O postoji politických představitelů německé menšiny po celou dobu trvání první československé republiky a vůbec o odmítavých náladách německy hovořícího obyvatelstva k začlenění do nově vzniklého „státu Čechoslováků“ v letech 1918-19 toho bylo napsáno mnoho. Sudetským Němcům jako takovým je vlastně dávána za vinu „zrada vůči naší republice“ a v mnoha případech aktivní činnost proti novému státu.
V této souvislosti bude zajímavé podívat se na ve srovnání se jmenovaným příkladem méně známé okolnosti politických postojů nacionálně vždy velmi dobře uvědomělé české minority v hlavním městě habsburské monarchie, ve Vídni, a to během první světové války a k jejímu konci. Jisté je, že srovnání má své mouchy, zejména proto, že narozdíl od českých a moravských Němců nemohli vídeňští Češi ve své historii poukázat na několik staletí budování a zakládání v kulturní a hospodářské oblasti na území své působnosti, ačkoliv přínos Čechů pro charakter a tvářnost Vídně samozřejmě také nelze přehlížet, stejně jako že mnohé z toho, co dnes ve Vídni stojí, vybudovaly české ruce.
Ale tento vliv se projevoval zejména koncem 19. století. Pak také početní poměry menšiny vůči většině byly poněkud jiné než poměry německého obyvatelstva v našich zemích, kde byl každý třetí obyvatel německé národnosti. V této souvislosti bude zajímavé podívat se na ve srovnání se jmenovaným příkladem méně známé okolnosti politických postojů nacionálně vždy velmi dobře uvědomělé české minority v hlavním městě habsburské monarchie, ve Vídni, a to během první světové války a k jejímu konci. Jisté je, že srovnání má své mouchy, zejména proto, že narozdíl od českých a moravských Němců nemohli vídeňští Češi ve své historii poukázat na několik staletí budování a zakládání v kulturní a hospodářské oblasti na území své působnosti, ačkoliv přínos Čechů pro charakter a tvářnost Vídně samozřejmě také nelze přehlížet, stejně jako že mnohé z toho, co dnes ve Vídni stojí, vybudovaly české ruce.
.Až do 28. října 1918, do dne založení Československa, tvořili vídeňští Češi část populace, která byla v 19. století nerozlučitelně spjata s rozvojem města. To však vyžadovalo stálé přistěhovalectví, které se ze sousední Moravy dělo dlouhou dobu téměř automaticky a které bylo z oblasti Čech a Slezska citelné až od konce 18. století a dosáhlo svého vrcholu v posledních dvou desetiletích 19. století. Tento proud přistěhovalectví pak začátkem 20. století nejen že náhle zeslábl, ale obrátil se v proces odstěhovávání a reemigrace. Ukázalo se, že rozhodujícím motivem pro tuto silnou vnitřní migraci byla vždy přitažlivost Vídně jako průmyslového centra pro Čechy, kteří jsem přicházeli v hojném počtu ve svém nejproduktivnějším věku, což mělo významný přínos pro hospodářský rozvoj města.
Při posledním sčítání lidu v monarchii v roce 1910 se dle tehdejšího kritéria „obcovacího jazyka“ (Umgangssprache) hlásilo ve Vídni k Čechům nebo Slovákům 98.467 lidí. To se zdá být na první pohled relativně málo, ale musíme vzít v potaz, že se tehdy značný počet obyvatel českého původu z různých důvodů k české národnosti nehlásil a že velká část těchto lidí sezónně pendlovala mezi původní vlastí a Vídní. Historici proto odhadují, že ještě před rokem 1918 muselo ve Vídni žít alespoň 200.000 Čechů, přičemž v tomto počtu nehledejme samozřejmě např. Čechy asimilované, kteří se už v první a druhé generaci k českému národnímu uvědomění již nehlásili. V roce 1900 žilo ve Vídni kolem 1,6 miliónu lidí a některé odhady hovoří až o 250.000-300.000 lidech české národnosti, ktří se v té době v hlavním městě nacházeli.
