Čtenář deníku Metro, pan J.Ž., měl před 10 lety už očividně plné zuby mediální kampaně za „odškodnění totálně nasazených“ Čechů, a proto napsal redakci novin dopis: „V letech 1943-1945 jsem byl totálně nasazený v Německu. Zažil jsem bombardování Hamburku. My Češi jsme tam nebyli nasazeni jako zajatci nebo vězni, měli jsme volný pohyb, navštěvovali jsme kina a divadla. Já osobně jsem tam měl v té době přítelkyni, jejíž rodinou jsem byl pozitivně přijat, ačkoliv jsem Čech. Na jednom shromáždění bývalých totálně nasazených v Praze jsem protestoval proti požadavkům na odškodnění a byl jsem za to verbálně napaden. Odškodnění přísluší pouze zajatcům a vězňům, protože my totálně nasazení jsme dostávali za naši práci v Říši plat. Stydím se za televizi, která vysílá záběry z Osvětimi a prezentuje to, co je na nich vidět, jako ubytovny pro totálně nasazené. Přestaňme konečně už s takovými „nároky“ a požadavky. Nesluší se požadovat něco, co nám nenáleží! Nedělejme z nás žádné vězně a zajatce! Přestaňme už lhát!“ (Metro, 11.10.1999)
Kdepak, rozumné, čestné a kritické hlasy tenkrát bohužel zanikly v salvě všemi prostředky podporované „informační kampaně“, kterou vedla za účelem vymáhání „odškodného“ specielně vytvořená sdružení společně se širokou frontou notoricky známých odbojářských, veteránských a „vlasteneckých“ organizací. Naopak, zainteresovaní američtí židovští právníci, o jejichž nárokování odškodného si z morálního hlediska všeobecně z jistých důvodů netroufne jen tak někdo pochybovat, české vyjednavače morálně podporovali a ospravedlňovali jejich nestoudné požadavky. Proč také nevyužít každou příležitost k dalšímu dobrému byznysu a nezapřáhnout české žadatele, dokud se dá ještě něco finančně vytěžit, že? Nebylo tedy z jejich hlediska vůbec na škodu házet situaci osob vězněných z rasových, politických a jiných důvodů (např. vyhýbání se pracovní povinnosti) v různých zařízeních po Říši do stejného pytle se situací nuceně nasazených. Nestoudné byly tyto požadavky zejména také v tom, že česká (nebo vlastně přesně řečeno: česko-židovská) delegace trvala na stanovisku, že se nesmí dělat rozdíly mezi celkovými podmínkami nuceně nasazených Východoevropanů a Čechů. Nakonec bylo jejich úsilí ověnčeno úspěchem: u českých nuceně nasazených žadatelů nebylo nutno přezkoumávat životní a pracovní podmínky během nasazení v Říši podobně jako v případě příslušníků ostatních slovanských národů (Poláků, Rusů, Ukrajinců atd.), kde se automaticky předpokládaly stejně nepříznivé podmínky. Bývalí Westarbeiteři (Francouzi, Holanďané, Norové atd.) se museli před komisemi podrobit dokládání a dokazování těchto srovnatelně nepříznivých podmínek. Češi jako „Slované“ tedy nemuseli prokazovat a obhajovat nic a byly jim automaticky uznány podmínky na úrovni ostatních východoevropských Slovanů. Toto bylo v naprostém rozporu s realitou!
Pravda je taková, že životní a pracovní podmínky jednotlivých národností se od sebe diametrálně odlišovaly. Reinhard Heydrich odvíjel ve „Všeobecných podmínkách o verbování a nasazování pracovních sil z Východu“ z 20. 2. 1942 způsob zacházení s jednotlivými dělníky podle toho, jak byl ten který národ „vystaven bolševické či nepřátelské propagandě“ a svou roli sehrálo i rasové hledisko. Tento hierarchicky odstupňovaný systém sahal od způsobu naverbování a deportace (či „deportace“) přes odlišný způsob pracovního nasazení, výše mzdy, ubytování, povinného nošení označení, případné tresty, až po odstupňované příděly potravin. Mezi jednotlivými národnostními skupinami tak vznikaly propastné rozdíly, které do určité míry nedovolovaly jejich sblížení.
