Franz Chocholatý Gröger
 |
| Počátkem srpna 1920 se Rudá armáda přiblížila k Varšavě |
Tvrdý tlak vítězných versailleských mocností na přelomu let 1919 a 1920 vedl k tomu, aby byly hledány šance, jak se zbavit versailleských pout a udělat z Německa zase světovou velmoc. Za takové situace se v předjaří 1920 přiklánělo velení reichswehru ke stanovisku, že všechno musí vsadit na aktivní východní politiku se sovětským Ruskem, místo podřizování se Dohodě.
Hlasatelem tohoto kurzu se stal roku 1920 šéf vedení pozemního vojska generál Hans von Seeckt. Ten v dopise z konce ledna 1920 napsal: „Jelikož za neodvolatelný cíl naší politiky v budoucnu považuji politické a hospodářské sblížení s Velkoruskem, musíme se vynasnažit, abychom si z Ruska aspoň neučinili nepřítele… Odmítám podporovat Polsko, a to i kdyby hrozilo nebezpečí, že bude pohlceno." (1)
Seeckt se v té době zasazoval o pragmaticky samostatnou politiku zásadně odmítající angažovat se v anglickém žoldu na evropském kontinentě. V projevu v Hamburku 20. února 1920 doporučoval: „K tomu, aby bylo před bolševismem zachráněno Polsko, tento úhlavní nepřítel Německa, tento výplod a zapřisáhlý spojenec Francie, tento lupič německé půdy, ničitel německé kultury, se nesmí zvednout jediná německá ruka, a kdyby měl Polsko odnést ďas, my mu ještě pomůžeme." (2) V memorandu říšské vládě z téhož měsíce zdůrazňoval: „Zda se nám vnitřní výstavba nového Ruska zamlouvá či ne, to teď nemá žádný význam. Naše politika by musela být tatáž vůči carskému Rusku jako vůči státu pod Kolčakem nebo Děnikinem. Teď jde o to, dohodnout se sovětským Ruskem, jinou volbu nemáme." (3)
Seeckt vycházel z toho, že existence protisovětského polského státu bude pro sovětské Rusko neudržitelná. a proto v brzké době bude následovat útok sovětského Ruska na Polsko. Varoval proto vládu, aby Polsko, svého úhlavního nepřítele, nezachraňovala: „Nikoho horšího v této chvíli proti sobě nemáme. Nikdy a za žádnou cenu se pruské Německo nemůže smířit s tím, že by Bromberg, Graudenz, Thorn, (Marienburg), Posen měly být v polských rukou; a teď se jako Božím zásahem objevuje na obzoru přispění, když jsme v nejhlubší tísni. V tento okamžik nesmí nikdo Německo vybízet, aby jen prstem hnulo, když na Polsko udeří pohroma." (4) Rudá armáda se již počátkem srpna 1920 blížila k Varšavě. Dne 7. srpna 1920 byl bývalý vojenský přidělenec císařského Německa v Moskvě, major Wilhelm von Schubert, pověřen ministerstvem zahraničí, aby „z východního Pruska navázal spojení s ruskou armádou a udržoval jej“. Vláda sovětského Ruska dala prostřednictvím svého berlínského zmocněnce Viktora Koppa, který jednal z pověření Trockého, německé vládě 12. srpna 1920 na vědomí, „že je od počátku záměrem sovětské vlády respektovat staré německé hranice z roku 1914, tedy také koridor a bývalou provincii Posen". Kopp dále sděloval, že pro případ, „kdyby se ve Varšavě vytvořila polská bolševická vláda, postoupila by tato vláda ze svobodné vůle Německu ta dosavadní německá území, jež jsou etnicky německá“. (5) Pokud by varšavská vláda byla pouze reformována, lze očekávat přinejmenším volnou obchodní a železniční dopravu přes koridor. Avšak polská protiofenziva 14. srpna zhatila všechny naděje vedení reichswehru na obnovení starých říšských hranic na úkor poraženého Polska. Právě tato porážka vedla k odhodlání generality reichswehru přispět vlastním podílem k aktivní východní politice po boku SSSR.
