 |
| "Známe nepsaný, ale pečlivě dodržovaný zákon, podle kterého děti stojí v názorovém vývoji vždy proti otcům. Bez toho by nebylo pokroku." (Emanuel Moravec, 21.2.1942.) |
V prosinci roku 1932 měly nacionálněsocialistické mládežnické organizace pouze 108.000 členů. Trvalo také celé tři roky, než se počet členů všech těchto organizací 2,5krát znásobil z 2,2 miliónu členů koncem roku 1933 na 5,4 miliónu členů v roce 1936. [1] Teprve uzákoněním z prosince 1936 se služba v Hitlerově mládeži stává de facto povinnou. V tomto bodě byly konkurenční organizace mezitím prakticky eliminovány a zákonná opatření přivedla pak celkový počet členů těsně nad sedm miliónů (dalším zákonným opatřením k dokonalému podchycení povinné služby v HJ bylo nařízení z 25. března 1939, které pojalo dodatečně 1,7 milionů mladých Němců). Z toho plyne, že i přes relativně vysokou podporu nového státního režimu ze strany německého obyvatelstva, plynoucí z řady pozitivních změn sociálního a hospodářského charakteru a z pozitivně vnímaných vyhlídek do budoucna, se skutečné začlenění sedmi miliónů mladých Němců do zmíněných organizací podařilo až po několika letech usilovné náborové práce a koneckonců i na základě zákonného opatření z prosince 1936, a v žádném případě tedy ne „ze dne na den“.
Na území Protektorátu Čechy a Morava žil v letech 1943-1945 zhruba jeden milión dětí a dospívajících ve věku od 10 do 18 let. Dne 28. května 1942, pouhý den po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vydala protektorátní vláda nařízení o povinné službě mládeže, kterým se započala nová fáze boje o názorovou orientaci české mladé generace v podmínkách Protektorátu - bude o tom dále podrobněji řeč. O smyslu této snahy o duchovní přesměrování české mládeže se rozepsal státní tajemník K. H. Frank v listu Völkischer Beobachter dne 9. června 1942, kde hovořil o tom, že „podchycení české mládeže, která dosud bez vedení a z části v zahálce byla vydána vlivům destruktivní části české inteligence, bylo rovněž v zájmu Říše stejně jako českého národa. Musela být konečně usměrněna ve smyslu Říše a včleněna do pracovního procesu, zvláště když nenastoupila proti nepříteli kontinentu se zbraní v ruce jako mládež jiných národů Evropy.“ [2]
Členy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě se měli stát všichni spořádaní a rasově způsobilí protektorátní příslušníci ve věku od desíti do osmnácti let. Osvobozeni od členství v Kuratoriu mohli být pouze jedinci se závažnými zdravotními problémy nebo osoby, které uvedly jinou přijatelnou omluvu. Vstup do něj byl naopak automaticky zapovězen jedincům „nečestného jednání, vzbuzujícím veřejné pohoršení“, osobám v úředním zajištění a také Židům a židovským míšencům. Účast židovských míšenců druhého stupně na činnosti Kuratoria byla dobrovolná na základě vlastní žádosti. [3]
Založení Kuratoria nebylo v celkovém kontextu Evropy druhé čtvrtiny 20. století žádnou zvláštností. Státní mládežnické organizace působily ve Španělsku, Portugalsku, na Slovensku, v Chorvatsku, Bulharsku, Maďarsku, podobné se tvořily za války ve Francii, Norsku a Pobaltí. Kuratorium při svém založení ovšem čerpalo zásadní inspiraci z činnosti Hitler-Jugend, která se zrodila jako mládežnický orgán NSDAP v roce 1926 a o deset let později se stala organizací povinnou pro veškerou německou mládež. [4]
Situace v pro podchycení české mládeže v Protektorátu v rámci výchovy v nacionálněsocialistickém duchu však na rozdíl od té v Německu v prvních pěti mírových letech byla již z několika známých důvodů nesrovnatelně těžší a komplikovanější. Ale ani „timing“ pro zahájení činnosti Kuratoria snad nemohl být horší. Krátkou dobu po vydání vládního nařízení o povinné službě mládeže v květnu 1942 zemřel jak známo na následky smrtelného atentátu Reinhard Heydrich a zatímco se tím však nenaplnila očekávání londýnského exilu, který doufal, že tímto krokem zmobilizuje obyvatelstvo Protektorátu k intenzivnějšímu protiněmeckému odporu nebo dokonce k "povstání", dostavily se alespoň každopádně očekávané odvetné represe z německé strany, se kterými exil počítal. Získat všeobecné sympatie k převýchovným záměrům české mládeže bylo tedy za takovýchto výchozích podmínek obzvlášť obtížné.