Zahraniční dělníci byli děleni do čtyř hlavních skupin:
Kdepak, rozumné, čestné a kritické hlasy tenkrát bohužel zanikly v salvě všemi prostředky podporované „informační kampaně“, kterou vedla za účelem vymáhání „odškodného“ specielně vytvořená sdružení společně se širokou frontou notoricky známých odbojářských, veteránských a „vlasteneckých“ organizací. Naopak, zainteresovaní američtí židovští právníci, o jejichž nárokování odškodného si z morálního hlediska všeobecně z jistých důvodů netroufne jen tak někdo pochybovat, české vyjednavače morálně podporovali a ospravedlňovali jejich nestoudné požadavky. Proč také nevyužít každou příležitost k dalšímu dobrému byznysu a nezapřáhnout české žadatele, dokud se dá ještě něco finančně vytěžit, že? Nebylo tedy z jejich hlediska vůbec na škodu házet situaci osob vězněných z rasových, politických a jiných důvodů (např. vyhýbání se pracovní povinnosti) v různých zařízeních po Říši do stejného pytle se situací nuceně nasazených. Nestoudné byly tyto požadavky zejména také v tom, že česká (nebo vlastně přesně řečeno: česko-židovská) delegace trvala na stanovisku, že se nesmí dělat rozdíly mezi celkovými podmínkami nuceně nasazených Východoevropanů a Čechů. Nakonec bylo jejich úsilí ověnčeno úspěchem: u českých nuceně nasazených žadatelů nebylo nutno přezkoumávat životní a pracovní podmínky během nasazení v Říši podobně jako v případě příslušníků ostatních slovanských národů (Poláků, Rusů, Ukrajinců atd.), kde se automaticky předpokládaly stejně nepříznivé podmínky. Bývalí Westarbeiteři (Francouzi, Holanďané, Norové atd.) se museli před komisemi podrobit dokládání a dokazování těchto srovnatelně nepříznivých podmínek. Češi jako „Slované“ tedy nemuseli prokazovat a obhajovat nic a byly jim automaticky uznány podmínky na úrovni ostatních východoevropských Slovanů. Toto bylo v naprostém rozporu s realitou!
Pravda je taková, že životní a pracovní podmínky jednotlivých národností se od sebe diametrálně odlišovaly. Reinhard Heydrich odvíjel ve „Všeobecných podmínkách o verbování a nasazování pracovních sil z Východu“ z 20. 2. 1942 způsob zacházení s jednotlivými dělníky podle toho, jak byl ten který národ „vystaven bolševické či nepřátelské propagandě“ a svou roli sehrálo i rasové hledisko. Tento hierarchicky odstupňovaný systém sahal od způsobu naverbování a deportace (či „deportace“) přes odlišný způsob pracovního nasazení, výše mzdy, ubytování, povinného nošení označení, případné tresty, až po odstupňované příděly potravin. Mezi jednotlivými národnostními skupinami tak vznikaly propastné rozdíly, které do určité míry nedovolovaly jejich sblížení.
