Středozemí Evropy je vymezeno prostorem zemí Koruny České, Galicie (s centry Krakovem a Lembergem/Lvovem), zemí koruny svatoštěpánské - Horních (Felvidék), Dolních Uher (Alföld), Sedmihradska (Erdély), Chorvatska (Horvátország), zemí rakouských (Ober- a Nieder- Österreich, Steiermark, Krain, Kärnten, Salzburg, Tirol, Vorarlberg) a Bavorska. Obyvatelé Středozemí Středoevropané bychom mohli, při trošce zevšeobecnění, rozdělit do dvou kategorií. První tvoří ti, kteří se sice ve Středozemí narodili, ale cítí určitý deficit sebeuspokojení vyplývající z averse v rodném vymezení zemskému. Ti hovoří o ubohosti středoevropské kultury a touží po tom, aby změnila tvářnost této kultury, ale nevědí jak. Jsou to sirotci bez vlasti. Druhou tvoří ti, které pohltil genius loci Středozemí, vstřebal je a vytvořil z nich integrální součást svého bytí. Střední Evropa je jejich domovinou a to bez kladení podmínek a ultimat. Střední Evropa je zdrojem jejich myšlení, znamením jejich sebeurčení..
Do této kategorie patří politický filosof a teoretik stavovského státu Othmar Spann, vyrůstající ze středoevropské půdy vytvořené z nánosů dějin, který se narodil 1. října 1878 ve Vídni-Altmannsdorfu ve středostavovské rodině továrníka, vyrábějícího mramorovaný papír, později úspěšného vynálezce Josefa Spanna. Tato rodina byla už po dvě generace začleněná mezi prosperující měšťanské kruhy v Altmannsdorfu a před Othmarem vyvstávaly perspektivy člověka ze středních vrstev tehdejší monarchie. Rok 1890 však změnil jeho pokojný život, když rodinu Spannovců postihla dvojitá tragédie - smrt matky a krach rodinného podniku. V roce 1889 konečně maturuje a přihlašuje se ke studiu filozofie na Vídeňské univerzitě a později odchází studovat vědu o státě na universitu Zürichu, pak v Bernu a Tübingenu. Na universitě Tübingenu v roce 1903 promuje u F. J. Neumanna a A. Schäflera. Od roku 1904 pracoval ve Frankfurtu nad Mohanem jako vědecký pracovník pověřený vedením empirického bádání v otázce nemanželských svazků a dětí ve Středisku pro soukromou sociální péči. Na konci roku 1904 zakládá v Drážďanech s Hermannem Beckem a Hannsem Dornem časopis Kritische Blätter für die gesamten Sozialwissenschaften. Zároveň habilituje v Brně jako soukromý docent na německé Technische Hochschule a od roku 1909 jako mimořádný, od roku 1911 řádný profesor národohospodářství (Volkswirtschaftslehre) a statistiky. Až do obdržení profesury v Brně zastává v letech 1908-1909 funkci tajemníka K. und K. Statistische Zentralkommission ve Vídni. Již v únoru 1908 se stěhuje s manželkou Erikou rozenou Rheinsch do Nového Lískovce u Brna, kde rok žijí v malebném prostředí jihomoravského venkova. Trvalý odchod do Brna prohloubil Spannův vztah k německému obyvatelstvu tvořící na jižní Moravě mohutnou společenskou sílu. Jeho manželka mimo psaní lyriky spolupracovala se skupinou Anthropos na časopise stejného jména, a zabývala se bádáním v oblasti etruskologie. Věnovala se propagování velkoněmeckých idejí v dobovém duchu, který považoval staré Rakousko za brzdu pangermánských snažení. Velkoněmecké ideály jeho ženy tu dostaly svou každodenní podobu, potvrzenou národnostním soupeřením mezi českým a německým etnikem. Vyhnout se etnickým třenicím bylo v pomalu se rozkládajícím podunajském impériu nemožné. Spannovy ideály, úzce spjaté s myšlenkou „národnosti“, ho hned po započetí I. světové války vystřelí do středu bitvy o Lemberg (Lvov) a 27. 8. 1914 je těžce zraněn při útoku u Krasne. Po vyléčení odchází do Reifersdorfu u Mauthausenu, kde je velitelem pluku ve strážním bataliónu tábora pro ruské válečné zajatce a v březnu 1916 odchází na ministerstvo války, kde pracuje ve Vědecké komisi pro válečné hospodářství (Wissenschaftliches Komitee für Kriegswirtschaft). (1)
.
Na konci války se podílí na vytvoření rakousko-německé celní unie. O konci monarchie se vyjádřil, že: „Bolestné, ale hojivé uspořádání nás osvobodilo“ a měl na mysli roli Němců v mnohonárodnostní monarchii. Před Němci zde byla možnost vybudovat etnicky homogenní Rakousko bez přítěže národnostních sporů rozkládajících stát. Nová republika, vzniklá na základě práva sebeurčení národů, byla definována německým jazykem a osídlením a nesla název Deutsch-Österreich, což asi nejvíce odpovídalo jeho vizi státního rámce pro německy hovořící obyvatelstvo. Spann přikládal z kulturně filosofického pohledu národnosti více reality než logicky nadřazenému „ lidstvu“. (2)
.
Jeho slavná přednáška o zbourání a nové výstavbě společnosti (Über Abbruch und Neubau der Gesellschaft) z léta 1920 byla vyjádřením právě těchto očekávání. Konala se takříkajíc v politické zemi nikoho. Rakousku byla vnucena pošetilá mírová smlouva, bylo ustanoveno ještě „prozatímně“, ale odstranilo šlechtu a zmítalo se v bojích mezi sociálními demokraty a bolševiky. A v nastupující sociálně-demokratické realitě se naděje brzy vypařily. Byl to čas pro principální abstrakce o novém utváření „státu jako takového“ a zdálo se, že filosofickému rádci se dostává výzvy jako ještě nikdy. Spann, přes svou bojovou připravenost proti revolucionářům vnímal proměnu. „Skutečné je navráceno do stavu možnosti, možné se stává skutečností“. (3)
.
Vzhledem k rozpadu státu odchází Spann v roce 1919 natrvalo do Vídně, kde byl povolán na fakultu státních věd university ve Vídni jako řádný profesor národohospodářství a sociálních věd. Politická situace v novém státě, vítězství sociální demokracie a nástup austro-marxismu, to vše odporovalo Spannovým představám o organizaci státního a národního života. Permanentní chaos a nestabilita meziválečného Rakouska byli pro Spanna potvrzením jeho názorů odsuzujících liberalismus, socialismus a marxismus jako destruktivní hnutí vedoucí k atomizaci společnosti a k popírání „pravého státu“. V roku 1921 vydává Der wahre Staat (O skutečném státě), ve kterém se jasně vymezuje vůči demokracii a načrtá alternativu k současnému stavu. (4) Spannova koncepce „pravého státu“ vychází ze středověké stavovské společnosti, respektive z její romantické reflexe 19. století. Zde mu poskytl mnohé podněty Adam Müller svým vnímáním společnosti jako organického celku. (5)
.