Prvním signálem německo-sovětské spolupráce byla nabídka z 2. března 1921, kterou učinil předseda rady pro zahraniční obchod Leonid Krasin německému ministerstvu zahraničí, „aby Německo začalo na ruské půdě budovat továrnu na konstrukci letadel“. (8) Kopp hlásil 7. dubna Trockému, že závod Albatros Werke AG je připraven stavět v Rusku pod německým technickým vedením letadla, Blohm & Voss ponorky a Krupp vyrábět munici a děla. Do Sovětského Ruska odjíždí Oskar Ritter von Niedermayer, hlavní důvěrník Seeckta a reichswehru, v čele komise na svou inspekční cestu. Jmenování špičkového německého vyzvědače vedoucím skupiny utvrdilo generála J. A. Berzina, šéfa sovětské zpravodajské služby v tom, že Němcům jde také o shromažďování informací. Zmocněnci se domlouvali o velkém a malém programu leteckého zbrojení. V prvním případě měl reichswehr vynaložit 600 milionů marek na dvě továrny vyrábějící trupy letadel a letecké motory u Moskvy a Leningradu, případně na Volze, z nichž každá by produkovala 100 jednotek měsíčně, v druhém případě se počítalo s vybudováním jedné letecké továrny nákladem 150 milionů marek. V červenci 1921 zahájil Niedermayer v tomto směru jednání s koncernem Junkers, jemuž byla dána přednost před Albatrosem, protože jeho konstrukce byly kovové. Proběhlo jednání v Dessau, na nichž se kromě Huga Junkerse a Gottharda Sachsenberga podílel Niedermayer, plukovník Otto Hasse a šéf zbrojního úřadu pozemní armády (Chef des Heereswaffenamtes) generál Ludwig Wurtzbacher a ze sovětské strany Viktor Kopp.
 |
| Otto Hasse |
V počátcích roku 1922 vidělo velení reichswehru obrysy své východní alternativy již zřetelněji. Při svých rozborech vycházelo z vojenské slabosti německého státu v případném konfliktu s Polskem. Šlo tedy o to, vyzbrojit Rudou armádu pro boj proti společnému nepříteli, kterým bylo Polsko. Výstavba zbrojního průmyslu v Rusku, především na zbraně letecké a chemické, měla sloužit k tomu, aby zbrojní potenciál reichswehru byl rozšířen sovětskou produkcí zbraní. Bude tím také získán vliv na vyšší důstojnické kruhy Rudé armády. Zároveň tak Německo získá přístup k nevyčerpatelným zdrojům surovin východního impéria. Na druhé straně Seeckt odmítal opětovné moskevské nabídky na ofenzivní pakt proti Polsku, přestože reichswehr a vojenské námořnictvo od let 1922-1923 ve strategických manévrech takový scénář znovu a znovu přehrávalo. Německo poskytlo, na základě tajné smlouvy uzavřené 15. března 1922 se zvláštní skupinou R, 140 milionů marek firmě Junkers na postavení továrny na vojenská letadla ve Fili u Moskvy.
