Mnozí se však nové Stadtkewitzově straně vysmívají a poukazují na to, že ji některé média věnovala víc pozornosti, než si ve skutečnosti zasouží. René Stadtkewitz je jen loutkou, která má pouze jen navíc pomáhat tříštit nesourodý okraj německé pravice, u které tvoří problematika imigrace přirozeně centrální téma, míní jedni. Stadtkewitz se v první řadě chce sám zviditelnit, míní druzí. Politická strana „Die Freiheit“ se svým poněkud jednostraným fokusováním na téma islamizace ještě nezastupuje určitý světonázor a nereprezentuje vlastně i žádnou konkrétní vizi do budoucna. Kritici z řad pravicové opozice chápou tuto novou stranu, které věnovala pozornost německá média, spše jako jeden z dalších pokusů vytvořil jakýsi ventil pro ty německé voliče, kteří se odvrátili resp. odvracejí od etablovaných politických stran. Ale stejně tak rychle, jak se nová politická strana dala dohromady, by mohla zase zmizet a za několik měsíců upadnout v totální zapomnění.
Skutečně se hned několik málo dní po založení strany udělaly nad Stadtkewitzem černé mraky, když došlo k první názorové roztržce přímo ve vedení nové strany. V důsledku hádky ohledně programu strany došlo k dobrovolnému odchodu zakládající členky strany, „pronárodní rapperky“, která si říká Dee Ex. Okolnosti vnitřího názorového rozkolu jsou nanejvýš zajímavé a pro mnohé příznačné – Dee Ex uvedla, že jí předseda strany Stadtkewitz vystavil „křížovému výslechu“, který se zaměřil na tématiku blízkovýchodní politiky a přímo loajálnosti k politice státu Izrael. René Stadtkewitz je také autorem následujícícího výroku staršího data: „Pro nás je existenční právo Izraele nediskutovatelné a v Izraeli spatřujeme nepostradatelného partnera ve vypořádávání se s islámem.“ Uvedl to v rozhovoru pro německy píšící politický blog Politically Incorrect, který se těší velmi vysoké návštěvnosti a svým obsahem a orientací si nic nezadá s „českými“ stránkami Eurabia.cz a dá se o něm tedy říci, že je jakýmsi o něco umírněnějším pendantem těchto antiislamismem a „proisraelismem“ překypujících internetových stránek. René Stadtkewitz považuje tedy jednostranný proisraelismus za směrodatou zásadu orientace své politické strany.
Zaslechne-li mnohý z našinců spojení „pravicová strana“, která se navíc orientuje na otázky přistěhovalecké politiky nebo islamizace a prošpikuje svůj program přívlastky „liberální“ či „konzervativní“, upadá řada z nich do nekritického nadšení, hraničícího až z naivitou. Přitom by právě jim mohlo sem tam pomoci kliknutí na stránky Politically Incorrect, aby si svůj pohled poněkud poopravili, i když by to určitě nebylo ve smyslu provozovatele těchto stránek, založených v roce 2004. „PI“, jak se stránkám ve zkratce také říká, bojují podle vlastních slov proti islamizaci Evropy a v mnohém se blíží tématice četných evropských pravicově populistických politických stran a straniček. Důležité ovšem v první řadě je, že se stránky samy definují zároveň jako „proamerické“ a „proizraelské“ – tedy něco, co ani českému čtenáři není zcela neznámé, vybaví-li si některé české resp. „české“ zpravodajské servery, které není třeba zvlášť jmenovat.
Zakladatel stránek „PI“, které podle údajů provozovatelů mají 50.000-75.000 návštěvníků denně, Stefan Herre, dokonce zcela otevřeně razí heslo „Islamofobní – a jsem na to hrdý“. Online šly stránky poprvé 11. listopadu roku 2004 a jejich zakladatel říká, že to učinil z „potřeby udělat něco proti antiamerikanismu a proti hloupému Bush-bashingu“. Stránky zcela otevřeně dávají především najevo, že se takřka nekriticky staví za politiku státu Izrael, pořádají v Německu od nedávna dokonce i „Kongres o Izraeli“, jehož účastníci napadají a vypískávají sebemenší kritickou poznámku německých politiků a žurnalistů, která by se mohla dotknout politiky izraelské vlády. Web je samozřejmě vyzdoben četnými bannery s židovskými šesticípými hvězdami a protisilámskými karikaturami.
Vzhledem k německým právním podmínkám stránky PI pěstují antiislamismus o nějaký ten stupeň méně agresivní a připomínající „hon na čarodějnice“, než je to zvykem na „českých“ stránkách Eurabia.cz, ovšem většina autorů, kteří se na vytváření stránek podílejí, zveřejňuje své příspěvky raději anonymně. Jiní kraj, jiný mrav, dá se říci. Kromě toho je těžko představitelné, že by v Německu stránkám otevřeně vyslovila svou podporu nějaká významněji postavená osobnost z tamějšího židovského života, jako je tomu v Česku v případě ředitele pražského Židovského muzea Leo Pavláta a stránek „Eurabia“.
Provozovatel „PI“ Stefan Herre si však dává záležet na tom, aby jeho stránky nebyly vnímány jako „pravicově extremistické“ a jako důkaz předkládá jasné pozice autorů: „Máme povinnost vůči německým dějinám a nikdy se už nesmí opakovat Třetí říše“. PI proto prý bojuje proti nově se rýsující „náboženské diktatuře islámu“ v Německu, ve kterém se prý země za 20 či 30 let utopí. Ale jako hlavní argument, který Herre předkládá na obranu svých internetových stránek, funguje jeho „proizraelská orientace“, která prý přece potvrzuje, že za stránkami „nestojí žádní neonacisté“. Pomáhá tedy „proisraelismus“ obstarávat jaksi polehčující okolnosti v případě obvinění z rasismu či rozdmýchávání nesnášentlivosti vůči jistému etniku, jisté rase či náboženské skupině?
