Lukáš Beer
 |
| Čeští legionáři, kteří se vrátili z Francie, přebírají stráž na Pražském hradě. |
Z vnitropolitického hlediska upoutala na sebe pozornost obyvatelstva v lednu roku 1941 přechodně dvě témata: byla o „legionářská otázka“, kterou svým článkem v časopise Böhmen und Mähren otevřel státní sekretář K. H. Frank, a dále pak ustanovení říšského protektora o odbourávání úřednického aparátu v Protektorátu z konce uplynulého roku.
V článku K. H. Franka, nazvaném „Irrtum im Grundsätzlichen – der deutsche Standpunkt zur Frage der tschechoslowakischen Legionäre“ (Omyl v zásadních věcech – německé stanovisko k otázce československých legionářů), se mj. psalo:
„Ve své řeči, pronesené u příležitosti první manifestace nacionálně-socialistické německé dělnické strany na Staroměstském náměstí v Praze dne 2. prosince 1939, jsem žádal po českém národě a jeho vedení – pokud chce žít šťastně a spokojeně v nové Říši Adolfa Hitlera, maje samosprávu – aby se Čechové ve svém celku osvobodili od dosavadního dějinného mýtu, od neplodných iluzí a od známých legionářských ideologií. Protože požadavek úplného osvobození od ducha českých legionářů nenalezl až do dneška u části české inteligence očekávané změny, ba naopak, ukazuje se vždy opětovně nevysvětlitelné neporozumění jistých vedoucích českých kruhů pro tuto otázku, podle našeho názoru podstatného významu, chci se v těchto vývodech zabývat otázkou českých legionářů zásadně, protože tento problém má význam pro utváření poměru Čechů k Říši.
Vytyčuje se tím německé stanovisko k legionářskému problému a dokazuje se, že v nové Německé říši pro mentalitu, jako vytvořili a měli legionáři a jakou zčásti ještě dnes zastupují, není ani v zájmu českého národa již místa. České legie vznikly za světové války na straně tehdejších nepřátelských mocností, především v Rusku, Francii a Itálii, a skládaly se z příslušníků českých kolonií v zahraničí, jakož i z přeběhlíků z rakousko-uherského vojska. Co do počtu byla významná pouze takzvaná ruská legie, která po skončení války nastoupila svůj návrat přes Sibiř a východní Asii do Česko-Slovenska, které mezitím vzniklo. Česká legenda o osvobození oslavovala toto dvouleté tažení jakožto heroickou anabázi a jakožto důkaz hrdinných sil národa. Četné historické prameny a dokumenty, zprávy současníků, jejich deníky a poznámky ukazují opak. Přihlédneme-li ke kromobyčejné obtížné situaci – české legionářské vedení muselo a ruského procesu rozkladu spatřovat svůj nejnaléhavější úkol v rychlém a bezpečném dopravení svých vojáků domů – budeme moci omluvit i použití mimořádných prostředků a metod. Není však možno zvlášť zkrášlovat, nebo dokonce idealizovat ony metody bezectnosti a proradnosti, jichž čeští legionáři dokazatelně používali, přičemž využívali vnitřních zmatků v Rusku. Porušené smlouvy, zrada na ruských velitelích, řetěz zločinných činů čistě kriminálního rázu, nesmírné plenění ruské země, bezpříkladně surové vražedné činy, spáchané na rakouských válečných zajatcích německé národní příslušnosti, provázely legii při tomto „hrdinném tažení“. „Nemohu přežít hanbu, která postihla naší armádu řadou činů bezuzdných fanatických demagogů. Zabili v nás to nejlepší: Naši čest.“ S těmito slovy ve svém dopise na rozloučenou skončil český legionář plukovník Švec sebevraždou.
V nově založené česko-slovenské republice se vytvořily nejrůznější legionářské organizace. Význam měla pouze „Československá obec legionářská“. Byla shromaždištěm téměř 90 procent všech organizovaných bývalých legionářů. Vedle ní existovalo ještě dalších devět legionářských organizací. V poměru k celkovému počtu českého národa činily všechny tyto svazy sotva tři procenta celkového počtu národa, byly tedy mizivou menšinou. Jejich možnosti působnosti a vlivu měly naproti tomu se zřetelem k jejich metodám teroru největší dosah. Byly nositeli československé státní ideje, určovaly vnitřní i zahraniční politiku Masarykova a Benešova státu. Všem společné bylo nepřátelství k Němcům. U jedněch bylo podmíněno stanoviskem světově názorovým, u druhých nacionálním. K Němectvu ve státě zaujímali nejostřejší bojové stanovisko a takzvaní hraničáři zvlášť trýznili sudetské Němce. Je-li se zřetelem na programatické nepřátelství legionářských organizací k Němcům ještě třeba zvláštního důkazu, pak to je ten, že Beneš sám byl členem legionářské obce. Vedoucí činitelé tohoto svazu byli zároveň exponovaní politikové Benešovy strany (J. Patejdl, David atd.)
