Českou premiéru filmu „Žid Süss“ zcela zastínila „Babička“ Boženy Němcové

Přesto navštívilo film jen za první čtyři týdny přes 50.000 Pražanů
Lukáš Beer

Před 70 lety byl uveden do českých kin "Žid Süss".

V průběhu roku 1940 bylo pro mnohé Pražany nasnadě potkat cestou po ulicích hlavního města Protektorátu nejednu známou hvězdu s německého filmového plátna či nějakého filmového miláčka nejen německého publika. Pražské hotely a restaurace se plnily významnými německými režiséry a hereckými hvězdami té doby: za všechny můžeme jmenovat režiséra Veita Harlana, či herecké hvězdy říšského filmu Hanse Alberse, Wernera Krauße a Kristinu Söderbaumovou. Rakouský herec Hans Moser sedával téměř denně na terase hotelu Ambassador, vidět bylo často i oblíbence ženských filmových fanynek Alberta Matterstocka, dále herce Georga Alexandera a Hildu Krahlovou bylo možno potkat v blízkosti hotelu Alcron. Takový Heinz Rühmann, Leo Slezak nebo Gustav Fröhlich, ti když měli v Praze zrovna něco na práci, bydleli zas ponejvíce v pražském hotelu Esplanade. Od počátku roku 1940 byly v pražských atelierech vedle české produkce natáčeny nepřetržitě také německé filmy. V Praze se nepřetržitě nacházelo stabilně dvacet až třicet německých filmových tvůrců.

Berlínská filmová společnost Terra natáčela například v Praze na Barrandově film „Růže z Tyrol“, jehož námět byl čerpán ze staré rakouské operety „Ptáčník“. Vídeňané a Berlíňané tu spoluúčinkovali na filmovém snímku režiséra G. von Bolvaryho, odehrávajícím se v tyrolských Alpách. Mnichovská Bavaria zase kupříkladu dokončila veselohru „Co si přeješ, Brigito?“. V pražských biografech společnosti Terra byl také uváděn film „Šaty dělají člověka“, který byl rovněž natočen v Praze na Barrandově, a o kterém se během jeho natáčení docela hodně namluvilo, neboť v exteriérech na Barrandově byla pro film postavena za tímto účelem celá švýcarská vesnice, která i pod červnovým sluncem byla stále pokryta sněhem a ledem, ovšem umělým. V hlavní roli bylo možno spatřit Heinze Rühmanna

Rakouský herec Hans Holt účinkoval ve filmu "Růže
v Tyrolích", který se v Praze natáčel od 17. června
do září roku 1940.

Německé filmové společnosti vyráběly v Praze také české filmy. Tak byl na Barrandově natočen berlínskou společností Ufa také film „Baron Prášil“ a Tobis-Film pracoval v A-B atelierech na filmu „Dva týdny štěstí“, který byl režírován Vl. Slavinským, abychom si jmenovitě uvedli jen pár příkladů. Český filmový magazín Kinorevue tehdy škodolibě poznamenával: „Zatímco filmová výroba Anglie a Francie úplně leží ladem a nejsou vyráběny ani anglické ani francouzské filmy a nebudou moci být v dohledné době vyráběny, pracují ateliery Němců, Italů a Čechů v plném rozsahu, aby postačily stoupajícím poptávkám, kladeným milovníky filmového umění těchto národů na své domácí produkce.“ České ateliéry, na prvním místě moderní, teprve v roce 1933 otevřený barrandovský komplex, byly vhodné pro zapojení do struktur říšské filmové výroby z mnoha důvodů. Pražské filmové výrobny byly vzdáleny od berlínského ústředí sotva 350 km, což je mimochodem mnohem blíže než třeba ateliéry tehdejší druhé největší říšské filmové společnosti Bavaria Film v Mnichově.

Velmi známý herec Heinz Rühmann hrál na
Barrandově ve filmu "Šaty dělají člověka".