Zahraniční dělníci byli děleni do čtyř hlavních skupin:
1. Pracovní síly z obsazených území Sovětského svazu
2. Pracovní síly polské národnosti z Generálního gouvernementu a přičleněných oblastí (Białystok a Lemberg /Lvov/)
3. Pracovní síly z pobaltských republik a osoby jiné než polské národnosti z Generálního gouvernementu a přičleněných oblastí (Ukrajinci, Bělorusové, Rusové, Mazuři, Kašubové a Šlonzáci)
4. Pracovní síly z ostatních obsazených území
a) osoby germánského původu (Holanďané, Dánové, Norové, Vlámové, Belgičané, ale také i Francouzi)
b) příslušníci ostatních národností (Češi, Slováci, Maďaři, Italové, Jugoslávci)
Nasazení cizinců bylo regulováno velkým množstvím dílčích zákonů a vyhlášek. Do dubna 1942 jich bylo vydáno celkem 1 175. Snad nejhůře bylo zacházeno s tzv. Ostarbeitery (východními dělníky a dělnicemi), k nimž se počítali příslušníci první skupiny. Ostarbeitery bylo povoleno ubytovávat pouze v táborech s ostrahou zajištěných ostnatým drátem, které směli opustit jen v uzavřených kolonách za účelem pracovního nasazení (nebylo to ovšem vždy pravidlem). Oděv východního dělníka musel být označen předepsanou nášivkou s nápisem „OST“ a příděly potravin stačily sotva na přežití. V mnoha případech se situace takto „nasazených“ Rusů dostávala na úroveň vězňů v zajateckých táborech. Zdaleka ne všude se nařízení o úplné segregaci (ať už z provozních či jiných důvodů) dodržovala, takže podmínky nuceně nasazených Ostarbeiterů se lišily místo od místa.
Podobně se zacházelo také s Poláky, pro které byly předepsány jen o málo vyšší příděly potravin. Poláci museli být pro změnu označeni nášivkou s písmenem „P“ a na rozdíl od Ostarbeiterů měli možnost volnějšího pohybu. Většinou nacházeli uplatnění v zemědělství a lesnictví, kde poměry nebývaly tak drsné - záleželo vždy na sedlákovi, ke kterému se dělník dostal.
O něco lepší podmínky byly stanoveny pro třetí skupinu, u které se předpokládaly protipolské, příp. protikomunistické nálady a tedy poněkud větší spolehlivost.
U čtvrté skupiny se jednalo z velké části o dělníky, kteří přišli do Říše pracovat na základě dobrovolně uzavřené pracovní smlouvy. Jejich životní podmínky se proto víceméně nelišily od podmínek německých pracovníků. Měli možnost volného pohybu, často bydleli v podnájmu v soukromých bytech a na rozdíl od předchozích skupin cizinců dostávali potravinové lístky a nebyli tak odkázáni na táborovou stravu. Francouzi měli určité zastání v podobě vyslanectví vichistické Francie v Drážďanech, které zasahovalo i do některých konkrétních případů a snažilo se svým krajanům ulehčovat situaci. Příslušníci ostatních národností náležejících do čtvrté skupiny pocházeli zčásti ze spřátelených států (Slovensko, Maďarsko), zčásti nebyli považování za příliš nebezpečné (Češi). Jejich životní podmínky se proto příliš nelišily od podmínek dělníků „germánského původu“. Volný čas (večery a neděle) si mohli sami organizovat jen příslušníci poslední skupiny. Řada z nich navštěvovala např. kina, vyhrazené hostince apod. Čeští dělníci někdy využívali osobní volno k ilegálním odjezdům domů, což ale bylo vzhledem k pochopitelně hrozícím trestům značně riskantní. Zahraniční dělníci měli také nárok na dovolenou, která se velmi často stávala záminkou k útěku a skrývání se u příbuzných. Někteří se po návratu domů vymlouvali na různé nemoci, aby se nemuseli vrátit na pracoviště.
