské myšlenky nejspíš není v dohlednu, na to se znemožnila příliš dokonale. Dejme si však pozor na její nenápadné odnože… Chci zdůraznit: jako za knížete Rostislava, ani dnes nežijeme ve vzduchoprázdnu, nýbrž na křižovatce velmocenských zájmů…
Ještě dnes se Evropou táhne hranice, již se před tisíciletím nepodařilo posunout byzantským agentům Cyrilovi a Metodějovi. Po její jedné straně leží země Západu… Nemělo by nám činit potíž se rozhodnout, kam patříme. Slovanství si přitom můžeme ponechat, a to v jeho skutečném smyslu: jako filologickou kategorii. Mluvíme česky a čeština patří k slovanské větvi jazyků indoevropských. Toť vše. Jinak pojem slovanství nevypovídá pranic ani o národním charakteru, ani o dějinném smyslu, a je koledováním si o neštěstí, stane-li se vodítkem politických rozhodnutí.
(Poznámka: Článek L. Frýborta „Na kořen slovanské posedlosti“ , jehož podstatnou část přetiskujeme, byl uveřejněn na webu CS Magazin, ilustrační foto doplnil NÁŠ SMĚR)
Pramen: Luděk Frýbort :“Na kořen slovanské posedlosti“, http://www.cs-magazin.com/ Ivan Motýl: „1.říjen 1938: Praha vydala zákaz vystěhování z pohraničí“, taktéž
Rodným jazykem jsou Čechům bezpochyby nejblíže Slováci. Téměř „společná řeč“ je bezpochyby velkým emocionálním pojidlem a budí přirozenou sympatii a schopnost vzájemné empatie mezi příslušníky obou národů. Necelých 70 let existence společného soustátí se sice z pohledu dnes žijící generace může jevit jako „celá věčnost“, uvědomíme-li si ale, že žijeme více než dva tisíce let po Kristu, tak se těch pár desítek let společné historie (z toho 20 let ještě s jinými národy v rámci prvorepublikového mnohonárodnostního Československa) jeví jako nepatrný fragment v tisíciletých českých dějinách, který navíc prokázal jen velmi, velmi krátkou přirozenou životnost. Navíc se v případě Československa jednalo o „sňatek z vypočítavosti“, převážně té české (a z požehnání převážně francouzských „svatebních svědků“ nebo spíš kuplířů), která si z příslušníků slovenského národa potřebovala udělat početní statisty a vylepšit celkový poměr k jednotřetinovému podílu německy mluvících občanů v Čechách a na Moravě. Tady je tedy kořen tzv. česko-slovenské vzájemnosti, neboli něco jako její motiv. Slováci jakoby za odměnu vytvořením Československa získali jednak hospodářsky (Slovensko bylo do té doby prakticky považováno za „region vysokohorských pastevců“), tak i národnostně ve vztahu k Maďarsku a maďarské menšině. Chceme-li ale bilancovat, kolik český národ během této poměrně krátké doby existence Československa načerpal od východního bratra z hlediska kulturního a hospodářského růstu, vyjdou počty s kladnými číslicemi vlastně jen na slovenské straně (což teď nechápejme jako arogantnost, ale chceme si přece ukázat, jak český národ na „slovanství“ rostl).