V Praze byla v té době vedle Berlína také produkována část velmi známého filmu společnosti Ufa, natočeného ze zakázky říšského ministra lidové osvěty a propagandy Josepha Goebbelse a opatřeného názvem „Žid Süss“. Goebbels vydal už v lednu roku 1940 pokyn, aby německý tisk uvedení filmu to kin netituloval jako prezentaci antisemitského snímku. Tento záměr spočíval v úmyslu, aby si divák udělal takto směřovaný úsudek raději sám až na základě shlédnutí filmu, který sugeroval myšlenku, že scénář odpovídá zcela historicky podloženým událostem. Mnoho diváků se tehdy skutečně domnívalo, že příběh Josepha Oppenheimera, vylíčený ve filmu režiséra Veita Harlana, se v této podobě skutečně udál. Při své premiéře v berlínském Kino-paláci „Am Zoo“ dne 24. září 1940 měl snímek obrovský úspěch a během několika málo následujících měsíců vydělal přes šest miliónů říšských marek, což byla na tehdejší poměry enormní suma. Jenom toto jedno kino zaznamenalo za první čtyři týdny téměř 112.000 lidí, kteří se na film „Žid Süss“ přišli podívat. Až do roku 1943 shlédlo film přes 20,3 miliónů diváků. Film byl zpočátku také nejprve představen 5. září 1940 na osmidenním filmovém festivalu v Benátkách, kde se krom toho prezentovalo celkem 40 hraných a dokumentárních filmů. Za českou filmovou produkci byl na tomto filmovém festivalu přítomen zástupce ministerstva obchodu Ing. Z. Urban.

Dějství filmu "Šaty dělají člověka" se odehrávalo v malebném švýcarském městečku Goldach, jehož kulisy byly ve skutečnosti postaveny v pražském ateliéru. Na snímku uprostřed zapaluje herec Heinz Rühmann cigaretu režisérovi Helmutu Käutnerovi.

Populární rakouský herec Hans Moser hrál
mrzutou postavičku ve filmu "Růže v Tyrolích".

Vlastní iniciátor produkce filmu „Žid Süss“, říšský ministr Joseph Goebbels, zavítal 5. listopadu 1940 na několikadenní návštěvu Prahy. K programu jeho návštěvy patřilo pak nejen shlédnutí představení Smetanovy opery „Prodaná nevěsta“ v Národním divadle, nýbrž také právě prohlídka pražských filmových ateliérů na Barrandově ve čtvrtek 7. listopadu 1940 v doporovodu říšskéhop rotektora, svobodného pána von Neuratha, státního sekretáře K. H. Franka a státního podsekretáře von Burgsdorffa. Návštěvu tam uvítal protektorátní ministr obchodu dr. Kratochvíl. Po prohlídce ateliérů byli dr. Goebbels a von Neurath přítomni zkušebnímu natáčení a dali si předvést nějaké ukázky z filmů, na nichž se právě pracovalo.

Premiéra filmu „Žid Süss“ v Čechách a na Moravě připadla na noc 21. listopadu 1940, kde byl v pražském premiérovém kinu Ufy Na Příkopě ve slavnostním rámci předveden poprvé tento německý film z produkce Terrafilmu. Jak bylo při podobných příležitostech zvykem, zavítalo na pražskou slavnostní premiéru mnoho oficiálních hostů, mezi nimiž byli v přeplněném hledišti zplnomocněnec branné moci u říšského protektora, generál pěchoty Friderici, přednosta kulturně-politického oddělení ministersrký rada svobodný pán von Gregory, ministr obchodu dr. Kratochvíl a generální inspektor vládního vojska generál Eminger. Bylo vidět i řadu zástupců z různých úřadů a delegaci „Českého svazu pro spolupráci s Němci“. Před promítání filmu zahrála nejprve Česká filharmonie, řízená pod taktovkou Karla Šejny, Beethovenovu předehru k opeře „Egmont“, která si ze strany publika vyžádala po skončení nadšený potlesk. Nato byl konečně promítnut film „Žid Süss“, který „dokonalými fotografickými prostředky a mistrnými hereckými výkony zachycuje působivou kapitolu z dějin Württemberska osmnáctého století, jehož požívačný a slabošský vévoda Karel Alexander byl po celý život ovládán machinacemi lstivého a pokryteckého Žida Süsse Oppenheimera“, jak dílo prezentoval tehdejší protektorátní tisk.