„My, občané Říše“
Mediální výprask od „vlastenců“ si odnesl novinář týdeníku Respekt Jaroslav Spurný, když se v květnu 2000 pokusil ve svém článku „My, občané Říše“ navodit diskusi o oprávněnosti nároků českých nuceně nasazených. Jeho historiky podložená tvrzení zněla v uších „obránců národních zájmů“ z pochopitelných důvodů nepříjemně. Česko-židovská delegace usilovala totiž od samého počátku o jedno – aby se při odškodňování nedělaly rozdíly mezi Čechy a ostatními Východoevropany. V článku se tenkrát mj. psalo:
Češi, nuceně nasazení během druhé světové války na území Rakouska, měli nepoměrně lepší podmínky než podobně postižení příslušníci jiných národů… Fakt, že Češi a Moraváci měli na nucených pracích výsadní postavení, nezpochybňují ani historikové."Protektorát byl součástí třetí říše," říká ředitel Ústavu světových dějin při Filozofické fakultě UK Vladimír Nálevka. Češi tedy byli bráni a respektováni jako občané Reichu, měli její pas a značnou volnost pohybu - na rozdíl od Poláků, Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších národů… Pokud jde konkrétně o našeho jižního souseda: oficiální podklady ministerstva zahraničí, které má při jednání česká delegace k dispozici, potvrzují, že do roku 1942 odešly tisíce Čechů a Moraváků za prací do Rakouska dobrovolně. "Po anšlusu odjela spousta rakouských dělníků a inženýrů za lepšími podmínkami do Německa. Po pracovním náboru je nahradili především Češi, Moraváci a Slováci," stojí v dokumentu zpracovaném Odborem států střední Evropy MZV ČR. Až v roce 1942 nabídla protektorátní vláda Říši na nucené práce celé ročníky populace (1921-1922). Řada mladých lidí odešla proti své vůli, ale stále za odlišných podmínek než jiné národy z východní Evropy. "Zatímco Rusové nebo Poláci bydleli v lágrech a nesměli se po území Rakouska vůbec pohybovat, bylo na Čechy pohlíženo jako na příslušníky Říše," říká Nálevka. Rozdíl byl v nároku na stravu, v pracovním nasazení, v bydlení. NSDAP podle dokumentů považovala Čechy za nejvíce adaptabilní, a proto je využívala na nejlepší práce. Například Poláky nebo Ukrajince čekal za pohlavní styk s příslušníkem Říše trest smrti. Češi byli v tomto ohledu považováni za "rasově bezproblémové". Neexistují ani jasná svědectví o útrapách Čechů.
Podobně se zacházelo také s Poláky, pro které byly předepsány jen o málo vyšší příděly potravin. Poláci museli být pro změnu označeni nášivkou s písmenem „P“ a na rozdíl od Ostarbeiterů měli možnost volnějšího pohybu. Většinou nacházeli uplatnění v zemědělství a lesnictví, kde poměry nebývaly tak drsné - záleželo vždy na sedlákovi, ke kterému se dělník dostal.
O něco lepší podmínky byly stanoveny pro třetí skupinu, u které se předpokládaly protipolské, příp. protikomunistické nálady a tedy poněkud větší spolehlivost.
U čtvrté skupiny se jednalo z velké části o dělníky, kteří přišli do Říše pracovat na základě dobrovolně uzavřené pracovní smlouvy. Jejich životní podmínky se proto víceméně nelišily od podmínek německých pracovníků. Měli možnost volného pohybu, často bydleli v podnájmu v soukromých bytech a na rozdíl od předchozích skupin cizinců dostávali potravinové lístky a nebyli tak odkázáni na táborovou stravu. Francouzi měli určité zastání v podobě vyslanectví vichistické Francie v Drážďanech, které zasahovalo i do některých konkrétních případů a snažilo se svým krajanům ulehčovat situaci. Příslušníci ostatních národností náležejících do čtvrté skupiny pocházeli zčásti ze spřátelených států (Slovensko, Maďarsko), zčásti nebyli považování za příliš nebezpečné (Češi). Jejich životní podmínky se proto příliš nelišily od podmínek dělníků „germánského původu“. Volný čas (večery a neděle) si mohli sami organizovat jen příslušníci poslední skupiny. Řada z nich navštěvovala např. kina, vyhrazené hostince apod. Čeští dělníci někdy využívali osobní volno k ilegálním odjezdům domů, což ale bylo vzhledem k pochopitelně hrozícím trestům značně riskantní. Zahraniční dělníci měli také nárok na dovolenou, která se velmi často stávala záminkou k útěku a skrývání se u příbuzných. Někteří se po návratu domů vymlouvali na různé nemoci, aby se nemuseli vrátit na pracoviště.
