V březnu 1945 byla sovětská zimní ofenzíva v plném chodu a jasně se rýsovaly její hlavní strategické cíle: na severu dobýt Berlín a na jihu Vídeň. Německé jednotky už dávno mají rozkaz neustoupit ani o krok zpět. Tím se vystupňuje tvrdost bojů. A do tohoto obranného boje rozkáže německé vrchní velení svým jednotkám v Maďarsku ještě jednou nastoupit k ofenzívě. Je to poslední německá ofenziva v této válce a jejím cílem je zabránit Rudé armádě v přístupu na Vídeň. Německá ofenziva však čím dál více upadá, v maďarských městech je bojováno na obou stranách s velikými ztrátami na životech a na materiálu takřka o každý metr čtvereční. Je pozoruhodné, že německé vedení nenasazuje své poslední rezervy k obraně říšského hlavního města Berlína, nýbrž západního Maďarska a Vídně. Ale má to své vysvětlení, neboť v tomto prostoru se vyskytují poslední ropná pole nalézající se pod německou kontrolou a také podstatná část ještě intaktního německého zbrojního průmyslu. Jeho ochraně platí tato poslední německá ofenziva..
V hlášeních německému vrchnímu velení stojí, že značný nedostatek munice a pohonných hmot a mizící důvěra ve vedení demoralizují řadové vojáky. Kdysi elitní jednotky se z bitev vrací značně pošramoceny a obávají se, že budou Sověty brzo vklíněny do bezvýchodné situace a vlastním vedením nakonec obětovány. Generál SS Sepp Dietrich se sice ještě pokouší povznést morálku svých jednotek prostřednictvím proslovů a vyznamenání, ale župnímu vedoucímu Vídně (Baldur von Schirach) jednoho dne sarkasticky řekne, že jeho armáda se jmenuje 6. tanková armáda vlastně proto, že disponuje pouze už jen šesti tanky. A s nimi nebude schopen Vídeň ubránit.
Německý cíl zatlačit Sověty v Maďarsku zpět až k Dunaji nebyl dosáhnut. Rudá armáda se vlomí do německé fronty, aby se mezi Balatonským jezerem a Dunajem co nejrychleji dostala až na rakouskou hranici a obkroužila Vídeň obchvatem ze západu.
Tuto ofenzivu, za kterou stojí ve skutečnosti velká politika, vede maršál Fedor Ivanovič Tolbuchin. Sověti nechtějí vpadnout pouze do Berlína, ale také dobýt Vídeň, a to podstatně dříve, než se přiblíží západní Spojenci. V Moskvě znají význam hlavního města a přesně vědí, která geopolitická úloha Rakousku v oblasti Dunaje a Alp připadá. Úspěchem v Maďarsku je cesta do Rakouska nakonec probojována.
V hlášeních německému vrchnímu velení stojí, že značný nedostatek munice a pohonných hmot a mizící důvěra ve vedení demoralizují řadové vojáky. Kdysi elitní jednotky se z bitev vrací značně pošramoceny a obávají se, že budou Sověty brzo vklíněny do bezvýchodné situace a vlastním vedením nakonec obětovány. Generál SS Sepp Dietrich se sice ještě pokouší povznést morálku svých jednotek prostřednictvím proslovů a vyznamenání, ale župnímu vedoucímu Vídně (Baldur von Schirach) jednoho dne sarkasticky řekne, že jeho armáda se jmenuje 6. tanková armáda vlastně proto, že disponuje pouze už jen šesti tanky. A s nimi nebude schopen Vídeň ubránit.
Německý cíl zatlačit Sověty v Maďarsku zpět až k Dunaji nebyl dosáhnut. Rudá armáda se vlomí do německé fronty, aby se mezi Balatonským jezerem a Dunajem co nejrychleji dostala až na rakouskou hranici a obkroužila Vídeň obchvatem ze západu.