V protikladu k liberalismu a jeho individualismu nevidí Spann ve státě jen souhrn občanů, ve formě konečného součtu atomizovaných jednotek. Stát jako nejvyšší stav, ale také ostatní stavy ve společnosti, jsou popřením individualismu a potvrzením univerzalismu, který tvrdí, že stát není součtem občanů, ale nová entita, jejíž vlastnosti se nedají odvodit jen ze souhrnu vlastností jednotlivců. Stát je sice ideální jednotou celkové členitosti a potud „nejvyšším stavem“ v celku, ale jeho panství může byt jen nepřímé „sestupující“ a „stupňovitě jdoucí shora dolů“. „Skutečný stát“ je neindividualistický, nedemokratický, nepostavený na politických stranách.Místo centralismu je zde, partikularismus. Staví proti totalizujícímu ponětí státu decentralistický princip stavů, s bohatě strukturovaným systémem delegování a subsidiarity.(6) Demokracii považuje Spann za nerealizovatelnou ideu. Trvá na tom, že koncepce určitého vytváření vůle vyplývající z individualismu je „zdola“ v podstatě nemožná. Spann postuluje stavy jak podle profesního členění a zároveň z hlediska funkcionálního nebo hlediska duchovního ve státě. Mezi jednotlivými stavy a korporacemi chce mít diferenci co do práv a privilegií. Stavy zabývající se uspokojováním materiálních potřeb by stály níže než stavy uspokojující duchovní potřeby národa. Stát byl také stavem, i když nejvyšším, tj. „stav-stát“ neboli politický stav. Odpadá tím masová a populistická propaganda, protože politici jsou volení ne ve všeobecných volbách, ale jsou kompetentními reprezentanty stavů. O politice, ekonomice a kultuře rozhodují zástupci skutečně všech stavů ve společnosti. „Stát-stav“ by mohla být jakási etablovaná aristokracie. (7) Spann hovořil o „vychovaném vůdcovství“. Byla to obrana „stavovského“ rozumu v politice a varování před nevzdělanými stranickými vůdci, kteří nejsou stavovsky zařazeni, ale patří k „nepěstovaným skupinám vůdců“, namlouvajících lidem co mají chtít.
.
V roku 1924 vydává knihu Nauka o kategoriích (Kategorienlehre) ve které rozpracovává svou koncepci univerzalizmu, poukázáním na principy vydělování a opětovného slučování častí a celku ve společnosti. Nepopiratelná existence individuí, vydělujících se z celku a jejich opětovné začlenění se do pospolitosti, která má současně své bytí před částmi, je základní proces společnosti srovnatelný s jednotící, živou silou organizmu, ve které a až prostřednictví které, se vytvářejí jednotlivé buňky. (8)
.
Od roku 1925 podniká početné zahraniční cesty a přednášky po německých universitách a universitách v Nizozemí, ve Švédsku, Itálii a Maďarsku. Jeho kolegové, vědci jeho názory však příliš nerespektují, avšak to vyvažovaly jeho pedagogické úspěchy. Jeho učebnice vycházely ve velkých nákladech. Jeho nejznámější prací je Základní teorie národohospodářství (Die Haupttheorien der Volkswirtschaftslehre) z roku 1911, která dosáhla do druhé světové války 24 vydání a do roku 1949 činil celkový náklad 130 000 výtisků. Z toho se dá usuzovat, že nastupující generace přijala Spannovy teorie za vlastní a byla pravděpodobně odhodlaná realizovat je v praxi. Spann svoje myšlenky prezentoval mnohokrát, velký úspěch měl 23. února 1929 přednáškou „Die Kulturkrise der Gegenwart“, kdy si jej v Mnichově přišli poslechnout i Hitler a Alfred Rosenberg. Zaujalo je na jeho projevu pochopitelně i to, že se Spann domníval, že nejužší kroužek vedoucích činitelů stavovského státu se musí rekrutovat z čistokrevných Němců. Jeho popis třetí cesty mezi marxismem a demokracií však již takové nadšení nevyvolával. Nacionální socialismus byl sám o sobě třetí cestou a Hitler netoužil mít konkurenta, blízkého navíc učením o korporativním státě Mussoliniho modelu fašismu.
.
Od roku 1928 je Spann členem představenstva Kampfbund für deutsche Kultur (KfdK), který založil Alfred Rosenberg, ze kterého byl Spann v roce 1931 vyloučen pro neshody s nacionálním socialismem. V roce 1933 založil Fritz Thyssen v Düsseldorfu Institut für Ständewessen (Stavovský institut) se kterým Spann spolupracoval a který byl baštou německého stavovství. Na druhé straně měli nacisté již Spanna na černé listině a od roku 1936 vedly o něm říšské orgány spis, ze kterého vyplývalo, že Spannovo učení není slučitelné s národním socialismem. (9)
V letech 1928 - 1930 se snaží ovlivnit ideologii rakouského Heimwehru, vedeného Ernstem Rüdigerem Fürst Starhembergem a Emilem Feyem. Tyto paramilitantní oddíly, stojící v počátku proti paramilitátním sociálnědemokratickým Republikanischer Schutzbund, suplující v Rakousku armádu, která byla okleštěná Versailleskými dohodami, později zachránili Rakousko před hnědou a rudou revolucí. Fürst Starhemberg byl vice monarchistický legitimista toužící po návratu Habsburku než ochotný realizátor Spannových teorií.
.
Rakouským kancléřem se stal 20. května 1932 křesťansko-sociálního politik Engelbrecht Dollfuss, který zaváděl postupně do státního zřízení nové prvky stavovského uspořádání. Dollfus se k tomuto zavedení vyjádřil následovně: „Parlament se sám vyřadil z vedení, zahynul na vlastní demagogii a formality. Tento parlament, takovéto zastoupení lidu, takovéto vedení našeho národa se už nikdy nevrátí a nesmí vrátit. Období politických stran je pryč. Odmítáme glajchšaltování a teror, chceme sociální, křesťanský, německý stát Rakousko, vystavěný na stavovském principu, podřízený silnému a autoritativnímu vedení“. Ideje Othmara Spanna se stávají oficiální bází výstavby nového uspořádání a jsou zakomponované do nové ústavy - Maiverfassung 1934. Ústava z 1.5.1934 je uvozena větou: „Im Namen Gottes, des Allmächtigen, von dem alles Recht ausgeht, erhält das österreichische Volk für seinen christlichen, deutschen Bundesstaat auf ständischer Grundlage diese Verfassung.“ ("Ve jménu Boha, Všemohoucího, z kterého vychází všechno právo, získává rakouský lid pro svůj křesťanský, německý spolkový stát na stavovském základě tuto ústavu.“) Dolffuss osobně naléhá na Spanna, aby spolupracoval a podílel se na přebudovávání rakouského hospodářství. V srpnu 1933 vytvořil organizaci na podporu svého režimu zvanou Vaterländische Front a sloučil Křesťanskou sociální stranu s polovojenským a nacionalistickým Heimwehrem. V prosinci 1933 se však vztahy mezi Spannem a novou rakouskou vládou začínají kalit. Je proti němu zahájeno disciplinární jednání za kritizování vlády před studenty na universitě. Spann tehdy řekl: „Slavnostně se ohrazuji proti duchovnímu přivlastňovaní mého učeni, ke kterému došlo v rakouské ústavě“. Rakousku hrozí stále nebezpečí nacistického puče, a proto Dollfuss zakázal rakouskou NSDAP v červnu 1934.