Počátkem září 1940 se uskutečnilo "Biennale", filmový festival
v Benátkách. I Češi sem zaslali své zastoupení v osobě ing.
Z. Urbana, zástupce ministra obchodu. Na festivalu bylo
předvedeno 40 filmů, mezi nimi i "Žid Süss". (Na snímku
Z. Urban s M. Škaludovou z Prahy.)

Bylo přirozeně poplatné době, že oficiální tisk dílo režiséra Veita Harlana vyzdvihával jako „ač obsahem historický“, dnes však „velmi aktuální film s nadčasovou platností“. Vzpomeneme-li citovaného pokynu dr. Goebbelse z ledna 1940, dle kterého se říšský tisk měl zdráhat titulování filmu jako antisemitský, působí naprosto paradoxně skutečnost, že ve všech českých novinách totiž naproti tomu prbíhala doslova „protižidovská kampaň, kterou s největší pravděpdoobností inicioval tiskový odbor Úřadu říšského protektora“. (Citát z: Krejčová, H.: „Jsem nevinen“: Süss, Harlan, Čáp a jiní.) Lidové noviny kupříkladu psaly k průběhu slavnostní pražské premiéry: „Toto umělecky význačné a mravně účinné filmové dílo, jež na zbídačení württemberského lidu oné doby ukazuje zhoubnou moc židovské touhy po moci a nadvládě a stává se tak výstižnou ilustrací k dějinám bojů arijství a židovství, bylo přijato přítomnými se spontánním poptleskem. Obecně byly účastníky vysoce oceněny umělecké výkony hlavních představitelů, Ferdinanda Mariana, Heinricha Georgeho, Wernera Krausse a Kristiny Söderbaumové, jakož i hudebního doprovodu Wolfganga Zellera.“

5. listopadu 1940 zavítal do Prahy na několik dní ministr
Joseph Goebbels a navštívil při té příležitosti i ateliéry
Barrandova. (Na snímku opouští v den příjezdu budovu
Hl. nádraží v doprovodu K. H. Franka a K. Henleina.)

Obrázek o tom, jak „tvrdě antisemitsky“ tehdejší protektorátní tisk premiéru filmu prezentoval, může poskytnout i tato filmová kritika, která vyšla v neděli 24. listopadu v Lidových novinách:
„Na plátna našich kin byl nyní uveden německý film Žid Süss, jehož dokonalá umělecká úroveň je vzácné shodě s nesmírnou cenou jeho poslání mravního a politického. (…) Umělec odhaluje tu mnohou roušku z odvěkého zápasu židovstva a arijství a činí tak upřímně a otevřeně, nic nezastíraje, neboť příběh vrhá světlo na kus dějin německých, na smutné důsledky pobloudění jednoho z minulých vládců německého lidu, jenž sedl na lep rafinovaného Žida a octl se v jeho vleku. (…) Film má nesmírnou poučnou cenu, neboť jeho tvůrci vyslovili tu nad slunce jasněji a k tomu ještě přesvědčivou řečí filmového obrazu, nad slova výmluvnějšího, starou a stále platnou pravdu o rafinovanosti Židů, o jejich mezidárodnosti, jež nepřipouští, aby přilnuli k lidu, v jehož zemi žijí, a o jejich jediných dvou láskách, pro něž žijí: o lásce k penězům, pohodlnému životu na cizí útraty, a o lásce k moci, k ovládání arijsých národů, mohutný výmluvný politický film, jenž vyprýštil z poznání historické pravdy. Vytvořit jej mohli jen tvůrci, kteří prohlédli škodlivost Židovstva a porozuměli, co znamená pro národ Žid, jenž přišel k moci. Film je vhodným podnětem i české veřejnosti, aby se nad židovskou otázkou zamyslila a jednou pro vždy se s ní vypořádala.