Tuto ofenzivu, za kterou stojí ve skutečnosti velká politika, vede maršál Fedor Ivanovič Tolbuchin. Sověti nechtějí vpadnout pouze do Berlína, ale také dobýt Vídeň, a to podstatně dříve, než se přiblíží západní Spojenci. V Moskvě znají význam hlavního města a přesně vědí, která geopolitická úloha Rakousku v oblasti Dunaje a Alp připadá. Úspěchem v Maďarsku je cesta do Rakouska nakonec probojována.
.Psal se 29. březen 1945 a kousek od burgenlandské obce Klostermarienberg vstoupil první spojenecký voják území Rakouska. V těchto místech se nacházel jeden z úseků „Jihovýchodního náspu“. V jeho příkopech u Klostermarienbergu bylo v kritický moment ukryto asi 50 příslušníků Volkssturmu, ti si však s Rusy nestačili prakticky zaválčit ani minutu, ruské tanky jejich řady během chvíle jednoduše převálcovaly a obránci se rozprchli do nejbližšího lesa. „Říšský ochranný val“ představuje pro sovětské vojsko v tom nejlepším případě akorát otravnou záležitost. Tříměsíční tvrdé zákopové práce 83.000 nuceně nasazených, včetně Rakušanů zařazených do pracovního nasazení, ale také trestanců a vězňů koncentračních táborů, kteří val pracně vytvářeli ze zmrzlé půdy Burgenlandska a jižního Štýrska, se tak najednou zdály být absolutně k ničemu. Faktem také je, že Sověti stojí v poměru k německým vojskům Heeresgruppe Süd ve čtyřnásobné převaze. První ruský tank zahájí testovací palbu v údolí před obcí Klostermarienberg, aby se přesvědčil, zda lze čekat nějaký německý odpor. Na odezvu čekal marně, a tak se Klostermarienberg stal první rakouskou obcí dobytou spojeneckými vojáky. Neobsazené protitankové zátarasy a zákopy nezdržely pak sovětské jednotky ani hodinu. Sověti pak úspěšně pronikali dále do Burgenlandu, kde je jako první zdravili cizinečtí dělníci a osvobození váleční zajatci. Velitelství sovětské armády hledalo kontakt i s domácím civilním obyvatelstvem a z toho důvodu byly shazovány a rozšiřovány letáky v němčině a ruštině. Jako první obsazují Rusové stranické místní úřadovny NSDAP a snaží s k domácímu obyvatelstvu chovat jako osvoboditelé a ne jako dobyvatelé. A tak je kontakt prvních bojových sovětských jednotek s místním obyvatelstvem většinou korektní až přátelský. Na mnohých místech jsou ruští vojáci opatrně doufajícím obyvatelstvem zdraveni bílými praporky. Ovšem za prvním sovětským vojem přicházejí jednotky další, a ty žijí v domnění, že si na dobytém území mohou počínat, jak se pro dobyvatele sluší, včetně opatřování válečné kořisti. Vrchní sovětské vedení sice excesy odsuzuje, ale většinou spočívalo na místní sovětské komandatuře, jak ta se k ochraně civilního obyvatelstva stavěla, zda byla schopna něčemu zabránit či zda k tomu měla vůli. Přesné číslo sovětskými vojáky znásilněných rakouských žen a dívek neexistuje, odborníci odhadují jejich počet jenom za období od dubna do května 1945 na 40.000.
.
Mužská rakouská populace byla válkou pochopitelně zatížena v jiném měřítku: v této válce bylo armádou odvedeno více než 1,2 milionu Rakušanů, kteří bojovali jako vojáci na všech frontách Evropy a čtvrt milionu z nich se již nevrátilo (247.000). Nebylo tedy takřka jediné rakouské rodiny, která by válkou nebyla postižena. A přeci fungovalo například ve Vídni poslední březnové dny roku 1945 něco jako „normální“ život.
