O jedné průhledné lži distributora a tvůrců filmu „Nickyho rodina“
Lukáš Beer
Víte o tom, že holocaust si vyžádal pouze v samotném Německu mezi 135.000-165.000 obětí na německých životech? Ano, přesně tak, tolik Němců totiž dle nejrůznějších oficiálních výzkumů zemřelo v důsledku nacionálně socialistického holocaustu, tedy jak to uvádějí oficiální studie. Že jste o tom ještě nikdy neslyšeli? Němci jako oběti holocaustu? Aha, možná to bude tím, že jsem jaksi opomněl uvést jeden zbytečný „malý detail“ – těmito počty byli myšleni samozřejmě němečtí Židé. Nikdo ze čtenářů zajisté nepopře, že se valná část německých Židů ve Výmarské republice hlásila k německé národnosti. Mnozí z nich o sobě dokonce ani sami nevěděli, že jsou podle nových německých zákonů považováni za Židy.
Přesně takhle totiž argumentoval jeden z mých čtenářů, když jsem kdysi poukazoval na nutnost přísného separování skutečného (přibližného) počtu českých obětí z let 1939-1945 od počtu židovských obětí z území Čech a Moravy (tendující jak k německé, tak i české národnosti). Bylo mi vytýkáno, že toto rozlišování je rasistické, antisemitské, ne-li cynické. Mnozí protektorátní Židé se přeci také cítili být Čechy, mnozí přeci o sobě ani netušili, že jsou židovského původu. Je tedy podle mého kritika v podstatě v pořádku, hovoříme-li (zamlžujícím způsobem) o „360.000 Čechoslovácích“ jako o obětech let 1939-1945, či „obětech německého nacismu“, abychom jaksi použili běžný, zažitý žargon. Kladení důrazu na odlišování českých a židovských obětí ve všech ohledech, tj. soudě podle počtů a podle důvodů, které k úmrtím vedly, je dodnes tabuizováno – a navíc na české straně nestoudně zneužíváno.
Znamená to tedy, že německé Židy (v Německu) z pohledu zkoumání obětí jednoznačně musíme odlišovat od obětí na životech mezi německými (politickými) odpůrci nacionálněsocialistického režimu a zásadně je nesmíme početně slučovat dohromady, zatímco Židy (české i německé!) vesele smíme nediferencovaně chápat jako „Čechoslováky“, Čechy, Moravany a Slováky, pokud jde o „oběti německého nacismu“? Platí zde toto odlišné měřítko snad z toho důvodu, že Němci jsou kolektivně vzato chápáni jako „národ-pachatel“ a Češi kolektivně vzato jako „národ-oběť“? No proč by ne, když si ti, kteří mají ustavičnou potřebu sugerovat vlastnímu národu představu o co možná největší roli oběti, mohou šikovně desetinásobně přikrášlit své bilance zahrnutím židovských obětí do „obětí Čechoslováků“!
Nicholas Winton. Nebudu popírat, že nebýt jisté náhody, nikdy jsem jméno tohoto muže neslyšel. Natož abych věděl něco o nějakých historických souvislostech, spojovaných s tímto člověkem. Vděčím to této mé neznalosti jen skutečosti, že už hezkou řádku let absolutně nesleduji české televizní programy a český denní tisk. Jenom díky okolnosti, že jsem byl loni v létě nucen kvůli poruše na mém autě na několik dní donucen využívat služeb Českých drah, jsem si všiml na reklamní ploše v železničním vagónu upoutávky na dokumentární film „Síla lidskosti“. Vyrozuměl jsem z toho, že jde zřejmě o nějaký zdejší nový „objev“, o kterém se v okolních zemích neví, nemluví a nepíše. Je skutečně absolutním bludem, pokud se někde vážně tvrdí, že „dnes je příběh záchranné akce známý po celém světě“. (Např. ZDE) Není to pravda, Nicholas Winton a „jeho děti“ jsou jen zdejší česká mediálně nafouklá bublina. Jaká je situace na britských ostrovech, upřímně řečeno nevím – ale ani Česko s Velkou Británií, popř. se Slovenskem dohromady, rozhodně nepředstavuje žádný „celý svět“. Pokuste se najít něco o tomto případu na internetovém vyhledávači a zaměřte se pokusně pouze na německy mluvící země. Vyhledávač vám najde v podstatě pouze články, které v němčině publikoval na svých stránkách Český rozhlas. A to Němci v tomto ohledu strhali všechny světové rekordy v sebereflexi (Viz článek ZDE). Ve francouzštině, italštině a španělštině situace asi nebude jiná.
To by snad ani nebylo tak závažné, jako ono lživé tvrzení, které je uváděno v textu distributora nového filmu slovenského režiséra Mateje Mináče „Nickyho rodina“: „Spolu s Patrikem Paššem se rozhodli natočit dokumentární film Síla lidskosti o téměř zapomenutém příběhu záchrany 669 českých a slovenských dětí těsně před začátkem II. světové války.“ Toto lživé tvrzení lze bez váhání označit také za lež ze strany producentů filmu, kteří museli doprovodný text distributora filmu odsouhlasit.
Jednalo se skutečně o české a slovenské děti? O „české a slovenské děti“ se jednalo stejně tak málo, jako se v případě Nicholase Wertheimera alias Wintona jedná o Němce. Winton je rodilý německý Žid. Skutečností je tedy následující: Jednalo se o děti z židovských rodin, které se hlásily většinou k české, německé (!) a židovské národnosti. A dokonce i obvykle velmi tendenční české vydání Wikipedie (co se týče historických výkladů)k tomu uvádí: „Často se jednalo o děti židovských uprchlíků z Německa a Rakouska, kteří před mnichovskou dohodou hledali azyl v Československu, a více než čeští Židé si uvědomovali závažnost nacistického nebezpečí a současně už často neměli dost prostředků, aby mohli vycestovat spolu s dětmi..“ Co z toho vyplývá? Jak by tedy znělo správné označení „Wintonových dětí“? Nabízí se tu dvě možnosti: můžeme zde hovořit o „záchraně 669 židovských dětí“ a nebo o „záchraně českých, německých, rakouských a slovenských dětí“, a budeme-li chápat označení „český“ z pohledu regionálního (tj. bohemian, böhmisch), můžeme doplnit i „moravských“ a „slezských“.
Pro někoho to mohou být nepodstatné detaily, které si nezasluhují pozornost. Ale běda, kdyby se někdo opovážil s vážnou tváří tvrdit, že holocaust si vyžádal statisíce obětí mezi Němci a že počet německých obětí „nacistické perzekuce“ výrazně převyšuje ten český! Ale použijeme-li skutečně stejná měřítka, tak tomu tak skutečně je: v roce 2006 vyšla kniha Martina Hořáka a Tomáše Jelínka nazvaná „Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí“, kde se výslovně uvádí, že „počet obětí nacistické perzekuce v českých zemích činí minimálně zhruba 122 tisíc obyvatel“, z čehož počet 79.000 připadá na obyvatele židovského a cikánského původu, 3.500 na „oběti totálního nasazení“ (angloamerické nálety aj.) a 1.000 na oběti z řad (německých) antifašistů v pohraničí. Zatímco pouze na území Německa a Rakouska se uvádí počet židovských obětí podle různých oficiálních zdrojů v rozmezí 185.000-260.000 lidí.
Nezůstaneme tedy raději o pojmenovávání věcí tak, jak se patří? I s tím rizikem, že sebevědomí těch, kteří se chlubí „cizím peřím“ při předhazování „vlastních“ českých obětí na životech po důkladném zviditelnění pravdivých skutečností zákonitě velmi, velmi poklesne?