Film, plný rušného děje, vzrušujícího spádu a epické síly, je příkladem výchovného politického filmu, jehož tvůrci chti vrhnout neklamné světlo na několik stránek z dějin bojů Židovstva o bohatství a moc. Film, který neponechává o tomto aktuálním problému, vystupujícím z historických kulis, nejmenších pochybností, má všechny znaky díla osobnosti. Režisér Veit Harlan je znamenitým epickým vypravěčem. Skladatel Wolfgang Zeller volil výstižný hudební doprovod, v němž užil četných prvků hudby židovské, zvláště žalmů. (…) Herci patří k nejlepším v dnešním německém filmu. Ferdinand Marian jako Žid Süss má v sobě znaky úlisnosti a podlézavosti i velikášství, krvelačnosti a neřesti. (…) Werner Krauss je ve dvojité úloze rabbiho Loewa a Süssova tajemníka skvělým představitelem dvou různých židovských typů. Kristina Söderbaumová je svrchovaně hrdá křesťanská žena.“

V obdobném duchu psal 29. 11. 1940 zpravodaj Filmový kurýr, když vedle výkonů herců vyzdvihával, že tento film „židovský problém“ nejenže dobře ilustroval, nýbrž že ukázal jeho „řešení“: „Zatímco Waschneckovi „Rothschildové“ se spokojili pohrdavou satirou, Harlanův „Žid Süss“ židovský problém řeší. Je to film silného účinu a bezvýhradné přesvědčivosti. V souhrnu historických událostí, sepjatých těsným poutem několika let neblahého panování würrtemberského vévody Karla Alexandra, prožívá divák strhující boj uražených a ponížených proti živlu, který je zákeřně přepadl, pronikaje jako smrtelný neduh zdravým organismem lidu, aby jej spoutal a vyssával pro blaho Israele. (…) Přesvědčivá koncepce Harlanovy režie dochází plného pochopení u herců, kteří podávají vesměs strhující výkony. Süss-Oppenheimer, vykreslený Ferdinandem Marianem, soustřeďuje uhlazenou podlost, úlisnou krutost a vypočítavý cynismus, jimiž slouží sebevědomému povýšenectví své rasy, ale ve chvíli smrtelné úzkosti jest ochotný se všeho vzdát, jen aby zachránil svůj ubohý život. Werner Krauss v dvojí roli, jako rabbi Loew a Süssův tajemník Lévy, dovede tlumočiti pravověrnou židovskou prohnanost a výsměšnou drzost, od níž se výrazně odráží vojácká přítomost vévodova válečného soudruha plukovníka Roedera (A. Florath) a křehký půvab Dorothey Sturmové, zmučené oběti Süssovy, zosobněné Kristinou Soederbaumovou.“

O tom, jak tento film ohodnotila česká veřejnost a jak vysoká byla navštěvovanost filmu, nejsou k dispozici přesné informace, ale skutečnost byla taková, že shodou okolností začal v tu dobu běžet v českých kinech mimořádně úspěšný film „Babička“, který lámal veškeré dosavadní rekordy návštěvnosti a stavěl všechny ostatní filmové produkce takřka do pozadí. Premiéra filmu, zpracovaného podle předlohy Boženy Němcové, totiž připadla zrovna na 15. listopad 1940 a „Žid Süss“ se do kin dostal až o týden později. Přesto i tak Češi navštěvovali představení filmu "Žid Süss" požehnaně, pokud si uvědomíme, že za první čtyři týdny shlédlo film přes 50.000 Pražanů. V premiérovém kině Na Příkopě byl film promítán čtyři týdny, poté se projekcí ujalo kino Metro – třikrát denně, v neděli pětkrát. Svědčí to, jak píše Helena Krejčová ve své práci Jsem nevinen, „o tom, že zájem veřejnosti byl mimořádný“. Zajímavá jsou v tomto směru hlášení pražského Sicherheitsdienstu, který jak známo velmi bedlivě sledoval a zaznamenával skutečné postoje českého protektorátního obyvatelstva a dobře byl obeznámen i se šeptanou propagandou: „U Čechů začíná pomalu být znát zájem o německé filmy“, píše se například v jednom tajném hlášení z ledna 1941, „což se například projevilo neobyčejně silnou návštěvností filmů ,Žid Süss´a „Opereta“. Zatímco film ,Žid Süss´ vyvolával často také u Čechů odpor k Židovství, nacházel film ,Operette´ velký ohlas kvůli stylu, který má blízko k Čechům.“ České kritiky tento posledně jmenovaný film režiséra (a zároveň hlavního představitele) Williho Forsta z roku 1940 označovaly vůbec za jeden z nejlepších německých filmů posledních let. Dějství tohoto hudebního filmu se odehrávalo ve Vídni, nemělo žádný politický obsah a sledovalo osudy dvou spřízněných umělců, které ztvárnil právě sám Willi Forst a herečka Maria Holstová.

