Kdo chce válku, má ji mít (?)

Lukáš Beer

Je to na první pohled k podivu, ale v českých pisatelských kruzích se asi sotva setkáme s takovou frekvencí používání vazeb typu „česká bestialita“, „čeští vrazi“, „česká zvůle“ či „český gestapismus“ jako tomu právě bývá ve výtvorech mého oblíbeného autora Václava Vlka st. Jinak tomu není ani v jeho posledním jedovatém hadím povídání na Neviditelném psu. O české bestialitě, o vražedných Češích a o českém „gestapismu“ mluví ve svých bezkonkurenčně agresivních textech ve skutečnosti pouze on sám. Ale lživě tato spojení vkládá do úst „představitelů sudetoněmeckého landsmanšaftu“ nebo politicky korektních českých krasoduchů a novinářů. To je ale už dávno běžným metodickým standardem jeho textů, pěkně zhluboka si zanadávat na Čechy a stavět pod nadávky falšované, pokud možno poloněmecky psané „podpisy“. A spoléhat na to, že si uražená česká duše neposlechne něco o té „české švajneraj“ třeba přímo od zdroje v bavorském rozhlase.


Nechci se vracet k autorovým sci-fi kombinacím a spekulacím v druhé polovině jeho článku, kde se to jen hemží samým „co kdyby“ a „co když třeba“, jen aby vzbudil dojem, že za vraždami do civilu převlečených (!) Němců (jestli to tedy vůbec prý byli Němci) mohou všichni jiní, než čeští gardisté a že mrtví v Postoloprtech museli být všichni jiní, jenom ne sudetští Němci, a jestliže ano, tak pouze samí esesmani. Tomu není třeba věnovat vážnou pozornost.


Zato si ale lze tak trochu dvojsmyslně vysvětlit autorovo bagatelizující ujišťování, že nikdy „netvrdil, že se v Praze o povstání nevraždilo. Válka je o zabíjení lidí a odpovědný je za to v každé civilizaci ten, kdo ji vyvolal.“ Přesně tak totiž mohli argumentovat i částečně skutečně zoufalí příslušníci z jednotek SS či agresivní mladíci z Hitlerjugend, tedy oni pověstní hrdlořezi, kterým je vytýkáno vraždění pražských civilistů v těch dnech.
Ale výzvy k nesmyslnému povstání a k zabíjení Němců adresované civilnímu obyvatelstvu v podstatě znamenaly výzvu k „válce“ a občan v civilu, ač se zbraní v ruce nebo hrající si na hrdinu nebo poskytující „povstalcům“ pomoc, byl účastníkem této války, byl nepřítelem, v mnoha případech dokonce zákeřným. Civilista se zbraní umí zabíjet. Civilista podporující nepřítele pomáhá zabíjet. A každý z nich v tomto okamžiku přebíral vážnou zodpovědnost nejen za své životy, ale i za životy svých blízkých a svých rodin, pokud se v nich například uchovávaly zbraně či pokud poskytovaly útočiště. Cílem povstání nebylo bránit se, cílem bylo nesmyslně zabíjet. Že to šlo ale i jinak, že české obyvatelstvo mohlo konečnou fází války projít bez naprostých úhon, a to i přes bezprostřední sousedský styk s Němci a s příslušníky Wehrmachtu ve svých domovech, dokazuje realita květnových dní roku 1945 z naprosté většiny jiných českých a moravských měst. Mrtví a masakrovaní pražského povstání jsou ale jiný svět. Vyvolaná provokace ve formě „povstání“ musela být logicky potlačena. Koneckonců i z německých a rakouských měst z konce války je znám onen strašlivý jev, kdy příslušníci SS věšeli „zbabělce“ a „zrádce“ z řad vlastního národa na laterny s výstražnými cedulkami. Proč by se s českými ozbrojenci a s jejich (někdy bohužel pouze domnělými) pomahači mělo z jejich pohledu zacházet humánněji?