Narozdíl od fakticky nefrikční integrace Čechů v rámci městského hospodářství Vídně vznikaly ovšem třenice v souvislosti s čím dál více požadovaným zřízením škol s českým vyučováním s tehdejší správou města, která byla v rukách křesťansko-sociální strany, a vztahy s ní byly často velmi napjaté (zato pak sociálně demokratické vedení města za první rakouské republiky bylo české menšině nakloněné). Zde kořenila četná vzájemná nacionálně politická obvinění, která dlouhou dobu zatěžovala soužití české menšiny s německy hovořící většinou, kterou ovšem paradoxně z nemalé části tvořily složky pocházející v druhé a někdy dokonce i v první generaci právě z řad těchto českých přistěhovalců. „Česko-slovanský spolek dělnický“ ve Vídni požadoval již v roce 1868 převážně z praktických důvodů, avšak bezúspěšně, zřízení řemeslné školy pro mladé Čechy, kteří neovládali němčinu. O čtyři roky později, 21. dubna 1872, vzešel z tohoto spolku školský spolek „Komenský“, který existuje dodnes. Dal si za úkol zřízení české školy z vlastních finančních prostředků. A po deseti letech sbírky mohla být skutečně 16. září 1883 v městské části Favoriten skutečně otevřena první česká škola s třemi třídami a mateřskou školkou. Významnou roli hrály samozřejmě i tělocvičné spolky, jako byl „Sokol“ (měl v „župě rakouské“ celkem 14 jednot) , „Rakouský kraj Dělnických tělocvičných jednot“ s 15 tělocvičnými jednotami ve Vídni a v Linci a „Orel“. Samozřejmě, že se přiostřující se nacionální pozice v českých zemích reflektovaly i v pozicích nacionálních táborů ve Vídni. Německé ochranné svazy kulminovaly obavy ze „slavizace“ a „čechizace“ Vídně a Dolních Rakous paradoxně nejvíce právě v době, kdy přistěhovalectví mezitím zesíleně směřovalo již k Praze a ostatním průmyslovým magnetům v původní vlasti.
Těsně před první světovou válkou byla česká menšina politikou vídeňské radnice zatlačena do defenzívy, ačkoliv však měla celkově dobré vyhlídky na zlepšení své situace. Česká menšina přešla dokonce do ofenzívy a plánovala zřízení českého gymnázia a čeští studenti přišli dokonce s nerealistickým požadavkem na zřízení české univerzity ve Vídni. A z čista jasna do toho zasáhla zpráva o zavraždění následníka trůnu v Sarajevu. Už krátce po atentátu došlo ve Vídni k protisrbským demonstracím, které následně vedly k výpadům proti vídeňským Čechům. Pouze díky zásahu vídeňské policie mohlo být zabráněno hrubějším potyčkám. Ale odnesly do okenní tabule české školy Komenského.
Poté co Srbsko neodpovědělo dostatečně na ultimátum rakousko-uherské monarchie, vyhlásila monarchie jižnímu sousedu 28. července 1918 válku. Vypuknutím války byl školský spolek Komenský, který hrál i v letech 1914 až 1918 centrální roli v české Vídni, těžce postižen. Jednak v první řadě narukováním mladších učitelů na frontu a později stále rostoucími finančními problémy. (Literatura mimochodem neuvádí, kolik vídeňských Čechů za války na straně monarchie položilo své životy. Koneckonců už samotný fakt, že za první světové války padlo na frontách na straně Rakouska-Uherska podle některých odhadů možná až na 300.000 Čechů, je díky intenzivnímu prvorepublikovému legionářskému „proplachování mozků“ málo povědomý, nemluvě o tom, že český národ by tak díky tomu bilancoval za první světové války desetkrát větší počet obětí než za druhé světové války, aniž bychom započítávali nesrovnatelný zlomek Čechů padlých v legiích. Nejhrubší údaje hovoří o nejméně 139 tisících Češích z ryze českých okresů padlých v rakousko-uherských uniformách do roku 1917). Jedna ze školních budov spolku Komenského ve 3. městském okrsku sloužila během války jako vojenský lazaret. Češi nechtěli během války vídeňské radnici zavdávat příčinu k ukončení činnosti spolku Komenský. Aby na sebe nevzbudili podezření, probíhala korespondence spolku Komenský s ostatními českými organizacemi pod hlavičkou „Svaz mlynářů“ (Verband der Müller).