 |
| Ulrich hrabě Brockdorff-Rantzau |
Brockdorff- Rantzau varoval 3. srpna a 15. srpna energicky před tím, aby se (Německo) "vydávalo do rukou… vojenskými dohodami… naprosto bezskrupulózní sovětské vládě", protože "kdyby Rusko zaútočilo na Polsko", bylo by Německo vůči francouzské invazi "prakticky bezbranné" a ,,i kdyby se Rusům podařilo Polsko rozdrtit, učinili bychom z Německa bojiště ke konfrontaci Východu se Západem…, ani nemluvě o problematické možnosti, že bychom tohoto rudého spojence museli hostit ve vlastní zemi; ten nám přitom nepřichází na pomoc v našem osvobozovacím boji proti Dohodě, nýbrž proto, aby posunul hranici Asie na Rýn." Mimo to varoval před dalekosáhlou zbrojní pomocí: "Kdo nám ručí za to, že tyto zbraně nebudou nakonec namířeny proti nám?“ (10) Říšský kancléř Joseph Wirth sdělil Brockdorffu-Rantzauovi 24. července 1922, že jedním svým aspektem je rapallská smlouva namířená proti Polsku, neboť on prý neuzavře žádnou smlouvu, "kterou by Poláci mohli být posíleni", a naopak je neochvějně toho názoru, že "Polsko musí být likvidováno". A Seeckt k tomu mimo jiné řekl: "V případě Polska se teď dostáváme k jádru východního problému. Existence Polska je nesnesitelná, neslučitelná s životními podmínkami Německa. Ono musí zmizet a také zmizí, vinou své vlastní vnitřní slabosti a zásluhou Ruska - s naší pomocí. Pro Rusko je Polsko ještě nesnesitelnější než pro nás; žádné Rusko se s Polskem nesmíří. S Polskem padne jeden z nejsilnějších sloupů versailleského míru, výsadní postavení Francie. Tento cíl musí patřit k zásadním orientačním bodům německé politiky, protože to je cíl dosažitelný. Dosažitelný jen prostřednictvím Ruska nebo s jeho pomocí. Polsko nikdy nemůže Německu nabídnout žádnou výhodu ani hospodářsky, neboť není schopno rozvoje, ani politicky, neboť je vazalem Francie. Obnovení hranic mezi Ruskem a Německem je předpoklad oboustranného posílení. Rusko a Německo v hranicích z roku 1914 by měly být základnou dorozumění mezi oběma." (11)
 |
| Říšský kancléř Joseph Wirth na snímku při jednání (druhý zleva) |
1. Výstavba letecké továrny ve Fili u Moskvy, svěřená Junkersovým závodům. Koncesní smlouva uzavřená mezi Junkersem a sovětskou vládou 26. listopadu 1922 a ratifikovaná 29. ledna 1923 počítala s roční produkcí 300 vojenských letounů a leteckých motorů. Junkers podepsal tuto smlouvu pod podmínkou, že všechny finanční náklady ve Fili mu uhradí reichswehr. Místo roční produkce 300 letounů dodala továrna ve Fili Sovětskému svazu jen 170 vojenských strojů, především typů Ju 20 a Ju 21. Dne 22. ledna 1925 oznámil Junkers, že od koncesní smlouvy odstupuje. Junkersovy závody pomohly SSSR napojit se na moderní stavbu letadel.
2. Jako další komplex moderní zbrojní technologie přišla na řadu výroba bojových plynů, které se poprvé uplatnily za 1. světové války. 14. května 1923 byla sepsána smlouva o stavbě příslušného závodu v Trocku u Samary na dolní Volze, na území Volžské německé republiky. K tomu byla založena sovětsko-německá akciová společnost Besol, která v říjnu 1923 uzavřela se zbrojním úřadem pozemní armády smlouvu, v níž se zavazovala vyrábět především fosgen a yperit. Počítalo se s roční produkcí 1239 tun yperitu, z čehož polovina měla připadnout reichswehru. Ale i tento zbrojní projekt ztroskotal, protože reichswehr se pustil do vlastní výroby chemických zbraní.
3. Skutečně realizována byla jen dohoda o produkci munice pro těžké dělostřelectvo v sovět-ských továrnách v Zlatoujsti, v Tule, u Šlisselburku a v leningradských Putilovových závodech byla realizována poměrně bez všech komplikací, i když vzbudila určitou pozornost. Díky organizaci Kruppových odborníků připadlo reichswehru 400.000 dělostřeleckých granátů, jež byly do Německa dopraveny po moři, převážně přes Štětín. (13)
Počátkem roku 1926 se obsah německo-sovětských vojenských vztahů začal měnit. Při návštěvě vysoce postavených sovětských vojenských činitelů v Berlíně ve dnech 25. -30. března 1926 došlo k potvrzení, že za vojenskou koordinaci měli být nadále odpovědni v Berlíně Seeckt a tamní sovětský vojenský přidělenec Luněv, v Moskvě Unšlicht a Lieth-Thommsen. Sovětské přání, aby se rozvíjela společná německo-sovětská výroba letadel, motorů, tanků a těžkých děl, reichswehr jednoznačně odmítl a Seeckt doporučil přímé kontakty na německé firmy. Při prohlubování taktické a technické spolupráce byly v popředí ¬stejně jako při zbrojní kooperaci - vojenská letadla, chemický boj a tanková válka.
