Evropa si příští rok připomene 65. výročí od ukončení 2. světové války. Během posledního půlroku války sepsal českomoravský ministr lidové osvěty Emanuel Moravec řadu úvah, postupně reflektujících celkový vývoj mezinárodní situace, která se postupně neúprosně vyvíjela směrem k porážce Německa. Ve svých článcích pro časopis Přítomnost a ve svých nedělních úvodnících pro Lidové noviny, stejně jako v několika rozhlasových projevech adresovaných národu, pravidelně apeloval na lid své země, snažil se téměř do konce vzbuzovat optimismus v konečné vítězství Říše, ale naproti tomu i s jistým smyslem pro realitu naznačoval možné následky jejího poražení a tím vykresloval i možný poválečný vývoj z pohledu českého národa, který spatřoval jednoznačně v bolševizaci země. Není bez zajímavosti přečíst si Moravcovy předpovědi a analýzy zpětně po 65 letech znovu a posoudit, do jaké míry dokázal situaci odhadnout realisticky, kde se mýlil a kde jeho předpovědi nenabyly takových podob, které barvitě popisoval (tedy kde lidově řečeno „přestřelil“).Následující půlrok budou tedy téměř úplně všechny tyto Moravcovy úvahy (jedná se o něco přes dvacet článků) na tomto místě chronologicky přetiskovány, a to přesně tak, aby datum zveřejnění těchto článků vždy autenticky odpovídalo datu zveřejnění v tisku či přednesení v rozhlase přesně před 65 lety. Zahájíme tedy tento cyklus Moravcovým článkem z 29. října 1944. Poslední Moravcův článek vyšel v Lidových novinách 22. dubna 1945 – pouhé dva týdny nato ukončil Emanuel Moravec svůj život…
Redakce tyto články bude uveřejňovat nekomentovaně a také v nezkrácené podobě. Jejich zveřejnění neslouží k propagaci žádné ideologie. Citování dobových textů má ale nabídnout prostor ke zpětnému kritickému rozboru, může posloužit též jako studijní materiál a v neposlední řadě v textech čtenář narazí nepochybně na řadu zajímavých pasáží, včetně těch o povaze českého národa.
Celá Evropa prožívá těžká omezení, i tak zvané neutrální státy. Také tam došlo už dávno k používání potravinových lístků, poněvadž západní kapitalisté brání dovozu potravin do celé Evropy. Blokáda byla jednou z jejich nejúčinnějších zbraní. Naposledy se osvědčila v prvé světové válce. V této válce selhala. Říše organizovala svou potravinovou výrobu tak, že s dovozem nemusila počítat. Více byly blokádou zasaženy státy, jež Anglie jako své spojence obětovala. Francie, Belgie, Holandsko. Ale i tu Říše pomohla organizací, radou i prostředky. Před rokem Evropa tvořila hospodářský celek obstojně zásobovaný potravinami, bez nezaměstnanosti a s řádnou správou.
.
Kdo v té Evropě nebyl spokojen a věřil našeptávání nepřítele, dnes prochází těžkou školou poznání. Anglo-Američané nemají tonáž na potraviny pro západní obsazenou Evropu a neměli by ji ani, kdyby Říše podlehla, poněvadž i poté by potřebovali dopravní lodi na válku ve východní Asii. Anglo-Američané nemají také pro národy západní Evropy práci. Proto tam vládne hlad a nezaměstnanost, jak zjistili pozorovatelé ze zámoří.
.
Ještě hůře je národům evropským, kteří se dostali v posledním roce pod správu sovětskou. Sovětský člověk i v míru přivykl životní úrovni, která je daleko pod válečnou životní úrovní německého občana. Přes dvacet let trvající sovětský nedostatek naučil tamní lid neslýchané skromnosti i jejich organismus na minimální výživu. Proto tváře Ukrajinek v Říši z válečného přídělu kvetou. Na finském osudu vidíme, že Sovětský svaz si nepřeje, aby za sovětskou čáru přicházely ze zahraničí potraviny. Ví také proč. Člověk hladový, který se chvěje před tvrdou vrchností, smiřuje se nakonec s každým osudem, jako čínský kuli a indický paria. Hlad je výchovným prostředkem politickým. Proměňuje uvědomělý národ v bezradný lhostejný dav.
.