.
Dne 25. 7. 1934 byl Dolfuss zavražděn. Celý pokus o puč selhal, nacisté se vzdali, byli odsouzeni a popraveni. Stavovský stát pak existoval dále pod vedením kancléřem Kurta Schuschnigga až do Anschlussu Rakouska v roce 1938.
.
Již od roku 1936 je v Německu o Spannovi založen policejní spis, přesto, že nebyl obyvatelem Německé Říše. Důvodem byl jeho katolicismus a respektování samostatného Rakouska. V témže roce byl zakázán Institut für Ständewessen v Düsseldorfu a následujícího roku zastaven časopis Ständisches Leben, Blätter für organisme Gesellschafts- und Wirtschaftslehre, který vydával od roku 1931. Spannovi sudetští žáci se stali obětí politického procesu v Drážďanech ještě v roce 1938.
.
Další černý bod si vysloužil za odmítnutí rasismu a za akci svých žáků v roku 1935, když se postavili proti státnímu antisemitismu, právě několik měsíců před přijetím norimberských rasových zákonů. V roce 1938 byl za nacistických čistek vyloučen z university a se synem odvezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl bit a mučen a internován čtyři měsíce. Důsledkem internace byla vážná oční vada. Po návratu ho zbavili všech funkcí na universitě a bylo mu zakázáno vyučovat. Zákaz publikování samozřejmě následoval.
.
V podstatě mohl byt Spann rád, že ho nakonec nechali v pokoji přebývat ve vnitřním azylu, do kterého se i s rodinou stáhl, v burgenlandském Neustiftu. Spann se věnoval dále psaní a svoje práce vydal po roce 1945. Bohužel nemohl zaujmout své místo na universitě. Noví vládci vykázali jeho očekávání do patřičných mezí. Byl pro ně nepřijatelný stejně jako za nacionálních socialistů. Jeho poslední spis Filozofie náboženství (Religionsphilosophie auf geschichtlicher Grundlage) z roku 1947 je završením trendu, který se začal v myšlení Spanna projevovat už v třicátých letech. Postupně se odkláněl od národohospodářství a stále více se věnoval filozofii a mystice.
.
Ve své poslední práci píše: „Jedině mystika nás přivádí nad náš život a je proto schopná naplnit jeho smysl.“ Pro Spanna je východiskem filosofie a ručitelem hierarchického uspořádání Vesmíru se stává dílo Mistra Eckharta. Spann zemřel v roku 1950 v Neustiftu a tam je také pohřben.
.
Spann a problém Němců v českých zemích
.
Už před r. 1914 musel jako německý profesor "nauky o společnosti", když byl přeložen do moravského Brna, přiznat barvu - ve starém Rakousku nebylo možno uniknout národnostnímu boji. Po válce když dostal profesuru ve Vídni, zachoval si nadále vztah k sudetským Němcům (v širším slova smyslu), přivedl k sobě mnohé z nich jako uchazeče o doktorát, a ti pak studovali raději ve Vídni než v Praze. České většině nebylo dáno, aby velmi četným menšinám v československo-německo-maďarské republice spravedlivě vyšla vstříc a aby přivedla na svou stranu ty, kteří byli ochotni spolupracovat. Rakouským intelektuálům, jako byl Spann, připadla základní úloha, pomáhat krajanům na druhé straně hranice, a to ovšem zase spoluurčovalo i jejich vlastní osobnost. Poznenáhlý rozpad říše v národy vytvářel „národnostní" lidi. Říkalo se, že Spannovo politické myšlení bylo určováno protičeskou mentalitou česko-moravsko-slezských Němců a také Dolnorakušanů, kteří se cítili hospodářsky ohroženi. Zajímá nás úroveň teoretického zvládnutí tohoto stranictví, které bylo Spannovi "přisouzeno". .
Spann přikládal z kulturně filosofického hlediska národnosti více reality než logicky nadřazenému "lidstvu“. Jeho zásadní projevy o národu a národnosti se objevují již před válkou. Ve svém celku jsou dialektické a diferencující, odvrhují kategoricky řadu vědeckých a ideologických klišé. Spann podobně jako Johann Gottfried Herder, říká, ale s mnohem větší přesností: národ (Volk) je duchovní, kulturní pospolitost. A proto: "Každá národní hrdost, každé národní hnutí má takovou cenu, jakou cenu má kultura, která za ním stojí" . Národ je rozčleněn do dílčích společenství, například do národních kmenů, není přísně uzavřen, ne všichni jsou jím zaujati stejnou měrou. "V kruhu vzdělanců je vlastní sídlo národnosti." Národ je tedy ve své výstavbě a dokonce i ve vnějším rozsahu odstupňovaný pojem. (10) Spann velmi dobře postihuje, že jazykové společenství nemusí být národním a kulturním společenstvím. Mezi četnými procesy přenárodňování, kterých si všímá, zajímá jej přirozeně zejména poněmčování Slovanů; pozoruhodný je přesný výklad alternativ židovského problému. Plyne z toho, že poznání podstaty národa je "úkolem vymezení", který nelze vyřídit jen určováním podle státu, jazyka, rasy, prostoru či podle náboženství. Spann přiznával národu a tomu, co jej vyznačuje (Volkstum) vysoký stupeň reality. “ Rozpoznal dilema a nelze mu vyčítat, že přeceňoval "národnosti" (Volkheiten). Ty hrály velkou, ale přece jen nepřímou úlohu v dějinách, vedle dalších historických celostí jako jsou náboženství, státy, knížectví. A také: "Všechno v dějinách je křehké, celosti jako takové i jednotlivci jako členové… Proto kráčejí dějiny od jedné pohromy ke druhé - ale nehynou. Znovu se pozvedají".
.