Pátrání se nyní poněkud přitěžuje, zašilháme tedy trochu jiným směrem za hranice. Lužičtí Srbové tedy? Mnozí z nás o jejich existenci sotva ví. Každopádně by je dnes sotva někdo rozeznal od tamějších Němců (bez ohledu na to že se mnozí z nich dnes jako Němci cítí) a tak našim slovanofilským vlastencům toto etnikum poslouží alespoň vděčně jako jakási „tragická ukázka“ germanizačního utlačovatelského úsilí v praxi… Jdeme dál. Ke slovu se dostávají čeští pravicoví liberální vlastenci, zhlížející se v mocném tvrdošíjném Polsku, bez jehož zadupání se dnes neobejde snad jediné vážné rozhodování v rámci EU. Proamerickým, sionistickým a resp. pravicovým protiruským kruhům v České republice se náramně zamlouvá polská podoba nacionalismu pro jeho silně protiněmecký a zároveň silně protiruský charakter. Ještě máme v živé paměti neomalenost bratrů Kaczynských a jejich nacionalistické výpady proti Německu, přesně takovou tvrdost a neústupnost požaduje česká „vlastenecká“ liberální pravice po české politické reprezentaci ve vztahu vypořádání se se „sudeťáky“. Proč tedy opět nezahrát na slovanskou strunu a neinspirovat se u slovanských bratrů Poláků podle motta „Ti se s Němci nikterak nemazlí“? USA si na druhou stranu nemohli najít lepšího politického spojence v Evropě v bezprostřední blízkosti ruského impéria než je nacionalisticky vedené Polsko, sloužící jako trojský kůň americko (sionistické) hegemonie v rámci Evropské unie. (Za zmínku stojí početně velké zastoupení voličů polského původu v USA a na druhou stranu vděk americké vlády za tvrdý polský protiruský kurs v Evropě.) Otázka česko-polských vzájemných vztahů se zas ale jeví trochu problematicky, zvláště pak vzpomínky na mnichovské události roku 1938 nás nenechávají v iluzi, co se nějaké bratrské slovanské vzájemnosti týče. Kolikrát jsme se z řad „historiků“ naslyšeli nářků a proklínání na adresu německých agresorů, kteří „nám ukradli Sudety“ a „vyhnali české lidi“, kteří si stihli pobalit jen pár drobných věcí, aby stihli uniknout hordám „henleinovců“?.. Nehledě na to, že tvrzení o „vyhnání Čechů ze Sudet“ jsou bohapustou lží (v březnu zde vyjde podrobný článek o této problematice – pozn. NS), tak se o vyhánění Čechů dá skutečně mluvit pouze ve vztahu na území, které si po Mnichovu 1938 ukořistilo Polsko. To také dokládají historické prameny: 1. října 1938 musela československá vláda vyslovit souhlas s odstoupení Těšínska Polsku, protože německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop polskému velvyslanci v Berlíně signalizoval „blahosklonnost“ v případě válečného konfliktu mezi Polskem a Československem. Polskou reakci tehdejší československá vláda musela charakterizovat následovně: „Všeobecně se poukazuje na to, že způsob, jakým polská vláda využila současné těžké situace československého státu, nezná v dějinách srovnání a lze jej těžko kvalifikovat.“
Jisté asociace vypočítavosti se probouzí v současnosti při pomyšlení na miliardové dotace Polsku z Bruselu, které pramení z velké části z dávek německých daňových poplatníků. Polští nacionalisté vidí ve svém západním sousedu čistě pragmaticky vítaný zdroj finančních příjmů a odvolávají se na německé křivdy z období války. Černobílá prezentace vlastních dějin slouží jako morálně vydírající prostředek..
Historik Ivan Motýl popisuje události na Těšínsku v říjnu 1938 takto: Obyvatelé Českého Těšína, „hlavního města" československého Těšínska, se podle Českého slova dozvěděli o chystané polské okupaci v sobotu v 16 hodin odpoledne. „Večer provedla se narychlo evakuace všech státních úřadů," uvedly noviny. Místní Poláci, kteří už se nemohli dočkat příjezdu svých „osvoboditelů", na mnoha místech Těšínska páchali drobné i větší incidenty. V Třinci se například ozbrojení Poláci chtěli v sobotu večer zmocnit četnické stanice, československá armáda útok odrazila. O den později už Poláci za bezmocného přihlížení československých úřadů obsazovali Těšínsko, z něhož si ukrojili 830 čtverečních kilometrů, 227 tisíc obyvatel (z toho 120 tisíc české národnosti) i velká města Karvinou, Bohumín, Těšín a Orlovou. Československý ministr zahraničí Kamil Krofta tehdy jednání Polska označil za „daleko ostřejší, než byl postup německý". A Poláci na obsazeném území skutečně zavedli vůči „Nepolákům" ostrý kurz: postupně vysídlili na třicet tisíc Čechů a pět tisíc Němců a stanovovali přitom šibeniční termíny k vyhoštění (do 12 nebo do 24 hodin).