Dnes v šestém roce války je Evropa rozdělena na tři pásma: 1. Západní pod mocí kapitalismu, kde vládne hlad a nezaměstnanost s politickou anarchií. 2. Východní, kde je bída za nelidských podmínek pracovních s krutou sovětskou správou a 3. střední pod správou Říše, kde zásobování funguje a kde práce je slušně odměňována, kde vládne řád, odpovídající evropskému duchu a jeho kultuře. Za pět let války se tu nestalo, aby někdo nedostal, co má na potravinovém lístku natištěno.
.
Stavební ruch se zastavil. I u nás je nedostatek bytů v rozměrech evropské potřeby. Čech má však své byty pro sebe, nejde-li právě o paláce a prostorné vily. Nikdo mu nenastěhoval do dvou- až třípokojového bytu vybombované nebo podnájemníky. V Sovětském svazu, kam se nás pan Beneš pokouší zašantročit, sovětský úřad, učitel nemá právo na více než 5m čtverečných obývacího prostoru pro osobu. Má-li pětičlennou rodinu, musí se vždy smířit s jedinou místností v rozměru 5x5 a se společnou kuchyní pro několik partají. A to je už přepych. V Sovětském svazu inteligence nemá byty s jídelnami, salonky, kabinety a pracovnami. Musí vystačit s ložnicí. Co platí ve vlasti bolševismu, bude patrně zavedeno i v krajích, kde bolševismus začne hospodařit. Jak by k tomu přišel sovětský generál Bobrov, který má v Samaře se ženou a dvěma dětmi pokojík, aby se díval na pana řídícího Kuličku, ač si hoví v roztomilé vilce. Nemluvě o pánech fabrikantech a potentátech z obchodního a finančního světa.
.
Je pravda, celý český národ pracuje. Mnohý inteligent v šestém roce války musil hmátnout po lopatě. Máme mnoho českých dělníků v Říši, kteří jsou odloučeni od svých rodin. Máme tam onen ročník dvacátý čtvrtý, který se šel přeškolit. Mimochodem, s tímto ročníkem mám velikou patálii. Známi zločinci ve službách nepřítele rozšířili tvrzení, že ministr lidové osvěty poslal tento ročník do Říše. Každému rozumnému člověku musí přece být známo, že ministerstvo lidové osvěty, ani ministerstvo školství, nemá s pracovním nasazením kohokoli nic společného. Ministerstvo lidové osvěty se stará jen o rozptýlení našich krajanů v Říši. Moravec jim posílá radiové přístroje, knihy, časopisy, umělce a vyřizuje jejich prosby, pokud je to v jeho moci. Návrat dvacátého čtvrtého ročníku ke stanovené době, tj. po dokončení desítiměsíčního přeškolení, se připravuje. Českému člověku třeba však připomenout, že jeho oběti pro Evropu jsou dosud minimální. V „osvobozené“ Francii k bídě a nezaměstnanosti byla připojena mobilizace. Francouz musí na frontu, bojovat za americký kapitalismus, a už předem mu z Ameriky sdělují, že Francie nebude po válce přibrána do výboru spojeneckých velmocí. Itálii odmítla vrátit Anglie její kolonie, ale Italové, kteří myslili, že zradou pro ně válka skončila, jsou odváženi na práci do Spojených Států, jejich děti do Sovětského svazu a fysicky silnější narukují na frontu. Český člověk by si měl uvědomit, že v Sovětském svazu je pracovní povinnost opravdu rozšířena na děti, a to od osmi let, ale nejen v týlu, nýbrž i na frontě, kde ženy s dětmi jsou přidělovány jako obsluha k dělům na nošení nábojů. Z Říše se český člověk vrátí. Kdyby byl odeslán na Sibiř, loučil by se s vlastí navždy.
.
S německou správou válečnou a s německým řádem nebyl mnohý Evropan spokojen. Nyní však miliony Evropanů prožívají dobrodiní kapitalisticko-sovětského „osvobození“. A tak už dnes mnohý z těch, jenž nemohl Němcům přijít na jméno, vzpomíná s povzdechem na doby německé správy, která dala chléb, práci a bezpečnost. Tlak války je zlý, ale horší válečných břemen je rozvrat. Evropský řád, zosobňovaný Říší, chrání pokojného člověka, jeho majetek a neruší zvyklosti pracujících rukou i hlav. Evropan pod křídly Říše lehá a vstává klidně, má svůj příděl, nemrzne, jeho úspor se nikdo nedotýká, jeho děti navštěvují školy. Raduje se z práce, která je slušně odměňována. Čech není povinen vojenskou službou. Tak jako nám, nevedlo se našim otcům v prvé válce světové. Tak se nevedlo našim matkám, které za plné hrstě potravinových lístků tehdy nic nedostaly.