Pomáhal sudetským studentům absolvovat studie mimo ČSR a zúčastňoval se přímo na akcích sudetských vlasteneckých svazů. V podstatě bylo sudetské prostředí jediné, kde se snažili propagovat jeho učení bez výhrad a jeho popularita v tomto regionu byla nemalá. Mnoho jeho věrných žáků jako např. Walter Heinrich, Walter Brand, W. Becher pocházelo ze sudetských kruhů a dokonce založili asi dvousetčlenný „Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung“ (KB) Spannových žáků a přívrženců, který infiltroval sudetské hnutí a snažil se o realizaci Spannových vizí. Ve smyslu těchto popudů došlo k rozmachu lidového vzdělávání ve znamení myšlenky vývoje “sudetoněmeckého kmene” z jeho duchovních předpokladů a z rozmanitého kmenového původu jednotlivých částí osídlení v souvislosti se čtyřmi hlavními kmeny německého národa. V roce 1925 založil Spannův žák Walter Heinrich Pracovní kruh pro společenské vědy (Arbeitskreis für Gesellschaftswissenschaften), který byl jakousi politicko-sociologickou akademií sudetoněmeckého politického dorostu, pracující na základě myšlenek Spanna. Navazoval tím také na hnutí mládeže (Jugendbewegung), na německé ochranné spolky a Tělocvičný svaz (Deutscher Turnverband - DTV). Odtud vycházející aktivní intelektuální kruh, po mezifázi dalších pokusů (volný Diskusní a pracovní kruh pro společenské vědy, založený Heinzem Ruthou a Waltrem Heinrichem 1926), se vytvořil působením stejných zakladatelů v roce 1928 „Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung“ (KB). Byla to elitní skupina vycházející z jasných filosofických základů a směřující k jejich praktickému uplatnění v politickém životě. Vůdčími osobnostmi byli především Dr. Walter Heinrich a Dr. Walter Brand, oba přímí žáci Othmara Spanna. Přes ně působil Spann na sudetoněmeckou mládež. Ze Spannovského universalismu byly zrozeny myšlenky, v nichž sudetoněmecká mládež hledala a nacházela své vůdčí představy. Spannovo učení o státu bylo směrodatné pro organizaci a práci KB, jenž se stal zárodečnou buňkou na počátku sudetoněmeckého hnutí, přímo protikladnou nacionálnímu socialismu nejen v cílech a teorii, nýbrž i v politické práci. Intelektuální vůdcové chtěli vyvinout a přeměnit KB ve ”státní stav”, který by pak převzal vedení sudetoněmecké politiky, nahradil politické strany a stal se vůdčí silou obyvatelstva a partnerem českého politického vedení. Slabosti KB byla jeho nepočetnost a nedostatek politické rutiny, sílou byla jeho soudržnost spočívající na důvěře. Podařilo se mu ideologický ovlivnit Deutscher Turnverband (DTV) a přeměňovat ho z tělocvičné organizace v národoveckou. Členové KB se velice infiltrovali do Deutscher Kulturverband a do Bund der Deutschen. (11). Ideologie KB byla sice antiliberální a to ve smyslu přednosti vůle „tělesa kmene“, tento „kmen“ stavovsky strukturovaný byl tvořen hodnotami duchovními. V tomto smyslu cílem „sudetsko-německého kmene“ bylo sebeformování v autonomii a ne v rozplynutí se ve velkoněmeckém národě. Ideálem byl „organický“ stát stavovsky sdružených kmenů. KB vedl SdP směrem vzdalující se Německé říše, při nejmenším nesměřoval k připojení se k Říši. Jejich snaha o autonomii byla opravdová a jejich cílem byl „sudetoněmecký člověk“ a ne „německý člověk“. KB viděl budoucí sudetoněmeckou obec jako silný dílčí stát s „jasně autoritativním vedením“, ovšem v rámci federalizovaného Československa. Vyplývá to ze zprávy o přímých rozhovorech, které vedl v Praze Julius Evola, těsně před sudetským povstáním z 13. září, s „vysokými československými vládními pověřenci“, mezi nimi i s tehdejším ministrem zahraničí Kamilem Kroftou. (12)
.
V této době byla situace v SdP jiná, v roce 1936 uplynul tříletý zákaz politické činnosti funkcionářů rozpuštěných stran DNSAP a DNP a tito začali vstupovat do SdP a zde vytvořili Aufbruch – Kreis, který začal utočit proti Ruthovi a Brandovi. Ofenziva byla doprovázena snahou o personální stranickou čistku, která byla postupně v několika vlnách do konce roku 1937 realizována. Dovršení vývoje přinesl 19. listopad 1937, kdy Henlein posílá Hitlerovi Zprávu pro vůdce a říšského kancléře, kde konstatuje, že dorozumění mezi sudetskými Němci a Čechy není možné a řešení může přijít toliko z Říše. Následovně Hitler ve své řeči 4. února 1938 v Krollově opeře jíž převzal ochranu nad „deseti miliony Němců ve dvou sousedních zemích“, jejichž oddělení od mateřského národa je nadále neúnosné. Následuje Anšlus Rakouska a lavinovité zhroucení sudetoněmeckého stranického systému a hromadný vstup těchto stran do SdP.
.
Pardubice 14.3.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
.
(1) Životopisná a tvůrčí data - Rassem Mohamed Othmar Spann, in:Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts, Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, ISBN 978-3-486-55141-9 s. 89-103 (dále Rassem)
Rassem Mohamed Othmar Spann, in:Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig,Politická filosofie 20. Století, OIKOYMENH Praha 1993, ISBN 80-8524-52-8 S.87- 100
(2) Spann Othmar, Gesellschaftsphilosophie, 2. Vydání, W. Heinrich, Graz 1968, S. 168-170
(3) Rassem S.92, Spann Othmar, Der wahre Staat. Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesellschaft, 5. Vyd. W. Heinrich, Graz 1972 S.7 n.
(4) O pravém státě, český překlad některých části dle Spann Otmar, Der wahre Staat, Jena 1931 in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009 s. 307-316
(5) Adam H. Müller (1779-1829)- přednášky v Drážďanech z let 1808-1809 vyšly knižně pod názvem Die
Elemente der Staatskunst v Berlíně v r. 1809 u J.D.Sandera.
Český překlad (částečný) Prvky státnického umění s. 26-49 vydání z roku 1922 in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009 s. 49-54. O něm Idea organismu:Adam H. Müller (1779-1829) tmž. S.40-43
(6) Spann Otmar, Der wahre Staat. Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesellschaft, 5. Auflage, Graz 1972 S.227 (Dále Der wahre Staat)
(7) Der wahre Staat, S.329-334
(8) Spann Otmar Kategorienlehre, 3. Auflage, Graz 1969
(9) Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009 s. 274
(10) Spann Otmar, Gesellschaftslehre, 4. Auflage, Graz 1969 S. : 558-563; 570
(11) Beran Ladislav Josef, Odepřená integrace, Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československu 1918-1938,Pulchra 2009, S.269-275
(12) Mnichovská dohoda a Julius Evola v Praze, http://deliandiver.org/2009/09/mnichovska-dohoda-a-julius-evola-v-praze.html
.