Tady asi pšenka slovanské vzájemnosti nepokvete, pohlédněme tedy na exotický Balkán, snad se zadaří tam? Národy bývalé Jugoslávie inspirovaly české milovníky všeslovanské myšlenky především v období těsně po vzniku Československa v roce 1918. Existovaly i velkoslovanské vize posunutí československých hranic až na hranici Dunaje po Vídeň, která se měla stát jakýmsi železničním koridorem mezi Československem a Jugoslávií. Myšlenka propojení se slovanským Balkánem přetnutím sousedství Maďarska s Rakouskem se realizovat nepodařila, vážně jen hrozilo přičlenění rakouských Korutan k Jugoslávii. Kulturně a hospodářsky nejvyspělejší jihoslovanský národ, Slovinci, tak zůstali jaksi mimo vnímání slovanofilů, možná také proto, že úspěšnost tohoto národa je opět názornou ukázkou prospěšnosti prolínání germánského vlivu se slovanským elementem. Nějaké citelné zvláštní bratření s Chorvaty se také nekoná (že by díky zkušenostem s tamější mentalitou z poslední dovolené u moře?). Až teprve v samém srdci Balkánu, v Srbsku, zaplesá srdce slovanofilské. Na kdejakém vlasteneckém webu nalezneme titulky typu „Podpořme naše srbské bratry v boji proti nezákonnému uloupení Kosova!“ apod. A hned se vytváří asociace s Mnichovem 1938: stejně jako tehdy se západní mocnosti vyřádily na „slovanském“ Československu ve stylu „o nás bez nás“, postihl slovanské Srbsko nyní stejný osud. V tom zas spočívá motiv propagované česko-srbské vzájemnosti, nic víc. Pro střídmější uvažování by neuškodilo, kdyby si čeští slovanofilové ve svých hlavách v této souvislosti na chvíli představili, že tamější kraj neobývají Srbové ale dejme tomu Finové, a teprve pak by snad jejich oprávněné odsouzení tohoto aktu mezinárodní zvůle dostalo důstojný charakter.
O slovanské vzájemnosti s národem bulharským, ukrajinským či běloruským si očividně nikdo polemizovat netroufá. Zbývá tedy velký ruský bratr, s kterým spojujeme především profláknutou bolševizaci našich zemí. Na tento aspekt si posvítil publicista Luděk Frýbort ve svém článku „Na kořen slovanské posedlosti“ (byl zveřejněn na webu CS magazínu) a zároveň zabrousil do dávných časů, kdy do našich zemí byli vysláni dva Řekové nazýváni Cyril a Metoděj, kteřížto jsou v našem kalendáři každoročně oslavováni jako „slovanští věrozvěstové“. Nad absurdností tohoto svátku zůstává rozum stát. Koneckonců tady je podstatná část trefně formulujícího článku pana Frýborta:
Jsa pamětník těch časů vydávám svědectví, že zkušenost českého lidu s Rudou armádou, osvoboditelkou, povězme to jemně, nebyla kdovíjaká. Bylať to cháska mravů nekulturních, z velké části negramotná, zpitá denaturovaným lihem, paním a dívkám nebezpečná, a také nenechavá; rčení »davaj časy« se stalo příslovečným, třebaže to nebyly jen náramkové hodinky, jichž se rudoarmějci dožadovali za doprovodu slovesného tvaru »davaj«. Lze zkráceně říci, že jejich chování bylo zhruba takové, jakého si vlast česká naposledy užila od lancknechtů válek třicetiletých. Ten poznatek však zcela zapadl nebo byl valnou částí vděčného národa přehlížen, neboť ať byl osvoboditel jaký byl, byl to osvoboditel slovanský. Byla zapomenuta zkušenost s loupeživými rudoarmějci, byl zapomenut proletářský internacionalismus i premisa, dle níž proletář nemá vlast, vše jen omdlévalo slovanským vlastenectvím a komunisté v čele všech. Je ošidné uvádět historickou úvahu spojkou kdyby; nicméně je možno mít za to, že kdyby nebylo slovanského triku a jeho přijetí podstatnou částí národa, mohl být komunistický pochod k moci nesnadnější nebo jej nemuselo být vůbec. Byl nastartován sice už přesídlením Benešovy exilové vlády do Moskvy a Košickým vládním programem, ale definitivního potvrzení se mu dostalo až tragickým výsledkem voleb v roce 1946. Bez ztotožnění zhoubného sovětského systému se slovanstvím nemusely být na bezmála půl století posledními.
