Franz Chocholatý Gröger
 |
| Atlantická charta |
Když president Wilson dne 8. 1. 1918 zveřejnil svých 14 bodů, požadoval pro národy Rakouska - Uherska pouze autonomii, což potvrzoval v bodě 10. Myšlenku na autonomii dále rozvíjel ve svých projevech a dílech, v nichž mimo jiné kladl důraz na zásadu, že „...každý národ má právo zvolit si suverenitu, pod kterou chce žít...“ Nicméně ve dvacátých letech tohoto století právo na sebeurčení kvalifikoval „...jako základ jednání, který státníci od této chvíle budou moci přehlížet jen na vlastní nebezpečí..“ Tím sledoval fakt, že právo na sebeurčení platí stejně jak pro země Dohody, tak pro národy Rakouska - Uherska. Zdálo se, že idea sebeurčení, která byla v roce 1918 přijata velmocemi Dohody, se stane základem obecného mezinárodního práva. (1)
Přestože se předpokládalo, že Wilsonovy představy o právu na sebeurčení se stanou součástí mezinárodního práva, nestalo se tak a byly pouze vůdčí ideou, použitou v jednotlivých mírových smlouvách, a to s odlišným přístupem u jednotlivých národností. Tato skutečnost je dnes předmětem sporu, kdy německá strana poukazuje na skutečnost, že idea sebeurčení byla v případě Československa prakticky povznesena na právo, což dokumentuje jednak jeho uznáním USA v květnu 1918 a Francií, Velkou Británií a Itálií v červenci a srpnu 1918 a jednak nótou presidenta Wilsona ze dne 18. 10. 1918 zaslanou Rakousku, v níž oznamuje, že Rakousko - Uhersko kvůli uznání Československa „..bude muset plně uspokojit požadavky Čechoslováků na osvobození...“ Právo na sebeurčení bylo zaručeno Čechům a ne sudetským Němcům, byť na něj, měli nejen morální nárok, ale také právo, protože Rakousko - Uhersko uzavřelo příměří na základě Wilsonových podmínek. Lze jen konstatovat, že Wilson nevzal dostatečně v úvahu evropské poměry. Neboť právě jeho definice o peoples and nationalities (národech a národnostech), je plná otazníků. Co to národnost v jeho pojetí vůbec je? Vždyť středoevropský prostor je národy a národnostmi přímo poset, zatímco Západní Evropa již měla jasně historicky definováno národní povědomí. Národy a národnosti v multinacionálních říších Střední a Východní Evropy sice toužily po osvobození, ale při vší zdánlivé samozřejmosti zůstalo jaksi utajeno co osvobození je a co obnáší a jaký etnický subjekt má pro nárok na takové osvobození náležitou identitu a velikost. Vždyť také v prostoru Koruny znělo volání po moravské autonomii. Ukazuje se, že Wilsonův pojem národů a národností byl v daném historickém období zcela k nepotřebě, nehledě k tomu, že politické záměry vítězů se podle něj nijak neorientovaly. V této souvislosti jsou Pařížské mírové smlouvy hodnoceny jako boj práva s právem.
Teprve v průběhu 2. světové války v rámci Atlantické charty, došlo k výrokům signalizujícím platnost práva na sebeurčení ve světovém měřítku. Potvrzují to především články 1 a 3, v nichž se zdůrazňuje, že zúčastněné strany:
čl. 1- ...neusilují o územní nebo jiná zvětšení,
čl. 2-...si nepřejí územních změn, jež by nebyly v souladu se svobodně vyjádřeným přáním národů, jichž se týkají,
čl. 3-...respektují právo všech národů zvolit si vládní formu, v níž chtějí žít a přejí si, aby byla vrácena svrchovaná práva samostatná vláda těm, kdož jich byli násilím zbaveni (4)
Postupně z Atlantické charty přechází idea sebeurčení na Chartu OSN, kde již v čl. 1 odst. 2 se praví, že jedním z cílů OSN je „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů…“ O sebeurčení se zde dále hovoří ve čl. 55, 56, 73, 76. (5) V oblasti Střední Evropy byl princip sebeurčení řešen ihned po skončení války násilným vyháněním německého etnika spojené s excesy z území Československa a německých území přidělených Polsku (čl. IX Zprávy o třístranné konferenci v Berlině). Vzniklý stav byl řešen článkem XIII. Spořádaný odsun německého obyvatelstva Zprávy o třístranné konferenci v Berlině z 2.8.1945. (6) K nelibosti československých představitelů nebyl řešen odsun maďarského etnika ze Slovenska a „polských okupantů“ z Těšínska. (7) Aktivitami 1945/1947, kdy došlo k odsunu, bylo právo na sebeurčení bylo těmito akty negováno.