V červnu 1924 padla mezi Rosengolcem a zástupci reichswehru poprvé zmínka, aby do SSSR bylo na výuku vysláno deset německých leteckých odborníků. V létě 1924 došlo k dohodě, že společnou leteckou základnou bude Lipeck u Voroněže. Tato stanice otevřená v dubnu 1925 zahájila v létě téhož roku první výcvikový kurz. Byl zpočátku určen hlavně stíhačům z 1. světové války, kteří si tu měli osvěžit své znalosti. Postupně se vytvořil pevný rituál rozdělení úkolů: Lipeck sloužil jednak jako základna výcviku stíhačů - v letech 1925-1933 jej zde absolvovalo asi 120 pilotů. Bylo mezi nimi 30 bývalých letců ze světové války, 20 civilních učitelů létání, 10 mladších důstojníků reichswehru a 60 důstojnických čekatelů. Poslední ročník byl uzavřen v srpnu 1933. (14)
Další důležitá oblast spolupráce se týkala pokusů s vojenským nasazením chemických prostředků, když společná výroba jedovatých plynů skončila do ztracena. Třetí oblast spolupráce se týkala tankového boje. Reichswehr a Rudá armáda uzavřely 9. prosince 1926 smlouvu o zřízení tankové školy v Kazani. Měla začít s výukou na jaře 1927, ale protože Sověti se zpočátku zdráhali dát k dispozici tanky vlastní výroby, začala škola působit až na jaře 1929. Pracovala pro Rudou armádu pod krycím kódem TEKO. Zkoušely se nejprve dva zakoupené britské tanky Christie a teprve v červenci 1929 po nemalých potížích s německým ministerstvem zahraničí a s výslovným Stalinovým souhlasem se do Kazaně dostaly tři exempláře "velkotraktorů" firmy Krupp a tři z Rheinmetallu . Při zkouškách se ukázalo, že 16-18 tun těžké tanky Rheinmetall jsou lepší než modely Krupp. Následující rok si od června konkurovaly tzv. lehké traktory obou firem. Kromě technických zkoušek vozidel si reichswehr hodlal v Kazani vycvičit skupinu tankových instruktorů a základních posádek, dále vyvinout účelnou tankovou taktiku a zajistit si co nejrychlejší a nejlepší metodu k výcviku dalších posádek. Obě armády zkoušely také sovětské tanky T 26, T 28, T 35 a BT. Škola byla skutečně zvlášť zdařilým příkladem německo-sovětské vojenské spolupráce, z níž velmi značně těžili i Sověti. Celkem absolvovalo v Kazani výcvik asi 30 důstojníků reichswehru. Školu vedl první velitel tankových vojsk generál Oswald Lutz. (15)
V létě 1924 sloužilo v sovětské armádě sedm leteckých odborníků reichswehru jako poradci a instruktoři v ruských leteckých továrnách, ve vědecko-technických výborech sovětského vojenského letectva, ve speciálních školách rudého civilního letectva a na velitelské fakultě moskevské Žukovského akademie. Úkolem rytmistra Martina Fiebiga bylo předávat německé zkušenosti z 1. světové války, zejména vzdušných operací a práce a organizace leteckých štábů. Fiebig získal zevrubný přehled o výcvikové praxi v sovětském letectvu, přičemž ho zejména musely zajímat bojové hry sovětského Ruska proti Polsku a Rumunsku, jež se na fakultě prováděly. Od léta 1925 se pravidelně vyměňovaly delegace důstojníků na manévrech. Zpočátku reichswehr dbal na to, aby sovětští důstojníci se účastnili v uniformách jiných armád, ale koncem 20. let už byly tyto návštěvy oficiální. Většina těchto důstojníků padla po roce 1937 za oběť represáliím Stalinova režimu a byli buď zastřeleni, nebo zahynuli v táborech.