To, co by snad znělo jako špatný vtip, totiž že se zde neměří stejným metrem, potvrzuje i následující příklad z Německa. Ústavní ochrana spolkové země Severní Porýní Vestfálsko v roce 2007 odmítla stránky „Politically Incorrect“ označit za „pravicově extremistické“ a bylo to „odůvodněno“ (podle německé televize WDR) tím, že „už svou vlastní prezentací jako stránky proamerické a proizraelské se PI distancují od pravicově-extremistických protiislámsky orientovaných blogů a stránek“ (!!!).
Yasemin Shoomanová z „Centa pro průzkum antisemitismu“ v Berlíně naproti tomu konstatovala, že protiislámské zpravodajství stránek odpovídá v mnohém běžným vzorcům antisemitsky orientované agitace. V minulosti se však v Německu kritiky, kteří poukazovali na podobnost dřívějších antisemitských kampaní s těmi dnešními (tolerovanými) aniislámskými, snažily odpálkovat četné židovské organizace (pro pořádek je nutno ale říci, že ne paušálně všechny), které srovnávání antisemitismu a anitiislamismu považují za zneuctění holocaustu a znevažování jeho obětí.
Zdaleka nepřekvapí, že nejvíce obdivovanou hvězdou zpravodajství stránek „PI“ je trojský kůň politiky izraelského státu v Evropě, nizozemský politik Geert Wilders. Vedle něj se na stránkách smí vyjímat i další „pravicově populističtí“ politikové, kteří v minulosti jasně signalizovali svou jednostrannou sympatii pro politiku Izraele, či protiislámsky orientované strany a hnutí, které v minulosti vyjádřily podporu Izraeli. A proto i zde najdeme oslavné články, které se vší poctou prezentovali uprchlíka z CDU a zakladatele nové politické strany „Die Freiheit“, Reného Stadtkewitze. Jinými slovy lze říct – klíčem k tomu, aby byl na „PI“ napsán sympatizující článek o určitém pravicově populistickém politikovi, je jeho oddaná loajalita vůči Izraeli. Ten, kdo se v minulosti pouze v náznacích vyjádřil poněkud kriticky k izraelské politice, je autory na stránkách popliván resp. je ignorován. V tomto směru tedy stránky „Politically Incorrect“ nejsou zrovna špatnou nápovědou, pokud si chceme udělat obrázek o určitých lidech, kteří navenek svou agitaci a své úsilí prezentují jako „pronárodní“ a „proevropské“ cítění.
Skutečně lze hovořit o určitém taktickém spojení mezi Izraelem a sítí evropských pravicově-populistických stran. Po 11. září 2001 zvolily Spojené státy islámský terorismus za svého prvořadého nepřítele. Ale ze strany USA, ani ze strany Izraele po celá desetiletí nebylo žádných námitek proti přistěhovalectví z islámských zemí do Evropy, v tomto přistěhovalectví do Evropy ze zemí islámu samo o sobě kupodivu Izrael nespatřoval celou dobu žádnou „hrozbu“, a přitom současný jev nevznikl ze dne na den. Pokud tedy občas slýcháváme fráze o solidaritě naší „judaisticko-křesťanské kultury“ s Izraelem, ptejme se v první řadě, jak to vypadalo se solidaritou Izraele s Evropou posledních 30-40 let ohledně přistěhovalecké politiky. Určitě bychom dospěli k zajímavým odpovědím…
Situace se změnila po roce 2005, kdy Francie prožila „první intifádu“. Nejpozději zde se ukázalo, že islamizace Evropy změnila hranice geopolitických konfliktů a že jsou ohroženy evropské západní hodnoty. Sionistické resp. proizraelské kruhy se opatrně snažily už nějakou dobu předtím navazovat kontakty s evropskými politickými uskupeními, která doposud platila za radikálně pravicová. Kontakty sahaly od neorganizovaných seskupení ve Španělsku až po britskou BNP a belgickou Vlaams Belang. V zásadě šlo o to dosáhnout, aby se konkrétní evropské politické hnutí distancovalo od jakékoliv formy revizionismu a aby se v prvé řadě koncentrovalo na „boj proti islamizaci Evropy“, dále aby se vzdalo veškeré kritiky izraelské politiky. Podle této teze bylo těmto politickým hnutím, stranám a politikům za odměnu slíbeno, že dostanou v médiích větší prostor a že zpravodajství o jejich činnosti bude o něco objektivnější.
Dnes se všelijaké ty tzv. „PRO-strany“ nasazují v boji proti rozšiřování islámu, ale už poněkud zapomínají či nechtějí analyzovat, jak samotný problém vznikl. Islám do Evropy nepřišel jen tak „z ničeho“. Nenávistný tón vůči muslimům se obrací na špatnou adresu. Je ale nutné se v prvé řadě soustředit na příčiny, pro které problémy vznikly, a ne na jejich následky. Jisté síly v Izraeli a v USA se odůvodněně obávají něčeho jako skutečného „národního obrození“ v Evropě jako moru. A propojení určitých pravicově populistických stran s izraelskými zájmy má sloužit k zabránění tohoto vývoje, k ventilaci "evropského patriotismu" a navíc jako taktický krok pro upevňování izraelských pozic na Blízkém východě, které potřebují pochopitelně nadále co největší podporu USA a Evropy.