V Atlantické chartě se nehovoří o sebeurčení jako o cíli. Jako se skutečným právem na sebeurčení se s ním setkáváme až jeho zakotvením v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech přijatých dne 16. 12. 1966. V čl. 1 obou paktů je pak uvedeno: „Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně rozhodují o svém politickém statutu a svobodně utvářejí svůj hospodářský, sociální a kulturní rozvoj“. Česká republika, resp. Československo k těmto paktům přistoupila.
S právem na sebeurčení jsou spjata tato konkrétní práva:
1) právo na nezávislost, tj. právo na odmítnutí nadřízenosti jiné vnější moci,
2) právo na odštěpení části území a tamního obyvatelstva od existujícího státu (tj. secesí) a konstituováním v nezávislý stát,
3) právo na vlastní vládu, tj. právo určit si politické zřízení.
Toto právo je univerzálně použitelné pro každý národ. K právu na sebeurčení patří rovněž opětné sjednocení oddělených národů a států, což v praxi bylo realizováno v případě Vietnamu a Německa. (8)
Právo na sebeurčení potvrzuje i Helsinský závěrečný akt ze dne 1. 8. 1975, který v bodě VIII vyhlašuje princip „rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národů“. (9)
Podle literatury mezinárodního práva všechny národy mají právo na sebeurčení, které je jediným prostředkem ke vzniku státu. Bohužel dosud neexistuje všeobecně uznaná definice národa.
Většina autorů vychází z toho, že na základě Charty OSN se právo na sebeurčení stalo právem kogentním. Důsledkem toho je, že jakákoliv smlouva, která je v rozporu s tímto principem, bude neplatná, což by měla zohledňovat také Vídeňská úmluva o smluvním paktu, která vznikla 23. 5. 1969 a jejímiž signatářem se stalo Československo v r. 1987. (10)
Po roce 1990 začal proces rozpadu států vzniklých na základě Versailleské smlouvy – Československa (1.1.1993 vyhlášení samostatné České republiky a Slovenské republiky) a Jugoslávie (započal 25. 6. 1991 vyhlášením nezávislosti Slovinska a Chorvatska a dokončen 17.2.2008 nezávislostí Kosova) a vzniku samostatných pobaltských států v roce 1991 – Estonska, Litvy, Lotyšska připojených po roce 1939 v rámci Smlouvy Ribbentrop – Molotov k SSSR a znovusjednocení Německa 3.10.1990. Právo sebeurčovací dosáhlo nových rozměrů a mnohé národnostní menšiny v centralizovaných národních státech začaly usilovat o svou autonomii v takto centralizovaných národních státech. Členské státy Rady Evropy a ostatní státy, které podepsaly 1.2.1995 Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin. (11)
Dne 5.11.1992 byla přijata některými členskými státy Rady Evropy Evropská charta regionálních či menšinových jazyků (European Charter for Regional or Minority Languages, Charte européenne des langues régionales ou minoritaires), která zavazuje státy k přijetí opatření na ochranu menšinových jazyků a na ochranu práva občanů tyto jazyky užívat. Státy, vázané touto chartou, mají umožnit užívání chartou chráněných jazyků např. při styku s úřady, ve školách a v médiích. Rozlišují se dva druhy chráněných jazyků: regionální (svázané s konkrétní částí území daného státu) a neteritoriální. Ochranu podle charty mohou požívat také méně užívané úřední jazyky. Charta nabyla účinnosti 1. 3. 1998 poté co ji ratifikovalo prvních 5 zemí. (12)
 |
| Oblasti regionálních a menšinových jazyků v Německu |
V roce 1994 byla založena Evropská svobodná aliance (European Free Alliance, EFA) jako federace stran ve shodě s ustanovením článku 138a Smlouvy o unii. V roce 2004 (26. března - Barcelona) byla EFA uznána jako politická strana podle nových předpisů EU 2003/2004, usnesení Evropské rady a Evropského parlamentu 11.4.2003. Dne 13.10.2004 byla EFA oficiálně uznána jako evropská politická strana. Hlavním cílem EFA je dát demokratickému nacionalismu a regionalismu politickou strukturu, která umožňuje příležitost praktické iniciativy na evropské úrovni. EFA zajišťuje roli v evropské politice stranám, které by jinak byly nevyhnutelně vyloučeny z politického dění kvůli volebnímu systému, jejich vlastní velikosti a velikosti území, které reprezentují.