Společným bylo dále legionářům všech odstínů zneužívání a vykořisťování státu a jeho hmotných statků. Rozmanitých mezinárodních vztahů legionářské obce bylo trvale využíváno k akcím nepřátelským Německu. Tím přispěly k otravování mezinárodní atmosféry. Legionářský tisk za vedení člena Maffie a legionáře Lva Sychravy byl hlavním ohniskem Německu nepřátelského štvavého tisku v bývalém Česko-Slovensku. Četné jsou Německu nepřátelské hlasy tisku, články a projevy, překypující nenávistí v obou nejdůležitějších orgánech „Československý legionář“ a „Legie“ v letech 1919 až 1938. Jakožto preferované kastě, posazené jednou do sedla od počátku zkorumpovaným systémem, bylo legionářům snadné zmocnit se i uvnitř vlastního českého národa klíčových postavení a dostat do rukou jednu mocenskou pozici za druhou. Byly zavedeny četné, více méně otevřené styky s nejrůznějšími českými svazy a bylo jich stále používáno k propagačnímu působení ve prospěch legionářské myšlenky a legionářského ducha. Taková zvlášť zhoubná pracovní dohoda byla například mimo jiné se „Svazem československých učitelů“, který byl pod vlivem Benešovy strany. Na hlavním zasedání legionářské obce v roce 1936 prohlásil mluvčí Svazu učitelů Roupec: „Učitelstvo bude ve školách mládeži očkovat ducha legionářů.“ Z tohoto příkladu možno poznat, že legionáři nebyli ochotni spokojit se se svým zážitkem z legií a tradicí z toho vyplývající, nýbrž se pokoušeli v Němcům nepřátelském duchu, který jim přešel do krve, vychovávat mládež svého národa, která na to neměla ani osobní vzpomínku. Jakožto páteř nové česko-slovenské armády dovedli legionáři obsadit všechna důležitá vojenská místa a systematicky vyřadit ony české důstojníky, kteří až do konce války zůstali věrni své přísaze v rakousko-uherské armádě a nedesertovali k legii. V československé armádě byli ze čtyř armádních generálů čtyři legionáři, z 28 divizních generálů 27 legionářů, z 76 brigádních generálů 69 legionářů, ze 104 plukovníků pěchoty 104 legionáři, že 46 plukovníků dělostřelectva 39 legionářů, z 13 plukovníků letectva 10 legionářů. V ministerstvu národní obrany, v generálním štábu, u četnictva a policie, v zahraničním ministerstvu a u četných jiných státních a správních úřadů tomu bylo podobně. Takové jednostranné obsazování vedoucích míst nabylo brzy pro český národ největšího sociologického dosahu.
Došlo k nepřirozenému vytvoření nové společenské vrstvy, která bez předpokladů vzdělání a chování dosáhla významu politického stavu ve státě a jakožto malá menšina terorizovala ve všech státních úřadech, avšak také v hospodářství, většinu daleko schopnějších a slušnějších příslušníků českého národa. Legionář se tak stal zákonem preferovaným vyšinulcem politického, vojenského a hospodářského života. Událo se však ještě něco dalšího. Aby se mohl nahradit nedostatek nezbytného předběžného vzdělání a umožnit co nejrychlejší postup legionářům, vydávala česká vláda od roku 1920 takzvané legionářské zákony, kterými mělo být zajištěno suverénní, ba dokonce monopolní postavení legionářů téměř ve všech oborech života českého národa na úkor celku. Důsledky těchto groteskních zákonů jsou v historii státu jedinečné. Znamenají téměř to nejasociálnější, co kdy vzniklo v zákonodárství evropských států.