Oficiálně byla činnost Kuratoria zahájena však až v březnu 1943. Z tohoto roku jsou také k dispozici první početní údaje o probíhajícím náborovém procesu v rámci české mládeže. V květnu 1943 mělo Kuratorium podchyceno 77.496 osob, v listopadu téhož roku už 233.590 a v březnu 1944 pak 380.000 mladých lidí. V květnu 1944 bylo do činnosti organizace zapojeno okolo půl miliónu českých dětí a mladistvých, to znamená již asi polovina veškeré české mládeže. [5] Vycházeje ze skutečnosti, s jakými problémy a překážkami se nábor v českých podmínkách vlastně mohl realizovat, a také z faktu, jaký krátký časový prostor byl pro podchycování české mládeže k dispozici (viz. pro srovnání nábor do Hitler-Jugend v prvních letech existence), lze hovořit o určitém úspěchu. Dokazuje to i počáteční rozmach činnosti Kuratoria během zhruba jednoročního časového období od poloviny roku 1943 do poloviny roku 1944. Mezi zásadní překážky, se kterými se posléze Kuratorium muselo potýkat, musíme zařadit i povolání německých poradců na frontu v dubnu 1944. Od druhé půlky roku 1944 začala být pozice Kuratoria navíc citelně nepříznivá vzhledem k celkové geopolitické situaci Říše a k očekávanému výsledku války, pro Říši negativnímu. Přesto zůstávalo názorově nejodolnější jádro organizace až do posledních měsíců války mimořádně aktivní a odhodlané a v rámci možností i úspěšné, což dokazuje i řada úspěšně provedených manifestací a shromáždění na samém konci roku 1944. Po celou dobu svého trvání se totiž Kuratorium muselo potýkat s mnoha potížemi způsobenými válečnou situací, s chabým materiálním zázemím z ní plynoucím, se (od začátku očekávanou) skepsí či odtaživostí velké části české společnosti, a hlavně s nedostatkem vhodných „výchovných kádrů“. V souvislosti s blížícím se koncem války a narůstajícími problémy Německa tak zůstal nábor do Kuratoria na půli cesty. Nebo přesněji řečeno, teprve vlastně na počátku cesty. Zodpovědět si na otázku, jakým směrem by se tato cesta ubírala za pro Kuratorium příznivých podmínek, zejména z hlediska geopolitického vývoje a v případě konečného vítězství německé branné moci a jeho spojenců, je nad rámec pojednání tohoto textu a odpověď na ní zůstává otevřená, nicméně je nutné mít tuto skutečnost stále na paměti, pokud chceme zhodnotit úspěšnost aktivity Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě z hlediska celkové odezvy u obyvatel Protektorátu.
Přípravy k založení organizace
 |
| Ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. |
Pod patronací vlády a státního prezidenta Emila Háchy vzniklo v březnu – dubnu 1939 Národní souručenství, ve kterém se ve skutečnosti uplatňovaly vesměs osoby a kruhy stojící vůči Němcům nepřátelsky. O spolupráci se navenek relativně hodně mluvilo, realita však vypadla úplně jinak. V samotné „Přihlášce za výkonného člena Národního souručenství“ se sice jasně prohlašovalo, že „chci jako věrný Čech a poctivý občan pomáhati k tomu, aby se Protektorát Čechy a Morava stal jednou z nejdokonalejších složek Říše“ a že „povinnosti, které tím podle řádu pro výkonné členství v NS přejímám, splním bez váhání, třeba proti nepochopení svého okolí a přes vyhrůžky emigrantů“. [7] Avšak i přes skutečnost, že tuto přihlášku do NS podepsalo během dubna 1939 plných 99,8% českých mužů (podmínky pro vstup byly čtyři: bezúhonnost, minimální věk 21 let, česká národnost a árijský původ), nebyly skutečné projevy loajality tomu odpovídající, nemluvě o plném ztotožnění se se zmiňovanými prohlášeními. Každý, kdo projevoval snahy najít společnou řeč s Němci, byl českými soukmenovci potajmu ocejchován jako „zrádce“. Obdobně lze charakterizovat situaci v organizaci Mládež Národního souručenství - její vedoucí svým svěřencům nenápadně vštěpovali názor a postoj, že správný český vlastenec musí Němce nenávidět a že jediná správná česká politika je z principu politika protiněmecká.
 |
| Jan Rys-Rozsévač (1901-1946) |
 |
| Dr. František Teuner (2. června 1942) |
Ve školním roce 1921/22 začal František Teuner studovat v primě benešovského gymnázia. Třídním primy byl ThDr. I. Kolář, zpovědník následníkovy rodiny, byl zásadním odpůrcem Masaryka a první republiky. Kromě náboženství vyučoval také zeměpis a němčinu. 19. 6. 1929 byl František Teuner „uznán dospělým všemi hlasy“ a mohl jít ve stopách svého otce studovat medicínu, nastoupil studium na fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Dne 14. 12. 1935 byl profesorem Bydlíkem promován doktorem veškerého lékařství (MUDr.). Tento titul mu byl sice výnosem Národního soudu z 2. 5. 1947 odňat, ale Teuner ho prakticky využíval stále a po propuštění z vězení pak nadále pracoval jako lékař.
Český historik a středoškolský profesor Erich Renner se také snažil dopátrat něčeho ze soukromí dětství a mládí Františka Teunera. Jeho spolužák na gymnáziu JUDr. Josef Dráb ho charakterizoval jako ničím výjimečného člena studentského kolektivu. Chválil jeho smysl pro kolegialitu, který Teuner prý prokázal za války, kdy vyhověl mnohým Drábovým přímluvám ve prospěch totálně nasazených, především místních sportovců. Mladý Teuner žil životem ryze českého maloměsta. Také v rodině se mluvilo česky. Na to ukazuje skutečnost, že Teuner měl potíže s gymnaziální němčinou a jeho bratr Karel z ní dokonce u profesora Koláře, který jistě byl Teunerům spíše nakloněn, skládal reparát. Nedostatečná znalost němčiny dělala Teunerovi potíže při styku s Němci v době, kdy stál v čele Kuratoria pro výchovu mládeže. Historik Erich Renner ve své práci uvádí, že Teunerovi obdivovali Mussoliniho Itálii a o prázdninách tam cestovali. Náměstek pražského primátora v době Protektorátu, Josef Pfitzner, uvedl v jednom projevu, že Teuner vykonal více cest do fašistické Itálie a do nacionálněsocialistického Německa.