Mimořádně oblíbený film "Babička" startoval v českých kinech již
15. listopadu 1940, týden před premiérou filmu ˇ"Žid Süss".

O všeobecném postoji tehdejší české veřejnosti k německé filmové produkci však ale ostatně mnoho vypovídá měsiční hlášení pražské služebny Sicherheitsdienstu, ve kterém se v jeho listopadovém hlášení konkrétně uvádí: „Také v české filmové tvorbě je nápadné úmyslné upřednostňování nacionálně zabarvené tématiky. Dokonce i nejlepším německým filmům české publikum všeobecně vůbec nevěnuje pozornost, resp. jsou bojkotovány. Po dosud nejúspěšnějším filmu roku „Do byl český muzikant“, vzbudil v poslední době pozornost film „Poslední Podskalák“, příhody z pražského rybářského prostředí. Při cenzuře muselo být z tohoto filmu vystřihnuto nebo obměněno 14 míst. Úspěchy těchto filmů ale zdaleka převyšuje nový zjev české filmové produkce , film natočený dle jednoho z nejslavnějších českých románů stejného jména „Babička“. Pražská premiéra a první uveřejnění filmu na venkově vyústilo v národně českou událost. Období předvádění muselo být téměř vesměs prodlouženo. Producentu „Lucernafilm“ došla nesčetná řada gratulačních telegramů.“

Jeden takový gratulační dopis obdržel Lucernafilm od provozovatelů kina „Sokol“ v Přerově:
„S velkou radostí Vám můžeme sděliti, že první představení vašeho filmu „Babička“ docílila tak spontánního návalu návštěvníků, že překonávají i rekordní návštěvy letošního nejúspěšnějšího filmu „To byl český muzikant“. Nestalo se ještě, aby před knihkupectvím, kde máme předprodej, utvořila se fronta návštěvníků, jako nyní. Doufajíce, že tento jedinečný úspěch překročí všechna naše očekávání, gratulujeme Vám již nyní a žádáme Vás, abyste nám termín prodloužili zatím do 25. t. m.“

Lze tedy zcela s jistotou tvrdit, že promítání filmu „Babička“ v protektorátních kinech zatlačilo premiéru filmu „Žid Süss“ jaksi na vedlejší kolej. Bylo by ovšem omylem domnívat se, že by protektorátní veřejnost film nějakým způsobem bojkotovala nebo že by se mu vyhýbala pro antisemitské zaměření snímku. Sousiví to jednoduše s tím, že česká veřejnost zejména v prvních letech existence Protektorátu reflexně a mimořádně silně preferovala vše v umělecké a kulturní tvorbě, co jen trochu zavánělo českou národní vlasteneckou tématikou. Pokud široká česká veřejnost v určitých případech často stála rezervovaně či chladně vůči určitým protižidovským opatřením z německé strany, nečinila tak v první řadě proto, že by byla odpůrcem antisemitismu, nýbrž proto, že reflexně tendovala k odmítání všeho, co vznikalo z německého popudu – a k tomu pochopitelně úpatřila i nacionálně-socialistický antisemitismus, vnímaný Čechy jako „německý antisemitismus“. Na druhé straně již za druhé česko-slovenské republiky a v prvních měsících Protektorátu nejrůznější české společnosti schvalovaly opatření a prohlášení v otázce zákazu práce občanů židovského původu. Filmové instituce samozřejmě nebyly výjimkou a došlo tak na rozhodnutí, která byla ve své podstatě vstřícnými gesty vůči říšské moci. Například na začátku května 1939 rozhodl ústřední výbor České filmové unie jednohlasně, že členy unie mohou být jen pracovníci árijského původu.