Dílo:
.
1.Frühe Schriften in Auswahl, Graz 1974. ISBN 3-201-00133-3
2.Die Haupttheorien der Volkswirtschaftslehre auf lehrgeschichtlicher Grundlage, 28. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage 1911).
3. Fundament der Volkswirtschaftslehre, 5. Auflage, Graz 1967 (1. Auflage 1918).
4. Gesellschaftslehre, 4. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage1914);
5. Der wahre Staat. Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesellschaft, 5. Auflage, Graz 1972 (1. Auflage1921).
6. Tote und lebendige Wissenschaft. Kleines Lehrbuch der Volkswirtschaft in fünf Abhandlungen, 5. Auflage, Graz 1967 (1. Auflage 1921).
7.Kampfende Wissenschaft, 2. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage 1934).
8.Kleine Schriften zur Wirtschafts- und Gesellschaftslehre, Graz 1975. ISBN 3-201-00135-X
9.Kategorienlehre, 3. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage. 1924).
10.Der Schöpfungsgang des Geistes. Die Wiederherstellung des Idealismus auf allen Gebieten der Philosophie, 2. Auflage, Graz 1968 (1. Auflage 1928).
11.Gesellschaftsphilosophie, 2. Auflage, Graz 1968 (1. Auflage. 1928).
12.Geschichtsphilosophie, 2. Auflage, Graz 1970 (1. Auflage. 1932).
13.Philosophenspiegel. Die Hauptlehren der Philosophie begrifflich und geschichtlich dargestellt, 3. Auflage, Graz 1970 (1. Auflage 1933).
14. Erkenne Dich selbst. Eine Geistesphilosophie als Lehre vom Menschen und seiner Weltstellung, 2. Auflage, Graz 1968 (1. Auflage. 1935).
15.Naturphilosophie, 2. Auflage, Graz 1963 (1. Auflage 1937).
16.Religionsphilosophie auf geschichtlicher Grundlage, 2. Auflage, Graz 1970 (1. Auflage 1947).
17. Ganzheitliche Logik. Eine Grundlegung, 2. Auflage, Graz 1971 (z pozůstalosti, 1. Auflage. 1958).
18. Meister Eckeharts mystische Philosophie im Zusammenhang ihrer Lehrbegriffe dargestellt, Graz 1974 (z pozůstalosti). ISBN 3-201-00134-1
19.Kunstphilosophie, Graz 1973 (z pozůstalosti). ISBN 3-201-00132-5
20.Gespräche über Unsterblichkeit. Betrachtungen zweier Krieger im Felde, Graz 1965 (z pozůstalosti).
Pod čísly 1-20 jsou uvedeny s identickým číslováním svazky kritického souhrnného vydání, vyd. W. Heinrich a další.
.
Literatura:
.
Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, ISBN 978-3-486-55141-9
Beran Ladislav Josef, Odepřená integrace, Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československu 1918-1938,Pulchra 2009, ISBN 978-80-87377-02-4
Gebel Ralf, "Heim ins Reich!" Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland (1938-1945), Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Bd. 83, ISBN 978-3-486-56468-6
Kampits, Peter, Malé dějiny rakouské filozofie (mezi zdáním a skutečností), Concordia, Praha 1995, ISBN 80-901389-5-0
Rádl Emanuel, O německé revoluci, K politické ideologii sudetských Němců, Masarykův ústav AV ČR Praha 2003, ISBN 80-86495-17-5
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, ISBN 978-80-7182-252-3
.
V protikladu k liberalismu a jeho individualismu nevidí Spann ve státě jen souhrn občanů, ve formě konečného součtu atomizovaných jednotek. Stát jako nejvyšší stav, ale také ostatní stavy ve společnosti, jsou popřením individualismu a potvrzením univerzalismu, který tvrdí, že stát není součtem občanů, ale nová entita, jejíž vlastnosti se nedají odvodit jen ze souhrnu vlastností jednotlivců. Stát je sice ideální jednotou celkové členitosti a potud „nejvyšším stavem“ v celku, ale jeho panství může byt jen nepřímé „sestupující“ a „stupňovitě jdoucí shora dolů“. „Skutečný stát“ je neindividualistický, nedemokratický, nepostavený na politických stranách.Místo centralismu je zde, partikularismus. Staví proti totalizujícímu ponětí státu decentralistický princip stavů, s bohatě strukturovaným systémem delegování a subsidiarity.(6) Demokracii považuje Spann za nerealizovatelnou ideu. Trvá na tom, že koncepce určitého vytváření vůle vyplývající z individualismu je „zdola“ v podstatě nemožná. Spann postuluje stavy jak podle profesního členění a zároveň z hlediska funkcionálního nebo hlediska duchovního ve státě. Mezi jednotlivými stavy a korporacemi chce mít diferenci co do práv a privilegií. Stavy zabývající se uspokojováním materiálních potřeb by stály níže než stavy uspokojující duchovní potřeby národa. Stát byl také stavem, i když nejvyšším, tj. „stav-stát“ neboli politický stav. Odpadá tím masová a populistická propaganda, protože politici jsou volení ne ve všeobecných volbách, ale jsou kompetentními reprezentanty stavů. O politice, ekonomice a kultuře rozhodují zástupci skutečně všech stavů ve společnosti. „Stát-stav“ by mohla být jakási etablovaná aristokracie. (7) Spann hovořil o „vychovaném vůdcovství“. Byla to obrana „stavovského“ rozumu v politice a varování před nevzdělanými stranickými vůdci, kteří nejsou stavovsky zařazeni, ale patří k „nepěstovaným skupinám vůdců“, namlouvajících lidem co mají chtít.
.
V roku 1924 vydává knihu Nauka o kategoriích (Kategorienlehre) ve které rozpracovává svou koncepci univerzalizmu, poukázáním na principy vydělování a opětovného slučování častí a celku ve společnosti. Nepopiratelná existence individuí, vydělujících se z celku a jejich opětovné začlenění se do pospolitosti, která má současně své bytí před částmi, je základní proces společnosti srovnatelný s jednotící, živou silou organizmu, ve které a až prostřednictví které, se vytvářejí jednotlivé buňky. (8)
.