Odchodem mužské populace na frontu se logicky snižoval o počet aktivně cvičícího členstva v jednotlivých českých organizacích. Například Sokol přišel během války sezónně až o 40 procent svých členů, protože až do konce války bylo povoláno na frontu 1244 mužských příslušníků Sokola. Ačkoliv ve Vídni nikdy nedocházelo z české strany ke zdráhání se vůči vojenské službě, vznikal pro několik jedinců a obzvláště členů nacionálních spolků vnitřní konflikt v souvislosti s povoláním na ruskou nebo srbskou frontu. Především u Sokolů, kteří obzvláště pěstovali všeslovanskou myšlenku, představovala myšlenka přímého boje se „slovanskými bratry“ značný problém. Je znám i případ sebevraždy jistého Hájka, který byl učitelem na Komenského škole a chtěl takto uniknout bezvýchodné situaci. Není také náhodou, že už v roce 1915 byla zrušena střešní organizace Sokola. Ale především díky obětavé činnosti ženského členstva mohly sokolské jednoty ve Vídni zachovat svou činnost. Členstvo Sokola se intenzivně chopilo charitativní a nacionální činnosti. Rozdávaly se potraviny a dokonce i české noviny a česká literatura raněným vojákům ve vídeňských lazaretech, dokud to nebylo úředně zakázáno.
(dokončení 27.5.2010)
Literatura:
Brousek, Karl. M.: Wien und seine Tschechen, R. Oldenburg Verlag München, 1980
Při posledním sčítání lidu v monarchii v roce 1910 se dle tehdejšího kritéria „obcovacího jazyka“ (Umgangssprache) hlásilo ve Vídni k Čechům nebo Slovákům 98.467 lidí. To se zdá být na první pohled relativně málo, ale musíme vzít v potaz, že se tehdy značný počet obyvatel českého původu z různých důvodů k české národnosti nehlásil a že velká část těchto lidí sezónně pendlovala mezi původní vlastí a Vídní. Historici proto odhadují, že ještě před rokem 1918 muselo ve Vídni žít alespoň 200.000 Čechů, přičemž v tomto počtu nehledejme samozřejmě např. Čechy asimilované, kteří se už v první a druhé generaci k českému národnímu uvědomění již nehlásili. V roce 1900 žilo ve Vídni kolem 1,6 miliónu lidí a některé odhady hovoří až o 250.000-300.000 lidech české národnosti, ktří se v té době v hlavním městě nacházeli.
Narozdíl od fakticky nefrikční integrace Čechů v rámci městského hospodářství Vídně vznikaly ovšem třenice v souvislosti s čím dál více požadovaným zřízením škol s českým vyučováním s tehdejší správou města, která byla v rukách křesťansko-sociální strany, a vztahy s ní byly často velmi napjaté (zato pak sociálně demokratické vedení města za první rakouské republiky bylo české menšině nakloněné). Zde kořenila četná vzájemná nacionálně politická obvinění, která dlouhou dobu zatěžovala soužití české menšiny s německy hovořící většinou, kterou ovšem paradoxně z nemalé části tvořily složky pocházející v druhé a někdy dokonce i v první generaci právě z řad těchto českých přistěhovalců. „Česko-slovanský spolek dělnický“ ve Vídni požadoval již v roce 1868 převážně z praktických důvodů, avšak bezúspěšně, zřízení řemeslné školy pro mladé Čechy, kteří neovládali němčinu. O čtyři roky později, 21. dubna 1872, vzešel z tohoto spolku školský spolek „Komenský“, který existuje dodnes. Dal si za úkol zřízení české školy z vlastních finančních prostředků. A po deseti letech sbírky mohla být skutečně 16. září 1883 v městské části Favoriten skutečně otevřena první česká škola s třemi třídami a mateřskou školkou. Významnou roli hrály samozřejmě i tělocvičné spolky, jako byl „Sokol“ (měl v „župě rakouské“ celkem 14 jednot) , „Rakouský kraj Dělnických tělocvičných jednot“ s 15 tělocvičnými jednotami ve Vídni a v Linci a „Orel“. Samozřejmě, že se přiostřující se nacionální pozice v českých zemích reflektovaly i v pozicích nacionálních táborů ve Vídni. Německé ochranné svazy kulminovaly obavy ze „slavizace“ a „čechizace“ Vídně a Dolních Rakous paradoxně nejvíce právě v době, kdy přistěhovalectví mezitím zesíleně směřovalo již k Praze a ostatním průmyslovým magnetům v původní vlasti.
