Pokud si Häupl skutečně nakonec plácne s rodačkou z Atén Marií Vassilakou (žije v Rakousku od roku 1986), bude to jen přínosem k dalšímu posílení FPÖ v budoucnu nejen ve Vídni, ale i na celostátní úrovni, domnívají se mnozí škodolibě. A proto se ve vlastních sociálnědemokratických řadách ozývají hlasy, varující před fatálními důsledky spolupráce s vnitrostranicky rozhádanými Zelenými, jejichž „příliš propřistěhovalecká“ politika v posledních volbách, vzato obecně podle jejich výsledků, nenarazila na výraznou podporu Vídeňanů, ba právě naopak, sledujeme-li volební úspěch FPÖ. Ironií osudu je, že sociální demokraté prakticky nemají na výběr – obě dvě koaliční varianty mohou totiž dohnat mnohé Vídeňany k tomu, že se v budoucnu začnou spíše přiklánět k FPÖ. Tedy i druhá varianta, totiž koaliční spolupráce sociálních demokratů s lidovci, může pomáhat opět jen vytvářet živnou půdu pro posilování pozic FPÖ. Lidovci se v předvolebním finiši pokoušeli právě v oblasti přistěhovalecké politiky a problémy s integrací migrantů tematicky ve slabším odstínu mírně přiblížit některým zásadám a postojům FPÖ. Jejich vídeňská šéfka Christine Mareková mj. vícekrát apelovala, že děti migrantů musí být více tlačeny a vedeny k tomu, aby dobře ovládaly německý jazyk. Voliči tuto strategii ale zřejmě prohlédli asi ve smyslu známého rčení „Proč chodit ke kovaříčkovi, když mohu jít přímo za kovářem?“ a dali hlas raději rovnou FPÖ.
Zásadní otázkou tedy je, jak se Svobodní se svým říjnovým úspěchem vyrovnají a jak se dokážou v budoucnu profilovat. V případě, že by FPÖ ve vzdálenější budoucnosti dejme domu převzala v nějaké formě účasti ve vládní koalici odpovědnost a přešla tedy z pohodlnější pozice opoziční politické síly k odpovědné a tvůrčí praxi, dojde neodvratně k nutnosti profilování a vytříbení různorodých názorových proudů uvnitř strany, ať už například v otázkách hospodářské a sociální politiky, či v otázkách světonázorových. A není vyloučeno, že i zde dojde k vnitřním rozkolům. Ostatně dějiny této politické strany, existující více než půl století, jsou dějinami zvratů a vnitřních proměn, souvisejících se proměnami vnějších politických poměrů a zároveň s biologicky podmíněnými generačními obměnami členstva a jejich sympatizantů.
Jako datum vzniku FPÖ je často uváděn 3. listopad roku 1955. Založení strany mělo však desetiletou předehru. Po 2. světové válce ovládaly politickou krajinu mladé druhé rakouské republiky pouze 3 politické strany, které akceptovala rada Spojenců – byla to Rakouská lidová strana (ÖVP), Socialistická strana Rakouska (SPÖ) a komunisté (KPÖ). Bývalí nacionální socialisté byli ze zákona vyloučeni z aktivního politického života. Vedle těchto lidí se pak v zemi nacházela spousta dezorientovaných navrátilců z války, uprchlíci a vyhnanci z jiných zemí a dále pak nacionálně-liberálně orientovaná střední vrstva, která se nemohla identifikovat se žádnou z těchto tří povolených politických stran. Poté, co v březnu 1948 rakouská vláda zákon zmírnila a umožnila „méně zatíženým nacionálním socialistům“ přístup k volebním urnám, začaly prakticky všechny tři strany usilovat o sympatie nového voličstva. Zároveň vypukla diskuse o tom, že i bývalí nacionální socialisté by se v novém Rakousku měli nějakým způsobem integrovat do politického života a že by se tito vlastně měli získat pro novou národně státní ideu rakouské republiky. Takto vlastně vznikla potřeba založit mimoparlamentní opoziční politickou stranu, která by tyto jedince oslovila.
V roce 1948 nejprve vzniká „sběrné politické sdružení“ s názvem Verfassungstreue Vereinigung (VV), které si kladlo za cíl dosáhnout zrušení zákonů zakazujících účast bývalých nacionálních socialistů na politickém životě. Rakouská vláda však „VV“ brzy zakázala. Proti tomu začali kriticky vystupovat někteří liberálně smýšlející novináři a ti společně s některými bývalými nacionálními socialisty stáli za zrodem nové organizace, založené v březnu 1949 v Salcburku. Organizace nesla název Svaz nezávislých (VdU) a své hlavní sídlo neměla jako ostatní politické strany ve Vídni, tedy ve východní okupační zóně, nýbrž právě v Salcburku. Vedení organizace se skládalo jednak z intelektuálů, kteří dříve nikdy nebyli nacionálními socialisty (např. Viktor Reimann, který byl za války vězněn pro svou účast v katolické opozici), jednak z bývalých nacionálních socialistů („hardliner“), kteří se nikdy nedistancovali od období 1938-1945. Ve vedení dále působili lidé z řad navrátilců Wehrmachtu z války, z bývalého členstva předválečné Velkoněmecké lidové strany a jiní.
