Je přirozeně zcela legitimní, pokud někdo cítí potřebu deklarovat se vysloveně jako „přítel Izraele“, potřebuje to sdělit svému okolí a produkovat pro české čtenářstvo obsáhlé milostné ódy opěvující stát Izrael (viz. čerstvě například Bohumil Doležal v Lidových novinách). Neberme nikomu potřebu svěřit se, jak moc bije jeho srdce pro Izrael, jak moc stojí na jeho straně a jak mu už odjakživa „fandí“. Na to má každý právo. Stejně tak má každý právo vyznávat své jednostranné sympatie k Palestincům, ačkoliv se v médiích a ve virtuálním světě s touto podobou jednoznačného sympatizování v českém prostředí setkáváme mnohem řidčeji než s prvně jmenovaným jevem. To ale proto, že naše země není dostatečně islamizována do té míry jako jiné západní demokracie.Nebudeme však, ať už v prvním nebo v druhém případě, zákonitě očekávat neutrální přístup a snahu k objektivitě a nezaujatosti. Legitimní je toto soukromé prezentování sympatií také do té míry, pokud se nejedná o představitele české politické reprezentace - a pokud přece jen jedná, tak je nezbytné alespoň navenek zodpovědné a „diplomatické“ rozlišování mezi prezentací soukromých sympatií a vyjadřování se „na vlastní pěst“ v háklivých situacích, kdy může takovýto představitel navenek reprezentovat zájmy a postoje České republiky.
"Česká republika podporuje Izrael - opět", jásá nyní nadšeně do světa např. „zpravodajský portál“ Eretz.cz v reakci na neakceptovatelný a pobuřující krok předsedy českého Senátu Přemysla Sobotky, který Izraeli okamžitě přispěchal vyjádřit svou jednostrannou podporu. Sobotka ani „eretz.cz“ nemluví v žádném případě za občany České republiky ale pouze za sebe a kolektiv výše zmíněných deklarovaných „přátel Izraele“. Bohužel to stále jen vypovídá něco o kvalitě a netaktnosti české politické reprezentace, která v evropských zemích vzbudila pohrdání, podivení a kroucení hlavou už za svého předsednictví v EU v loňském roce, kdy se jednostranně a naprosto „neprofesionálně“ postavila za Izrael a neměla ani patřičnou snahu signalizovat navenek neutralitu. Je v tomto momentu jedno, o jaký stát a o jaký mezinárodněpolitický problém se jedná, ale je nezodpovědné a neakceptovatelné, aby si v takovéto srovnatelné situaci významně postavený představitel českého státu nezachoval patřičný odstup a aby jednostranně a takřka „ve jménu Čechů“ dal uvolnit průtok horlivému přívalu vlastních sympatií.
Myslím, že valná část české veřejnosti necítí žádnou potřebu tíhnout nebo stavět se na tu či onu stranu. To je zcela zdravé a normální. Nemá na tom totiž přirozený zájem, protože nemá ani k jedné ani ke druhé „straně“ přirozeně podmíněné vazby. Bylo by to totiž stejně tak absurdní, jako kdybychom tu diskutovali, zda jsou nám sympatičtější Číňané, Mongolové, Iráčané, Indové, jižní či severní Korejci, zda stojíme na straně Konga nebo Etiopie nebo kdybychom fanaticky fandili jednomu ze dvou afrických znepřátelených kmenů. Za instrumentalizací podpory Izraele, vzdáleného míle od Střední Evropy, bude tedy asi stát něco mnohem víc. Potřebu stavět se předem na něčí stranu nemá u nás běžná veřejnost, tu zde ale stále cítí, vyvolávají a sugerují jiní. Před rokem 1989, za komunistické diktatury, se se „straněním“ muselo zákonitě počítat, ale dnes, v době blahoslavené české demokracie?
Zajímavé je, že také sotva narazíme na podobně emocionálně vedenou diskusi o tom, zda se Češi mají stavět na stranu Valonů nebo Flámů nebo Katalánců či Španělů. Jedině snad maďarsko-slovenské vztahy mohou cloumat s českými emocemi, ale v tomto případě je to přirozeně a historicky podmíněné.