Mužská rakouská populace byla válkou pochopitelně zatížena v jiném měřítku: v této válce bylo armádou odvedeno více než 1,2 milionu Rakušanů, kteří bojovali jako vojáci na všech frontách Evropy a čtvrt milionu z nich se již nevrátilo (247.000). Nebylo tedy takřka jediné rakouské rodiny, která by válkou nebyla postižena. A přeci fungovalo například ve Vídni poslední březnové dny roku 1945 něco jako „normální“ život. .
Vlast za frontou se nazývala „Heimatfront“ a ta byla vyzvána přinášet své oběti pro vítězství. Bylo sbíráno ošacení a obuv pro vojáky. A člověk byl skutečně připraven jim dát i to poslední, co měl – ošacení a potraviny měly větší hodnotu než peníze samotné. Nedostatek panoval u přepravních prostředků. Pro nákladní auta chyběly pohonné látky, transporty zboží se prováděly městskými tramvajemi, dokonce i svatebčané byli dopravováni k altáři tramvajemi. Tramvaje sloužily mimo to i jako pohřební vozidla a tažné prostředky pro náklaďáky bez pohonných hmot. Ošacení a potraviny byly přísně racionalizovány, podobně jako na jiných místech Říše a v Protektorátu. Protože mnoho obchodů ve městě bylo vybombardováno, fungovalo několik mobilních prodejních vozů. Černý trh kvetl i přes výzvy úřadů a tvrdé tresty, které za něj hrozily. Existovala též oficiální výměnná místa pro zboží, převážně se jednalo o výměnu dětského oblečení. Dospělí zase s oblibou vyměňovali ošacení za potraviny a hledali partnery na výměnu prostřednictvím inzerátů v novinách. Ve městě se naskýtala zvláštní scenérie: kol dokola různých památníků a soch byla postavena protiletecká ochrana formou „kabátu“ z cihel a v městských parcích lidé pěstovali brambory a jiné plodiny.
Vlast za frontou se nazývala „Heimatfront“ a ta byla vyzvána přinášet své oběti pro vítězství. Bylo sbíráno ošacení a obuv pro vojáky. A člověk byl skutečně připraven jim dát i to poslední, co měl – ošacení a potraviny měly větší hodnotu než peníze samotné. Nedostatek panoval u přepravních prostředků. Pro nákladní auta chyběly pohonné látky, transporty zboží se prováděly městskými tramvajemi, dokonce i svatebčané byli dopravováni k altáři tramvajemi. Tramvaje sloužily mimo to i jako pohřební vozidla a tažné prostředky pro náklaďáky bez pohonných hmot. Ošacení a potraviny byly přísně racionalizovány, podobně jako na jiných místech Říše a v Protektorátu. Protože mnoho obchodů ve městě bylo vybombardováno, fungovalo několik mobilních prodejních vozů. Černý trh kvetl i přes výzvy úřadů a tvrdé tresty, které za něj hrozily. Existovala též oficiální výměnná místa pro zboží, převážně se jednalo o výměnu dětského oblečení. Dospělí zase s oblibou vyměňovali ošacení za potraviny a hledali partnery na výměnu prostřednictvím inzerátů v novinách. Ve městě se naskýtala zvláštní scenérie: kol dokola různých památníků a soch byla postavena protiletecká ochrana formou „kabátu“ z cihel a v městských parcích lidé pěstovali brambory a jiné plodiny.
