Máme sice čerstvě za námi Velikonoce, ale nemohu si jaksi odpustit reagovat na půldruhý měsíc starý článek, který vyšel k blížícímu se výročí 15. března 1939 na Britských listech. Článku jsem si koncem února jednoduše nevšiml. Zařazení příspěvku Miroslava Václava Steinera na zmíněných stránkách opět smutně demonstruje, že redakci Britských listů není hloupé použít pro pokroucené podávání české minulosti let 1939-1945 opravdu každý blábol, který by ve skutečnosti neobstál ani v konfrontaci s dějepisnými vědomostmi žáka 5. třídy základní školy, což ostatně vyšlo jasně najevo v sérii „diskusních“ článků, které navázaly na provokativní úlet spolupracovníka Britských listů Štěpána Kotrby. Ten totiž směle rozvíjel vize o spalování „většiny českých matek“ v pecích koncentračních táborů v případě definitivního vítězství „Hitlera a Henleina“.Miroslav Václav Steiner sice v (skutečně rozumně znějícím) závěru svého článku svatouškovsky konstatuje, že „v odstupu 70 let je zřejmé, že se obě strany poučily, nacionalismus a národovectví zanechaly v naší zemi obrovské škody. To se nesmí opakovat.“ Pod tím se lze souhlasně podepsat.
Autor ale zapomněl toto hluboké poznání uplatnit i u sebe a ve vztahu ke svému vytříbenému slovníku. Přitom už ani tak nepřekvapuje, že se v textu ohání „sudeťáky“, jako fakt, že už úvodem pouští do éteru tvrzení, že „dne 16. března 1939 přestala v důsledku vojenské okupace německou armádou existovat československá první republika.“
Není divu, česko-slovenská druhá republika je ještě dnes pro mnoho Čechů velkou neznámou a mnozí by raději nevěděli, co se v okleštěném Česko-Slovensku během těch několika málo měsíců jeho existence odehrávalo a jaká všemožná prohlášení a opatření, včetně těch protižidovských, v této periodě spatřila světlo světa. Trnem v oku každého „správného českého vlastence“ té doby byl každý „cizák“, tedy vedle Němce zcela zřetelně i Žid. To se projevilo v praxi chováním českých úřadů a mnoha českých spoluobčanů (i z řad inteligence) po Mnichovu, v českých sdělovacích prostředcích se objevovala stanoviska vyjadřující sympatie a částečné pochopení k protižidovským opatřením nacionálně socialistického Německa. „Autoritativní demokracie“ druhé republiky byla cestou k totalizaci na český způsob a určitým předstupněm pro zavedení protektorátních poměrů a tento proces vlastně svým způsobem přerušil právě 15. březen 1939. Je zarážející, že Steiner neví o existenci druhé republiky a jeho znalostní deficity dokresluje i samotný název vlastního článku („Protektorát Čechy a Morava – začátek totality v Čechách“) – zárodky české totality sahají totiž rozpoznatelně ještě před 15. březen 1939. (Zájemci se o tom mohou blíže dočíst např. v knize vojenského historika Jana B. Uhlíře „Protektorát Čechy a Morava v obrazech“, konkrétně v kapitole o druhé republice, nebo např. v tomto článku Tomáše Krystlíka.)
Steiner nejenže záhadně přeskočil existenci druhé republiky, ale při svém výčtu všech agresorských supů, kteří se podíleli na „vyhánění“ Čechů z okleštěného území, navíc taktně opomněl české uprchlíky a přestěhovalce z území Slovenska. A ten následující odstavec ze Steinerova článku si pro zajímavost uveďme celý: „I když dnes Němci tvrdí, že nikoho nevyháněli, proud uprchlíků ze Sudet zasáhl Čechy a zejména ovšem Prahu už během konference v Mnichově, šlo o zachování holého života. Mezi uprchlíky ze Sudet byl i můj strýček Jindřich s rodinou, tehdy osmnáctiletou dcerou a s manželkou. Uchýlili se k rodičům do Čáslavi. Nebylo jim to nic platné, Sudeťáci si je 1940 našli a 1942 v lágru Treblinka zavraždili. Šlo totiž o jejich továrnu a mlýn v Chomutově, které si arizovalo město Chomutov a zřídilo tam dnešní Bezručovy sady.“ Steiner zde záměrně plete dohromady jistěže velmi tísnivou situaci svých židovských předků, kteří měli zcela legitimní a více než odůvodněné pohnutky k útěku z pohraničí, se situací českých obyvatel, aby tak podal zkreslený obraz o „vyhánění“ Čechů. Citované věty tedy nakonec vyzní tak, že „sudeťáci“ Čechy nejen vyháněli, aby se zbavili jejich majetku, ale aby je nakonec polapili a posílali do koncentráků (Mimochodem je Steinerovou lží, že by Němci tvrdili, že Židy ze Sudet de facto nevyháněli.)