EFA znamená solidaritu mezi lidmi, jazyky a kulturami. Obhajuje a ochraňuje rozmanitost jazyků a kultur v EU, je základním kamenem demokratické a sjednocené Evropy. EFA má představitele ve 13 členských zemích EU a čítá 33 členských stran s více než 200 zvolenými reprezentanty na evropské, národní a regionální úrovni. Dohromady tito zástupci mluví 25 různými jazyky. „Mluvíme otevřeně a obhajujeme tvá práva mluvit a psát v tvém vlastním jazyce.“ (15) Belgii zastupuje strany Partei der deutschsprachigen Belgier (německy mluvicí), Nieuw-Vlaamse Alliantie, Sociaal-liberale Partij (Vlámové); bulharské Makedonce Spojená makedonská organizace Ilinden-Pirin; Finsko Ålands Framtid; francouzské území strany jazykových národnostních skupin Ligue Savoisienne, Mouvement Région Savoie – Savojsko, Partit Occitan – Provensalsko, Partitu di a Nazione Corsa- Korsika, Unvaniezh Demokratel Breizh – Bretaňsko, Elsässische Volksunion- Alsasko, Unitat Catalana – Severní Katalonsko; Esquerra Republicana de Catalunya – Katalánce ve Francii, Eusko Alkartasuna – Basky ve Francii; Itálie Alleanza Libera Emiliana - Libertà Emiliana – Emilia; Liga Veneta Repubblica – Benátsko; Partito Sardo d'Azione - Sardinie; Slovinci -Slovenska skupnost – italští Slovinci, Enotna lista – korutanští Slovinci; Enotna lista – litevští Poláci; Polsko Ruch Autůnůmije Ślůnska- Ruch Autonomii Śląska- Hnutí za autonomii Slezska; Německo - Bayernpartei; Nizozemí-Frisko Frysk Nasjonale Partij; řečtí Makedonci -Vinožito; Spojené království: Mebyon Kernow- Cornwall, Plaid Cymru – Wales, Pàrtaidh Nàiseanta na h-Alba/ Scottis Naitional Pairtie - Skotsko; Španělsko Bloque Nacionalista Galego – Galicie, Chunta Aragonesista – Aragonie, Partit Socialista de Mallorca - Entesa Nacionalista - Baleárské ostrovy, Esquerra Republicana de Catalunya – Katalánsko, Eusko Alkartasuna – Baskicko, Partido Andalucista - Andalusie; Česká republika – Moravané. Mimo to jako pozorovatelé jsou zařazené tyto politická seskupení: Lista za Rijeku - Lista per Fiume – Chorvatsko; Süd-Tiroler Freiheit – Jižní Tyrolsko, Renouveau Valdôtain z Valle d'Aosta a Muvimentu pâ Nnipinnenza dâ Sicilia/ Movimento per l'Indipendenza della Sicilia z Itálie; Südschleswigscher Wählerverband / Sydslesvigsk Vælgerforening/ Söödschlaswiksche Wäälerferbånd, Die Friesen , Serbska Ludowa Strona z Německa a Strana regiónov Slovenska z východního Slovenska.
Na mapě Evropy vidíme nové rozdělení Evropy na základě práva na sebeurčení a z toho vyplývající autonomii. (Mapa ZDE.)
Mnohé z evropských států již vyhlásily autonomní celky v rámci svých národních států, jako například Španělsko - autonomní společenství (comunidades autónomas) kde v Comunitat Autònoma de Catalunya Euskal Autonomia, Comunidade Autónoma de Galiz vedle úřední řeči španělštiny platí jako úřední řeč katalánština, baskičtina a galicijština, Itálie (Autonome Provinz Bozen/ Provinzia autonòma de Balsan; Provincia autonoma di Trento; Furlanija-Julijska krajina/ Friaul-Julisch Venetien;Trentino-Südtirol/ Trentin-Südtirol; Valle d'Aosta/Vallée d'Aoste; Sardegna/ Sardigna; Sicilia) a Velká Britanie, jiné však trvají na silném centralismu jako Francie. V Polsku usilují obyvatelé Horního Slezska Šlonzaci na obnovení autonomie, která jim byla dána ústavou v roce 1922 a zrušena po uchopení moci komunisty. (16) Cílem těchto politických seskupení je Evropa regionů a ne Evropa národních států povětšinou již nevyjadřující myšlenku národa – státu jako v případě Francie. Na druhé straně je zde snaha obnovit národní pospolitost, rozervanou rozhodnutím velmocí po první světové válce, jako Trianonská smlouva v případě Maďarů a touha takto oddělených národních skupin po autonomii v rámci tehdy vzniklých států. Evropa teď stojí před křižovatkou naplnit naděje národů a národnostních menšin po sjednocení či po právu na sebeurčení nebo zakonzervovat nespravedlivý stav vytvořený po 1. světové válce pařížskými mírovými konferencemi, který byl příčinou následovných válek.