„My, občané Říše“
Mediální výprask od „vlastenců“ si odnesl novinář týdeníku Respekt Jaroslav Spurný, když se v květnu 2000 pokusil ve svém článku „My, občané Říše“ navodit diskusi o oprávněnosti nároků českých nuceně nasazených. Jeho historiky podložená tvrzení zněla v uších „obránců národních zájmů“ z pochopitelných důvodů nepříjemně. Česko-židovská delegace usilovala totiž od samého počátku o jedno – aby se při odškodňování nedělaly rozdíly mezi Čechy a ostatními Východoevropany. V článku se tenkrát mj. psalo:
Češi, nuceně nasazení během druhé světové války na území Rakouska, měli nepoměrně lepší podmínky než podobně postižení příslušníci jiných národů… Fakt, že Češi a Moraváci měli na nucených pracích výsadní postavení, nezpochybňují ani historikové."Protektorát byl součástí třetí říše," říká ředitel Ústavu světových dějin při Filozofické fakultě UK Vladimír Nálevka. Češi tedy byli bráni a respektováni jako občané Reichu, měli její pas a značnou volnost pohybu - na rozdíl od Poláků, Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších národů… Pokud jde konkrétně o našeho jižního souseda: oficiální podklady ministerstva zahraničí, které má při jednání česká delegace k dispozici, potvrzují, že do roku 1942 odešly tisíce Čechů a Moraváků za prací do Rakouska dobrovolně. "Po anšlusu odjela spousta rakouských dělníků a inženýrů za lepšími podmínkami do Německa. Po pracovním náboru je nahradili především Češi, Moraváci a Slováci," stojí v dokumentu zpracovaném Odborem států střední Evropy MZV ČR. Až v roce 1942 nabídla protektorátní vláda Říši na nucené práce celé ročníky populace (1921-1922). Řada mladých lidí odešla proti své vůli, ale stále za odlišných podmínek než jiné národy z východní Evropy. "Zatímco Rusové nebo Poláci bydleli v lágrech a nesměli se po území Rakouska vůbec pohybovat, bylo na Čechy pohlíženo jako na příslušníky Říše," říká Nálevka. Rozdíl byl v nároku na stravu, v pracovním nasazení, v bydlení. NSDAP podle dokumentů považovala Čechy za nejvíce adaptabilní, a proto je využívala na nejlepší práce. Například Poláky nebo Ukrajince čekal za pohlavní styk s příslušníkem Říše trest smrti. Češi byli v tomto ohledu považováni za "rasově bezproblémové". Neexistují ani jasná svědectví o útrapách Čechů.
"Je pravda, že třeba při bombardování Říše byli Češi stejně ohroženi jako ostatní," říká profesor Nálevka. A koncem války byly podle něj podmínky pro všechny nuceně nasazené naprosto stejné. "Nicméně historický fakt naší odlišné pozice nikdo nezmění," dodává. Profesor Nálevka je jedním z mála historiků na toto téma, kteří se veřejným vyjádřením na téma nasazení či odsunu nebrání. Jinak je ticho - tuzemská veřejnost nedostala třeba žádnou zprávu o zasedání padesáti českých, slovenských, rakouských a německých historiků, které se konalo před šesti týdny v Bratislavě.