Těsně před první světovou válkou byla česká menšina politikou vídeňské radnice zatlačena do defenzívy, ačkoliv však měla celkově dobré vyhlídky na zlepšení své situace. Česká menšina přešla dokonce do ofenzívy a plánovala zřízení českého gymnázia a čeští studenti přišli dokonce s nerealistickým požadavkem na zřízení české univerzity ve Vídni. A z čista jasna do toho zasáhla zpráva o zavraždění následníka trůnu v Sarajevu. Už krátce po atentátu došlo ve Vídni k protisrbským demonstracím, které následně vedly k výpadům proti vídeňským Čechům. Pouze díky zásahu vídeňské policie mohlo být zabráněno hrubějším potyčkám. Ale odnesly do okenní tabule české školy Komenského.
Poté co Srbsko neodpovědělo dostatečně na ultimátum rakousko-uherské monarchie, vyhlásila monarchie jižnímu sousedu 28. července 1918 válku. Vypuknutím války byl školský spolek Komenský, který hrál i v letech 1914 až 1918 centrální roli v české Vídni, těžce postižen. Jednak v první řadě narukováním mladších učitelů na frontu a později stále rostoucími finančními problémy. (Literatura mimochodem neuvádí, kolik vídeňských Čechů za války na straně monarchie položilo své životy. Koneckonců už samotný fakt, že za první světové války padlo na frontách na straně Rakouska-Uherska podle některých odhadů možná až na 300.000 Čechů, je díky intenzivnímu prvorepublikovému legionářskému „proplachování mozků“ málo povědomý, nemluvě o tom, že český národ by tak díky tomu bilancoval za první světové války desetkrát větší počet obětí než za druhé světové války, aniž bychom započítávali nesrovnatelný zlomek Čechů padlých v legiích. Nejhrubší údaje hovoří o nejméně 139 tisících Češích z ryze českých okresů padlých v rakousko-uherských uniformách do roku 1917). Jedna ze školních budov spolku Komenského ve 3. městském okrsku sloužila během války jako vojenský lazaret. Češi nechtěli během války vídeňské radnici zavdávat příčinu k ukončení činnosti spolku Komenský. Aby na sebe nevzbudili podezření, probíhala korespondence spolku Komenský s ostatními českými organizacemi pod hlavičkou „Svaz mlynářů“ (Verband der Müller).
Odchodem mužské populace na frontu se logicky snižoval o počet aktivně cvičícího členstva v jednotlivých českých organizacích. Například Sokol přišel během války sezónně až o 40 procent svých členů, protože až do konce války bylo povoláno na frontu 1244 mužských příslušníků Sokola. Ačkoliv ve Vídni nikdy nedocházelo z české strany ke zdráhání se vůči vojenské službě, vznikal pro několik jedinců a obzvláště členů nacionálních spolků vnitřní konflikt v souvislosti s povoláním na ruskou nebo srbskou frontu. Především u Sokolů, kteří obzvláště pěstovali všeslovanskou myšlenku, představovala myšlenka přímého boje se „slovanskými bratry“ značný problém. Je znám i případ sebevraždy jistého Hájka, který byl učitelem na Komenského škole a chtěl takto uniknout bezvýchodné situaci. Není také náhodou, že už v roce 1915 byla zrušena střešní organizace Sokola. Ale především díky obětavé činnosti ženského členstva mohly sokolské jednoty ve Vídni zachovat svou činnost. Členstvo Sokola se intenzivně chopilo charitativní a nacionální činnosti. Rozdávaly se potraviny a dokonce i české noviny a česká literatura raněným vojákům ve vídeňských lazaretech, dokud to nebylo úředně zakázáno.
(dokončení 27.5.2010)
Literatura:
Brousek, Karl. M.: Wien und seine Tschechen, R. Oldenburg Verlag München, 1980
Hummelberger, Walter: Die Wiener Tschechen und der „Anschluss“, In: Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte, Verein für Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978