Teuner patřil již od vysokoškolských studií ke krajní pravici. Sám uvádí, že do organizace Vlajka vstoupil hned v roce 1930, avšak v jeho členském průkazu z roku 1938 je uveden za počátek členství rok 1934. Byl velmi aktivní. Například v dubnu 1934 přijel s kolegy z lékařské fakulty do Křivoklátu, svolali zde schůzi lidí podobných politických názorů, rozdávali jim letáky a časopis „Vlajka“. [8]
Mezi signatáře provolání Českého národního výboru (ČNV), ustanoveného v den, kdy do Prahy vstoupily německé jednotky 15. března 1939, patřil i František Teuner. ČNV sdružoval nejvýznamnější krajně pravicová hnutí. Jeho předsednictvo dalo okamžitě na vědomí, že se hodlá v dramatických chvílích českého národa postavit do jeho čela a přijmout zodpovědnost za další vývoj. Hned prvního dne obsazení německými vojsky se s provoláním k národu mohli seznámit i posluchači rozhlasu, pravilo se v něm:
„Národe český! V této těžké době ustavil se ze všech složek našeho lidu Český národní výbor. Tento výbor nepozůstává z politiků a sleduje cíl jednak upravit vztah našeho lidu v přítomné těžké době k Německé říši, jednak zjednodušiti a usnadniti hospodářský, kulturní a sociální život v poměru k říši. Úkol tohoto přípravného výboru záleží v tom, aby byla definitivně odstraněna dosavadní, ničím neodůvodněná zatrpklost k Německé říši. Náš národ žil po staletí v nejtěsnějších kulturních a hospodářských vztazích s německým národem tak, jak cestu k tomu započal první a největší náš světec svatý Václav. Úkol Českého národního výboru bude proto směřovati k tomu, aby náš národ šel opět touto starou a osvědčenou cestou a aby sledoval myšlenku českých králů, kteří dovedli vždy najíti dobrou cestu k německému národu a získali dokonce v německém politickém světě vynikající postavení českému národu. Tím více musí nyní náš český lid se snažit, aby se vpravil do hospodářského organismu střední Evropy. Český národní výbor je přesvědčen, že zničením škůdců našeho národa a ztrátou jejich politické moci cesta k přátelskému soužití s německým národem na poli kulturním, hospodářským a sociálním není již ničím bržděna. Jeho snahou bude, aby oba národy, jak německý, tak český dospěly k úplnému vzájemnému pochopení a upevnily mezi sebou soudržnost ve všech naznačených směrech.“ 15. března 1939 zasedal výbor hluboko do noci v pražském Rudolfinu. Zástupci výboru jednali s německým vojenským velením, odezva mezi českými spoluobčany na vznik výboru byla však krajně odmítavá. Existence Českého národního výboru měla jen krátké trvání, poněvadž nezískala ptřebnou podporu z německé strany. [9]
Roku 1939 Teuner založil a vedl Mládež Vlajky. Vůdce Vlajky Rys-Rozsévač ho jmenoval ústředním vedoucím propagandy a náčelníkem mládeže ČNTS-Vlajka. Roku 1940 se Teuner zúčastnil přepadu sídla Národního souručenství v Dušní ulici. František Teuner při pozdějším vyšetřování tvrdil, že spolu s jiným funkcionářem Vlajky Thunem-Hohensteinem celé akci jen přihlíželi. [10] Své buňky měla Mládež Vlajky prakticky ve všech velkých a větších městech Čech a Moravy, nejsilnější skupiny se pak přímo nacházely především v Praze, Brně, Plzni a Moravské Ostravě. Početní stav dosahuje úrovně několika tisíc, což rozhodně není zanedbatelné množství, ovšem skutečně masovým a Čechy oblíbeným hnutím se Vlajka nestává a některé projevy této organizace naráží i na odpor české veřejnosti.
Mládež Vlajky pořádala fotbalové zápasy a jiná sportovní klání, pořídila dokonce šestici bělostných kanoe, s nimiž se fyzicky zdatní mladíci účastnili závodů na Vltavě. Lodě kromě fyzické průpravy nedospělců neměly praktický význam, zato třeba sportovní cyklistika pomáhala připravit budoucí příslušníky cyklistických oddílů Svatoplukových gard, s jejichž nasazením v roli spojek operační plány jejich hlavního velení počítaly.(Svatoplukovy gardy byl název úderných složek organizace Vlajka. Vrchním velitelem Svatoplukových gard byl Jan Rys-Rozsévač. Vzorem Svatoplukových gard byly německé útvary SA. Plánována byla organizační struktura od družstva až po divizi, základní jednotkou byla rota - 169 mužů. Zřízeno mělo být celkem 16 pochodových pluků na celém území Protektorátu.) Práci s mládeží se věnovali především elektroinženýr Eduard Chalupa a lékař František Teuner, i oni později zběhli do tábora ministra Moravce. Práce s mládeží se pochopitelně neomezovala pouze na sportovní aktivity, členové se účastnili ideologických přednášek, působili v roli pomocné a pořadatelské služby při veřejných shromážděních Vlajky, podle představ Teunera s Chalupou se měli stát předvojem převýchovy české mládeže a přerodu celého národa. Ruku v ruce s pozdějším úpadkem Vlajky omezovala činnost i její mládežnická pobočka, jejíž funkci přejalo Kuratorium. Po Teunerově rozchodu s Rysem převzal funkci vedoucího Mládeže Vlajky mladý novinář Jiří Novotný, čerstvý maturant. [11]
Četnými projevy a články v listu „Vlajka“ se dr. Teuner snažil o myšlenkové přesměrování alespoň části tehdejší české mládeže. V listu „Vlajka“ v srpnu 1940 například naznačuje zásadní slučitelnost českého patriotismu s myšlenkami nacionálního socialismu: „Láska našich kamarádů k českému národovectví, jejich statečnost s jakou tento světový názor prosazují, skutečnost, že obětují v tomto boji i svou osobní svobodu a vše, co mohou hnutí dát, ta láska je jen společným jmenovatelem všech mladých a nových lidí v tvořící se nové Evropě.“
Do Vlajky přivedl Teuner i svého mladšího bratra Karla. Po nezdařené demonstraci v Dušní bylo zřejmé, že Vlajka nemá vyloženou podporů německé správy. Karel Teuner byl zaměstnancem soudu v Benešově a jeho nadřízený mu dal ultimátum. Buď do dvou hodin vystoupí z Vlajky, nebo bude propuštěn. Bratři Teunerové si na něj okamžitě stěžovali u oberlandratu v Táboře.