Intenzivní výměna mezi oběma armádami obstála i po odhaleních "Manchester Guardianu" z 3. a 6. prosince 1926 a o nichž v Německu referoval sociálně demokratický "Vorwärts". Philip Scheidemann promluvil na toto téma 16. prosince 1926 v říšském sněmu. SPD zahájila pod heslem "Sovětské granáty proti německým dělníkům" kampaň proti Rusku, v níž odhalovala Sovětský svaz a KS Německa jako "pomahače pomahačů německého militarismu". KSN se dostala do prapodivné situace, protože byla nucena nepřímo krýt reichswehr před sociálně demokratickými útoky. Odhalení o spolupráci reichswehru a Rudé armády dále posílily názory Moskvy na úlohu sociální demokracie v německé politice, stala se přímo hlavní silou protisovětského válečného bloku. Ve znamení této nevraživosti, jíž dala průchod hrubá tisková polemika mezi "Rote Fahne" a "Vorwärts", charakterizoval Ernst Thälmann na VI. světovém kongresu Kominterny na podzim 1928 sociální demokracii jako stranu, která se úplně ztotožnila s bojovými operacemi kapitalistické buržoazie proti sovětskému státu, a byla dokonce "hnací silou válečných příprav proti Sovětskému svazu".
Už 24. ledna 1927 dal nový šéf zbrojního úřadu generálmajor Georg Wetzell ministerstvu zahraničí jasně najevo, že zejména zrušení tankové školy v Kazani a leteckého učiliště v Lipecku nepřichází v úvahu: "Obě tyto zbraně by v každé budoucí válce měly rozhodující úlohu a pro reichswehr je nepřijatelné, aby ztratil aspoň určitou možnost proniknout k podstatě těchto zbraní, kterou by jinak neměl." (16) Wetzell zdůrazňoval, "že vojenské aktivity provozované do této doby v Rusku jsou pro naši armádu svrchovaně důležité a že proto naléhavě žádá, aby byly zachovány i nadále". Od července 1927 začala další kola mezi minis-trem reichswehru Ottou Gesslerem, šéfem pozemní armády Wilhelmem Heyem, admirálem Hansem Zenterem a sovětskými generály Unšlichtem, Luněvem a Jakobovičem.
 |
| Jednání v Locarnu - Chamberlain, Stresemann, Briand |
Dne 31. 3. 1925 Gustav Stresemann telegrafoval vyslanci Kochovi do Prahy, aby „pokud možno brzo znovu navštívil pana Beneše a řekl mu, že jsme se zadostiučiněním zjistili, že má porozumění pro smysl a účel naší bezpečnostní akce“. Varoval Kocha, že územní klauzule německo-československé smlouvy ve smyslu dohody z Locarna by neměla mít „… formu, která se rovná opětovnému uznání současných hranic“. Nabádal ho: „Zdá se mi účelné, abyste se o těchto podrobnostech zatím panu Benešovi nezmiňoval“. (17)
Ve výsledku locarnské konference Stresemann neviděl krok k řešení evropských problémů, nýbrž ke zvýšení německé prestiže, a to zvláště ve vztahu k východním sousedům. Dokládá to jeho projev před pracovním společenstvím německých krajanských sdružení v Berlíně 14. prosince 1925. Zde nastínil možnost velmocenské dohody o změnách ve střední a východní Evropě. Charakterizoval situaci v Evropě jako "nekonsolidovanou" a soudil, že „… by mohla nastat situace, kdy se uzná, že příčinou této, nekonsolidovanosti' jsou nemožně zakreslené hranice na východě". Německo by pak mohlo "se svými požadavky docílit úspěchu, jestliže před tím dosáhne přátelského politického porozumění u všech… mocností, které o tom mají rozhodovat". Stresemann vyjádřil své uspokojení, že Německo nyní "hraje první roli a ti druzí jsou tak malí"! Pak ve své ješitnosti ty "druhé a tak malé" jmenoval: "Pánové Beneš a Skrzynski tam museli sedět ve vedlejší místnosti, až jsme je vpustili dovnitř ... " (18)
