S trochou kritického odstupu shledáme, že jde o problém obecnější, zásadnější a hlavně brizantnější, totiž o otázku za jakých podmínek a jakými formami se může, má či musí jednotlivec bránit proti institucionalizované moci, jestliže ji či její aktivity subjektivně shledává jako nelegitimní. A řekněme si předem, že nemá žádné jednoznačné a uspokojivé řešení.
Jeho rozměr si uvědomíme, když se odpoutáme od konkrétní skupinky desperátů a namátkou si vyjmenujeme několik různorodých případů boje proti etablované moci. V naší novodobé historii můžeme začít zahraniční akcí za rozbití Rakousko-Uherska a samostatné Československo a pokračovat snahami Slováků a sudetských Němců o národnostní autonomii, předválečným komunistickým hnutím, válečným domácím a zahraničním odbojem, sporadickou obranu sudetských Němců proti vyhánění a represi, protikomunistickým odbojem 50. let, občanskou společností 60. let, pasivní rezistencí v srpnu 1968, disentem a občanskou společností 70. a 80. let až po současné, například ekologické hnutí, aktivity ochránců zvířat nebo iniciativu Ne základnám.
Rozhlédneme-li se dál, můžeme namátkou uvést třeba německou RAF, baskickou ETA, palestinské hnutí, Afghánistán za okupace SSSR a NATO, kurdskou PKK, kosovskou UCK, peruánskou Světlou stezku, Tibet a Ujgursko v Číně. Můžeme k nim zahrnout i aktivity skupin typu italských mafií jako jsou atentáty na policii, vyšetřovatele či soudce.
Nerozptylujme se úvahami o jejich legitimitě, nikdo se nás na ně neptá, a pokusme se místo toho sestavit jakousi anatomii odbojových hnutí a posoudit, do jaké míry do ní skupina Mašínů zapadá.
Vyjmenovaným příkladům je společný především (přinejmenším v rovině sebeprezentace) altruistický zájem odvrátit subjektivně pociťované ohrožení či zajistit výhodnější postavení identifikované cílové skupiny. Tou je v mnoha případech vlast, národ či národnost, ale zdaleka nejenom: komunistické hnutí či Světlá stezka ji vymezují v rámci sociální hierarchie, RAF v mezinárodním kontextu, v Afgánistánu, Kosovu či Ujgursku probíhá paralelně vymezení náboženským vyznáním, mafie ji vymezují příslušností k uzavřenému společenství a ekologové či ochránci zvířat ji vůbec nalézají mimo lidské společenství.
Zde ovšem máme se skupinou bratrů Mašínových první problém. Jejich vlastní sebeprezentace je až dodatečná, formulovaná se značným časovým odstupem až v bezpečí exilu a s výjimkou všeobecných desavuací komunistického režimu neobsahuje žádné konkrétní programové body. Z doby vlastního působení nezanechali žádná autentická stanoviska, vymezující cílovou skupinu, v jejíž prospěch altruisticky konali, ani deklarace sledovaných cílů.
Dalším společným znakem odbojových hnutí je, že vznikají z existujícího sociálního zázemí, které problém ohrožení či zájem na výhodnějším postavení reflektuje daleko dříve, než přeroste do otevřených konfliktů. Teprve když se nedaří řešení v rámci systému, například kvůli odmítavé a represivní reakci moci, jeho části se postupně radikalizují a formují do odbojových skupin. Zpravidla se dá říct, že otevřený odboj představuje až jakousi špičku ledovce frustrovaných nálad a postojů širšího společenství, které se jeho aktivit zpravidla samo neúčastní, ale více či méně je respektuje, sympatizuje s nimi a jejich nositele podporuje.
V padesátých letech samozřejmě existovalo širší sociální prostředí zásadně odmítající komunistický režim, avšak nenalezneme žádné příznaky jeho postupné radikalizace, nejen v důsledku represe (která jí obvykle nejen nezabrání, ale spíše ji naopak urychlí), ale především proto, že převládající společenská nálada prostě protikomunistická nebyla, naopak. V konkrétním případě u skupiny bratrů Mašínových pak vazbu na nějaké širší sociální a názorové zázemí nelze vysledovat vůbec; jak sami uvádějí, nejdůležitější ideovou inspirací jim byla Svobodná Evropa a její předpovědi brzkého válečného konfliktu. Stejně tak nelze hovořit o sympatiích či podpoře ze strany byť i úzkých vrstev obyvatelstva, se kterými ostatně ve věci své odbojové činnosti nekomunikovali.