Od roku 1925 podniká početné zahraniční cesty a přednášky po německých universitách a universitách v Nizozemí, ve Švédsku, Itálii a Maďarsku. Jeho kolegové, vědci jeho názory však příliš nerespektují, avšak to vyvažovaly jeho pedagogické úspěchy. Jeho učebnice vycházely ve velkých nákladech. Jeho nejznámější prací je Základní teorie národohospodářství (Die Haupttheorien der Volkswirtschaftslehre) z roku 1911, která dosáhla do druhé světové války 24 vydání a do roku 1949 činil celkový náklad 130 000 výtisků. Z toho se dá usuzovat, že nastupující generace přijala Spannovy teorie za vlastní a byla pravděpodobně odhodlaná realizovat je v praxi. Spann svoje myšlenky prezentoval mnohokrát, velký úspěch měl 23. února 1929 přednáškou „Die Kulturkrise der Gegenwart“, kdy si jej v Mnichově přišli poslechnout i Hitler a Alfred Rosenberg. Zaujalo je na jeho projevu pochopitelně i to, že se Spann domníval, že nejužší kroužek vedoucích činitelů stavovského státu se musí rekrutovat z čistokrevných Němců. Jeho popis třetí cesty mezi marxismem a demokracií však již takové nadšení nevyvolával. Nacionální socialismus byl sám o sobě třetí cestou a Hitler netoužil mít konkurenta, blízkého navíc učením o korporativním státě Mussoliniho modelu fašismu.
.
Od roku 1928 je Spann členem představenstva Kampfbund für deutsche Kultur (KfdK), který založil Alfred Rosenberg, ze kterého byl Spann v roce 1931 vyloučen pro neshody s nacionálním socialismem. V roce 1933 založil Fritz Thyssen v Düsseldorfu Institut für Ständewessen (Stavovský institut) se kterým Spann spolupracoval a který byl baštou německého stavovství. Na druhé straně měli nacisté již Spanna na černé listině a od roku 1936 vedly o něm říšské orgány spis, ze kterého vyplývalo, že Spannovo učení není slučitelné s národním socialismem. (9)
V letech 1928 - 1930 se snaží ovlivnit ideologii rakouského Heimwehru, vedeného Ernstem Rüdigerem Fürst Starhembergem a Emilem Feyem. Tyto paramilitantní oddíly, stojící v počátku proti paramilitátním sociálnědemokratickým Republikanischer Schutzbund, suplující v Rakousku armádu, která byla okleštěná Versailleskými dohodami, později zachránili Rakousko před hnědou a rudou revolucí. Fürst Starhemberg byl vice monarchistický legitimista toužící po návratu Habsburku než ochotný realizátor Spannových teorií..
Rakouským kancléřem se stal 20. května 1932 křesťansko-sociálního politik Engelbrecht Dollfuss, který zaváděl postupně do státního zřízení nové prvky stavovského uspořádání. Dollfus se k tomuto zavedení vyjádřil následovně: „Parlament se sám vyřadil z vedení, zahynul na vlastní demagogii a formality. Tento parlament, takovéto zastoupení lidu, takovéto vedení našeho národa se už nikdy nevrátí a nesmí vrátit. Období politických stran je pryč. Odmítáme glajchšaltování a teror, chceme sociální, křesťanský, německý stát Rakousko, vystavěný na stavovském principu, podřízený silnému a autoritativnímu vedení“. Ideje Othmara Spanna se stávají oficiální bází výstavby nového uspořádání a jsou zakomponované do nové ústavy - Maiverfassung 1934. Ústava z 1.5.1934 je uvozena větou: „Im Namen Gottes, des Allmächtigen, von dem alles Recht ausgeht, erhält das österreichische Volk für seinen christlichen, deutschen Bundesstaat auf ständischer Grundlage diese Verfassung.“ ("Ve jménu Boha, Všemohoucího, z kterého vychází všechno právo, získává rakouský lid pro svůj křesťanský, německý spolkový stát na stavovském základě tuto ústavu.“) Dolffuss osobně naléhá na Spanna, aby spolupracoval a podílel se na přebudovávání rakouského hospodářství. V srpnu 1933 vytvořil organizaci na podporu svého režimu zvanou Vaterländische Front a sloučil Křesťanskou sociální stranu s polovojenským a nacionalistickým Heimwehrem. V prosinci 1933 se však vztahy mezi Spannem a novou rakouskou vládou začínají kalit. Je proti němu zahájeno disciplinární jednání za kritizování vlády před studenty na universitě. Spann tehdy řekl: „Slavnostně se ohrazuji proti duchovnímu přivlastňovaní mého učeni, ke kterému došlo v rakouské ústavě“. Rakousku hrozí stále nebezpečí nacistického puče, a proto Dollfuss zakázal rakouskou NSDAP v červnu 1934.
.
Dne 25. 7. 1934 byl Dolfuss zavražděn. Celý pokus o puč selhal, nacisté se vzdali, byli odsouzeni a popraveni. Stavovský stát pak existoval dále pod vedením kancléřem Kurta Schuschnigga až do Anschlussu Rakouska v roce 1938.
.
Již od roku 1936 je v Německu o Spannovi založen policejní spis, přesto, že nebyl obyvatelem Německé Říše. Důvodem byl jeho katolicismus a respektování samostatného Rakouska. V témže roce byl zakázán Institut für Ständewessen v Düsseldorfu a následujícího roku zastaven časopis Ständisches Leben, Blätter für organisme Gesellschafts- und Wirtschaftslehre, který vydával od roku 1931. Spannovi sudetští žáci se stali obětí politického procesu v Drážďanech ještě v roce 1938.
.
Další černý bod si vysloužil za odmítnutí rasismu a za akci svých žáků v roku 1935, když se postavili proti státnímu antisemitismu, právě několik měsíců před přijetím norimberských rasových zákonů. V roce 1938 byl za nacistických čistek vyloučen z university a se synem odvezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl bit a mučen a internován čtyři měsíce. Důsledkem internace byla vážná oční vada. Po návratu ho zbavili všech funkcí na universitě a bylo mu zakázáno vyučovat. Zákaz publikování samozřejmě následoval.
.
V podstatě mohl byt Spann rád, že ho nakonec nechali v pokoji přebývat ve vnitřním azylu, do kterého se i s rodinou stáhl, v burgenlandském Neustiftu. Spann se věnoval dále psaní a svoje práce vydal po roce 1945. Bohužel nemohl zaujmout své místo na universitě. Noví vládci vykázali jeho očekávání do patřičných mezí. Byl pro ně nepřijatelný stejně jako za nacionálních socialistů. Jeho poslední spis Filozofie náboženství (Religionsphilosophie auf geschichtlicher Grundlage) z roku 1947 je završením trendu, který se začal v myšlení Spanna projevovat už v třicátých letech. Postupně se odkláněl od národohospodářství a stále více se věnoval filozofii a mystice.
.
Ve své poslední práci píše: „Jedině mystika nás přivádí nad náš život a je proto schopná naplnit jeho smysl.“ Pro Spanna je východiskem filosofie a ručitelem hierarchického uspořádání Vesmíru se stává dílo Mistra Eckharta. Spann zemřel v roku 1950 v Neustiftu a tam je také pohřben.
.
Spann a problém Němců v českých zemích
.