Avšak vzpomeneme-li si, že například legionáři v 36. roce života měli 34 započítaných služebních let, pak je tento příklad dosti přesvědčující, aby bylo možno změřit, jak velká byla nenávist masy českého národa k tomuto protekcionismu, zákonem sankciovanému. Legionářská obec představovala však také velkou hospodářskou moc, které teroristicky využívala na poli sociálně a hospodářsko-politickém. S uloupeným ruským zlatým pokladem byla založena Legiobanka s četnými pobočkami a záložna, aby bylo na poli peněžnictví dosaženo autarkie a aby byly finančně podloženy legionářské vlivy. Legionáři měli největší podíl na státním obchodu s tabákem, až dolů k obsazování i nejmenších trafik, na filmovém průmyslu, na zbrojním průmyslu a výrobě střelného prachu, na jiných hospodářských podnicích a konečně na tzv. pozemkové reformě. Nejvyšší funkce těchto podniků byly, až na mizivé nepatrné výjimky, v jejich rukou. Z toho vysvítá, že snahy legionářských svazů nebyly jen asociální, nýbrž v nejhorším smyslu kapitalistické a tím namířeny i proti zájmům celku českého národa.
Domníváme-li se, že svaz s takovým politickým a duchovním zaměřením a stanoviskem zmizel na konci roku 1938 a ustoupil z jeviště, pak se mýlíme. Legionáři si vůbec neuvědomili, že oni a jejich politika strhli český národ téměř úplně do záhuby a že 1. října 1938, resp. 15. března 1939 naprosto ztroskotali. Neporozuměli znamení doby, v ničem se také nezměnili a i po těchto, pro český národ tak významných politických událostech, úplně a naprosto setrvali na svých nárocích a svých politických úmyslech. Zůstali nesmiřitelní a nepoučitelní a jsou lidé věčně včerejší, kteří prostě nechtějí mír. Tak čteme například 5. října v časopisu „Legie“: „Ztratili jsme území, které nám přirostlo k srdci. Ztratili jsme iluze. Kdo ztratil iluze, získává rozvahu. Jdeme do budoucnosti se vzpřímenou hlavou a s odvahou, kterou nic nezlomí, s vědomím, že také náš den přijde.“ Dne 26. dubna 1939, tedy po zřízení Protektorátu, vytvořil výkonný výbor Národního souručenství „Národní sjednocení legionářů“ pod vedením legionáře Slivy. Bylo to sjednocení všech legionářských svazů dřívější doby. Sotva byla vytvořena nová forma, pociťujeme ihned vliv starých legionářů na „nový“ politický život českého národa. V tajném oběžníku se vymezuje „nové stanovisko“. „Pro nás legionáře musí být rozhodujícím a směrodatným, že se dobře zařadíme do národní práce, ať bude organizována tak či onak. Čím dříve zorganizujeme své ideové sjednocení, tím dříve a úspěšněji se uplatníme v národním životě i v jeho nové formě.“ Tak tomu také bylo. Legionář plk. Drgač, dnes v žaláři, obžalován pro velezradu, se stal generálním tajemníkem Národního souručenství. Tak byl také za nových poměrů na nejvlivnějším místě legionář. Legionáři vybudovali vlastní zpravodajskou službu, obsadili četná místa vedoucích v krajských, okresních a místních organizacích, jakož i v odnožích Národního souručenství a jsou nadále činní na mnohých státních a obecních místech, zčásti ve vedoucím postavení. Německým úřadům dochází neustále nekonečný počet dopisů z kruhů českého obyvatelstva, podání a udání, všechny se základní tendencí: „Většina českého národa by si oddychla, kdyby byl učiněn konec nečestné činnosti legionářů, štítící se světla, a kdyby byl učiněn konec protekčnímu hospodářství.“ Zřízením Protektorátu nebylo odstraněno postavení legionářů. Ani státně-policejním rozpuštěním legionářských svazů nezanikla činnost většiny legionářů, která je tak škodlivá především pro český národ.