Historik Ivan Motýl popisuje události na Těšínsku v říjnu 1938 takto: Obyvatelé Českého Těšína, „hlavního města" československého Těšínska, se podle Českého slova dozvěděli o chystané polské okupaci v sobotu v 16 hodin odpoledne. „Večer provedla se narychlo evakuace všech státních úřadů," uvedly noviny. Místní Poláci, kteří už se nemohli dočkat příjezdu svých „osvoboditelů", na mnoha místech Těšínska páchali drobné i větší incidenty. V Třinci se například ozbrojení Poláci chtěli v sobotu večer zmocnit četnické stanice, československá armáda útok odrazila. O den později už Poláci za bezmocného přihlížení československých úřadů obsazovali Těšínsko, z něhož si ukrojili 830 čtverečních kilometrů, 227 tisíc obyvatel (z toho 120 tisíc české národnosti) i velká města Karvinou, Bohumín, Těšín a Orlovou. Československý ministr zahraničí Kamil Krofta tehdy jednání Polska označil za „daleko ostřejší, než byl postup německý". A Poláci na obsazeném území skutečně zavedli vůči „Nepolákům" ostrý kurz: postupně vysídlili na třicet tisíc Čechů a pět tisíc Němců a stanovovali přitom šibeniční termíny k vyhoštění (do 12 nebo do 24 hodin).
Tady asi pšenka slovanské vzájemnosti nepokvete, pohlédněme tedy na exotický Balkán, snad se zadaří tam? Národy bývalé Jugoslávie inspirovaly české milovníky všeslovanské myšlenky především v období těsně po vzniku Československa v roce 1918. Existovaly i velkoslovanské vize posunutí československých hranic až na hranici Dunaje po Vídeň, která se měla stát jakýmsi železničním koridorem mezi Československem a Jugoslávií. Myšlenka propojení se slovanským Balkánem přetnutím sousedství Maďarska s Rakouskem se realizovat nepodařila, vážně jen hrozilo přičlenění rakouských Korutan k Jugoslávii. Kulturně a hospodářsky nejvyspělejší jihoslovanský národ, Slovinci, tak zůstali jaksi mimo vnímání slovanofilů, možná také proto, že úspěšnost tohoto národa je opět názornou ukázkou prospěšnosti prolínání germánského vlivu se slovanským elementem. Nějaké citelné zvláštní bratření s Chorvaty se také nekoná (že by díky zkušenostem s tamější mentalitou z poslední dovolené u moře?). Až teprve v samém srdci Balkánu, v Srbsku, zaplesá srdce slovanofilské. Na kdejakém vlasteneckém webu nalezneme titulky typu „Podpořme naše srbské bratry v boji proti nezákonnému uloupení Kosova!“ apod. A hned se vytváří asociace s Mnichovem 1938: stejně jako tehdy se západní mocnosti vyřádily na „slovanském“ Československu ve stylu „o nás bez nás“, postihl slovanské Srbsko nyní stejný osud. V tom zas spočívá motiv propagované česko-srbské vzájemnosti, nic víc. Pro střídmější uvažování by neuškodilo, kdyby si čeští slovanofilové ve svých hlavách v této souvislosti na chvíli představili, že tamější kraj neobývají Srbové ale dejme tomu Finové, a teprve pak by snad jejich oprávněné odsouzení tohoto aktu mezinárodní zvůle dostalo důstojný charakter.