Nejdůležitější zbraní odboje bývá publicita, počínaje letáky a plakáty přes vlastní publikace a média až po prezenci ve světových sdělovacích prostředcích. Jejím úkolem je nejen zveřejňování vlastních stanovisek a polemika s mocenskou argumentací, ale též obrana proti mocenské represi, sebeprezentace a utváření vlastního image, formování veřejného mínění, internacionalizace problému, rekrutování dalších aktivistů a rozšiřování odbojového zázemí. Vlastním adresátem odbojových akcí mnohdy nebývá ani tak samotný establišment, jako široká veřejnost, kterou je třeba získat na svou stranu a zajistit si její podporu. Není neobvyklé, když se odbojové skupiny veřejně hlásí k akcím, které samy neprovedly, aby si tak dělaly reklamu a upevňovaly veřejné povědomí o své existenci a akceschopnosti.
U skupiny Mašínových se žádná orientace na práci s veřejností, na vytváření image ani snaha o nábor spolubojovníků a rozšiřování odbojového zázemí nevyskytují. Není známo, že by alespoň anonymně deklarovali podpálení stohů slámy jako akt odporu s cílem upevňovat povědomí o aktivním odboji. Nejen, že se nepokoušeli rekrutovat dokonce ani osoby z nejbližšího okolí, jako Vladimíra Hradce, který jim opatřoval a přechovával zbraně, ale svou údajnou politickou činnost tajili dokonce i před nimi.
Otázka volby forem a prostředků odboje ovšem úzce souvisí s konkrétní situací, s formou a intenzitou ohrožení či charakterem očekávaného zlepšení postavení cílové skupiny a s reakcemi etablované moci.
V případě akutního ohrožení válkou či vojenským obsazením lze zpravidla očekávat adekvátní programový ozbrojený odpor, viz v naší historii partyzánský odboj, ale i obranu sudetských Němců proti vyhánění či palestinské hnutí nebo odpor proti okupacím v Afganistanu. Obdobná je situace, kdy odbojové hnutí část teritoria ovládá a brání ho či se ho snaží rozšířit proti ozbrojené moci, jako v případě povstaleckého Slovenska a partyzány kontrolovaných oblastí na sklonku války či v případě Afganistanu, palestinského hnutí, UCK, PKK či Světlé stezky. Připomeňme, že ozbrojený odpor není ani v takových případech jedinou možnou formou, jak svědčí účinná pasivní resistence v srpnu 1968.
V případech, kdy je cílem pouze zlepšení situace cílové skupiny dochází k eskalaci konfliktu se ztrátami na životech spíše výjimečně, často až když ji nepřiměřenou reakcí vyprovokuje samotná státní moc. V našich dějinách jsou pro odboj s výjimkou válečného období charakteristické právě nenásilné formy bez ztrát na životech, orientované především na propagandistickou a politickou konfrontaci.
V Československu padesátých let ovšem žádná válečná situace neexistovala. Z namátkou vyjmenovaných hnutí jsou aktivity skupiny bratří Mašínů srovnatelné nejspíše s německou Rote Armee Fraktion. Obě charakterizuje, že skupina lidí v době míru a víceméně stabilizovaného politického systému na základě vlastní ideologie vyhodnotí stávající stav jako nelegitimní a vyhlásí mu ozbrojený boj.
V genezi obou ovšem existují významné rozdíly. RAF se radikalizovala ze širokého kritického emancipačního hnutí občanské společnosti, které probíhalo v Německu – obdobně jako v Československu – v šedesátých letech. Projevovalo se nejprve na úrovni společenského diskursu, politických deklarací, demonstrací, vzniku mimoparlamentní opozice. Teprve v sedmdesátých letech eskaluje k ozbrojené konfrontaci. Sebeprezentace RAF stavěla na boji proti imperialismu a obraně dělnické třídy před vykořisťováním, což jí navzdory razantní mocenské represi zajišťovalo širokou síť sympatizantů napříč společností.
Nic srovnatelného nelze uvést v případě Mašínů.
Srovnáme-li použité prostředky, obě skupiny absolvovaly paradesantní školení, RAF ve výcvikovém středisku Fatah v Jordánsku, Mašíni v záškodnickém kurzu, pořádaném komunisty pro zlepšení brannosti obyvatel a obě svou teroristickou činnost financovaly loupežemi, RAF bankovními bez obětí na životech, Mašíni dělnických výplat se zabitým pokladním. Obě skupiny za sebou zanechaly slušnou řádku mrtvých a životem zaplatila i řada jejich členů.