.Vzhledem k tomu, že miliony mužů byly na frontách, činil podíl žen na celkovém obyvatelstvu města kolem šedesáti procent. Pro pracující ve zbrojním průmyslu se konaly až takřka do posledních dnů různé zábavné kulturní programy a koncerty a nechyběl samozřejmě i biograf, který pomáhal alespoň na chvíli zapomenout na vypětí všedního dne. Ovšem filmy se nejen promítaly, některé se ještě v posledních dnech války dokonce produkovaly. Jeden z takovýchto natáčených filmů se jmenoval „Vídeňské holky“ a inscenoval jej Willi Forst. Tématika děje filmu byla na danou dobu opravdu poněkud pikantní: film líčil konkurenční boj dvou kapel při příležitosti světové výstavy v Chicagu a hlavními protagonisty byli komponisté rakouské („německé“) a americké kapely. Zrovna v den natáčení se udála následující situace: ve venkovním prostranství byly postaveny kulisy amerických mrakodrapů a fasád domů, hrála kapela Luftwaffe převlečená pro účely filmu za Američany a statisté kolem dokola měli představovat jásající diváky, dokonce se nezapomnělo ani na Indiány, kteří stáli v pozadí. „Americká“ kapela zahrála pochod Washington Postu a lidé kolem měli u toho jásat a házet klobouky do vzduchu. Náhodní kolemjdoucí z toho byli poněkud překvapeni, protože to skutečně vypadalo, jako kdyby „Amíci“ už obsadili Vídeň. V tu ránu zazněla siréna protiletecké ochrany a všichni se museli rozutíkat do krytů…
.
.V Rakousku bylo Spojenci svrženo celkem jen málo zápalných pum. V důsledku bombardování sice také docházelo k velkým požárům, ale žádné „ohnivé bouře“ v takovém rozsahu jako v Německu se přes rakouská města nepřehnaly. Přesto byly napáchané škody velké a ve srovnání s tím dosáhnuté sestřely spojeneckých letadel minimální. Následky náletů byly někdy strašlivé. Ve Wiener Neustadtu zbylo ze 4000 domů pouze 18 nepoškozených budov a v ruinách města přežívalo pak už jen asi 800 lidí. „Vybombardovaní“ bezdomovci byli posléze přidělováni k rodinám, které měly funkční byty. Před poškozenými domy, kde se například nacházely sklady apod., byly postaveny hlídky, které měly zabránit plenění, to bylo trestáno smrtí. Kdo po náletech uchovává zboží a toto do 24 hodin neodevzdá je chápán jako plenitel. .Přes velký odpor německcýh jednotek v okolí měst Mattersburg, Eisenstadt a Wiener Neustadt, se nepodařilo Rusy zastavit. Útočné špičky sovětského vojska zasáhly Vídeň částečně už 2. dubna 1945. Město bylo zároveň sevřeno od západu, protož přes Vídeňský les na západě se dostali Rusi až k Tullnu. 6. dubna se rozpoutaly boje v jižní městské čtvrti Favoriten, zatímco obyvatelstvo se raději ukrývalo ve sklepech. Pánem města byl v tomto okamžiku župní vedoucí Baldur von Schirach, jako komisař říšské obrany mobilizoval poslední rezervy k obraně Vídně. A k těmto obranným rezervním složkám počítal v neposlední řadě Hitlerovu mládež. Zároveň Schirach s okamžitou platností nad vídeňskou oblastí vyhlásil stanné právo. Od každého Němce se očekávala nekompromisní připravenost k boji a sebeobětování až za cenu vlastního života. Zbabělost a „sobectví“ se s nutnou tvrdostí trestalo. V praxi to znamenalo stanný soud, zastřelení a smrt oběšením. „Völkischer Beobachter“ hlásil, že se válčí v předpolí župy Vídeň. Schirach navštívil osobně svazy Hitlerovy mládeže - většina z jejich členů byla ročník 1929, tedy 16tiletí mladíci, dobrovolníci byli i mladší. Před veřejnými služebnami rozestavil Volkssturm hlídky - jedněm obráncům bylo tedy kolem 60 let, těm druhým šestnáct. Město bylo uzavřeno, žádní bojeschopní muži nesměli Vídeň opustit. Velké mosty přes Dunaj byly hlídány hlídkami Waffen-SS. Tak se Vídeň připravovala na útok Rudé armády.
.