O slovanské vzájemnosti s národem bulharským, ukrajinským či běloruským si očividně nikdo polemizovat netroufá. Zbývá tedy velký ruský bratr, s kterým spojujeme především profláknutou bolševizaci našich zemí. Na tento aspekt si posvítil publicista Luděk Frýbort ve svém článku „Na kořen slovanské posedlosti“ (byl zveřejněn na webu CS magazínu) a zároveň zabrousil do dávných časů, kdy do našich zemí byli vysláni dva Řekové nazýváni Cyril a Metoděj, kteřížto jsou v našem kalendáři každoročně oslavováni jako „slovanští věrozvěstové“. Nad absurdností tohoto svátku zůstává rozum stát. Koneckonců tady je podstatná část trefně formulujícího článku pana Frýborta:
Jsa pamětník těch časů vydávám svědectví, že zkušenost českého lidu s Rudou armádou, osvoboditelkou, povězme to jemně, nebyla kdovíjaká. Bylať to cháska mravů nekulturních, z velké části negramotná, zpitá denaturovaným lihem, paním a dívkám nebezpečná, a také nenechavá; rčení »davaj časy« se stalo příslovečným, třebaže to nebyly jen náramkové hodinky, jichž se rudoarmějci dožadovali za doprovodu slovesného tvaru »davaj«. Lze zkráceně říci, že jejich chování bylo zhruba takové, jakého si vlast česká naposledy užila od lancknechtů válek třicetiletých. Ten poznatek však zcela zapadl nebo byl valnou částí vděčného národa přehlížen, neboť ať byl osvoboditel jaký byl, byl to osvoboditel slovanský. Byla zapomenuta zkušenost s loupeživými rudoarmějci, byl zapomenut proletářský internacionalismus i premisa, dle níž proletář nemá vlast, vše jen omdlévalo slovanským vlastenectvím a komunisté v čele všech. Je ošidné uvádět historickou úvahu spojkou kdyby; nicméně je možno mít za to, že kdyby nebylo slovanského triku a jeho přijetí podstatnou částí národa, mohl být komunistický pochod k moci nesnadnější nebo jej nemuselo být vůbec. Byl nastartován sice už přesídlením Benešovy exilové vlády do Moskvy a Košickým vládním programem, ale definitivního potvrzení se mu dostalo až tragickým výsledkem voleb v roce 1946. Bez ztotožnění zhoubného sovětského systému se slovanstvím nemusely být na bezmála půl století posledními.
Kde se ta posedlost vzala? Jen v nacionalismu devatenáctého věku a jeho prodloužením do přítomnosti? Abychom té otázce přišli na kořen, vydejme se o víc než tisíc let zpátky, do doby, v níž se rozhodovalo o budoucí orientaci českého státu. Mohlo to s ní tehdy dopadnout šeredně a podnes v jistém smyslu může.
Lze stručně říci, že oč méně máme hodnověrných zpráv z počátků českého křesťanství, o to víc podléháme mýtům. Slavíme velkomoravského knížete Rostislava, povolavšího byzantské misionáře Cyrila s Metodějem; želíme toho, že se jejich dílo neudrželo; žehráme na německé preláty, kteří proti němu kuli pikle, zlobíme se na Maďary, že vrazivše klín mezi byzantský Balkán a naše země, oddělili nás od centra východní civilizace. Bez námitek a podezření přijímáme tvrzení, jak nám je zprostředkuje Palacký: „Vypraviv (kníže Rostislav) poselství do Konstantinopole, požádal císaře Michaela o slovanské učitele ... císař radost maje z poselství toho, vypravil k Moravanům oba slavné bratří, potřebami na cestu hojně je opatřiv.“ Opravdu? Co tak trochu zapochybovat? Zkoumáme skepticky i jiné dějepisné zprávy; proč máme beze všech pochyb a rozpaků přijmout právě tuto? Jak tomu skutečně bylo?
