Vybudování českých měst německou vrstvou obchodní, řemeslnickou i selskou v časovém prostoru poměrně tak nepatrném byla událost vpravdě revoluční; do značné míry ji můžeme srovnat s normanskou okupací Anglie za Viléma Dobyvatele a po něm. Při veškeré různosti mají obě události společné to, že se dostávají vedle sebe v jednom životním prostoru dvě národní a jazykové vrstvy, z kořenů naprosto rozdílných, a jsou nuceny prožívat stejný historický osud.Pozorujeme, jaký výsledek tato stejná událost dala Anglii. Obě vrstvy, které se nejprve srazily válečně a mezi nimiž dlouho vybuchovalo „národní“ nepřátelství, poznenáhlu srůstaly a během tří set let vzniká z nich nový národ, anglický, který si z onoho splynutí vytvořil novou řeč, jež je splynutím řečí germánské a románské. Prvním uměleckým dílem této nové řeči jsou Chaucerovy veršované „povídky Canterburské“.
Zdá se, že k onomu chemickému procesu splynutí dvou rozdílných jazykových – a patrně i biologických – vrstev je třeba – nebo aspoň ve středověkém prostředí bylo třeba – průměrně tří set let. Anglický příklad není jediný. Románské řeči vznikly jednak z umdlení spisovné řeči latinské a z vítězství lidových nářečí, jednak působením germánských dobyvatelů. První spisovnou památkou francouzské řeči najdeme ve smlouvě veronské, která i politicky odděluje od sebe živel germánský a francouzský. Je to také průměrně tři sta let od doby, kdy Francii pod svůj vliv dostali Frankové Chlodwigovi. Spisovná italština se vynořuje také nějakých tři sta let po dobytí převážných částí Italie germánskými Lombardy. Podobný zjev můžeme sledovat na španělštině, a hlavně na perštině, která je stejně jako angličtina složeninou dvou řečí, rozuměj staré iránské a dobyvatelské arabské. Vezměme tedy 300 let jako dobu potřebnou k chemickému srůstu dvou národů a dvou řečí v primitivnější minulosti, a pozorujme, k jakým výsledkům se došlo u nás. V Anglii za tu dobu dochází k dokonalé synthesi. U nás se všechno vyvíjí více méně obdobně jako v Anglii, ale v poslední chvíli je tento proces přerušen a na dně dějinného tyglíku leží zdánlivě vedle sebe obě vrstvy tak odděleně jako na počátku.
V 13. století přichází k nám vrstva německá. Nejsme kompetentní zde rozhodovat, kolik je pravdy na tvrzení historika Bretholtze, že tato vrstva tu byla od prvopočátku a že kolonisace zvenčí vůbec nebylo. Fakt je, že teprve ve třináctém století zaznamenáváme neobyčejné rozšíření této vrstvy po celé naší zemi. Za tři sta let po této události, tedy ve století šestnáctém, mělo dojít k synthesi. A opravdu všechno nasvědčuje tomu, že k ní dojde. V sousedním národě německém vznikl luteranismus, který objevil, že vlastně ten tak vykřičený rusismus českého národa je jakýmsi jeho předchůdcem (srovnej řeči a dopisy Lutherovy). Stoupenci husitské víry u nás, kteří za válek husitských spojili novou víru s nenávistí proti „křižáckým Němcům“, shledávají, že pojednou se jim dostává vítězstvím reformace v Německu veliké posily a že jsou vlastně před očima světa ospravedlněni. Němci se jim stávají bratřími jedné víry. Šestnácté století je stoletím neobyčejně přátelského poměru mezi Čechy a Němci, neboť většina českého národa je stejně jako Němci protiřímská. Tehdy se Češi dobrovolně vystavují vlivu a styku se sousedním národem německým. Dochází k nové vlně kolonizační, města přijímají nové řemeslníky, venkov nové osadníky. Po válkách husitských vládla u Němců nechuť ke stěhování do Čech, poněvadž Čechy byly vykřičeny jako země kacířská a spočívala na nich jakoby kletba. Luterství tuto přehradu odstranilo. V zemi stoupá obět blahobyt a životní prostor se novou prací opětovně pro oba národy rozšiřuje.
Je to tedy víra, která v první řadě je dobrou základnou k synthesi. Je to první vrstva synthesy, kterou tu pozorujeme. Společná víra nás vede k tomu, že v době, kdy dochází k velkému střetnutí románství a germánství za války třicetileté, jsme my v táboře německém, a to jedním ze živlů vedoucích.
