V rámci lidového hlasování v dubnu 1938 se vyslovilo 99,73% rakouských Čechů pro "anšlus". Motiv byl však spíše pragmatický - neupoutávat na sebe zbytečně pozornost.
Lukáš Beer
 |
Lidovému hlasování o "anšlusu" Rakouska
se nevyhnuli ani příslušníci české menšiny
ve Vídni. |
S blížícím se datem 10. dubna 1938 byla všechna rakouská města zaplavována milióny vlaječek, plakátů, nápisů, hákových křížů, hesel a portrétů Adolfa Hitlera, oznamujících termín dodatečného lidového hlasování o sjednocení Rakouska s Německou říší. Necelý měsíc po faktickém provedení “anšlusu” nemělo být žádných pochyb o dobrovolnosti rozhodnutí obyvatelstva země o přičlenění k Říši, bylo tedy tomu odpovídajíc hlavním úkolem propagandy proniknout hluboce do všech sfér života každého občana, aby byl vásledek hlasování co nejvíce jednoznačný. Jenom ve Vídni bylo rozmístěno na 200.000 Hitlerových portrétů. Tisk a rozhlas nehovovořily o ničem jiném než o “
Ja” pro přičlenění k Německu, mnoho veřejně známých činitelů a osobností se veřejně vyslovovalo pro odevzdání pozitivního hlasu a v předvečer lidového hlasování promluvil ve Vídni v “Nordwestbahnhalle” sám Adolf Hitler. Hlasování, z něhož bylo ovšem vyloučeno 8% rakouského obyvatelstva, jinak oprávněného volit. Jednalo se totiž asi o 200.000 Židů, 177.000 židovských “míšenců” a o všechny občany Rakouska, kteří byli v období po 12. březnu 1938 vězněni z politických důvodů. Naopak účast na hlasování se týkala veškerého “árijského obyvatelstva”, tedy přirozeně včetně příslušníků české národnostní skupiny, koncentrované především ve Vídni. I na vídeňské Čechy bylo podobně naléháno, aby odevzdali “
své ano Adolfu Hitlerovi”.
Již od roku 1934 začalo mnoho vídeňských Čechů ilegálně pracovat zejména pro své sociálně demokratické cítění resp. činnost, která byla za doby rakouského stavovského státu v letech 1934-1938 stíhána. A tak i 12. březen 1938, den “anšlusu”, nenechal přední představitele velmi dobře organizované české menšiny žijící ve Vídni rozhdoně chladnými. Tentokráte šlo ovšem o mnohem víc. Obávali se především toho, že případné hlasy odmítající připojení k Německé říši, budou automaticky dávány za vinu příslušníkům české menšiny. Z tohoto opodstatnělého důvodu si “československá menšinová rada” zažádala o povolení separátního hlasování o “anšlusu” speciálně pro vídeňské Čechy. Nově dosazený vídeňský starosta, národní socialista Hermann Neubacher, si tedy na 22. březen1938 pozval zástupce české menšiny k sobě na jednání. Neubacherovi se dokonce nakonec podařilo přimět Čechy k oficiálnímu prohlášení loajality a promluvil potom k představitelům české menšiny, kteří se dostavili, v tom smyslu, že jim v prvé řadě vysvětlil principy zacházení s národnostními menšinami v nacionálně socialistickém státě. Tyto principy se prý zásadně liší od principů liberalismu. Liberalismus prý odvozuje národnostní politiku od myšlenky státu, na jejímž základě pak vyrůstala politika směřující k odnacionalizování národnostní měnšiny. Kdežto národní socialista prý věří v nezcizitelnost “národní osobnosti” (
Volkspersönlichkeit) vlastního a tím tedy i cizího národovství. Pokud by národní socialista jednal jinak, byl by v rozporu se sebou samým, prohlásil Neubacher. Národněsocialistické hnutí je přesvědčeno o tom, že pouze radikální ujasnění národních práv a důsledné dodržování těchto zásad může vést k tomu, že se celý středoevropský prostor zbaví jedovaté politické atmosféry. Neubacher posléze žádal zástupce Čechů, aby se v případech, kdy by podřízení funkcionáři NSDAP jednali proti těmto zásadám, se stížnostmi obraceli osobně na starostu města a tento že pak učiní patřičnou nápravu. Dr. Neubacher požádal, aby Češi referovali o případných pokusech, kdyby byl na české rodiče vytvářen nátlak, aby přihlásili své děti do německých škol, a přislíbil:
„Rakouští Čechoslováci mohou mít proto plnou důvěru ke starostovi města Vídně a nemusí mít z ničeho obavy.” Starosta dále řekl, že nepochybuje o reálně politickém smyslu rakouských Čechů za historických okolností, které nyní svým činem nastolil Vůdce německého národa, a že se díky tomuto smyslu pro realitu proto budou odpovídajícím způsobem řídit i ve svém vystupování jako občané státu. Neubacher pak ještě jednou zdůraznil, že národní socialismus zná v otázkách péče o národovství národnostních menšin pouze jeden postoj, a tím prý je ona spravedlnost, kterou si nekompromisně nárokuje sám nacionální socialista pro vlastní národovství a uplatňuje ji i vůči cizí národnostní menšině.