V září 1940 pronesl Teuner projev k pražským organizacím Vlajky. Druhou republiku označil za ostrov demoliberálního odpadu, přetrvávalo v ní prý staré partajnictví předmnichovské republiky. Odsoudil zásahy proti Vlajce, které znamenaly uvěznění 60 vlajkařů, mezi nimi i mladistvých. Nakonec vyzval k útoku na Národní souručenství. Chtěl vytisknout 2 miliony letáků a ty mělo 300 cyklistů rozvést po Praze. Všechny ploty a zdi měly být popsány hesly proti Národnímu souručenství.
 |
| František Teuner (na snímku vpravo) v prosinci 1940 v pražské Lucerně, kde se právě řeční Jan Rys-Rozsévač, vedoucí Vlajky. |
František Teuner se ve svých výkladech nejraději obracel k mládeži. Své názory na nové uspořádání společnosti vyložil v letáku Národní mládež z roku 1934. V letáku navrhoval zrušit Senát a vytvořit stavovský parlament, v němž by byly zastoupeny jednotlivé profesní skupiny. Navíc chtěl ustavit stav duševních povolání, stav distribuční (obchod, peněžnictví, doprava) a stav vojenský. Žádal silnou armádu, nechtěl prodlužovat vojenskou službu, ale více prostředků věnovat na vojenskou techniku. Práci chtěl Teuner zajistit propuštěním cizinců ze zaměstnání a zavedením veřejných prací. Ty měly být financovány z peněz určených na podpory v nezaměstnanosti. Navrhoval také vytvořit hospodářskou a politickou unii s Polskem a prohloubit spolupráci s Jugoslávií.
Škola za první republiky podle něj mládež jen kazila. Učitelé prý byli Masarykovi otrocky oddaní a ovlivňovali v jeho duchu vesnice a města. Pěstovali kult malosti a prostřednosti. Pouhé dvě hodiny němčiny neumožňovaly poznat německou kulturu. Žádal, aby děti byly už od školky vedeny k „sebevědomému nacionalismu“, aby byly ze školy vymýceny psychotechnické experimenty, také marxismus a protináboženské tendence. Škola neměla vychovávat „bledé dětičky“ potácející se životem, ale aktivní účastníky boje dospělých, myšleno boje politického. Teuner byl přesvědčen, že vznik Československa byl osudným omylem, byl prý provázen myšlenkovým chaosem a lží o třistaleté porobě Čechů v habsburské říši. „Masaryk, stal se téměř bohem, uzavřel české dějiny politické a kulturní, neboť jím bylo dosaženo nejvyšší mety a k jeho politické autoritě nebylo co dodat.“ V první republice prý vládly materialistické kulty, buď americký ideál Forda, nebo vzor sovětský, symbolizovaný hydroelektrárnou Dněprostroj. Masaryk prý nechal vlastenectví rozplynout v kosmopolitním humanismu a v republice vládlo demokratické bahno a charakterové bezvětří. Bez stranické protekce nemohl mladý člověk ničeho dosáhnout, na schopnostech a snaze prý málo záleželo.
