Iluze zahraničněpolitické velikosti

Evropa zůstává světu pro smích – příčiny slabosti a možná východiska
Andreas Mölzer

Původně se tvrdilo, že díky Lisabonské smlouvě se upevnil profil Evropské unie a že díky úřadu vyššího zástupce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropa obdržela silný hlas navenek. Lisabonská smlouva je v platnosti už téměř jeden rok. Z toho všeho, co nasliboval bruselský politický establishment, se však nedostavilo skoro nic.

Nejnápadnějším příkladem zahraničněpolitické bezmocnosti Evropské unie je v poslední minutě odřeknuté vystoupení vyšší zástupkyně pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Catheriny Ashtonové před Spojenými národy v srpnu. Ashtonová by bývala musela zaujmout místo v zadních řadách a – pokud tedy vůbec – tak by se směla chopit slova až po zástupcovi Šalamounských ostrovů – inu zahraničněpolitická velikost vypadá opravdu jinak.

Této blamáže se Evropská unie ovšem mohla snadno vyvarovat, kdyby bývala neprobičovala rychlíkovým tempem Lisabonskou smlouvu. V předchozí fázi by bývalo bylo lepší, kdyby se místo fantazírování o zahraničněpolitické velikosti objasnily otázky přiměřeného zastoupení Evropské unie u Spojených národů, včetně práva na projev jejich předních zástupců nebo otázky podávání žádostí. Evropská unie není koneckonců žádným státem a vycházeje z vůle evropských národů se jím také nemá stát.

Také jednání o Blízkém východě, které se toho času konají ve Washingtonu, ozřejmují zahraničněpolitické trpasličí bytí Evropské unie. Ačkoliv je EU oficiálně vedle USA, OSN a Ruska součástí takzvané blízkovýchodní čtyřky, nesmí se ani posadit k vyjednávacímu stolu, nemluvě o nějakém spolurozhodování. Ale zdá se, že Bruselu tato bezvýznamnost dost možná už ani nevadí a že se Evropa cítí dobře v kůži platiče. Zdá se, že zásada „ten kdo platí, ten také nařizuje“ pro Evropskou unii, která se vzhledem k vyskytujícím se nebezpečím pro mír nebo k existujícím nespravedlnostem stále prezentuje jako „znepokojená“ nebo „ohromená“, nemá žádnou platnost.

Přirozeně je jednoduché kritizovat zahraničněpolitickou slabost Evropské unie. Důležitější je ale přijít na podstatu příčin, kterých existuje více. Zde je třeba nejprve jmenovat přecenění vlastních možností a schopností, spojené s nikoli bezvýznamnou mírou ztráty smyslu pro realitu. Také očividně nápadná dezorientace evropské zahraniční politiky se prokazuje jako málo nápomocná. Brusel sice chce se všemi možnými světovými velmocemi nebo oblastmi, ať už to je Rusko, ať už to je Čína nebo ať už to je Latinská Amerika, zakládat strategická partnerství podle motta „máme všechny rádi“, ale zpravidla zůstává pouze u vágních záměrových prohlášení. V protikladu s tím se trestuhodně zanedbávají ona území, ve kterých má Evropská unie zastupovat své obzvláštní zájmy, jako například na Balkáně nebo ve Středomoří.

K tomu se ještě přidružuje, že nadýmání Evropské unie, podmíněné posledními rozšiřujícími koly na od této chvíle 27 členských států s rozdílným zahraničněpolitickým a bezpečnostně politickým vytyčením cílů, značně omezuje volné pole působnosti EU jako „global playera“. Zatímco při založení Evropského hospodářského společenství před více než půl stoletím mohly být zájmy tehdy šesti členů, v neposlední řadě v pozadí rozdělení kontinentu a sovětské komunistické hrozby, relativně snadno sjednoceny, stojí dnes Evropa před naprosto jinou výchozí situací. Velká Británie, která se pyšní svým „special relationship“ s Washingtonem, ale také východostředoevropské členské státy, jako například Polsko, pracují na obzvláště těsném napojení Evropy na USA. Za tím stojí chybná koncepce, podle které se tímto americká zahraniční politika dá „poevropštit“.