Je tu dále i značné biologické splynutí. Není pochyby, že mezi oběma národnostmi docházelo k vzájemným sňatkům a že tím nastal snadný přechod z jednoho tábora do druhého. Byla právě doba, kdy se na jazykovou a národnostní stránku nekladl velký důraz; mnohem větší propast tvořily rozdíly stavovské a v době husitství a reformace k tomu přistupují ještě rozdíly náboženské. Husitské války a doba po nich se obecně pokládají za přerušení tohoto procesu, ale ne docela oprávněně. Mnohý Němec v té revoluční atmosféře, která se snadno z náboženského přenášela na pole národnostní, použil své znalosti české řeči a splynul s okolím českým (na toto mimikry upozornil W. Wostry), takže protiněmecká zášť doby husitské do jisté míry proces splývání urychlila. Bohužel, ani bádání historické, ani sociologické, ani jazykozpytné, ani biologické nám neumožňuje zjistit biologické změny v časovém rozsahu tak krátkém jako je námi předpokládaných tři sta let. Místo toho je nutno sledovat tento proces průběhem půl druhého tisíciletí.
Ukazatelem smíšení národnostního a tedy biologického jsou četná rodová jména německá v Čechách a na Moravě. Pekař mluví o celé čtvrtině Čechů, kteří nosí jména německá a jsou „dokumentem nikoli germanisace, nýbrž čechisace, ukázkou, kolik asi Němců odcizeno bylo své národnosti na tomto historickém česko-německém zápasišti.“ Připomeňme jen jména našich národních velikánů, Jungmanna, Riegra, Vrchlického (Friedy), Zeyera, Fibicha, Foerstra aj.
Ale tato jména jsou ukazatelem spíše pro změny období od 16. století až po nynější dobu, neboť teprve v 16. století se začíná užívat jmen rodových. Předtím se lidé odlišovali křestním jménem, přezdívkou, a pokud se odstěhovali z rodné vesnice do města, používali zhusta za své jméno označení podle své osady. A celý ten velký proces míšení ve století třináctém a čtrnáctém i doby pozdější až do století šestnáctého je pod těmito jmény utajen. Česká jména mohou snadno skrývat osadníky původně německé. Dokladem toho je 23 osad pojmenovaných Němčice a Němčí, které původně byly osadami s německými zajatci a otroky, ale ve kterých se dnes stěží najde jméno německé. To ukazuje ještě do doby velmi staré, neboť Němce bylo možno zajímat za doby avarské a Sámovy a jen výjimečně za doby Přemyslovců. Tu je nutno také připomenouti, že všichni historikové se shodují v tom, že když jsme přišli do země české, zůstaly tu zbytky obyvatelstva germánského, jak svědčí četné názvy místní, které jsme od nich převzali, a tito pozůstalí jistě splynuli dříve nebo později s nově příchozími. Ale ještě ani to není počátek míšení našeho národa s německým. Už v dřívější oblasti životní, v Polesí, žijeme po několik století v těsném sousedství, ne-li v poddanství Gotů, a při tehdejších volných mravech a otrokářské organisaci bylo společné míšení jistě značné.
Po kolonisaci ve století třináctém dochází k novým vlnám přistěhovaleckým. Mnoho Němců k nám přijde ve století „kosmopolitickém“, kterým bylo století šestnácté, a pak znovu po stagnaci, vzniklé válkou třicetiletou. Ovšem sama válka třicetiletá je velkým procesem míšení, uvážíme-li, kolik soldatesky se přes naše kraje přehnalo a kterak přitom rozvrátilo všechny svazky rodinné. Po třicetileté válce je obcovací řečí ve městech, která ovšem ztratila na významu, řeč německá, a to bez ohledu na to, šlo-li o Čechy nebo Němce. K. Valentin Mueller (Die Bedeutung des deutschen Blutes im Tschechentum a Deutsche Lebensströme im Aufstieg des Tschechentums) uvádí, že po válce třicetileté byl poměr Němců k Čechům 5:3, ale v době republiky byl jen 3:5. Změnu vykládá tím, že mnoho Němců využilo české konjunktury, která nastala v 19. století při vítězství české řeči ve školách a úřadech, k tomu, že se přihlašovali za Čechy, aby zaplnili velké mezery v řadách mladé vedoucí vrstvy českého národa. Mueller soudí, že podle odhadu by se mohlo mít za to, že polovice národa českého má v sobě krev německou.
Dějiny v tomto prostoru jsou, jak ukazuje i letmý pohled na uplynulá staletí, dějinami brzy té, brzy oné „biologické irredenty“, jak říká Mueller, a proto není divu, že biologové u dnešních Němců a Čechů neshledávají rozdílu rasových. Byly učiněny pokusy zjistit biologickou proměnu českého národa průběhem tisíciletí. Výsledky jsou sice ne docela spolehlivé, ale jistě zajímavé. Klíčem ke zjištění změn bylo zkoumání starých pohřebišť.