Poodhlédneme-li trochu stranou od osy Velehrad - Konstantinopol, můžeme zjistit, že se za toho času s žádostmi o věrozvěsty roztrhl pytel: „Když Chazaři, na Černomoří v dnešních jižních Rusích panovavší, požádali učitelův křesťanských z Konstantinopole...“, dokládá týž Palacký. Hned o kousek dál nacházíme informaci: „Bulharský král Boris uchýlil se s prosbou o kněží a učitele do Konstantinopole...“. O sto let později i kyjevský kníže Waldemar alias Vladimír rovněž požádal učitelův křesťanských, a byzantský císař, jaký to už byl hodný pán, všem těm žádostem promptně vyhověl. Ne že by se někam cpal, rozumějme; ale když ho ti Moravané, Chazaři, Bulhaři a kyjevští Varjagové tak pěkně prosili, neměl to srdce je zklamat. Jen kdyby tak velice nepřipomínal jiného východního vládce o jedenáct století později, který také radost maje z poselství toho k nám ochotně poslal ... no, ne zrovna věrozvěsty, jako spíš tanky, potřebami na cestu hojně je opatřiv.
Jak se zdá, je předstírané pozvání mezi vládci Východu už od raného středověku oblíbenou záminkou expanze. Stěží totiž můžeme předpokládat, že by vůdci Moravanů, Chazarů, Bulharů či varjažských Rusů, divocí a negramotní válečníci, opravdu vysílali poselství s prosbami o osvětu nebo o ni vůbec stáli. Mnohem pravděpodobněji můžeme rozumět cyrilometodějské misi jako velkorysému pokusu konstantinopolských císařů o rozšíření své akční zóny na úkor Západu. Jejich poslové nešířili byzantskou ortodoxii na požádání pohanských knížat, jako se jim s ní spíš vnucovali, možná sliby, možná nátlakem. A s ní i politický vliv a mocenskou převahu. Zkusme si ji představit na mapě: dědictví Karla Velikého v rozkladu, jiná ústřední moc Západu v nedohlednu, a kruh byzantského vlivu, zahrnující Balkán, rozpínající se přes Kyjev k severu, a v západním směru zasahující Moravou do samého středu Evropy. K našemu velkému štěstí přišli Maďaři a kruh rozťali. Češi zůstali na jeho druhé straně, a tudíž v civilizační oblasti Západu...
Pokročilejší středověk byl v tomto ohledu mnohem střídmější. Ještě se rusko-byzantská ortodoxie pokoušela vpašovat východní prvek do svatováclavských legend, ještě zde byla krátká epizoda kláštera sázavského, ale to byly už jen poslední záblesky vyhasínajícího ohně a západní orientací českého státu neotřásly. Husitská doba přinesla určité náznaky námluv s Byzancí, ale ta už stála před zánikem a měla jiné starosti. To bylo tak všechno. Určité náznaky patriotismu už zde byly, avšak odlišného pojetí, než jak mu rozumíme dnes, tím méně slovansky přibarveného. Ještě barokní společnost byla orientovaná nábožensky: našinec je ten, kdo je se mnou téže víry. Osvícenství přineslo obrat k vlastenectví zemskému a korunnímu: našinec je ten, s nímž žiji v téže zemi.