Kriticky se Teuner stavěl i ke kultuře první republiky. Odsoudil dialektický materialismus, Einsteinovu teorii relativity i Freudův „pansexualismus“. Wolkerovy verše „stanu se menším a ještě menším“ nejsou prý vyznáním pokory, ale židovské zbabělosti. Zbožný pekař Marhoul prý nenašel u Vančury soucit, oslavován byl přiblblý Švejk, Žid Langer a Položid Olbracht glorifikovali zločin. Knižní trh byl zavalen překlady z angličtiny a francouzštiny, německých bylo nepatrně. Dělník byl vydán na pospas rodokapsům, ztratila se lidová píseň a vládl americký swing. Noviny byly pod vlivem Žida Laufera nebo Stránského. Peroutkovu Přítomnost psali zbolševizovaní intelektuálové. Voskovec a Werich blbými hrami provokovali Německo, v D 34 panoval názorový zmatek, film byl židovský a jediná uznávaná tradice byl Golem. Velkým národním hříchem bylo, že Masarykova a Gottwaldova baterie bránila Madrid proti Frankovi a že T. Mann byl prohlášen za třetího největšího Čechoslováka. Sokol byl prý nejprve budován po vzoru německého turnerství, ale později se ho zmocnil zednář Scheiner, zednáři ovládli i skaut, DTJ byla marxistická, Orel partajnický. [12]
V prvních letech existence Protektorátu pracoval František Teuner jako sekundář na interní klinice prof. J. Pelnáře a byl považován za velmi nadaného a perspektivního. Ve volném čase projížděl Prahou ve své Škodě Popular, navštěvoval mj. ve Vaňhově ulici lahůdkářství, s dcerou majitele se dobře znal, chodil na večeře do Reprezentačního domu. Jeho přáteli byli často lidé o dost starší než on, např. továrník Jar. Čermák, velitel Svatoplukových gard (popraven roku 1946). Podobného smýšlení byl i Miloš Janatka, v jeho rodině býval Teuner téměř denním hostem. Intenzivně se stýkal se známým svého otce ing. Zanklem, zaměstnancem úřadu říšského protektora. Erich Renner ve své studii uvádí, že když prý Reinhard Heydrich po svém příchodu do Prahy vyhlásil výjimečný stav, Teuner si do osobního zápisníku měl poznamenat: „Souhlasím.“ Měli ho za své politické postoje údajně odsuzovat kolegové na klinice a nadřízený lékař jej prý pokáral, že dělá ostudu lékařskému stavu, jestliže se v Praze vozí v autě úřadu říšského protektora. V nemocnici měl mít jako jediný vyvěšenou fotografii Adolfa Hitlera.
O jeho soukromém smýšlení mnoho prozrazuje i privátní korespondence s Evou Barboříkovou, dcerou hodonínského stavitele, se kterou měl vztah. V říjnu 1941 jí napsal: „Ti blázni, kteří se mnou žijí na klinice, si holt myslejí, že se chovají vlastenecky, když nenechají a nepřipustí, aby měl někdo jiný názor, než má nějaký ožralý Honza Masaryk v Londýně.“ V korespondenci se svým otcem, se kterým měl mít částečně názorové rozepře ohledně spolupráce s Němci, František Teuner uvádí: „Poznej, že mám schopnost vidět dál než tak mnozí a mám smysl rozeznat to, co dosud jiní neznají.“
Teunera frustrovala celková situace po 15. březnu 1939. Česká moc v Protektorátu zůstala v rukou Háchovy skupiny. „Jak bychom Vám rádi pomohli, jak bychom byli šťastni, kdyby bylo možno něco udělat, kdyby z německé strany přišlo vybídnutí a ulehčení nějaké plánovité akce na přeorientování našeho lidu“, napsal Teuner například Emanuelu Moravcovi po jeho projevu na pohřbu aktivistického novináře Karla Lažnovského na podzim 1941. [13]
Německá místa nezaujala k Vlajce jednoznačný postoj. Na jedné straně byla se sympatiemi přivítána snaha udržovat vládu Protektorátu a Národní souručenství v stálé nejistotě. Byla oceňována ochota vlajkařů navazovat přímou spolupráci s německými organizacemi (čeští antisemité byli pozváni na „studia" do Německa; již 1939 se uskutečnil čtrnáctidenní pobyt mladých vlajkařů v táboře Hitlerovy mládeže). Proto se v německém tisku objevovaly články o „jediné české organizaci ochotné ke spolupráci", o směru, který „nejvíce odpovídá pravé české reálné politice", zatímco oficiálním orgánům byla vytýkána neupřímnost a latentní opozičnost. Chválu také vzbudily nepřátelské spisy proti Masarykovi, Benešovi a jeho stoupencům „pozůstalým v Protektorátě". Tyto německé texty, které ovšem vlajkařské tiskoviny s neskrývanou pýchou občas přetiskovaly, byly doprovázeny listy „upřímných Němců" a „německých kamarádů".
 |
| Jan Rys-Rozsévač na snímku z března 1939. |
Počátkem roku 1941 propukl navenek vnitrostranický boj uvnitř Vlajky. 19. února 1941 rezignoval na svou funkci velitel Svatoplukových gard Jaroslav Čermák, 20. února se k němu připojil František Teuner, který rovněž hnutí opustil. [15] (19. února se Teuner vzdal funkce vedoucího propagandy, pak se vzdal funkce náčelníka mládeže a odevzdal hodnost setníka Svatoplukovy gardy a nakonec 5. března 1941 telegraficky z Vlajky vystoupil. Rys-Rozsévač kontroval tím, že ho z Vlajky vyloučil, prý pro porušení křesťanské morálky. [16] ) Vlajka tak v osobě mladého lékaře Teunera neztratila jen cenného mládežnického aktivistu, ale taktéž člověka, který měl na starosti propagandu hnutí. 28. února pak vystoupila také vedoucí jejího ženského hnutí Marie Pechová. S Teunerem zase podali rezignaci na členství příslušníci Mládeže Vlajky i její funkcionáři, např. Eduard Chalupa nebo Miroslav Potužník. Odpadlíci nevytvářeli jednotný myšlenkový proud, jejich motivace byla různá. Část se nemohla smířit s konfrontační politikou Ryse-Rozsévače, bezhlavě se snažícího doslova válčit s Národním souručenstvím a protektorátní vládou, další si pragmaticky uvědomili, že Němci s kartou Vlajky nehodlají hrát, protože našli perspektivnějšího prosazovatele svých cílů. Tím se stal Emanuel Moravec. Takto postupně mládežnické hnutí Vlajky opustily budoucí významné osobnosti nově vznikající masové organizace české mládeže, Kuratoria pro výchovu mládeže: Teuner, Potužník, Chalupa, Pechová ale i Jaroslav Čermák a jeho syn Boris, dříve desátník Svatoplukových gard. [17]