VdU dostal povolení účastnit se voleb do Národní rady v roce 1949. Paradoxně to byli právě sociální demokraté (lépe řečeno okruh určitých významných politiků této strany jako např. Adolf Schärf), kteří se více prosazovali o povolení účasti VdU na volbách, protože si tím (a ne zcela neprávem) slibovali oslabení lidovců, jejichž někteří voliči by k nové politické straně mohli přeběhnout, zejména ti, kteří byli s druhou rakouskou republikou nespokojeni. VdU (který ve volbách nastoupil pod jménem WdU) se podařilo získat jen 12% hlasů, což bylo způsobeno tím, že o hlasy bývalých nacionálních socialistů soutěžily i dosavadní tři parlamentní strany, včetně komunistů. Ale i oněch 12% voličských hlasů navíc neznamenalo, že by uvnitř VdU panovala jednota a svornost.
VdU měl především zájem na tom, aby bylo zmírněno politické zatížení z minulosti jednak svých funkcionářů, tak i své cílové voličské skupiny. Za tím účelem si organizace zakládala na svém výkladu termínu fašismu, který přísně oddělovala od nacionálního socialismu a chápala jej jako diktaturu a útisk jinak smýšlejících, jako útisk menšiny pod většinou. Funkcionáři VdU zároveň pohrdavě označovali za fašisty vídeňské sociální demokraty a tehdejší rakouskou vládu, která původně nechtěla bývalým nacionálním socialistům přiznat volební právo. VdU označoval druhou rakouskou republiku často za „koaliční diktaturu“ nebo jako „neofašismus“, hájil některé bývalé nacionální socialisty, kteří neměli žádnou vinu na zločinech předchozího režimu a označoval je za idealisty, kteří byli prý často zneužiti stranickou špičkou NSDAP. V jednom prohlášení VdU dokonce stálo: „Odmítáme Hitlerovu dobu stejně tak, jako tu dobu předtím a potom.“
Od roku 1950 sílily vnitřní boje mezi jednotlivými křídly VdU, kterému chyběl v mnoha oblastech jednoznačný profil. Jednalo se především o spory mezi „nacionály“, „liberály“ a těmi, kterým šlo v první řadě o rehabilitaci bývalých nacionálních socialistů. V parlamentních volbách v roce 1953 doufal VdU v potenciální koalici s lidovci, a proto silně atakoval sociální demokraty. Mezitím se však mnoho bývalých nacionálních socialistů úspěšně integrovalo v ostatních politických stranách a VdU obdržel pouze 10,4% a budil navenek spíše dojem rozhádaného spolku. Spory mezi nacionály a liberály uvnitř organizace se prohlubují. Nacionálové odmítali vehementně jakoukoliv účast ve vládě podle hesla „nechceme spolupracovat ale zbořit systém“. V roce 1954 dochází k uzavření nového stranického programu, který byl chápán jako znamení dobré vůle vzhledem k nacionálům. V programu se Rakousko označovalo za „německý stát“, jehož politika má sloužit blahu celkového německého národa.
Dalším mezníkem byl pak rok 1955 a odchod spojeneckých vojsk z Rakouska. V té době docházelo k reorganizaci mnoha „národních“ sil. Nacionální křídlo ve VdU se nechtělo spokojit s liberálním vedením a po neúspěších v zemských volbách v roce 1954 se reforma VdU stávala čím dál tím více naléhavější. Mezitím navíc došlo k naplnění původního cíle VdU, totiž zlepšení pozice bývalých nacionálních socialistů ve společenském a politickém životě země bylo v základu provedeno. Po odchodu Spojenců ze země začalo nacionální křídlo vystupovat sebevědoměji a začátkem roku 1955 založil bývalý nacionálně socialistický ministr zemědělství Anton Reinthaller za zády VdU tzv. „Stranu svobody“. Reinthaller byl do roku 1938 jedním z nejdůležitějších zástupců rakouských umírněných nacionálních socialistů. V letech 1950 a 1952 byl však v Rakousku odsouzen za velezradu.
Strana svobody (Freiheitspartei) byla Reinthallerem chápána ovšem jako přechodné řešení na cestě k založení společné národní strany. Na jednání VdU v únoru 1955 došlo k definitivnímu rozkolu mezi liberály a nacionály. Postupně ale jistě mnoho místních funkcionářů a zemských organizací VdU přebíhalo k nové „Straně svobody“ nebo s ní solidarizovalo. Na základě této nevýhodné situace byl VdU donucen s novou stranou jednat. Na podzim roku 1955 kandidovalo v hornorakouských zmekách volbách poprvé „Svobodomyslné volební společenství“, které se stalo stavebním kamenem nově vznikající politické strany. Dne 17. října 1955 dochází ke sloučení VdU a Strany svobody v novou politickou stranu s názvem FPÖ, tedy Svobodomyslná strana Rakouska, který se zachoval v této podobě až dodnes. V dubnu následujícího roku se uskutečnil konstituující sjezd strany a za jejího předsedu byl naprostou většinou delegátů zvolen bývalý nacionální socialista Anton Reinthaller. V reakci na to ze strany vystoupilo několik zklamaných liberálů, kteří dříve patřili k vedoucím činitelům bývalého VdU. Pod vedením Reinthallera, tedy až do jeho smrti v roce 1958, se FPÖ prezentovala jako „konzervativní německonacionální síla“, k liberálnímu smýšlení se předseda strany příliš, nebo spíše vůbec, nehlásil. V následujících desetiletích prodělala FPÖ pod různým vedením několik rozdílných vývojových etap, odlišujících se buďto vzdalováním nebo přibližováním k pravicově liberálnímu smýšlení.
I dnes se tento vývoj definitivně nezastavil. Navíc na scénu nastupují další nové (zahraničněpolitické) vlivy a faktory, které již dnes jsou v plném účinku a které budou (za předpokladu, že se strana na vnitropolitické scéně v budoucnu stane ještě důležitějším hráčem) rozhodovat o další genezi FPÖ, která se bezpochyby neobejde bez případných rozkolů a rozchodů.