Myslím také, že má osobní „životní zkušenost“ s nekonečně dlouho trvajícím konfliktem na Blízkém východě se vůbec neliší od těch, které má průměrný český občan. Vyrůstal jsem se zprávami o atentátech a vraždění na Blízkém východě už od mala a beru to od té doby jako životní normalitu. Krvavé záběry zmrzačených lidí a domů a autobusů po explozi způsobené atentátníky zevšednily již od dob, kdy jsem chodil na základní školu. Z té doby, tedy z 80. let, mám v živé paměti snad první otřesný záběr z války, který na mě (muselo mi být nějak kolem deseti let) zapůsobil. O dění na Blízkém východě jsem se tehdy aktivně určitě nezajímal, ale ze zpravodajství komunistických „Televizních novin“ jsem si určitě odnesl dojem, že agresorem je Izrael podporovaný americkým imperialismem, tak se to tehdy podávalo. Nebyli jsme tehdy zvyklí na americké krváky a všelijaké zhovadilosti, kterým je vystavována česká mládež dnes. A tak by se mnou záběr na plačící zmrzačené libanonské děti po izraelském útoku asi dnes nezacloumal, ale tehdy mi nedal spát, protože jsem podobnou scénu viděl tenkrát poprvé v životě. Léta šla dál a člověk dospíval a stárl, narozdíl od neodmyslitelného „šátku“ nesmrtelného Jassira Arafata na televizní obrazovce. Nezainteresovaný člověk, za kterého jsem se vždycky považoval, v duchu nad tím vším zakroutil hlavou a vkrádala se mu „politicky nekorektní“ myšlenka, že „ti tam dole“ to musí mít snad nějak dáno geny, když se celé roky navzájem tak masakrují a k ničemu to nevede. Myslím, že většina Čechů si v podstatě nepřeje nic jiného, aby si to „ti tam dole“ mezi sebou pokud možno co nejdřív srovnali a aby byl „od nich klid“, tj. abychom o nich slyšeli stejně tak často, jako o Egypťanech, Brazilcích, Mexičanech nebo Lucemburčanech a pokud možno samozřejmě jen pozitivní a veselé zprávy. Přiznám se, je to naivní a zároveň trochu egoistická představa, ale v podstatě „nám“ může být „nějaká“ Palestina nebo „nějaký“ Izrael naprosto šumafuk.
Není pravdou, že by zpravodajství o událostech kolem pokusu o prolomení blokády bylo až zas tak jednostranně „nepřátelské Izraeli“, jak „přátelé Izraele“ ustavičně tvrdí. Média kolportovala ve velké míře i čistě izraelský pohled na věc, včetně bohatého foto- a videomateriálu izraelské produkce. Fotomateriál, který zhotovili aktivisté na lodi, se nedochoval, byl zničen, jejich kamery izraelskými vojáky rozdupány. Izraelská strana měla tedy dokonce z tohoto pohledu téměř informační monopol. Promluvit k novinářům mohli jak přímí účastníci plavby, tak i izraelští pozorovatelé. Jistě musí být zornému úhlu vystavena i spoluúčast agresivních islamistů a jejich podíl na průběhu humanitární akce. Z mnohých protichůdných informací může být člověk přinejmenším na rozpacích. Mnohé zůstává nezodpovězeno. Z toho plyne logicky přání, aby zákrok byl pověřen pokud možno nezávislému a nestrannému mezinárodnímu vyšetření. Lze proti tomu něco namítat?
Jsou tu ale staří známí přátelé Izraele v české kotlině, kteří tu byli už nějaký čas před incidentem z minulého týdne a kteří mají, jak vidno, s mezinárodním tribunálem závažné problémy. Proč asi?
.
Na první pohled sice poněkud zaráží, kde se mezi Šumavou a Beskydami v posledních letech vyrojilo tolik zaslepených „přátel“ a obdivovatelů Izraele. Zavání to až anormalitou. Pátá kolona Izraele se v dokonale zakotlila v českém publicistickém světě a jde z ní chvílemi strach. Tím spíš, že se snaží mluvit "za Čechy" nebo že se otázka hodnocení izraelské politiky staví do roviny "pravicovosti" nebo "levicovosti" pozorovatele. To s tím totiž nemá nic do činění! Nezaujatost od přátel Izraele očekávat nemůžeme, zvykejme si spíš na hrubší tón. Pokud Bohumil Doležal píše o OSN v souvislosti s návrhem vytvořit mezinárodní sbor vyšetřovatelů jako o společnosti „farmářů a čuňat“ a staví se za odmítavý postoj Izraele k tribunálu, mluví to samo za sebe.