Víme, že pokračují ještě dnes ve své činnosti, světla se štítící, že legionáři jsou nositeli šeptané propagandy Říši nepřátelské, protože jsou neustále na vlnách éteru ve spojení s nepřátelským rozhlasem, známe jejich rozkladnou práci a jejich vliv na český národ. Dokud budou pokračovat v práci, nebude žádné konstruktivní spolupráce s Říší. Jejich vyloučení z veřejného života a jejich vyřazení z tvůrčího života českého národa nesmí a nemůže však být pociťováno jako pronásledování českého vlastenectví. Je naprosto nesprávné, jestliže se v jistých českých kruzích tvrdí, že pojem legie je do jisté míry totožný s pojmem českého vlastenectví. Myslím, že jsem dostatečně dokázal chování a stanovisko českých legionářů, Němcům nepřátelské a asociální, abych mohl konstatovat, že pro nás neznamená odmítnutí legionářů totéž jako odmítnutí a pronásledování opravdu českého národního cítění. Českou legionářskou myšlenku možno jistě považovat za výraz vystupňovaného nacionalismu, ovšem jen v době, kdy nebezpečný dějinný obraz Palackého a Masarykovy a Benešovy teze, zkonstruované v politicky vzduchoprázdném prostoru, ovládaly český národ a byly jím vyznávány. Doba, která v boji Čechů proti Německu viděla osudové poslání tohoto národa, již definitivně minula. Z tohoto mýtu vznikla v roce 1918 česko-slovenská republika. Tento stát se však musel rozpadnout, protože idea byla nesprávná. Dnes je nejvýš na čase, aby vedoucí kruhy – jak to ostatně již učinily široké vrstvy českého národa – znaly, do jaké míry byla epocha 1918-1-39 chybným vývojem a vedla téměř k zániku českého národa. (…) Legionářství hodnotíme jako kazimíra nového vývoje, a to nikoli v hořké vzpomínce na někdejšího protivníka ze světové války, nýbrž pro dokázané a proklamované pokračování legionářské ideologie v Protektorátě! Tyto řádky byly napsány nikoli proto, aby byly jitřeny staré rány, nýbrž proto, aby vedení českého národa poznalo, proč legionáři jsou neštěstím Čechů a že tomu tak je. Protože jakožto věční podněcovatelé neklidu v zájmu zcela nesmyslné věci, která již nebude mít cenu a platnost, ruší nadcházející mír v nové Říši a v nové Evropě. Z tohoto důvodu se stali pro veškerou budoucnost neúnosnými.“
Tento Frankův článek, zveřejněný v časopise Böhmen und Mähren v lednu roku 1941 zanechal velkou odezvu i mezi českým obyvatelstvem. Ke stati K. H. Franka se obsáhle se svými komentáři ozýval jak protektorátní německý, tak i český tisk. Státní sekretář Frank v článku zcela otevřeně oslovil téma, které kompromitovalo české vedoucí vrstvy a společenské kruhy, které věděly, že se Frank do jisté míry trefil do černého. Docházelo následně k rušným debatám v kancelářích českého úřednictva a v kruzích české inteligence, které se pokoušely celou záležitost zásahu proti legionářům ve státní správě prezentovat všeobecně jako zničující akci, která má směřovat proti celému českému národu.
Největší německy píšící protektorátní deník Der Neue Tag jako první Frankův článek dne 9. 1. 1941 obsáhle okomentoval a tento komentář vzbudil takový zájem i u českého obyvatelstva, že toto vydání německého listu bylo během krátké doby úplně rozebráno (jako takový příklad se v hlášení Sicherheitsdienstu uvádí město Olomouc). A ještě druhý den na to se mnozí Češi po tomto exempláři deníku Der Neue Tag v trafikách sháněli.
A jak Češi o Frankových úvahách, ve kterých se pranýřoval prvorepublikový legionářský protekcionismus, ve skutečnosti smýšleli? V hlášení německého Sicherheitsdienstu se uvádí, že plánovaný postup proti legionářům byl částí české veřejnosti dokonce schvalován, ovšem jen pro důvody sociálního charakteru, nikoli kvůli legionářské myšlence jako takové. Tito Češi sice smýšleli kriticky o sociálních výhodách, kterých si za první republiky dopřávali legionáři, odmítali ale téměř vždy útoky na „zásluhy legionářů“ ve světové válce. Činy a výkony legionářů, bojujících „za českou svobodu“, sice prý pošpinilo několik souputníků nečistými praktikami, ale legionářská ideologie jako taková měla v mínění Čechů zůstat mimo kritiku. Samotné vrstvy uvnitř českého národa, kterých se Frankův článek týkal v první řadě, se v návaznosti pokoušely mezi ostatní Čechy rozšiřovat zprávy, podle nichž se postup proti legionářům týká celého českého národa a vše je prý počátkem germanizace. V příslušném hlášení Sicherheitsdienstu, který rozhodně nemůžeme považovat za zdroj přikrášlujících a přehnaně optimistických informací (z hlediska německého aparátu), ba právě naopak, se však také praví, že mezi českými dělníky ale i ve středních vrstvách se ozývaly hlasy vyjadřující „zadostiučinění nad odstraněním asociálních legionářských privilegií“ z první republiky. Tito, vůči legionářským privilegiím kriticky se stavějící Češi, se pouze obávali, aby protilegionářská opatření nepostihla také obyčejné trafikanty, poštovní zaměstnance a zaměstnance železnice, kteří přece nebyli poživatelé obzvláštních privilegií a ve skutečnosti ani neměli podíl na politickém postavení legionářů za první republiky. Samotní legionáři, kteří očekávali, kdy se jich opatření dotknou, jen vyčkávali den, kdy budou posláni do trvalé výslužby, jelikož se mezi nimi o tom šířily mnohé pověsti.