Život ve Vídni přes některé velké škody po náletech zůstal intaktní. V Schirachově štábu znali rozkaz Adolfa Hitlera bránit Vídeň do posledního dechu podobně jako tomu bylo v případě Budapeši. Sám Sepp Dietrich sice pokládal situaci jako bezvýchodnou, ale ani on, stejně jako Baldur von Schirach nebo tehdejší starosta města Hanns Blaschke, se neodvážil Hitlerově rozkazu odmlouvat. Mezitím ne na budově Štěpánského dómu objevil nenápadný nápis – šlo jen o dvě cifry – „05“. Tato značka byla komunikačním symbolem fungujícím mezi domácími odbojovými skupinami, jejichž cílem bylo ušetřit Vídeň zbytečnému krveprolití. Vojenskou hlavou tohoto odporu byl rakouský major Carl Szokoll z tehdejšího vedení branného kraje č. XVII. Szokoll byl aktivní už 20. červnece 1944 v rámci povstaleckého pokusu Stauffenberga, zůstal tehdy ale nevyzrazen. Nyní, v dubnu 1945, byl tentokrát dobře zasvěcen do plánů německého vrchního velení. Navázal kontakt s ruským vojenským velením, aby se tak ve spolupráci s ním pokusil urychlit konec válečných aktivit v oblasti východního Rakouska. 2. dubna 1945 také proběhlo tajné jednání mezi Ferdinandem Käsem, kterého vyslal Szokoll, v malé obci Hochwolkersdorf, kde se mezitím zabydlel sovětský štáb. Käs přednesl Rusům prosbu, aby Sověti ušetřili některé objekty ve městě a zacházeli šetrně s nálety. Předložil také plán na útok na Vídeň ze západu a to tak, aby byl odříznut přístup pomocným německým jednotkám z česko-moravského prostoru. Szokoll chtěl část bojechtivých jednotek Wehrmachtu ve Vídni izolovat a předat město Rusům bez prolévání krve. O tři dny později byl však plán prozrazen německému velení. Carl Szokoll totiž tyto plány předtím sdělil svým 14 podřízeným civilního a vojenského odporu a ze strany nějaké osoby z těchto zasvěcených došlo k vyzrazení. Jednotky SS samozřejmě okamžitě zahájily patřičná protiopatření.
Život ve Vídni přes některé velké škody po náletech zůstal intaktní. V Schirachově štábu znali rozkaz Adolfa Hitlera bránit Vídeň do posledního dechu podobně jako tomu bylo v případě Budapeši. Sám Sepp Dietrich sice pokládal situaci jako bezvýchodnou, ale ani on, stejně jako Baldur von Schirach nebo tehdejší starosta města Hanns Blaschke, se neodvážil Hitlerově rozkazu odmlouvat. Mezitím ne na budově Štěpánského dómu objevil nenápadný nápis – šlo jen o dvě cifry – „05“. Tato značka byla komunikačním symbolem fungujícím mezi domácími odbojovými skupinami, jejichž cílem bylo ušetřit Vídeň zbytečnému krveprolití. Vojenskou hlavou tohoto odporu byl rakouský major Carl Szokoll z tehdejšího vedení branného kraje č. XVII. Szokoll byl aktivní už 20. červnece 1944 v rámci povstaleckého pokusu Stauffenberga, zůstal tehdy ale nevyzrazen. Nyní, v dubnu 1945, byl tentokrát dobře zasvěcen do plánů německého vrchního velení. Navázal kontakt s ruským vojenským velením, aby se tak ve spolupráci s ním pokusil urychlit konec válečných aktivit v oblasti východního Rakouska. 2. dubna 1945 také proběhlo tajné jednání mezi Ferdinandem Käsem, kterého vyslal Szokoll, v malé obci Hochwolkersdorf, kde se mezitím zabydlel sovětský štáb. Käs přednesl Rusům prosbu, aby Sověti ušetřili některé objekty ve městě a zacházeli šetrně s nálety. Předložil také plán na útok na Vídeň ze západu a to tak, aby byl odříznut přístup pomocným německým jednotkám z česko-moravského prostoru. Szokoll chtěl část bojechtivých jednotek Wehrmachtu ve Vídni izolovat a předat město Rusům bez prolévání krve. O tři dny později byl však plán prozrazen německému velení. Carl Szokoll totiž tyto plány předtím sdělil svým 14 podřízeným civilního a vojenského odporu a ze strany nějaké osoby z těchto zasvěcených došlo k vyzrazení. Jednotky SS samozřejmě okamžitě zahájily patřičná protiopatření..