 |
| Návrh odznaků ČNST-Vlajky, které 10. března 1941 zaslal Jan Rys-Rozsévač do kanceláře německého státního tajemníka pro Čechy a Moravu, K. H. Franka, konkrétně k rukám dr. Giese. Vedle odznaku Svatoplukových gard, České pracovní fronty (Vlajky), Ženského svazu ČNST-Vlajky zde najdeme i odznak Mládeže ČNST-Vlajky. |
Emanuel Moravec reagoval na podněty z Německa a v průběhu přípravy kolem sebe soustředil několik výrazných osobností, které splňovaly jeho ideologické představy a současně za sebou měly praxi v práci s mládeží. Jednalo se především o někdejší funkcionáře Mládeže Vlajky, kteří se rozešli s Rysem-Rozsévačem a vedením jeho hnutí, novou realizaci pak našli ve spolupráci právě s Moravcem. V první řadě je třeba v této skupině jmenovat MUDr. Františka Teunera, dále Ing. Eduarda Chalupu, Marii Pechovou, JUDr. Josefa Victorina, advokáta z Lipníku nad Bečvou, jehož kancelář však mnoho nevynášela, Karla Mihalíčka, Jana Málka, Jana Svobodu nebo bratry Jaroslava a Václava Krigarovy. Poněkud odlišnou politickou minulost měl Karel Žalud, který patřil mezi členy Národně socialistické gardy slovanských aktivistů. Jmenovaní vytvořii jakýsi neoficiální přípravný výbor, který se scházel povětšinou v soukromých bytech, často u někdejšího velitele Svatoplukových gard Jaroslava Čermáka, jehož syn Boris se později zařadil mezi čelné funkcionáře Kuratoria. Práce na budování široce zakotveného hnutí probíhaly od podzimu 1941 do jara 1942 a vyvrcholily vládním nařízením z 29. května 1942 stanovujícím, že všichni protektorátní příslušníci ve věku od 10 až 18 let jsou povinni vstoupit do Kuratoria. Reinhard Heydrich, jenž myšlenku výchovy české mládeže v německém duchu prosazoval, se již založení Kuratoria neúčastnil, krátce po něm podlehl zraněním. [20]
Pro přípravu založení Kuratoria se v roce 1941 tedy podařilo získat skupinu asi 25 českých fašistů a vlajkařů. V čele přípravného výboru stál Emanuel Moravec a vlastní organizační činností byl pověřen František Teuner. Mimo jiné Teunerova angažovanost pro věc Kuratoria vedla k hluboké krizi uvnitř Vlajky. [21] Zjednodušeně lze říci, že Emanuel Moravec měl s ČSNT – Vlajkou totožný cíl, spočívající v zajištění adekvátního místa českého národa v Nové Evropě, chtěl jej však dosáhnout za použití jiných prostředků a především metod „přiměřených české mentalitě“. Později, kdy už E. Moravec zastával funkci ministra v rámci „vlády 19.ledna“ (1942), se zprvu pokusil získat na svou stranu hlavního vedoucího Vlajky Jana Ryse-Rozsévače. Nabídl mu nejen uhrazení veškerých dluhů Vlajky z dispozičních fondů svého ministerstva a celému místu vedení v tomto úřadu, ale i podíl na převýchově české mládeže v rámci plánovaného Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a na dalších osvětových organizacích. Rys-Rozsévač však Moravcovu lákavou nabídku odmítl, neboť se odůvodněně obával následné likvidace své organizace. V některých župách na Moravě (např. Brno) se ale spolupráce s Moravcem považovala za konstruktivní, neboť šlo o „poslední možnost, jak ideje Vlajky uvést v život ... a převést českou mládež k ... nacionálněsocialistickému světovému názoru.“ Nutný kompromis byl však zamítnut a Moravec se vzápětí stal terčem mnoha agresivních útoků vedení Vlajky, a to nikoli pouze v tisku. [22]
 |
| Shromáždění Vlajky 16. března 1942 v pražské Lucerně. Hovoří Jan Rys-Rozsévač. |
Již v rámci přípravných schůzek se formovaly odlišné názorové proudy. Student historie a práv Jan Pipota (narozen 1918) považoval Čechy jen za česky mluvící Němce. Pipota a jeho skupina (Pavel Hovůrka, Karel Mihalíček, Karel Žalud, Karel Horký) chtěla později vést Kuratorium pro výchovu mládeže podle vzoru Hitlerovy mládeže. Do Teunerovy skupiny patřil například Miroslav Potužník, Viktor Kabeláč, bratří Krigarové a později Josef Victorin. [24]
Průběhem roku 1941 a následně i v roce 1942 sice i nadále funguje a působí Mládež Vlajky, a sice pod vedením Jiřího Novotného, nicméně vliv její mateřské organizace postupně slábne a většina aktivistického potencionálu se seskupuje okolo postavy Františka Teunera.
Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu Zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě v září 1941 nastává změna v celkové politické orientaci dosavadní vlády, jež byla dne 19. ledna 1942 roku zásadním způsobem reorganizována. Tento kabinet se měl definitivně distancovat od expremiéra Eliáše a jeho politiky „pasivní rezistence“ a stát se „vládou pozitivních a aktivistických sil“. Emanuel Moravec se stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty. S novým sebevědomím a neutuchající energií se vrhl na řešení hlavního cíle svých snah: Definitivního vytýčení mantinelů existence českého národa ve Velkoněmecké říši, jehož základy chtěl položit také výchovou mládeže v rámci nacionálněsocialistického světového názoru.