Legionářské otázky se pochopitelně ujal i řízený český protektorátní tisk. Jako první se v deníku České slovo vyjádřil k tématu ve svém komentáři známý aktivistický novinář Lažnovský, přičemž se pokusil záležitost relativizovat formulací, že „přece ne všichni legionáři byli protiněmecky zaměření“. V podobném duchu i Lidové noviny z 12. ledna 1941:
„Domníváme se, že ze stati státního tajemníka K. H. Franka můžeme vyvodit zjištění, že jeho naprosto záporné stanovisko nezasahuje osobně všechny bývalé legionáře bez výjimky, neboť ostří těchto vývodů, pokud se neobírají zásadními věcmi historického rázu, nýbrž aktualitami a problémy přítomnosti, stíhá především onu složku legionářskou, jíž se klade za vinu vedle nepoučitelnosti a záměrně protiněmeckého stanoviska zejména její asociálnost. Do této kategorie tedy jistě nepatří ti početní bývalí legionáři, kteří se po světové válce vrátili zase ke svým dřívějším občanským zaměstnáním, k pluhům, do dílen řemeslných i továrních a nikdy nečinili mimořádných nároků ani neměli politických ambicí, věnujíce se opět jen své práci a skromnému údělu. Byli bychom arci neupřímnými sami k sobě, kdybychom si nechtěli v této souvislosti přiznat, že také v bývalém státě přes různá důrazná tlumítka nejednou se ozvala i hlasitě slova nespokojenosti a nesouhlasu veřejnosti s praksí a metodami oné legionářské složky, jež si dovedla vytvořit politické, mocenské, hospodářské i osobní posice, které svou závažností a výhodami nebyly v oprávněném poměru k zásluhám a početnosti. Tak nemůže být zapomenut ostrý spor, jejž právě s onou skupinou měl dr. Alois Rašín těsně před svou předčasnou smrtí, v bývalé armádě vyvolávala dvojitá osobní prakse mnoho hořkosti postižených, stejně i ve všech státních úřadech. Nejednou se v českém tisku vyskytly rekriminace na adresu oné skupiny, jež se dala do vleku neblahého politického systému a skutečně se projevovala jako velmi málo sociální: při svých enormních příjmech nečinila nic pro zlepšení existenčních poměrů těch drobných bývalých druhů, kteří těžce táhli dál životní káru, umírali namnoze v bídě, nemoci nebo končili sebevraždou.“
Podobným způsobem psal 14. ledna 1941 Venkov, který si taktéž nepřál zevšeobecňování na všechny legionáře, ale tvrdil, že jde „jen o jisté elementy“, které se tlačily do popředí a kteří celé legionářské organizaci propůjčily probenešovský a protiněmecký ráz. Český tisk se v následujících dnech snažil své čtenáře vesměs ujišťovat, že opatření se mají vztahovat na legionáře na vedoucích místech a že se nemá jednat o perzekuční opatření proti drobným zaměstnancům, nenamočeným do politiky. Na druhé straně nelze opomínat, že Mnichov 1938 a to, co po něm následovalo, nejednoho českého legionáře zklamalo a změnilo jeho názor na postavu Edvarda Beneše. Mezitím však legionáři, kterých se tato opatření týkat skutečně měla, rozšiřovali v rámci šeptané propagandy zvěsti, podle nichž se plánovaná protilegionářská opatření budou dotýkat právě těch sociálně nejmenších existencí. "Legionářská otázka" se v podání šeptané propagandy přeměnila v otázku celonárodní.
Námitky se dle hlášení Sicherheitsdienstu vyskytovaly i na německé straně - v diskusích, které na toto téma probíhaly, se někteří Němci domnívali, zda by nebylo rozumnější propustit se státní služby spíše mladší generace legionářů, které byly vychovávány v radikálnějším duchu. Starší úředníci, kteří mají ještě zkušenosti z praxe v období rakousko-uherské monarchie, navíc disponovali lepšími znalostmi němčiny, kterých bylo potřeba.
Toto propouštění bývalých legionářů se dělo na základě Himmlerova zvláštního příkazu, zveřejněného ve Věstníku nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě č. 1/1941, po předchozím podrobném zmapování počtu legionářů a jejich postavení ve státní správě. Z jejich působení totiž měly německé orgány oprávněnou obavu. Legionáři byli buď propuštěni do trvalé výslužby nebo převedeni do služeb Protektorátu. Přesto se však až do posledních dnů Protektorátu nacházelo v jeho státní a veřejné službě na 8000 bývalých legionářů.