RAF otevřeně vyhlásila válku německému státu a svá stanoviska zveřejňovala v řadě programových prohlášení. Cílem jejích útoků byly v první fázi státní zařízení, americké vojenské základny a vrcholní představitelé americké armády. Po zatčení první generace RAF následovala druhá s cílem jejich osvobození prostřednictvím rukojmí, únosů letadel, útoků na státní zařízení a vražd čelných představitelů německé státní moci včetně atentátu na amerického vrchního velitele NATO. Po zneškodnění druhé generace následovala třetí, jejíž všechny členy se dodnes nepodařilo identifikovat, vybudovala mezinárodní teroristickou síť a pokračovala v útocích na americká vojenská zařízení i na představitele německého státu. V roce 1998 RAF svůj odboj po 28 letech sama ukončila.
Skupina bratří Mašínů své útoky proti jedenácti stohům slámy jako odboj nikdy otevřeně nedeklarovala, naopak ho před veřejností tajila. Útoky proti lidem vedla náhodně podle toho, kdo se právě připletl do cesty při loupežích zbraní a peněz. Získané finanční prostředky investovala do motorek, oblečení, bytového vybavení a snad i do krabičky zápalek. Když jí začalo hrozit prozrazení a zatčení, odboj ukončila a bezohledně se prostřílela do bezpečí.
Ze všeho tedy vyplývá, že se činnost skupiny bratří Mašínů dá sotva zařadit do kategorie odbojových hnutí. Není pochyb, že při ní nenávist ke komunistickému režimu hrála roli, již jen proto, že nerespektoval památku jejich otce, uvěznil Ctirada a Josefa za prkotinu a zabavil majetek Václava Švédy. S ohledem na formu a náplň jejich činnosti ale roli spíše dodatečně ospravedlňující, než programově motivační. Ve svém poselství z listopadu 1996 se ostatně bratři Mašínové podobně kriticky vyjadřují i o nedemokratičnosti polistopadového režimu, aniž by z toho vyvozovali jakékoli závěry ve smyslu potřeby čtvrtého odboje.
Přiměřeněji než s RAF a jinými odbojovými hnutími se nabízí srovnání se skupinou, která ke konci války vykrádala železniční vagóny. S odvoláním na amnestijní zákon 115 z r. 1946 se obdobně hájila tím, že účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, neboť z rozkradených německých zásilek podporovala partyzány, uprchlíky a politické vězně. Nejvyšší soud však v judikátu č. 47 z r. 1949 konstatoval, že tato podpora svým rozsahem neodpovídala rozsahu prováděných krádeží, takže nebylo podkladu pro závěr, že účelem krádeží bylo opatřit prostředky pro tuto podpůrnou činnost.
Přirozeně se nabízí otázka, proč byl Nejvyšší soud v době nejdivočejší protiněmecké hysterie, kdy byli šmahem osvobozováni pachatelé nejhorších zločinů proti lidskosti, v tomto případě schopen věcného a střízlivého úsudku, zatímco v době rádoby konsolidovaného právního státu vyznamená předseda vlády podobnou, avšak v důsledcích daleko závažnější trestnou činnost s šesti mrtvými jako vzor hrdinství?
Tím se dostáváme ke konstantním českým kulturním vzorcům. Pravda historická musí na čas ustoupit potřebám politickým, říkával tatíček zakladatel Beneš. Polistopadový režim šel ještě o dva kroky dál a pravdu historickou natrvalo nahradil zákonem o komunistickém Zlu.
Vyhověl tak jak potřebě politické zdůvodnit rozkradení společného majetku, tak i potřebě sebeospravedlnění 99,8% občanů, kteří tomuto Zlu každé čtyři roky dobrovolně odevzdávali svůj hlas. Zároveň se ovšem chytil do vlastní pasti, neboť metafyzické Zlo přirozeně vyžaduje také nějakého svatého Jiřího, který by proti němu za ostatní bojoval na straně metafyzického Dobra. Kde ho ale tak narychlo vzít?
Přeje-li si čtenář nějaký názorný příklad, jak hmatatelné a destruktivní důsledky pro společnost má překrucování a zamlčování historie namísto jejího otevřeného kritického zpracování, nemohu mu nabídnout žádný lepší, než adoraci a vyznamenání odbojové skupiny bratří Mašínů.
(Článek je zde přetištěn z Britských listů s laskavým svolením autora Přemysla Janýra. Článek na Britských listech ZDE.)