L. Niederle dokázal na tomto podkladě, že staroslovanské kmeny a národy se vyznačovaly dlouhou lebkou a světlým typem. Vývoj v našich zemích ukazuje, že tento typ stále víc a více je nahrazován krátkou a širokou lebkou alpínskou a typem tmavým. Hroby z „pozdní doby slovanské“, z VIII.-XII. století čili první doby křesťanské ukazují velké míšení. „Tak značné pomíšení nepozoruje se ani v nějaké starší době, ani později; dovedeme je pochopiti po úvaze o mocných pohybech lidu za tzv. „stěhování národů“ předcházejících stoletích,“ praví Matiegka (Čs. vlastivěda: Člověk). Snad ještě více působily při tom výpravy na otroky, jež v tu dobu kvetly, a tím stálý přítok lidský do našich zemí.
Složení lebek z nejstaršího českého kmenového hradu, Levého Hradce, svědčí pro slovanskou povahu: Je tu převaha dlouholebých. „Máme zde před sebou obyvatelstvo, které se velmi podobá onomu ve středním Polsku a onomu v oblasti mezi horním tokem Warthy a tokem Pilicy, vyjma to, že podíl mediteránního prvku zdá se býti poněkud silnější.“ (Matiegka.) V době prvního období křesťanského byl vlastní slovanský element podle Matiegky vysokorostlý, s lebkou dlouhou nebo prostřední. „Změny zjištěné v antropologickém složení obyvatelstva pro první křesťanskou dobu trvaly ještě v dalších stoletích; o tom svědčí materiál z XVI. století, který se mi (Matiegkovi) podařilo prozkoumati. Jde o 20 lebek z krypty bývalého kostela Panny Marie před Týnem v Praze, která byla podle posudku J. Heraina naplněna mrtvolami asi z r. 1520 při tehdy panujícím moru.“ Mezi lebkami nebylo nadměrně dlouhých tvarů, které v první době křesťanské byly zastoupeny ještě v 4,5%. Temné pigmentace na úkor světlé přibylo. Další pokles některých typů v pozdějších staletích možno zjistiti v materiálu ze staropražských hrobek a hřbitovů, jakož i z našich venkovských kostnic, které byly v užívání do konce XVIII. století. „Zdá se tudíž, že v XVII. století mezi staropražským obyvatelstvem subnordický typ ještě značně převládal, v XVIII. století pak ustoupil zvláště typu alpínskému. Tento proces postupoval patrně i v XIX. století, nejspíše s přibýváním temné komplexe, hlavně temných odstínů vlasů.“
„Celkem možno tudíž říci,“ uzavírá Matiegka, „že jest obyvatelstvo na území československém na počátku našich dějin, tj. v první době křesťanské, plemenně značně promíšené a že v několika staletích nastává jakási asimilace starších, předhistorických typů, jakési vyrovnání ve prospěch brachycefalů (krátkolebých). Souběžně přibývá patrně i temného typu na úkor světlého.“
Kdo zná podíl Bavorska a Podunají na kolonisaci našich zemí, nebude se tomuto výsledku divit. Rasový obraz zemí bavorských a rakouských a zemí českých je vcelku stejný. Přitom průběhem staletí nejde jen o otázku míšení, nýbrž patrně značně také o otázku přírodního výběru, o místní ekologii. Podle Matiegky tento prostor nejlépe vyhovuje rase alpínské, krátkolebé, takže staletí působila tu jako velká biologická odstředivka, účinkujíc na jiné typy než alpínské odstředivě, na alpínské dostředivě. Tento anthropologický obraz vývoje poměrů v našich zemích ukazuje, třebaže dosud nedostatečně jasně a plasticky, že se tu staly velké změny. Rozhodně však možno počítati s tím, že ten typ lidský, který přišel do zemí českých, odděliv se od ostatní masy slovanské, prodělal změny velmi zásadní. Proto Adolf Helbok právem nadhazuje otázku, zda příští výzkum nezjistí, že národy menšího rozměru mohou nově vzniknout z výběru, určovaného z instinktů vzájemné sounáležitosti, a že Češi jsou vlastně produkt vývoje pozdějšího. (F. Heiss: Das Böhmen und Mährenbuch.)
A to je právě to, co nám vyplývá i z naší analysy a ze srovnání našeho případu s případem anglickým. Češi sem přišli jako Slované, ale průběhem staletí se z nich stal národ, vzniklý chemickým procesem dějinným z krve slovanské a německé. Do tohoto prostoru přišli sice Slované, ale zde z nich vznikl národ Čechů, národ dějinně zcela nový.
(z knihy „Český mythus - Co nám lhaly dějiny“, Orbis Praha 1943)
POKRAČOVÁNÍ 2. 2. 2010