Až devatenáctým stoletím nastal věk vlastenectví filologického: našinec je ten, kdo mluví stejným jazykem jako já. Tím teprve přešlo občasné česko-německé hašteření v nacionalistickou nesmiřitelnost, zde se vzalo Palackého pojetí českých dějin jako odvěké a osudové potýkání Čechův s Němci. Jelikož se týž proces odehrál i na německé straně, byl malér tady: čeští Němci začínali šilhat přes hraniční hory a spatřovat vyjádření svých citů v pangermánských idejích, kdežto Čechové je objevili v carsky podmalovaném slavjanofilství…
Mohlo být našim pradědečkům nápadné, že se všeslovanská idea těší vášnivé oblibě především v krajích nesousedících bezprostředně se slovanským dubiskem, kdežto bratrský národ polský dubisko miluje jako... stydno pověděti co a kde. Ale nenapadlo je to, naopak se slovanství v českých hlavách měnilo v mánii… Plán doktora Kramáře na vytvoření slovanské říše, v níž mělo království české hrát roli podřízené gubernie, vypadá sice dnes značně šíleně, ale mohl se snadno uskutečnit. Carské vedení mu bylo velmi příznivě nakloněno a ruská ofenziva v počáteční fázi světové války jím byla aspoň zčásti inspirována. Naštěstí nedosáhla svého cíle, ale tím nebylo všechno vyřízeno: kdyby se car Mikuláš býval dočkal vítězství po boku západních mocností, kdyby v atmosféře velkorysého překreslování map a odměňování vítězů došlo i ke splnění ruských imperiálních přání, mohla se alternativa slovanské říše stát katastrofální skutečností..
Nějak je to všechno obráceně. Český kalendář nabízí k oslavě cyrilometodějský svátek, ale spíš bychom mohli slavit, že snaha slovanských věrozvěstů vyzněla naprázdno. Oslavujeme konec třísetletého temna a rozpad habsburské monarchie, ale spíš bychom měli postát v minutě ticha nad její památkou; velmoc zvaná Rakousko byla i nám hrází jak proti ruské roztahovačnosti, tak proti naší vlastní slovanské pomatenosti. Slávou se opředli čeští legionáři, ale kdoví, jestli bychom neměli spíš projevit uznání onomu desetinásobku českých bojovníků, vytrvavších až do posledka v uniformách rakouských. Slavíme znovuzrození české státnosti v roce 1918, ale státnost vydržela dvacet let, načež se rozplynula v čemsi velmi podobném Kramářově slovanské říši, ledaže ne na opratích carského, nýbrž stalinského imperialismu.
Oživení velkoslovanské myšlenky nejspíš není v dohlednu, na to se znemožnila příliš dokonale. Dejme si však pozor na její nenápadné odnože… Chci zdůraznit: jako za knížete Rostislava, ani dnes nežijeme ve vzduchoprázdnu, nýbrž na křižovatce velmocenských zájmů…
Ještě dnes se Evropou táhne hranice, již se před tisíciletím nepodařilo posunout byzantským agentům Cyrilovi a Metodějovi. Po její jedné straně leží země Západu… Nemělo by nám činit potíž se rozhodnout, kam patříme. Slovanství si přitom můžeme ponechat, a to v jeho skutečném smyslu: jako filologickou kategorii. Mluvíme česky a čeština patří k slovanské větvi jazyků indoevropských. Toť vše. Jinak pojem slovanství nevypovídá pranic ani o národním charakteru, ani o dějinném smyslu, a je koledováním si o neštěstí, stane-li se vodítkem politických rozhodnutí.
(Poznámka: Článek L. Frýborta „Na kořen slovanské posedlosti“ , jehož podstatnou část přetiskujeme, byl uveřejněn na webu CS Magazin, ilustrační foto doplnil NÁŠ SMĚR)
Pramen: Luděk Frýbort :“Na kořen slovanské posedlosti“, http://www.cs-magazin.com/ Ivan Motýl: „1.říjen 1938: Praha vydala zákaz vystěhování z pohraničí“, taktéž