Jako klíčová osoba plánovaného povstání figuroval major Karl Biedermann, který velel vojenské patrole „Gross-Wien“. Tato vojenská patrola měla oprávnění v případě potřeby zatýkat vysoké důstojníky, zastavit vojenské kolony nebo jim nařídit změnit směr, a tak mohla teoreticky přispět k urychlení bojů. Ale Biedermann byl zrazen a v tvrdém výslechu tázán po svých spolupracovnících. Nakonec promluvil. Spoluspiklenci byli vesměs vysoce postavení a v boji zkušení důstojníci. K nim patřili i dva další příslušníci Szokollova štábu: jednak hejtman Alfred Huth, který po zatčení Biedermanna vytrval v budově velení obranného kraje XVII., aby odtud společně s nadporučíkem Rudolfem Raschke varoval všechny důstojníky a části branné moci, které se chtěly zúčastnit plánovaného povstání. Huth a Raschke tím chtěli krýt ústup svých kamarádů. Museli tak obětovat své životy a dostali se do roukou SS. V místech, kde se sbíhají v severní vídeňské čtvrti Floridsdorf ulice Pražská s ulicí Brněnskou, na náměstí „Am Spitz“, byli všichni tři organizátoři tohoto spiknutí 7. dubna 1945 po rychlém odsouzení stanným soudem usmrceni oběšením. V těch místech byla kdysi smyčka tramvaje a dva sloupy, kde stál nápis „Průchod zakázán“. Na těchto dvou sloupech a na sousedním sloupu veřejného osvětlení byli Biedermann, Raschke a Huth oběšeni. Dnes je na nedaleké úřadovně magistrátu, kde se poprava uskutečnila, umístěna pamětní deska.
Jako klíčová osoba plánovaného povstání figuroval major Karl Biedermann, který velel vojenské patrole „Gross-Wien“. Tato vojenská patrola měla oprávnění v případě potřeby zatýkat vysoké důstojníky, zastavit vojenské kolony nebo jim nařídit změnit směr, a tak mohla teoreticky přispět k urychlení bojů. Ale Biedermann byl zrazen a v tvrdém výslechu tázán po svých spolupracovnících. Nakonec promluvil. Spoluspiklenci byli vesměs vysoce postavení a v boji zkušení důstojníci. K nim patřili i dva další příslušníci Szokollova štábu: jednak hejtman Alfred Huth, který po zatčení Biedermanna vytrval v budově velení obranného kraje XVII., aby odtud společně s nadporučíkem Rudolfem Raschke varoval všechny důstojníky a části branné moci, které se chtěly zúčastnit plánovaného povstání. Huth a Raschke tím chtěli krýt ústup svých kamarádů. Museli tak obětovat své životy a dostali se do roukou SS. V místech, kde se sbíhají v severní vídeňské čtvrti Floridsdorf ulice Pražská s ulicí Brněnskou, na náměstí „Am Spitz“, byli všichni tři organizátoři tohoto spiknutí 7. dubna 1945 po rychlém odsouzení stanným soudem usmrceni oběšením. V těch místech byla kdysi smyčka tramvaje a dva sloupy, kde stál nápis „Průchod zakázán“. Na těchto dvou sloupech a na sousedním sloupu veřejného osvětlení byli Biedermann, Raschke a Huth oběšeni. Dnes je na nedaleké úřadovně magistrátu, kde se poprava uskutečnila, umístěna pamětní deska. .
DOKONČENÍ: 18. dubna 2010