V plánování reichswehru je na přelomu let 1926-27 zřetelný přechod od převážně pasivních plánů vůči Polsku k plánování eventuality opětného převzetí polských území, na něž si Německo činilo nárok. Výcvikové cykly vedení pozemní armády se zabývaly především možnými formami a průběhem války s Polskem. V roce 1928 předložil reichswehr Rudé armádě návrh, aby vojenské zpravodajské služby obou armád spolupracovaly proti Polsku a vyměňovaly si poznatky. Berzin doporučil Vorošilovovi 24. prosince 1928, aby na tuto výměnu přistoupil, ale přímou spolupráci výzvědných služeb odmítl. Od roku 1929 zpravodajské služby reichswehru a Rudé armády své vojenské špionážní poznatky navzájem zpřístupňovaly. To potvrzuje Kostringova poznámka z 24. března 1932, určená říšskému ministerstvu obrany, v níž se praví: "Počítá se se schůzkou ohledně výměny zpráv 4. dubna." (19)
V roce 1930 byl Uborevič nositelem nejostřejších protipolských stanovisek v Rudé armádě. Při příležitosti uzavření zbrojní smlouvy s firmou Rheinmetall v únoru prohlásil: "Dostaneme se konečně do dvou let tak daleko, abychom mohli upravit hranice a zasadit Polsku smrtící úder? Polsko musíme přece znovu rozdělit." (20)
Ani jednání o sovětsko-polském paktu o neútočení, probíhající od podzimu 1931, nezabránila Vorošilovovi v tom, aby německým diplomatům oznámil, "že pro sovětskou vládu samozřejmě nemůže být řeč o jakékoli záruce západních hranic Polska… Nepodnikne nikdy nic, co by mohlo jakkoli upevnit gdaňský koridor nebo hranici na Memelu atd". Vorošilov dal 19. listopadu 1931 generálu Adamovi otevřeně na srozuměnou, že - přesně jako reichswehr - "ani Sovětský svaz se nesmíří s nynějšími hranicemi Polska". (21)
Winston S. Churchill ve svých pamětech „Druhá světová válka“ vysoce hodnotil práci a úsilí Hanse von Seeckta při budování německé armády. Byly zavedeny nové principy výcviku a nejrůznějších forem spojení. Všechny existující předpisy byly přepsány, ale ne pro stotisí-covou armádu, nýbrž pro ozbrojenou moc německé říše. Takticky měly být propojeny nejen hlavní druhy vojsk - pěchota, motorizované jezdectvo a dělostřelectvo -, ale mělo dojít k organizačnímu stmelení kulometných, minometných, pěchotních i protitankových jednotek, letectva a mnoha dalších faktorů. Právě díky dodržování této zásady dosáhli němečtí váleční vůdcové svých taktických úspěchů v taženích roku 1939 a 1940. Nejpozději v roce 1924 Seeckt pocítil, že síla německé armády pomalu začíná přesahovat hranici sta tisíc mužů. V létě 1926 Seeckt řídil největší vojenské cvičení pro velitele, štáby a spojení. Nenasadil žádné bojové jednotky, ale zato soustředil prakticky všechny generály, velící důstojníky a členy generálního štábu pozemních sil.
Ti byli zasvěceni do vojenského umění a jeho četných technických problémů, před něž bude postavena německá armáda, až přijde její čas a ona bude moci povznést německý národ k bývalé velikosti. Plán z roku 1925 (Der Grosse Plan) usilující o rozšíření a posílení armády mimo rámec omezení uložených mírovou smlouvou předpokládal nejprve zdvojnásobení a později ztrojnásobení povolených sedmi pěších divizí. Ale Seecktovým cílem bylo zformování minimálně šedesáti tří divizí. (22) Jak von Rathenau řekl generálům: “Zničili vám zbraně, ale ty zbraně by do příští války tak jako tak zastaraly. Příští válka bude vybojována úplně novými zbraněmi a armáda, která bude nejméně zatížena zastaralými zbraněmi, bude v obrovské výhodě“. A tak zatímco vítězové odpočívali na hromadách zastarávajícího válečného materiálu, pomalu ale jistě rok za rokem vznikal mohutný německý zbrojní materiál. (23) A to zásluhou von Seecktem realizované východní politiky.