Právě závěr roku 1940 byl ve znamení vnitřních členských opatření masové organizace Národní souručenství, kterými se definoval člověk, který je považován za Žida či židovského míšence a kterými se stanovoval vnitřní poměr členů Národního souručenství vůči spoluobčanům židovského původu. V Národním souručenství beztoho probíhal vnitřní boj o moc a v této souvisloti vznikl i konflikt ohledně českých protižidovských opatření a vyhlášek. Pikantností je, že jedním z bodů kritiky těchto nařízení platných pro Národní souručenství tvořila výtka, že „Češi jdou ve svých vyhláškách ještě dál než Němci“, když mluví o „židovských míšencích třetího stupně“. V té době bylo možno taktéž vysledovat v protektorátním tisku dvě protichůdné tendence: řada deníků zdůrazňovala, že v otázce protižidovských opatření je třeba přitvrdit a že je „ostudou“, když se k tomu musí mnozí Češi německou stranou nechat „dotlačit“. Protipólem byly pak komentáře, ve kterých se mluvilo o tom, že Češi nepotřebují tak důrazná opatření, neboť prý vždy ve své minulosti dbali na to, aby si udrželi přirozenou distanci vůči Židovství a aby si ubránili nezávislost českého národního hospodářství. V listopadu 1940 však přinesly některé protektorátní deníky informace, které tvrzení druhé skupiny tisku poněkud vyvracely uváděním „skutečnosti“, že Židé byli dříve v českém hospodářství poměrně nadprůměrně dobře zastoupeni v důležitých povoláních, jako například kolem 60% mezi advokáty a podobně i mezi lékaři, v tisku a v obchodu.

O podstatě postoje české mládeže k „židovské otázce“ se velmi výmluvně v listopadu 1940 opět rozepsal pražský Sicherheitsdienst: „V politickém postoji české mládeže přináší dnes plody metoda uplatňovaná v posledních letech minulé republiky, vychovávat českou mládež v kamenném měřítku v obranném boji proti všemu německému. Po zhroucení protiněmecké československé státní ideologie tu proto česká mládež stojí ve svém celku bez vlastního cíle a je ovládána pouze vysloveně politickým nihilismem stejně jako nepoučitelnou nenávistí k Němcům. Ta se příznačně projevuje v jejím postavení k židovské otázce. Zde se musí ignorování rasových zásad vysvětlit ani ne tak nepochopením, jako spíše demonstrativně chtěným odmítnutím „německých teorií“.“

Vraťmě se ale k samotnému snímku „Žid Süss“, který vznikal částečně i v Praze. Vznik filmu provázely nejrůznější skutečnosti. Jeho režisér Veit Harlan totiž nejdříve obsadil do některých rolí skutečné židovské herce. Harlan později ve své biografii uvedl, že všichni židovští komparsisté dostávali za své účinkování vysoké odměny nebo že se samotný rabín k natáčení nabídl sám a bez jakéhokoliv přemlouvání. V Německu vyšlo po válce o filmu Žid Süss několik knih a ty ovšem jeho tvrzení vyvrací. „Dorothea Hollsteinová, která se filmu podrobně věnovala, považovala za velmi nepravděpodobné, že by právě židovští komparsisté dostávali vysoký honorář, když ani příslušníci Wehrmachtu neměli za účinkování v tomto filmu nárok na odměnu.“ (Bednařík, P.: Arizace české kinematografie, str. 97). Režisér Harlan také tvrdil, že osobně měl k Židům vztah kladný a „Žid Süss byl podle něj pokusem zobrazit židovský problém uměleckou formou a režisér nenese odpovědnost za antisemitskou kampaň při premiéře“. Snažil se dokonce přenést část vviny za vznik filmu na pražské Židy. Uvedl, že bez jejich účasti by přece film nemohl vzniknout a proto by za jeho existenci měli být osuzeni i oni.

Méně je známý fakt, že se mohlo dost dobře stát, že by podobně mířený film vznikl i ve vlastní české produkci. Podle slov Václava Binovce, českého režiséra spolupracujícího dlouhodobě s nacionálními socialisty, se herec a ržisér Čeněk Šlégl měl v roce 1940 pokusit „předložit Filmovému ústředí námět na protižidovský film „Návrat“, který měl dle Binovcových slov líčit zhoubnou činnost Židovstva na českém venkově. Filmová organizace však námět odmítla.“

Ferdinand Marian (rodným jménem Haschkowetz) s Brigitte Horney v roce
1941. Okolnosti úmrtí rakouského herce jsou dodnes neobjasněny.