Diskuse na toto téma byla po hysterické reakci odpůrců prakticky umrtvena. Místo toho se éterem dále šířily polopravdy a dezinformace, například i ve formě „osvětových“ publikací. Uveďme například ukázkové dílko Totální nasazení. Historie, která by neměla být zapomenuta. Vzpomínky těch, kteří to prožili. 60 let poté z roku 2006, které financoval Magistrát města Brna s přispěním České rady pro oběti nacismu. Vydání publikace, kterou sepsal „kolektiv autorů“, iniciovalo tzv. Sdružení nuceně nasazených v městě Brně. Hned úvodní stránky, které čtenáře mají poučit o historickém pozadí vzniku nuceného pracovního nasazení, stojí opravdu zato: tak např. konec Výmarské republiky autoři datují rokem 1930, „Bund deutscher Mädchen“ (správně: Bund deutscher Mädel) autoři prezentují jako polovojenskou organizaci pro dívky, po Stalingradu prý už německá vojska pouze ustupovala (o jarní protiofenzívě roku 1943 pánové nikdy neslyšeli?) a koncentrační tábor Dachau prý byl vytvořen za účelem likvidace Židů.. V kapitolce o národním socialismu se dozvídáme, že „hlavním cílem tohoto směru byla likvidace židovských spoluobčanů, dále „bolševiků“ (tzn. levicově smýšlejícíh občanů), a národů „neárijského původu“. Takto byly obecně označovány všechny národy kromě germánských, v praxi hlavně Slované“ (!!!) (Dívejme, tak Čech je tedy neárijského původu – vymývání mozků nechává pozdravovat! Dalo se očekávat, že se v textu objeví i tvrzení, že na každého jedince, který neměl blond vlasy a modré oči čekal koncentrák, ale kupodivu se tam nic takového neobjevilo, byť by to svou úrovní do publikace dobře zapadalo.) Našlo by se toho víc.
Diskuse na toto téma byla po hysterické reakci odpůrců prakticky umrtvena. Místo toho se éterem dále šířily polopravdy a dezinformace, například i ve formě „osvětových“ publikací. Uveďme například ukázkové dílko Totální nasazení. Historie, která by neměla být zapomenuta. Vzpomínky těch, kteří to prožili. 60 let poté z roku 2006, které financoval Magistrát města Brna s přispěním České rady pro oběti nacismu. Vydání publikace, kterou sepsal „kolektiv autorů“, iniciovalo tzv. Sdružení nuceně nasazených v městě Brně. Hned úvodní stránky, které čtenáře mají poučit o historickém pozadí vzniku nuceného pracovního nasazení, stojí opravdu zato: tak např. konec Výmarské republiky autoři datují rokem 1930, „Bund deutscher Mädchen“ (správně: Bund deutscher Mädel) autoři prezentují jako polovojenskou organizaci pro dívky, po Stalingradu prý už německá vojska pouze ustupovala (o jarní protiofenzívě roku 1943 pánové nikdy neslyšeli?) a koncentrační tábor Dachau prý byl vytvořen za účelem likvidace Židů.. V kapitolce o národním socialismu se dozvídáme, že „hlavním cílem tohoto směru byla likvidace židovských spoluobčanů, dále „bolševiků“ (tzn. levicově smýšlejícíh občanů), a národů „neárijského původu“. Takto byly obecně označovány všechny národy kromě germánských, v praxi hlavně Slované“ (!!!) (Dívejme, tak Čech je tedy neárijského původu – vymývání mozků nechává pozdravovat! Dalo se očekávat, že se v textu objeví i tvrzení, že na každého jedince, který neměl blond vlasy a modré oči čekal koncentrák, ale kupodivu se tam nic takového neobjevilo, byť by to svou úrovní do publikace dobře zapadalo.) Našlo by se toho víc.