Pardubice 3.9.2010
Franz Chocholatý Gröger
Poznámky:
(1) Chocholatý Gröger Franz, Právo sebeurčovací, http://www.bruntal.net/2007052303-pravo-sebeurcovaci
(2) Ústavní listina Československé republiky , zákon č. 121/1920 Sb. z. a n. ze dne 29.února 1920, in: s.71-106
Zákon č. 122/1920 Svb. Z.a n. ze 29.2.1920 jimž se stanoví zásady jazykového práva, s.107-109121
(3) USTAWA KONSTYTUCYJNA Z 15 LIPCA 1920 R.zawierająca statut organiczny Województwa Śląskiego (Dz.U.R.P. nr 73, poz. 494), http://www.law.uj.edu.pl/users/khpp/fontesu/1920.htm
(4) http://cs.wikipedia.org/wiki/Atlantick%C3%A1_charta
(5) Charta Organizace spojených národů http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf.
(6) Zpráva o třístranné konferenci v Berlině, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců,sborník,Ústav mezinárodních vztahu, Praha 1996 Příloha II, s. 99, 101
(7) Friedel Jiří, K pokusům o odsun tzv. polských okupantů na Těšínsku po druhé světové válce, in: Okupace, Kolaborace, Retribuce, Ivo Pejčoch, Jiří Plachý a kolektiv, Ministerstvo národní obrany Praha 2010 s.264-270
(8) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Vyhláška ministra zahraničních věcí č.120/1976 Sb.ze dne 10. května 1976 o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech http://www.nssoud.cz/zakony/120_1976.pdf
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech,
http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinarodni-pakt-o-hospodarskych-socialnich-a-kulturnich-pravech.pdf
(9) Závěrečný akt helsinské konference o bezpečnosti a Spolupráci v evropě (1. 8. 1975) http://smsjm.vse.cz/wp-content/uploads/2008/10/sp23.pdf
(10) Vídeňská úmluva o smluvním právu
http://cs.wikisource.org/wiki/V%C3%ADde%C5%88sk%C3%A1_%C3%BAmluva_o_smluvn%C3%ADm_pr%C3%A1vu
(11) Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin
http://cs.wikisource.org/wiki/R%C3%A1mcov%C3%A1_%C3%BAmluva_o_ochran%C4%9B_n%C3%A1rodnostn%C3%ADch_men%C5%A1in , http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020116
Brunner Georg Prof. Dr. Dr. h.c. Internationaler Minderheitenschutz http://www.uni-koeln.de/jur-fak/ostrecht/minderheitenschutz/Vortraege/internationaler_minderheitenschutz_brunner.htm
(12) Evropská charta regionálních či menšinových jazyků Štrasburk 5. listopadu 1992 (ETS 148) http://www.vlada.cz/assets/ppov/rnm/dokumenty/mezinarodni-dokumenty/charta_cz_1.pdf
Chocholatý Gröger Franz, Dvoujazyčné názvy obcí, http://www.bruntal.net/2008090012-dvoujazycne-nazvy-obci
(13) Regionalsprachen in den französischen Schulen lernen? http://www.fplusd.org/schule-und-studium/das-franzoesische-schulsystem/826-regionalsprachen-in-den-franzasischen-schulen-lernen/?PHPSESSID=rtkd3m3rph61qr
Langues régionales ou minoritaires de France
http://fr.wikipedia.org/wiki/Langues_r%C3%A9gionales_ou_minoritaires_de_France
(14) http://www.bmi.bund.de/cae/servlet/contentblob/136624/publicationFile/15295/Regional_und_Minderheitensprachen.pdf
(15) http://www.e-f-a.org/home.php , program http://www.e-f-a.org/whatsefa.php
(16) Ruch Autonomii Śląska http://autonomia.pl/
Literatura:
Brunner Georg Prof. Dr. Dr. h.c. Internationaler Minderheitenschutz http://www.uni-koeln.de/jur-fak/ostrecht/minderheitenschutz/Vortraege/internationaler_minderheitenschutz_brunner.htm
Chocholatý František Bc. Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků, dipl. Práce, VŠP Hradec Králové, 4.7.1997
Chocholatý Gröger Franz, Právo sebeurčovací, http://www.bruntal.net/2007052303-pravo-sebeurcovaci
Chocholatý Gröger Franz, Dvoujazyčné názvy obcí, http://www.bruntal.net/2008090012-dvoujazycne-nazvy-obci
Jazyky Evropy
http://www.argador.info/skope/tero/Regioi/Europa/kultur/scpraaxoi/index.html
Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914-1945, Karolinum 2005 ISBN 80-246-1028-0
Okupace, Kolaborace, Retribuce, Ivo Pejčoch, Jiří Plachý a kolektiv, Ministerstvo národní obrany Praha 2010 ISBN 978-80-7278-529-2
Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Sborník, Ústav mezinárodních vztahu, Praha 1996 ISBN 80-85864-19-3