Už před r. 1914 musel jako německý profesor "nauky o společnosti", když byl přeložen do moravského Brna, přiznat barvu - ve starém Rakousku nebylo možno uniknout národnostnímu boji. Po válce když dostal profesuru ve Vídni, zachoval si nadále vztah k sudetským Němcům (v širším slova smyslu), přivedl k sobě mnohé z nich jako uchazeče o doktorát, a ti pak studovali raději ve Vídni než v Praze. České většině nebylo dáno, aby velmi četným menšinám v československo-německo-maďarské republice spravedlivě vyšla vstříc a aby přivedla na svou stranu ty, kteří byli ochotni spolupracovat. Rakouským intelektuálům, jako byl Spann, připadla základní úloha, pomáhat krajanům na druhé straně hranice, a to ovšem zase spoluurčovalo i jejich vlastní osobnost. Poznenáhlý rozpad říše v národy vytvářel „národnostní" lidi. Říkalo se, že Spannovo politické myšlení bylo určováno protičeskou mentalitou česko-moravsko-slezských Němců a také Dolnorakušanů, kteří se cítili hospodářsky ohroženi. Zajímá nás úroveň teoretického zvládnutí tohoto stranictví, které bylo Spannovi "přisouzeno". .Spann přikládal z kulturně filosofického hlediska národnosti více reality než logicky nadřazenému "lidstvu“. Jeho zásadní projevy o národu a národnosti se objevují již před válkou. Ve svém celku jsou dialektické a diferencující, odvrhují kategoricky řadu vědeckých a ideologických klišé. Spann podobně jako Johann Gottfried Herder, říká, ale s mnohem větší přesností: národ (Volk) je duchovní, kulturní pospolitost. A proto: "Každá národní hrdost, každé národní hnutí má takovou cenu, jakou cenu má kultura, která za ním stojí" . Národ je rozčleněn do dílčích společenství, například do národních kmenů, není přísně uzavřen, ne všichni jsou jím zaujati stejnou měrou. "V kruhu vzdělanců je vlastní sídlo národnosti." Národ je tedy ve své výstavbě a dokonce i ve vnějším rozsahu odstupňovaný pojem. (10) Spann velmi dobře postihuje, že jazykové společenství nemusí být národním a kulturním společenstvím. Mezi četnými procesy přenárodňování, kterých si všímá, zajímá jej přirozeně zejména poněmčování Slovanů; pozoruhodný je přesný výklad alternativ židovského problému. Plyne z toho, že poznání podstaty národa je "úkolem vymezení", který nelze vyřídit jen určováním podle státu, jazyka, rasy, prostoru či podle náboženství. Spann přiznával národu a tomu, co jej vyznačuje (Volkstum) vysoký stupeň reality. “ Rozpoznal dilema a nelze mu vyčítat, že přeceňoval "národnosti" (Volkheiten). Ty hrály velkou, ale přece jen nepřímou úlohu v dějinách, vedle dalších historických celostí jako jsou náboženství, státy, knížectví. A také: "Všechno v dějinách je křehké, celosti jako takové i jednotlivci jako členové… Proto kráčejí dějiny od jedné pohromy ke druhé - ale nehynou. Znovu se pozvedají".
.
Pomáhal sudetským studentům absolvovat studie mimo ČSR a zúčastňoval se přímo na akcích sudetských vlasteneckých svazů. V podstatě bylo sudetské prostředí jediné, kde se snažili propagovat jeho učení bez výhrad a jeho popularita v tomto regionu byla nemalá. Mnoho jeho věrných žáků jako např. Walter Heinrich, Walter Brand, W. Becher pocházelo ze sudetských kruhů a dokonce založili asi dvousetčlenný „Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung“ (KB) Spannových žáků a přívrženců, který infiltroval sudetské hnutí a snažil se o realizaci Spannových vizí. Ve smyslu těchto popudů došlo k rozmachu lidového vzdělávání ve znamení myšlenky vývoje “sudetoněmeckého kmene” z jeho duchovních předpokladů a z rozmanitého kmenového původu jednotlivých částí osídlení v souvislosti se čtyřmi hlavními kmeny německého národa. V roce 1925 založil Spannův žák Walter Heinrich Pracovní kruh pro společenské vědy (Arbeitskreis für Gesellschaftswissenschaften), který byl jakousi politicko-sociologickou akademií sudetoněmeckého politického dorostu, pracující na základě myšlenek Spanna. Navazoval tím také na hnutí mládeže (Jugendbewegung), na německé ochranné spolky a Tělocvičný svaz (Deutscher Turnverband - DTV). Odtud vycházející aktivní intelektuální kruh, po mezifázi dalších pokusů (volný Diskusní a pracovní kruh pro společenské vědy, založený Heinzem Ruthou a Waltrem Heinrichem 1926), se vytvořil působením stejných zakladatelů v roce 1928 „Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung“ (KB). Byla to elitní skupina vycházející z jasných filosofických základů a směřující k jejich praktickému uplatnění v politickém životě. Vůdčími osobnostmi byli především Dr. Walter Heinrich a Dr. Walter Brand, oba přímí žáci Othmara Spanna. Přes ně působil Spann na sudetoněmeckou mládež. Ze Spannovského universalismu byly zrozeny myšlenky, v nichž sudetoněmecká mládež hledala a nacházela své vůdčí představy. Spannovo učení o státu bylo směrodatné pro organizaci a práci KB, jenž se stal zárodečnou buňkou na počátku sudetoněmeckého hnutí, přímo protikladnou nacionálnímu socialismu nejen v cílech a teorii, nýbrž i v politické práci. Intelektuální vůdcové chtěli vyvinout a přeměnit KB ve ”státní stav”, který by pak převzal vedení sudetoněmecké politiky, nahradil politické strany a stal se vůdčí silou obyvatelstva a partnerem českého politického vedení. Slabosti KB byla jeho nepočetnost a nedostatek politické rutiny, sílou byla jeho soudržnost spočívající na důvěře. Podařilo se mu ideologický ovlivnit Deutscher Turnverband (DTV) a přeměňovat ho z tělocvičné organizace v národoveckou. Členové KB se velice infiltrovali do Deutscher Kulturverband a do Bund der Deutschen. (11). Ideologie KB byla sice antiliberální a to ve smyslu přednosti vůle „tělesa kmene“, tento „kmen“ stavovsky strukturovaný byl tvořen hodnotami duchovními. V tomto smyslu cílem „sudetsko-německého kmene“ bylo sebeformování v autonomii a ne v rozplynutí se ve velkoněmeckém národě. Ideálem byl „organický“ stát stavovsky sdružených kmenů. KB vedl SdP směrem vzdalující se Německé říše, při nejmenším nesměřoval k připojení se k Říši. Jejich snaha o autonomii byla opravdová a jejich cílem byl „sudetoněmecký člověk“ a ne „německý člověk“. KB viděl budoucí sudetoněmeckou obec jako silný dílčí stát s „jasně autoritativním vedením“, ovšem v rámci federalizovaného Československa. Vyplývá to ze zprávy o přímých rozhovorech, které vedl v Praze Julius Evola, těsně před sudetským povstáním z 13. září, s „vysokými československými vládními pověřenci“, mezi nimi i s tehdejším ministrem zahraničí Kamilem Kroftou. (12)
.