.
Před několika dny jsem řekl české mládeži: „Můžeme být jedním z prvých národů Evropy po této válce, ale také přes noc se můžeme stát národem posledním, opovrhovaným.“ Vím dobře, že člověk není živ jen chlebem, nýbrž že v každém Evropanu volá po svých právech jeho já. Zvítězí-li Říše, tento hlas bude vyslyšen. Zvítězí-li nepřítel, pak bolševismus každý takový hlas zadusí. Spasitel Evropy, německý národ, prošel těžkou školou politickou. Čech, který chce zplesnivět ve svém zaplombovaném češství, zůstane hluchým k poplašnému hlasu matky Evropy. Takový Čech je ostudou svého národa, který si neuvědomuje, že pro národ nesmí zapomínat na Evropu, a že slova básníkova „Opustíš-li mne, zahyneš“ platí dnes více pro národy v poměru k Evropě, než pro jednotlivce v poměru k národní vlasti. Bez Evropy sjednocené jsou malí národové odsouzeni k smrti. Národ zachráníme, děláme-li politiku evropskou a přestaneme-li se patlat se sentimentálním pletichařením do sebe zakousnutého češství. Toto politické příštipkářství je už dávno nedůstojné našeho nadaného národa.
.
Lidové noviny, 29. října 1944
.
Kdo v té Evropě nebyl spokojen a věřil našeptávání nepřítele, dnes prochází těžkou školou poznání. Anglo-Američané nemají tonáž na potraviny pro západní obsazenou Evropu a neměli by ji ani, kdyby Říše podlehla, poněvadž i poté by potřebovali dopravní lodi na válku ve východní Asii. Anglo-Američané nemají také pro národy západní Evropy práci. Proto tam vládne hlad a nezaměstnanost, jak zjistili pozorovatelé ze zámoří.
.
Ještě hůře je národům evropským, kteří se dostali v posledním roce pod správu sovětskou. Sovětský člověk i v míru přivykl životní úrovni, která je daleko pod válečnou životní úrovní německého občana. Přes dvacet let trvající sovětský nedostatek naučil tamní lid neslýchané skromnosti i jejich organismus na minimální výživu. Proto tváře Ukrajinek v Říši z válečného přídělu kvetou. Na finském osudu vidíme, že Sovětský svaz si nepřeje, aby za sovětskou čáru přicházely ze zahraničí potraviny. Ví také proč. Člověk hladový, který se chvěje před tvrdou vrchností, smiřuje se nakonec s každým osudem, jako čínský kuli a indický paria. Hlad je výchovným prostředkem politickým. Proměňuje uvědomělý národ v bezradný lhostejný dav.
.
Dnes v šestém roce války je Evropa rozdělena na tři pásma: 1. Západní pod mocí kapitalismu, kde vládne hlad a nezaměstnanost s politickou anarchií. 2. Východní, kde je bída za nelidských podmínek pracovních s krutou sovětskou správou a 3. střední pod správou Říše, kde zásobování funguje a kde práce je slušně odměňována, kde vládne řád, odpovídající evropskému duchu a jeho kultuře. Za pět let války se tu nestalo, aby někdo nedostal, co má na potravinovém lístku natištěno.
.
Stavební ruch se zastavil. I u nás je nedostatek bytů v rozměrech evropské potřeby. Čech má však své byty pro sebe, nejde-li právě o paláce a prostorné vily. Nikdo mu nenastěhoval do dvou- až třípokojového bytu vybombované nebo podnájemníky. V Sovětském svazu, kam se nás pan Beneš pokouší zašantročit, sovětský úřad, učitel nemá právo na více než 5m čtverečných obývacího prostoru pro osobu. Má-li pětičlennou rodinu, musí se vždy smířit s jedinou místností v rozměru 5x5 a se společnou kuchyní pro několik partají. A to je už přepych. V Sovětském svazu inteligence nemá byty s jídelnami, salonky, kabinety a pracovnami. Musí vystačit s ložnicí. Co platí ve vlasti bolševismu, bude patrně zavedeno i v krajích, kde bolševismus začne hospodařit. Jak by k tomu přišel sovětský generál Bobrov, který má v Samaře se ženou a dvěma dětmi pokojík, aby se díval na pana řídícího Kuličku, ač si hoví v roztomilé vilce. Nemluvě o pánech fabrikantech a potentátech z obchodního a finančního světa.
