Stránky

středa 28. července 2010

20 let od úmrtí Bruna Kreiskyho: Originál z Ballhausplatzu

Bernd Rill
Originelní byl určitě, onen Bruno Kreisky, agnostický Žid a od roku 1967 šéf Socialistické strany Rakouska (SPÖ). Obzvláště nápadné to bylo, když v době svého úřadování jako rakouský spolkový kancléř (1970-83) čelil USA a Izraeli takovou svéhlavostí, kterou si mohl zřejmě dovolit pouze proto, že zastupoval malý stát.
.
V září 1973 tento Vídeňan, narozený 22. ledna 1911, uzavřel na rakouské půdě se nacházející transitní tábor pro Židy, kteří se vystěhovávali z východního bloku, poté co se palestinští teroristé zmocnili několika těchto vystěhovalců. Na kongresu Socialistické internacionály v Oslu v listopadu 1973, bezprostředně po Jom-Kippurské válce, se Kreisky zasazoval pro vytvoření palestinského státu a požadoval zvláštní roli Evropy při řešení konfliktu na Blízkém východě. Na ten se musí pohlížet arabskýma očima, říkával.

V březnu 1974 cestoval po Izraeli, Egyptě a Sýrii v rámci „Fact Finding Mission“ a setkal se se šéfem PLO Yassirem Arafatem, který byl tehdy pokládán za ztělesnění teroristy. Následovaly dvě další trasy po arabském světě, také bizarnímu Muammaru al-Gaddafimu z Libye věnoval Kreisky svou pozornost. Takováto setkání bila do očí, i když Kreisky s sebou domů nepřivezl žádný jiný výsledek než prohlášení vůle Arabů, aby Izrael vyklidil obsazená území (Sinai, pásmo Gazy, West Bank, Golanské výšiny).

Egyptský prezident Anwar El-Sadat návazně hned třikrát přicestoval do Vídně, v roce 1978 se zde setkal s izraelským opozičním vůdcem Šimonem Peresem. To se začala rýsovat egyptsko- izraelská mírová smlouva z roku 1979. Ve stejném roce se dostavil také Arafat a oba prohlásili, že sídelní politika Izraele na obsazených územích představuje těžkou překážku pro mír. 19. března 1980 uznalo Rakousko jako první západní stát v Evropě PLO za zástupkyni palestinského lidu. To vyneslo Kreiskymu výčitku izraelského ministerského předsedy Menachema Begina, že je „židovským zrádcem“.

Kreisky měl ve své menšinové vládě z roku 1970 čtyři ministry, kteří byli kdysi členy NSDAP, a ministr zemědělství Öllinger byl k tomu navíc ještě u Waffen-SS. Takzvaný lovec nacistů Simon Wiesenthal se nad tím těžce pohoršoval, ale Kreisky mu odolával: "Je nezadatelným právem každého člověka přezkoumávat a také měnit své politické názory ve světle zkušeností." Wiesenthalovi v protitahu vyčítal, že spolupracoval s Gestapem, což mu ale bylo soudně a s peněžní pokutou zapovězeno. Zemřel 29. července 1990, aniž by ji zaplatil.

Kreiskyho shovívavost vůči bývalým nacionálním socialistům se dá částečně vysvětlovat přinejmenším tím, že jako mladý funkcionář SPÖ, která se tenkrát nazývala ještě „Sociálnědemokratickou dělnickou stranou“ (SDAP), byl zavřen do vězení austrofašisty, kteří ovládali zemi v letech 1934 až 1938. Austrofašisté byli pro něj proto horšími než nacionální socialisté, neboť ti jej v roce 1938 „jenom“ poslali do exilu. Odešel do Švédska, aby se tam seznámil s liberalizovanou sociální demokracií. Tu pak, jak sám říkával s okázalým projevem, uplatnil v Rakousku v poměru jedna ku jedné.

Vůbec měl sklony k sebestylizaci. A tak také mohutně vyzvedával své spolupůsobení při realizaci Státní smlouvy z 15. května 1955 ve funkci státního tajemníka pro zahraniční záležitosti. Konec konců, Kreisky byl při této události, tak zakládající identitu pro Rakousko, nepřehlédnutelně u toho. A s 13 úřadujícími roky je nejdéle úřadujícím spolkovým kancléřem v dějinách Rakouska. Už jenom proto má jistě rezervované místo v panteonu Druhé republiky.

Převzato a přeloženo z Preussische Allgemeine Zeitung (č. 29/2010) s laskavým souhlasem šéfredaktora K. Badenheuera
Foto: PAZ / Bundesheer