Názory na to, jak směrovat orientaci a určovat budoucnost české mládeže v nových podmínkách, se v plánech vedoucích činitelů německého národního socialismu vyvíjely postupně. V korespondenci H. Himmlera s R. Heydrichem z 19.2.1942 se o tomto problému můžeme dočíst: „Jsem absolutně pro to, aby se vhodným chlapcům dobré rasy z čistě českých rodin dala možnost nastoupit do nacionálně politického výchovného ústavu. (…) České, moravské a německé děti z Protektorátu by byly rozděleny do všech ostatních ústavů v Říši. (tj. ne do ústavů v Protektorátu – pozn. LB). To by bylo ohromným přínosem ke srůstu a vstřebávání právě té rasově dobré části českého národa. Pro Čechy samé velmi lákavé, protože na žáka Nacionálně politického výchovného ústavu se v každém ohledu může nahlížet jako na úplného říšského občana a on už nemusí mít sebemenší komplex méněcennosti.“ (Pozn.: srov. s nesprávně uváděným citátem v knize Tomáše Pasáka Český fašismus a kolaborace 1939-1945, Praha 1999, str. 352). Z citovaného dopisu vyplývá, že říšský vůdce SS a šéf Německé policie Heinrich Himmler vážně zamýšlel přijímat české chlapce z „rodin dobré rasy“ ke studiu na elitních nacionálněsocialistických školách Napola (Nationalpolitische Erziehungsanstalt, nebo také Nationalpolitische Lehranstalt), ve kterých byl vychováván vůdcovský dorost Německa. První skupiny českých chlapců pro tento typ škol měly ke studiu nastoupit ve školním roce 1945/46. (Blíže k tomu v jedné z následujících kapitol.) [25]
A právě také zmíněný příjemce dopisu z února 1942, zastupující říšský protektor Heydrich pobízel české spolupracovníky k větší aktivitě ve věci Kuratoria: „Nejde přece o to, aby se každému dítěti dostalo vyššího školního vzdělání a aby dítě dosáhlo nějakého akademického titulu, ale jde o to, aby si každý podle svých schopností osvojil vhodné povolání a aby dostal v určitých letech zásadní orientaci k myšlence Říše a vlasti. Nemůžeme si dovolit, aby byla česká mládež vychovávána v duchu nihilistického vagabundismu nebo jen intelektuálského diskutování pro diskutování.“ [26]
Počínaje únorem 1942 stupňuje kroužek okolo dr. Františka Teunera čítající zhruba 25 osob svou činnost, přímo již usměrňován ministrem školství a národní osvěty a vedoucím nově zřízeného Úřadu lidové osvěty Emanuelem Moravcem, který v nově vytvořené vládě zaujal výsadní postavení. Době politického alibismu, vyčkávání a opatrnického přešlapování mělo být s definitivní platností odzvoněno. Mělo nastat období skutečného proříšského aktivismu, jenž se ovšem nikterak nestavěl proti českému národu a jeho kulturním tradicím. Česká mládež měla dostat zcela nový ideový základ, který měl vrcholit „službou“ národu a zároveň i Říši.
Ministr Moravec k tomuto měsíc po nastoupení do svého úřadu (21.2.1942) řekl:
„Doba, kterou nyní prožíváme a kterou nám příští pokolení právem budou závidět, nepředstavuje pouze zápas dvou světů, Minulosti a Budoucnosti. Dnešek je také bojem generací. Známe nepsaný, ale pečlivě dodržovaný zákon, podle kterého děti stojí v názorovém vývoji vždy proti otcům. Bez toho by nebylo pokroku. Synové vždy a právem chtějí překonat cíle, které si kdysi vytýčili jejich otcové. A tu jsem u otázky, která se stala palčivou i v českém národě. Jaká bude naše mládež, takový bude osud celého českého národa. Proto česká mládež musí vidět dále než její otcové. Tato mládež musí být odvážnější, pracovitější, věrnější v závazcích a tvrdší v citech. Česká mládež musí svou víru v budoucnost národa spojovat s naprostou věrností k Velkoněmecké říši, která je, byla a vždy bude také státem nás Čechů. Čím budeme věrnějšími a upřímnějšími občany Velkoněmecké říše, tím sebevědomějšími a poctivějšími můžeme být Čechy. A tím musíme začít u těch, kteří jsou silou národa a nadějí národa i Říše – u naší pracující mládeže. Podmínkou, bez které se veliké dílo nepohne z místa, je především svornost. Proto se dnes obracím na českou mládež s prosbou, kterou musí přijmout jako rozkaz. Zanechte sporů, kdo má lepší program! Nehádejte se, kdo povede! Dívejte se jen k cíli a služte velké myšlence Nové Evropy a Říše, které chceme být všichni věrnými příslušníky! To není politika – to je naše evangelium. Proto chci, aby česká mládež se odpoutala od politických organisací, ať jsou jakéhokoli druhu a směru, a aby utvořila celonárodní jednotu s čelem proti zapadajícímu světu demokratického kapitalismu a sovětského pasocialismu. Česká mládež nastoupí prostě do svorného šiku vedle mládeže německé a pozdviženou pravicí a s odhodlanou tváří. Česká mládež se postaví zítra svorně za toho ze svého středu, kterého jí určí jako vedoucího pan státní prezident. Společně s mládeží německou sjednocená mládež česká bude mít jediný velký cíl – sloužit oddaně a upřímně Vůdci všech evropských národů, Adolfu Hitlerovi, jak jí to káže hrdé české svědomí.“ [27]
Již 16. února 1942 sdělil ministr Moravec své přípravné sjednocovací plány zástupcům mládeže Národního souručenství, Vlajky a zástupcům mládeže stojící mimo organizace: „Přípravnými pracemi sjednocovacími pověřil jsem Dr. Teunera jako svého zástupce a nařídil jsem mu, aby do koce tohoto týdne přeložil mi návrh, kterým bude sloučení provedeno, aby se příští týden mohl publikovat. ... Žádám Vás v zájmu českého národa i v zájmu Říše, abyste s těmito mými opatřeními souhlasili a práci na sjednocení mládeže usnadnili. Nedostanu-li do 20. února t. r. od Vás zprávu, ve které vyjádříte své stanovisko, budu to pokládat za souhlas s mým opatřením. Zdar Vůdci a naší drahé vlasti!“ [28]
Dne 17. března 1942 se František Teuner na schùzce přípravného výboru organizace nové české mládeže vyjádří opět pozitivně k českému vlastenectví v tom smyslu, že „ideál nacionálního socialismu na straně jedné a český patriotismus na straně druhé nejsou v absolutně žádném rozporu, vše vrcholí jedinou službou a jediným cílem – uplatnění našeho národa na patřičném místě v nově vybudované Evropě“.