V této době byla situace v SdP jiná, v roce 1936 uplynul tříletý zákaz politické činnosti funkcionářů rozpuštěných stran DNSAP a DNP a tito začali vstupovat do SdP a zde vytvořili Aufbruch – Kreis, který začal utočit proti Ruthovi a Brandovi. Ofenziva byla doprovázena snahou o personální stranickou čistku, která byla postupně v několika vlnách do konce roku 1937 realizována. Dovršení vývoje přinesl 19. listopad 1937, kdy Henlein posílá Hitlerovi Zprávu pro vůdce a říšského kancléře, kde konstatuje, že dorozumění mezi sudetskými Němci a Čechy není možné a řešení může přijít toliko z Říše. Následovně Hitler ve své řeči 4. února 1938 v Krollově opeře jíž převzal ochranu nad „deseti miliony Němců ve dvou sousedních zemích“, jejichž oddělení od mateřského národa je nadále neúnosné. Následuje Anšlus Rakouska a lavinovité zhroucení sudetoněmeckého stranického systému a hromadný vstup těchto stran do SdP.
.
Pardubice 14.3.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
.
(1) Životopisná a tvůrčí data - Rassem Mohamed Othmar Spann, in:Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts, Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, ISBN 978-3-486-55141-9 s. 89-103 (dále Rassem)
Rassem Mohamed Othmar Spann, in:Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig,Politická filosofie 20. Století, OIKOYMENH Praha 1993, ISBN 80-8524-52-8 S.87- 100
(2) Spann Othmar, Gesellschaftsphilosophie, 2. Vydání, W. Heinrich, Graz 1968, S. 168-170
(3) Rassem S.92, Spann Othmar, Der wahre Staat. Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesellschaft, 5. Vyd. W. Heinrich, Graz 1972 S.7 n.
(4) O pravém státě, český překlad některých části dle Spann Otmar, Der wahre Staat, Jena 1931 in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009 s. 307-316
(5) Adam H. Müller (1779-1829)- přednášky v Drážďanech z let 1808-1809 vyšly knižně pod názvem Die
Elemente der Staatskunst v Berlíně v r. 1809 u J.D.Sandera.
Český překlad (částečný) Prvky státnického umění s. 26-49 vydání z roku 1922 in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009 s. 49-54. O něm Idea organismu:Adam H. Müller (1779-1829) tmž. S.40-43
(6) Spann Otmar, Der wahre Staat. Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesellschaft, 5. Auflage, Graz 1972 S.227 (Dále Der wahre Staat)
(7) Der wahre Staat, S.329-334
(8) Spann Otmar Kategorienlehre, 3. Auflage, Graz 1969
(9) Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009 s. 274
(10) Spann Otmar, Gesellschaftslehre, 4. Auflage, Graz 1969 S. : 558-563; 570
(11) Beran Ladislav Josef, Odepřená integrace, Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československu 1918-1938,Pulchra 2009, S.269-275
(12) Mnichovská dohoda a Julius Evola v Praze, http://deliandiver.org/2009/09/mnichovska-dohoda-a-julius-evola-v-praze.html
.
Dílo:
.
1.Frühe Schriften in Auswahl, Graz 1974. ISBN 3-201-00133-3
2.Die Haupttheorien der Volkswirtschaftslehre auf lehrgeschichtlicher Grundlage, 28. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage 1911).
3. Fundament der Volkswirtschaftslehre, 5. Auflage, Graz 1967 (1. Auflage 1918).
4. Gesellschaftslehre, 4. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage1914);
5. Der wahre Staat. Vorlesungen über Abbruch und Neubau der Gesellschaft, 5. Auflage, Graz 1972 (1. Auflage1921).
6. Tote und lebendige Wissenschaft. Kleines Lehrbuch der Volkswirtschaft in fünf Abhandlungen, 5. Auflage, Graz 1967 (1. Auflage 1921).
7.Kampfende Wissenschaft, 2. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage 1934).
8.Kleine Schriften zur Wirtschafts- und Gesellschaftslehre, Graz 1975. ISBN 3-201-00135-X
9.Kategorienlehre, 3. Auflage, Graz 1969 (1. Auflage. 1924).
10.Der Schöpfungsgang des Geistes. Die Wiederherstellung des Idealismus auf allen Gebieten der Philosophie, 2. Auflage, Graz 1968 (1. Auflage 1928).
11.Gesellschaftsphilosophie, 2. Auflage, Graz 1968 (1. Auflage. 1928).
12.Geschichtsphilosophie, 2. Auflage, Graz 1970 (1. Auflage. 1932).
13.Philosophenspiegel. Die Hauptlehren der Philosophie begrifflich und geschichtlich dargestellt, 3. Auflage, Graz 1970 (1. Auflage 1933).
14. Erkenne Dich selbst. Eine Geistesphilosophie als Lehre vom Menschen und seiner Weltstellung, 2. Auflage, Graz 1968 (1. Auflage. 1935).
15.Naturphilosophie, 2. Auflage, Graz 1963 (1. Auflage 1937).
16.Religionsphilosophie auf geschichtlicher Grundlage, 2. Auflage, Graz 1970 (1. Auflage 1947).
17. Ganzheitliche Logik. Eine Grundlegung, 2. Auflage, Graz 1971 (z pozůstalosti, 1. Auflage. 1958).
18. Meister Eckeharts mystische Philosophie im Zusammenhang ihrer Lehrbegriffe dargestellt, Graz 1974 (z pozůstalosti). ISBN 3-201-00134-1
19.Kunstphilosophie, Graz 1973 (z pozůstalosti). ISBN 3-201-00132-5
20.Gespräche über Unsterblichkeit. Betrachtungen zweier Krieger im Felde, Graz 1965 (z pozůstalosti).
Pod čísly 1-20 jsou uvedeny s identickým číslováním svazky kritického souhrnného vydání, vyd. W. Heinrich a další.
.
Literatura:
.
Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, ISBN 978-3-486-55141-9
Beran Ladislav Josef, Odepřená integrace, Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československu 1918-1938,Pulchra 2009, ISBN 978-80-87377-02-4
Gebel Ralf, "Heim ins Reich!" Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland (1938-1945), Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Bd. 83, ISBN 978-3-486-56468-6
Kampits, Peter, Malé dějiny rakouské filozofie (mezi zdáním a skutečností), Concordia, Praha 1995, ISBN 80-901389-5-0
Rádl Emanuel, O německé revoluci, K politické ideologii sudetských Němců, Masarykův ústav AV ČR Praha 2003, ISBN 80-86495-17-5
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc 2009, ISBN 978-80-7182-252-3