V roce 1925 starý polní maršál August von Mackensen blahopřál Seecktovi k tomu, jak buduje reichswehr a srovnal ho, jistě oprávněně, se Scharnhorstem, který během francouzské okupace Německa po bitvě u Jeny ve vší tajnosti připravil pruský protiúder proti Napoleonovi. "Starý plamen dosud hoří a spojenecká kontrola nezničila ani jednu z trvalých složek německé síly." (24)
Pardubice 15. 9. 2010
Franz Chocholatý Gröger
Poznámky:
(1) Wagner Gerhard, Deutschland und der polnisch-sowjetische Krieg 1920 , Wiesbaden : Steiner, 1979. s.45
(2) Wagner Gerhard, Deutschland und der polnisch-sowjetische Krieg 1920 , Wiesbaden : Steiner, 1979. s.46
(3) Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví. Německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941, Ivo Železný 199, s. 24
(4) Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví. Německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941, Ivo Železný 199, s. 25
(5) Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie A: 1918–1925, Band 3, Nr.238, 246
(6) Duffack J.J. PSYWAR 1938, První psychologická válka moderní doby, Sudetská válka, Naše vojsko 2010, s.67
(7) Churchill S. Winston, Druhá světová válka, I.díl Blížící se bouře, Lidové noviny 1992,s.47-49
(8) Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie A: 1918–1925, Band 4 Nr.179
(9) Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví. Německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941, Ivo Železný 199, s. 26-27
Oskar Ritter von Niedermayer * 8. 11. 1885 in Freising; † 25. 9 1948 in Wladimir, SSSR, Jen z hlavních důvěrníků Seeckta a reichswehru, pokud šlo o kontakty s Rudou armádou, až se roku 1930 této funkce vzdal a vyučoval branný zeměpis na berlínské válečné akademii; nakonec se stal za 2. světové války vrchním velitelem tzv. východních jednotek wehr¬machtu, složených ze sovětských přeběhlíků a válečných zajatců, a zemřel v sovětském zajetí
generál Ludwig Wurtzbacher, *12.4.1870. †1.2.1926, 1919–1926 Chef des Heereswaffenamtes
Jan Karlovič Berzin (1889-1938) GRU (1920 – 1935) GRU http://nvo.ng.ru/spforces/2007-12-07/7_berzin.html
(10) Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie A: 1918–1925, Band 6 Nr.171 a 159
Treaty of Rapallo
http://en.wikipedia.org/wiki/Treaty_of_Rapallo,_1922, http://avalon.law.yale.edu/20th_century/rapallo_002.asp
Text Locarnských dohod, in: Moderní dějiny právu a státa v dokumentech, web Masarykovy univerzity v Brně, http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/08/Locarnske_dohody_z_16._rijna_1925.pdf
Ulrich Graf Brockdorff-Rantzau (* 29. 5 1869 Schleswig; † 8. 9. 1928 Berlin) 1918/1919 ministr zahraničí ,od listopadu 1922 velvyslanec v Moskvě, spoluvytvářel tzv. Berlínskou smlouvu uzavřenou mezi SSSR a Německou říší podepsanou 24.4.1926
(11) Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví. Německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941, Ivo Železný 199, s. 29
(12) Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Série A: 1918–1925, Band 7 Nr.91
Otto Hasse (* 21. 6 1871 Schlawe; † 28. 9. 1942 Berlin-Grunewald), Chef des Truppenamtes (1923–1925).