Přesto se v českém filmu židovská otázka nakonec objevila. Bylo tomu tak v roce 1941, kdy režisér František Čáp natočil adaptaci románu Jindřicha Šimona Baara Jan Cimbura. Ve filmu se objevuje jedna kritická pasáž. „Venkovští muži utrácejí peníze v židovské hospodě, opíjejí se tam a hrají karty. jejich nespokojené ženy vniknou do hospody, vydrancují ji, zničí zařízení a vyženou židovského majitelůe z vesnice. Žid odchází pouze s malým batohem na zádech a na konci naposledy smutně pohlédne na vesnici.“ (Bednařík, P: Arizace české kinematografie, str. 99) Premiéru Jana Cimbury ale anisemitsky mířené ohlasy v tisku neprovázely, jak tomu bylo předtím v případě filmu „Žid Süss“. V roce 1946 mělo pak natočení filmu „Jan Cimbura“ svou dohru. František Čáp byl vyšetřován Komisí pro národní bezpečnost kvůli obvinění ze šíření rasistických tendencí.

Druhým českým filmem s protižidovskou stopou je snímek režiséra Jana Alfréda Holmana z roku 1942 s názvem Velká přehrada. Neobjevuje se v něm sice žádná čistě židovská příkladně negativní postava, ale v jedné scéně hlavní hrdina, který v čele dělníků vystupuje proti nesvědomitému stavebnímu podnikateli, pronese větu: „Znám vaše židovské manýry.“ Podnikatel v tomto filmu krátí dělníky na mzdě a šetří na stavebním materiálu.

Ostatně svou nepatrnou „českou stopu“ nese patrně i samotný snímek „Žid Süss“, jehož hlavní roli ztvárnil rakouský herec Ferdinand Marian, narozený v roce 1902 ve Vídni. Své umělecké jméno však Ferdinand Marian převzal po svém otci, který byl operním pěvcem. Herec, který se o politiku v podstatě nikdy nezajímal a nebyl nikdy členem žádné politické strany, už dnes není znám pod svým rodným jménem Haschkowetz, tedy jasně poněmčeným českým jménem. Kvůli svému účinkování ve filmu „Žid Süss“ mu po válce byla zakázána herecká činnost. Zemřel při autonehodě, když pravděpodobně v podnapilém stavu narazil do stromu. Dodnes se spekuluje o tom, zda se jednalo o sebevraždu z důvodu jeho tehdejší bezvýchodné profesní situace, či zda se jednalo opravdu jen o nehodu. Proti první verzi hovoří skutečnost, že kromě Mariana v autě seděli další dva spolujezdci, kteří nehodu přežili nezranění, a že skutečně existovaly již náznaky toho, že Marianovo jméno bude přeci jen škrtnuto z černé listiny herců, kteří po válce ve filmu nesměli vystupovat.

Fotografie: vesměs z archivu autora
Literatura:
Die politische Entwicklung im Protektorat Böhmen und Mähren im Jahre 1940 (Monatsbericht November 1940) Sicherheitsdienst RF SS, SD-Leitabschnitt Prag
Die politische Entwicklung im Protektorat Böhmen und Mähren im Jahre 1941 (Monatsbericht Jänner 1941)
Sicherheitsdienst RF SS, SD-Leitabschnitt Prag
Novotný, Lukáš: Film jako nástroj ovlivňování, Filozofická fakulta Univerzity Pardubice, 2009
Bednařík, Petr: Arizace české kinematografie, 1. vydání Praha, Karolinum 2003
Krejčová, Helena: "Jsem nevinen". Süss, Harlan, Čáp a jiní. In: Iluminace, č. 5, Akademie věd ČR, Praha 1993
Kinorevue, Filmový kurýr, Lidové noviny, Pressa (vše ročník 1940)
Die Woche (ročník 1941)