A pak pohled z druhé strany - mnozí z pražských povstalců byli skuteční a čestní hrdinové, ale nemálo z nich také jen prachsprostí zákeřní vrazi, lupiči a bandité. Dnes se při příležitosti výročí pražského povstání nedozvídáme z úst představitelů města politování nad tragédií a nad utrpením a krveprolitím všech Pražanů, Čechů i Němců, a nejen občanů tohoto města. Nedozvídáme se nic o lítosti nad zločiny a vražděním na obou stranách všeobecně. Ale proč místo toho každoročně slýcháváme patetické projevy, kterým tradičně asistují nesmiřitelní řízní senioři z řad odbojářů, legionářů a Sokolů? Projevy, které se až komicky zoufale snaží nadhodnotit přínos tzv. povstání v rámci konečné fáze války a které apelují na falešné vlastenectví?

Uvědomme si také, že pražské krveprolití mají na svědomí v první řadě nezodpovědní štváči, kteří rychle a na poslední chvíli nutně potřebovali před zraky světové veřejnosti provést svou „českou revoluci“. To je nespornou dějinnou skutečností, k jejímuž odkazu se mnozí dnes ještě otevřeně hlásí, když tvrdí, že povstání přispělo k morální očistě českého národa a že jej proto bylo třeba! Timing „revoluce“ skutečně nemohl být atraktivnější, tak aby „Čechoslováci“ mohli v historickém momentu společně po boku skutečných vítězů vzejít z 2. světové války jako domnělí hrdinové a vítězové a dle toho očekávat odměnu za své dojemné „aktivní“ přičinění.

V seznamu Vlkových lží se zvláštním způsobem vyniká záhadné tvrzení o 200.000 Židech, které prý „sudetoněmecká propaganda“ dlouhé roky vydávala za sudetoněmecké oběti. Kde k tomu Václav Vlk st. přišel, je mi opravdu velkou záhadou. Toto vylhané nařčení koneckonců popírá i sama skutečnost, že jako počet obětí 2. světové války z řad občanů židovského původu z oblasti Čech a Moravy je všemi českými historiky běžně uváděno číslo 73.000 (viz. např. kniha Martina Hořáka a Tomáše Jelínka nazvaná Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí.) Kde se tedy tolik dalších židovských obětí údajně přičtených na konto sudetoněmeckých obětí mohlo vzít? Otázka bez odpovědi. Ale důležité je, že se tímto tvrzením Vlk ohání ve svém článku více než jednou. Tolik tedy k „šlágru sudetoněmecké propagandy“, o které Vlk píše. Lež o fyzické likvidaci českého národa, kterou nám dodnes kde kdo s kamennou samozřejmostí servíruje jako obyčejný denní chléb, se pak ve Vlkově článku vzhledem k militantnosti okolního textu tváří jako neposkvrněné neviňátko.

Není také pravdou, že by komunistická propaganda vtiskla do hlav „mnoha našinců“ po válce představu, „že český i slovenský národ byli jen kolaboranti a zbabělci, že revolučními povstalci byli vlastně jen bývalí konfidenti gestapa, kteří se tak snažili zakrýt své zločiny“. Naprostý opak je pravdou, o čemž svědčí už jen pěkná řada filmových a televizních představení vyprodukovaných za komunistické éry. A ten, kdo absolvoval komunistickou výchovu dějepisu na školách včetně pravidelných schůzek s pamětníky odboje z Československého svazu protifašistických bojovníků, k tomu jistě také řekne své. Co Čech, to odbojář, až na malé množství bezcharakterních nebo psychicky narušených kolaborantů – takové bylo motto, které se v české veřejnosti drží dodnes. Zásluhou komunistické propagandy. Že tu a tam prosvítá soudnost a zdravý rozum, hodnotící tzv. pražskou revoluci nebo atentát na Heydricha s jistým odstupem a skepsí, nelze tedy připsat na konto komunistickým dějepiscům jenom proto, že se na benešovský plán atentátu na zastupujícího říšského protektora dívali poněkud skrz prsty. A tak stále vtírající se ozvuky svědomí, týkající se pražského povstání, nikdy nepřehlučí sebepatetičtější ódy na naši slavnou květnovou revoluci.