Naproti tomu Španělsko zhlíží, podmíněně těsnými jazykovými a kulturními vazbami, které pramení z koloniálního období, do Latinské Ameriky. Německo zase sem a tam lavíruje mezi bezpodmínečnou věrností mocným transatlantickým spojencům na jedné straně Atlantiku a mezi těsnějšími vztahy k Rusku. Naproti tomu Francie chce dbát svých zájmů v Africe a usiluje o těsnější vztahy s Washingtonem, přičemž následující roky ukáží, zda „sarkozyismus“ trvale nastoupí na místo gaullismu, a nebo zda je to pouhá mezihra ve francouzské zahraniční politice. Je nabíledni, že na základě těchto částečně naprosto rozdílných zájmových pozic může být pouze obtížným způsobem vyvíjena jednotná evropská zahraniční a bezpečnostní politika. Jistou – ovšem vším možným, jenom ne žádoucí – alternativou by bylo přenesení zahraničněpolitické kompetence národních států na úroveň EU, čímž by byla nevyhnutelně překročena hranice směrem k evropskému spolkovému státu.

Takzvané transatlantické partnerství se vůbec ukazuje jako největší překážka na cestě k vytvoření samostatné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Skutečnost, že 21 z celkových 27 členských států Evropské unie je zároveň členy NATO, vede k tomu, že důležité posouvání výhybek se určuje ve Washingtonu. To se dá v současné době nejzřetelněji pozorovat v Afghánistánu, kde se velká část členských států EU po boku USA účastní války, která není ani v zájmu Evropy a která ani nedokázala dosáhnout vytýčené cíle, totiž vyřazení islamistického Talibanu a výstavby fungujících státních struktur. Místo toho vzniká oprávněná starost o to, aby Evropa na Hindúkuši nepromrhala své zdroje, které by mohla využít jinde smysluplněji, například na Balkáně.

Pokud chce Evropská unie překonat svou zahraničněpolitickou slabost a zamezit tomu, aby byla ve světě už jen pro smích, pak bude třeba razit zcela nové cesty stranou již existujících centralistických stezek. Aby se v budoucnu dalo zamezit ochromení na základě nespočetných divergujících národně státních zájmů, může se jevit jako smysluplné umožnění založení zahraničněpolitické jádrové Evropy, přičemž by k této jádrové Evropě měly náležet pouze ty členské státy, které budou odhodlány spoluúčastnit se výstavby samostatné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Aby bylo zaručeno fungování této jádrové Evropy, bude nutné, aby její účastníci vykazovali společné historické a kulturní rysy. Proto by se jako takováto jádrová Evropa v praxi omezila na oblast zahrnutou kdysi pod vlivem vyzařování Karolinské říše, tedy na Francii, Německo, státy Beneluxu a Itálii, stejně tak jako na ty členské státy, které byly kdysi součástí habsburské monarchie.

Samozřejmě by tato jádrová Evropa neměla bránit v účasti žádnému členskému státu, ale na základě navázání na společné dějiny a společnou kulturu vyplývají určitá omezení. Velká Británie bude kvůli svému anglosaskému rázu asi sotva ochotná se k této jádrové Evropě přidat a to stejné platí pro skandinávské členské státy kvůli jejich fokusaci na oblast Baltského moře. Zvláštní případ ovšem tvoří zase baltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litva, které kvůli svým bolestným zkušenostem se stalinismem stojí do jisté míry jako forma zajištění vůči nově sílícímu Rusku o těsné napojení evropské zahraniční politiky na Washington. V jejich případě musí být pochyb o tom, zda disponují politickou vůlí k budování samostatné a na USA nezávislé evropské zahraniční politiky.

A ještě jedna věc: bez vůle k nejmenší míře moci na stavu zahraniční politiky Evropské unie nepůjde opravdu nic změnit. Zde nestačí úslužně vytáhnout šekovou knížku v krizových případech nebo při zvládání následků přírodních katastrof. Pokud se má něco změnit, tak bude bezpodmínečně nutné vyžadovat za velkorysost Evropy, jejíž tíhu konec konců nesou daňoví poplatníci, také odpovídající protislužbu.

Tento článek byl přeložen a je zde přetisknut s výslovným souhlasem autora.
Původně vyšel v těchto podobách:
http://eptoday.com/index.php?articleId=100
http://www.andreas-moelzer.at/index.php?id=1378