Není to samozřejmě poprvé, co se někdo nejmenovitým poukazováním na utrpení rasově pronásledovaných Židů pokouší z nacionalistických pohnutek přibarvit utrpení českého národa v období zejména po 15. březnu 1939. Steiner dále píše – a to aniž by správně uvedl, že Češi byli stejně jako Němci nacionálním socialismem stíháni pouze z politických a ne z rasových důvodů, následující: „Snad nejvýznamnější koncentrák pro Čechy byl Terezín. Tam byli shromažďováni čeští občané, určení k likvidaci, odtud byly vysílány transporty smrti do táborů s plynovými komorami. Židé, Cikáni, Rusové, homosexuálové, duševně choří, všichni byli německým národním socialismem (nacismem) odsouzeni k smrti.“ Poněkud mlhavá, zato však v naší kotlině osvědčená prezentace československých obětí druhé světové války už jenom Steinerovým zkreslováním dodává korunku: „V důsledku okupace naší republiky zemřelo více než 300 tisíc obyvatel, židé byli vyvražděni snad nejdůsledněji. Mladí Češi, donucení k totálnímu nasazení v německých zbrojních továrnách byli často popravováni, např. v Mnichově je přes 90 sekyrou popravených mladíků pohřbeno na hřbitově v Perlachu, teprve v posledních letech tam byla dána deska.“
To si vyžaduje doplňující vysvětlení: asi 270.000 všech československých obětí tvořili Židé. A jelikož se bavíme o Protektorátu Čechy a Morava, tak celkový počet obětí připadajících na území dnešní České republiky byl vyčíslen na 122.000, z čehož jenom počet 73.000 připadá na židovské oběti a 6.000 na oběti z řad Cikánů. I zde je bohužel stále potřeba mluvit jasnou řečí – a to do té doby, dokud se tato nedůstojná hra s čísly zneužívá k podávání nepravdivého obrazu.
Pokud někdo tyto mé poslední tři věty považuje za cynismus a nedůstojný výsměch obětím, protože se u všech obětí jednalo přeci o lidské bytosti a je přeci úplně jedno, zda šlo o Židy či Čechy, nechť se zamyslí nad tím, zda existuje ještě nějaký jiný způsob, jak těmto notoricky šířeným lžím odporovat. Jejich autoři totiž velmi dobře předpokládajíí, že se prostě nesluší o takových věcech otevřeně hovořit. A tak mají v podstatě zelenou.
A zelenou také potřebují. Protože po jasně směrovaném Steinerově úvodu následuje i jasný autorův závěr: „poválečná deportace“ (!) Sudeťáků do Říše byla v podstatě legitimní, protože protektorátní Němci (!) byli občany Říše, zatímco protektorátní Češi byli občany Protektorátu. Zde to Steiner ve svém zápalu nejen trochu domotal, ale pozapomněl i na Čechy, kteří po záboru v roce 1938 zůstali v Říši a kteří následnězískali říšské občanství – jak by se tito Češi asi tvářili na poválečnou „deportaci“ do Německa? Na to by se Steiner mohl dnes pozeptat potomků českých starousedlíků v pohraničí. Sympatické reakce by nesklidil.
A sebe samotného se Steiner může ptát, jak se zdařila jeho vlastní integrace v Mnichově, kde (podle údajů Britských listů) dnes žije. Dovolil bych si totiž o nějakém úspěchu vážně pochybovat. Steiner totiž v závěru konstatuje, že po zdařilé „deportaci“ se zbytkové německé menšině prý v ČSSR podařilo „integrovat“ – rozuměj integrovat ve své vlastní vlasti (!).
O cynismu tu dnes řeč již byla, ale v jiné souvislosti. Zde jde ale o cynismus opravdový a o cynismus, který má zelenou. Protože se ohání utrpením za nacionálního socialismu a to ještě plete jablka s hruškami.
Pokud někdo tyto mé poslední tři věty považuje za cynismus a nedůstojný výsměch obětím, protože se u všech obětí jednalo přeci o lidské bytosti a je přeci úplně jedno, zda šlo o Židy či Čechy, nechť se zamyslí nad tím, zda existuje ještě nějaký jiný způsob, jak těmto notoricky šířeným lžím odporovat. Jejich autoři totiž velmi dobře předpokládajíí, že se prostě nesluší o takových věcech otevřeně hovořit. A tak mají v podstatě zelenou.
A zelenou také potřebují. Protože po jasně směrovaném Steinerově úvodu následuje i jasný autorův závěr: „poválečná deportace“ (!) Sudeťáků do Říše byla v podstatě legitimní, protože protektorátní Němci (!) byli občany Říše, zatímco protektorátní Češi byli občany Protektorátu. Zde to Steiner ve svém zápalu nejen trochu domotal, ale pozapomněl i na Čechy, kteří po záboru v roce 1938 zůstali v Říši a kteří následnězískali říšské občanství – jak by se tito Češi asi tvářili na poválečnou „deportaci“ do Německa? Na to by se Steiner mohl dnes pozeptat potomků českých starousedlíků v pohraničí. Sympatické reakce by nesklidil.
A sebe samotného se Steiner může ptát, jak se zdařila jeho vlastní integrace v Mnichově, kde (podle údajů Britských listů) dnes žije. Dovolil bych si totiž o nějakém úspěchu vážně pochybovat. Steiner totiž v závěru konstatuje, že po zdařilé „deportaci“ se zbytkové německé menšině prý v ČSSR podařilo „integrovat“ – rozuměj integrovat ve své vlastní vlasti (!).
O cynismu tu dnes řeč již byla, ale v jiné souvislosti. Zde jde ale o cynismus opravdový a o cynismus, který má zelenou. Protože se ohání utrpením za nacionálního socialismu a to ještě plete jablka s hruškami.