(13) Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví. Německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941, Ivo Železný 199, s. 31-33
(14) Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví. Německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941, Ivo Železný 199, s. 35-36
(15) Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví. Německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941, Ivo Železný 199, s. 40
(16) Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Série B: 1925–1933, Band 4 Nr.62
(17) Gesetz über die Verträge von Locarno und den Eintritt Deutschlands in den Völkerbund. Vom 28. November 1925. http://www.documentarchiv.de/wr/1925/locarno-vertrag_ges.html
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Série A: 1918–1925, Band 12 Nr.219, 222
(18) Duffack J.J. PSYWAR 1938, První psychologická válka moderní doby, Sudetská válka, Naše vojsko 2010, s.192
(19) Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví. Německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941, Ivo Železný 199, s. 47-49
(20) Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Série B: 1925–1933, Band 14 Nr.99
(21) Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Série B: 1925–1933, Band 19 Nr.65
(22) Churchill S. Winston, Druhá světová válka, I.díl Blížící se bouře, Lidové noviny 1992 s. 47-49
(23) Churchill S. Winston, Druhá světová válka, I.díl Blížící se bouře, Lidové noviny 1992, s.51-52
(24) August von Mackensen (* 6. 12. 1849 in Haus Leipnitz, jako Anton Ludwig Friedrich August Mackensen; † 8. 11. 1945 in Burghorn, Niedersachsen). Byl Generalfeldmarschall. Nejprve přispěl v roce 1914 k německému vítězství u Tannenbergu jako velitel sboru. A v prosinci roku 1914 dobyl v čele německé 9. armády Lodž v Polsku. Následně vedl Mackensen ve funkci velitel 11. armády úspěšnou ofenzivu mezi Gorlicí a Tarnowem v Haliči v květnu roku 1915. Za tyto činy byl povýšen na polního maršála. Nedlouho potom prokázal své mistrovství při vedení průlomových operací v Polsku. V září pak velel invazi Ústředních mocností do Srbska. A na podzim vedl mnohonárodnostní Dunajskou armádu v úspěšném tažení do Rumunska. Po roce 1933 se jeho jméno využívalo propagandisticky. V březnu 1940 napsal ostrý dopis vrchnímu veliteli Waltru von Brauschitschovi ve kterém ho odsuzuje za zločiny páchané během války v Polsku, zastával se pronásledovaných věřících. Otto von Habsburg ho nazval „Edel-Preußen“ des „Dritten Reiches“.
Gerhard Johann David von Scharnhorst (12. 11. 1755, Bordenau – 28. 6. 1813, Praha) byl pruský generál, náčelník pruského generálního štábu. Proslul svými spisy, reformami pruské armády a svým vedením armády za napoleonských válek.
Literatura:
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Série A: 1918–1925, Band 3
Auflage 1985 ISBN 978-3-525-85247-7
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Série A: 1918–1925, Band 4
1. Auflage 1986 ISBN 978-3-525-85248-4
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Série A: 1918–1925, Band 6
1. Auflage 1988 ISBN 978-3-525-85185-2
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie A: 1918–1925, Band 7
1. Auflage 1989 ISBN 978-3-525-85186-9
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie A: 1918–1925, Band 8
1.Auflage 1990 ISBN 978-3-525-85187-6
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie A: 1918–1925, Band 12
1. Auflage 1994, ISBN 978-3-525-85199-9
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie B: 1925–1933, Band 4
1. Auflage 1970 ISBN 978-3-525-85166-1
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie B: 1925–1933, Band 7
1. Auflage 1974 ISBN 978-3-525-85169-2
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie B: 1925–1933, Band 9
1. Auflage 1976 ISBN 978-3-525-85171-5
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie B: 1925–1933, Band 14
1.Auflage 1981 ISBN 978-3-525-85177-7
Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1945. Serie B: 1925–1933, Band 19
1. Auflage 1983ISBN 978-3-525-85182-1
Davies Norman. Bílý orel, rudá hvězda : polsko-sovětská válka 1919-20 a "zázrak nad Vislou". Praha : BB/art, 2006.. ISBN 80-7341-939-4.
Duffack J.J. PSYWAR 1938, První psychologická válka moderní doby, Sudetská válka, Naše vojsko 2010, ISBN 978-80-206-1113-0
Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví. Německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941, Ivo Železný 1997, ISBN80-237-3311-7
Churchill S. Winston, Druhá světová válka, I.díl Blížící se bouře, Lidové noviny 1992, ISBN 80-7106-068-3
Masson Philippe, Historie německé armády 1939-1945. Naše vojsko 1995 ISBN 80-206-0461-8
Wagner Gerhard, Deutschland und der polnisch-sowjetische Krieg 1920 , Wiesbaden : Steiner, 19 ISBN 3515028927 79