Dne 2. června 1942 František Teuner poprvé výrazně vstoupil do povědmí české veřejnosti, stalo se tak na velké manifestaci, uspořádané protektorátní vládou na Staroměstském náměstí s cílem odsoudit atentát na říšského protektora. 5. června 1942 Teunerještě zaslal Moravcovi dopis, v němž mu poděkoval za možnost promluvit na Staroměstském náměstí a ujistil jej množstvím lidí, kteří stojí za říšskoněmeckou myšlenkou a jeho – tedy Moravcovy názory. Stejného dne zaslal ministrovi druhý dopis, věnovaný otázce Vlajky. Varoval jej před nenávistí Vlajkařů, současně konstatoval, že jde již jen o zbytky původního hnutí, nikoliv organizaci, která by mohla mít jakýkoliv vliv na veřejné mínění. Upozornil ale, že ve Vlajce bylo množství slušných lidí, kteří z ní hromadně vystupovali, členstvo se prý touto cestou omezilo na nepočetnou skupinu nenávistných „rysovců“. [29]
Poznámky:
[1] Dr. Davidson, John; McDonald, John; Dr. Seligman, Matthew: Ve stínu hákového kříže. Život v Německu za nacismu 1933-1945, Nakladatelství KMa, 2008, str.59)
[2] Říšská politika v Čechách a na Moravě, In: České Slovo, 11. 6. 1942
[3] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 154.
[4] Dr. Davidson, John; McDonald, John; Dr. Seligman, Matthew: Ve stínu hákového kříže. Život v Německu za nacismu 1933-1945, Nakladatelství KMa, 2008, str.59
[5]Tamtéž, str. 156
[6] Moravec, Emanuel: Tři roky před mikrofonem, Praha 1943, str. 223
[7] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 126
[8] Renner, Erich: František Teuner. Od kritiky demokracie k fašismu a kolaboraci, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 46/2000, str. 149-151
[9] Pejčoch, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945, Academia Praha, 2011, str. 203-205
[10] Renner, Erich: František Teuner. Od kritiky demokracie k fašismu a kolaboraci, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 46/2000, str. 151
[11] Pejčoch, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945, Academia Praha, 2011, str. 158
[12] Renner, Erich: František Teuner. Od kritiky demokracie k fašismu a kolaboraci, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 46/2000, str. 151-153
[13] Renner, Erich: František Teuner. Od kritiky demokracie k fašismu a kolaboraci, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 46/2000, str.154-155
[14] Revolver Revue, 50/2002
[15] Pejčoch, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945, Academia Praha, 2011, str. 175
[16] Renner, Erich: František Teuner. Od kritiky demokracie k fašismu a kolaboraci, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 46/2000, str.154
[17] Pejčoch, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945, Academia Praha, 2011, str. 175
[18] Pejčoch, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945, Academia Praha, 2011, str. 407
[19] Renner, Erich: František Teuner. Od kritiky demokracie k fašismu a kolaboraci, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 46/2000, str. 156
[20] Pejčoch, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945, Academia Praha, 2011, str. 404-405
[21] Hes, Milan: Založení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Slánský obzor, ročník 13, Slaný 2006, str. 50
[22] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 505
[23] Pejčoch, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945, Academia Praha, 2011, str. 404-405
[24] Renner, Erich: František Teuner. Od kritiky demokracie k fašismu a kolaboraci, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 46/2000, str. 156-157
[25] Schreiben Himmlers an Heydrich vom 19.2.1942, BA Slg. Schumacher 270-2, 139-141; In: Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898-1946), Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten, Oldenbourg Wissenschaftsverlag 2010, ISBN 978-3-486-59639-7, str. 248; srovnej s: Pasák, Tomáš: Dopis H. Himmlera R. Heydrichovi z 19.2.1942, In: Český fašismus a kolaborace 1939-1945, Praha 1999, str. 352
[26] Gebhart, J., Kuklík, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, str. 229
[27] Moravec, Emanuel: Mládí musí znít odvahou!, 21.2.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 47
[28] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 517
[29] Pejčoch, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945, Academia Praha, 2011, str. 405-406