.
Je pravda, celý český národ pracuje. Mnohý inteligent v šestém roce války musil hmátnout po lopatě. Máme mnoho českých dělníků v Říši, kteří jsou odloučeni od svých rodin. Máme tam onen ročník dvacátý čtvrtý, který se šel přeškolit. Mimochodem, s tímto ročníkem mám velikou patálii. Známi zločinci ve službách nepřítele rozšířili tvrzení, že ministr lidové osvěty poslal tento ročník do Říše. Každému rozumnému člověku musí přece být známo, že ministerstvo lidové osvěty, ani ministerstvo školství, nemá s pracovním nasazením kohokoli nic společného. Ministerstvo lidové osvěty se stará jen o rozptýlení našich krajanů v Říši. Moravec jim posílá radiové přístroje, knihy, časopisy, umělce a vyřizuje jejich prosby, pokud je to v jeho moci. Návrat dvacátého čtvrtého ročníku ke stanovené době, tj. po dokončení desítiměsíčního přeškolení, se připravuje. Českému člověku třeba však připomenout, že jeho oběti pro Evropu jsou dosud minimální. V „osvobozené“ Francii k bídě a nezaměstnanosti byla připojena mobilizace. Francouz musí na frontu, bojovat za americký kapitalismus, a už předem mu z Ameriky sdělují, že Francie nebude po válce přibrána do výboru spojeneckých velmocí. Itálii odmítla vrátit Anglie její kolonie, ale Italové, kteří myslili, že zradou pro ně válka skončila, jsou odváženi na práci do Spojených Států, jejich děti do Sovětského svazu a fysicky silnější narukují na frontu. Český člověk by si měl uvědomit, že v Sovětském svazu je pracovní povinnost opravdu rozšířena na děti, a to od osmi let, ale nejen v týlu, nýbrž i na frontě, kde ženy s dětmi jsou přidělovány jako obsluha k dělům na nošení nábojů. Z Říše se český člověk vrátí. Kdyby byl odeslán na Sibiř, loučil by se s vlastí navždy.
.
S německou správou válečnou a s německým řádem nebyl mnohý Evropan spokojen. Nyní však miliony Evropanů prožívají dobrodiní kapitalisticko-sovětského „osvobození“. A tak už dnes mnohý z těch, jenž nemohl Němcům přijít na jméno, vzpomíná s povzdechem na doby německé správy, která dala chléb, práci a bezpečnost. Tlak války je zlý, ale horší válečných břemen je rozvrat. Evropský řád, zosobňovaný Říší, chrání pokojného člověka, jeho majetek a neruší zvyklosti pracujících rukou i hlav. Evropan pod křídly Říše lehá a vstává klidně, má svůj příděl, nemrzne, jeho úspor se nikdo nedotýká, jeho děti navštěvují školy. Raduje se z práce, která je slušně odměňována. Čech není povinen vojenskou službou. Tak jako nám, nevedlo se našim otcům v prvé válce světové. Tak se nevedlo našim matkám, které za plné hrstě potravinových lístků tehdy nic nedostaly.
.
Před několika dny jsem řekl české mládeži: „Můžeme být jedním z prvých národů Evropy po této válce, ale také přes noc se můžeme stát národem posledním, opovrhovaným.“ Vím dobře, že člověk není živ jen chlebem, nýbrž že v každém Evropanu volá po svých právech jeho já. Zvítězí-li Říše, tento hlas bude vyslyšen. Zvítězí-li nepřítel, pak bolševismus každý takový hlas zadusí. Spasitel Evropy, německý národ, prošel těžkou školou politickou. Čech, který chce zplesnivět ve svém zaplombovaném češství, zůstane hluchým k poplašnému hlasu matky Evropy. Takový Čech je ostudou svého národa, který si neuvědomuje, že pro národ nesmí zapomínat na Evropu, a že slova básníkova „Opustíš-li mne, zahyneš“ platí dnes více pro národy v poměru k Evropě, než pro jednotlivce v poměru k národní vlasti. Bez Evropy sjednocené jsou malí národové odsouzeni k smrti. Národ zachráníme, děláme-li politiku evropskou a přestaneme-li se patlat se sentimentálním pletichařením do sebe zakousnutého češství. Toto politické příštipkářství je už dávno nedůstojné našeho nadaného národa.
.
Lidové noviny, 29. října 1944