Přeskočme nyní úvodní povídání o Třetí Říši a soustřeďme se na to, co nás v publikaci nejvíce zajímá: jaké byly celkové podmínky českých nuceně nasazených? V zadarmo rozšiřované publikaci se správně uvádí, že je těžké generalizovat, protože podmínky se individuálně z různých důvodů lišily. Nicméně vzápětí jdou autoři vesele na věc a rozepisují se o podmínkách „všech“ nasazených, aniž by je rozdělili do příslušných kategorií podle národností. Tvrdí se např., že „nasazení byli často převáženi ve vagonech pro dobytek a cesta byla strastiplná“, což se v žádném případě netýkalo nasazených Čechů, jak koneckonců dokazuje i druhá půlka knihy, v které jsou zveřejněny pečlivě vybrané výpovědi pamětníků – žádný z nich samozřejmě v žádném vlaku pro dobytek přepravován nebyl! „Strastiplné“ podmínky diletantsky popisované v úvodu absolutně nekorespondují se zveřejněnými zážitky Čechů v závěru publikace. Tvrdit, že „na nucené práce bylo nasazeno asi 640.000 Čechů“ je také dezinformací, protože v tomto počtu jsou zahrnuty desetitisíce Čechů, kteří v Říši pracovali dobrovolně, a výrok „komunistická diktatura u nás totiž překvapivě některé nacistické zločiny kryla a zamlčovala“ už vzbudí jen soucitný úsměv čtenáře. Hlavně že kniha splnila svůj osvětový účel, na dezinformace v textu se zas tak nehledělo.
Pánové ze Sdružení nuceně nasazených nezůstanou zvěčnění pouze svou povedenou knížkou, kterou asi sotva někdo bude ještě někdy číst. Zato občané města Brna i jeho návštěvníci, kteří cestují vlakem a procházejí halou hlavního brněnského nádraží, jsou denodenně uváděni v omyl prostřednictvím pamětní desky, která tam byla umístěna v roce 1997 a na které se praví: „Na trvalou památku českých občanů deportovaných za 2. světové války z tohoto nádraží na otrocké práce v Německu a porobených zemích. Mnozí se již nevrátili.“ Na OTROCKÉ práce v Německu? Věděli páni radní, když umístění desky na nádraží schvalovali, co to znamená OTROCKÁ PRÁCE? A kdo nám odpoví na otázku, PROČ se mnozí z nasazení již nevrátili? Je smrt způsobená angloamerickými bombardéry snad méně důstojná a musíme se za ní stydět? Proč věci nenazýváme pravým jménem?
Žadatelé, kterým se odškodné přiznalo, si své peníze už dávno vyzvedli a za ta léta, která mezitím uplynula, pravděpodobně i mezitím utratili. Za tzv. odškodněním se udělala definitivně tečka. Co zůstává, je jistá pachuť a stud za naše vypečené „odškodněné“ podvodníky.
Pramen:
Rabštejnské údolí. Historie průmyslové výroby a koncentračních táborů u České Kamenice (Petr Joza, Okresní muzeum Děčín, Děčín 2002)
Respekt 21/2000 (15.5.2000)
Pánové ze Sdružení nuceně nasazených nezůstanou zvěčnění pouze svou povedenou knížkou, kterou asi sotva někdo bude ještě někdy číst. Zato občané města Brna i jeho návštěvníci, kteří cestují vlakem a procházejí halou hlavního brněnského nádraží, jsou denodenně uváděni v omyl prostřednictvím pamětní desky, která tam byla umístěna v roce 1997 a na které se praví: „Na trvalou památku českých občanů deportovaných za 2. světové války z tohoto nádraží na otrocké práce v Německu a porobených zemích. Mnozí se již nevrátili.“ Na OTROCKÉ práce v Německu? Věděli páni radní, když umístění desky na nádraží schvalovali, co to znamená OTROCKÁ PRÁCE? A kdo nám odpoví na otázku, PROČ se mnozí z nasazení již nevrátili? Je smrt způsobená angloamerickými bombardéry snad méně důstojná a musíme se za ní stydět? Proč věci nenazýváme pravým jménem?
Žadatelé, kterým se odškodné přiznalo, si své peníze už dávno vyzvedli a za ta léta, která mezitím uplynula, pravděpodobně i mezitím utratili. Za tzv. odškodněním se udělala definitivně tečka. Co zůstává, je jistá pachuť a stud za naše vypečené „odškodněné“ podvodníky.
Pramen:
Rabštejnské údolí. Historie průmyslové výroby a koncentračních táborů u České Kamenice (Petr Joza, Okresní muzeum Děčín, Děčín 2002)
Respekt 21/2000 (15.5.2000)