Historikové dnes dokládají, že tato Neubacherova slova byla míněna naprosto upřímně a pramenila z jeho nejhlubšího idealistického národněsocialistického přesvědčení, v němž neviděl žádný rozpor. Důkazem těchto jeho upřímných snah je také dopis, který Neubacher adresoval o rok později řískému komisaři a župnímu vedoucímu Josefu Bürckelovi. V tomto dopise se doslovně praví
: “Se vší jasnostní jsme před lidovým hlasováním vyjádřili, že na základě našeho pojetí národovství menšin jim přiznáváme všechna práva, která považujeme pro naši vlastní menšinu... Vždy jsem v oblasti mého působení měl vliv na to, že českým rodičům žádnými donucovacími prostředky nesmělo být bráněno v tom, aby posílali své děti do menšinových škol.... Velkočeské iluze jsou vyřízené, česká menšina ve Vídni přestala představovat nacionální hrozbu vlastního [tj. německého - pozn LB]
životního prostoru. Vývoj ve školství se vší jasností ukazuje, že se národně umědomělá česká menšina velmi početně zmenšuje. Hovořil bych snad i o rezignaci české menšiny. Tato vývojová tendence nám významně usnadňuje politiku největšího vycházení vstříc... Jistě je též Vaším názorem, abychom na tomto úseku bezvýhradně plnili sliby, které jsme učinili s poukázáním na vlastní světový názor.”
Ještě den před setkáním vídeňského starosty se zástupci české menšiny 22.března 1938 obdržel župní vedoucí Josef Bürckel telegram z Berlína, který obsahoval onen později realizovaný návrh na provedení separátního lidového hlasování příslušníky české menšiny. Odstartovala se usilovná propagandistická kampaň české menšiny, směřovaná k tomu, aby Češi odevzdávali pozitivní hlasy k otázce sjednocení s Německem a hlas “pro Adolfa Hitlera”. Významná byla podpora zejména ze strany českého školského svazu Komenský, který spravoval několik českých škol ve Vídni. S intenzivní pomocí učitelstva a všech korporací a svazů české menšiny se podařilo vytvořit “československý ústřední výbor” a zřídit celkem 27 okrskových propagandistických centrál. Volebním úřadům bylo doporučeno na 35 vedoucích volebních okrsků, 105 přísedících a 105 náhradníků. Během tohoto krátkého období bylo rozdělováno přes 70.000 letáků a rozšiřováno více než 15.000 pozvánek na shromáždění. Volební výbor nechal vytisknout 1500 informačních oběžníků a 400 plakátů pro příslušníky české menšiny. Dokoce i tehdejší tři nejvýznamnější české noviny, které v té době vycházely ve Vídni, se daly naprosto do služeb volební propagandy, pročež musely zvýšit svůj náklad na 22.000 exemplářů. Na 30 shromážděních mluvilo mnoho řečníků asi k 15.000 posluchačům o významu hlasování pro Čechy. Obsah šířených českých plakátů byl částečně formulován rafinovaně, protože měli být pozitivně motivováni i ti Češi, kteří v žádném případě nebyli o svém “Ano” Adolfu Hitlerovi přesvědčeni. A tak se vyskytly dvojsmyslné plakáty, které hlásaly např.
“Myslete na to, že dnes neplatí slova ale činy!”
Jak uváděl historik Karl M.Brousek, zabývající se historií příslušníků české národnosti na ůzemí Rakouska, byly výsledky separátního českého hlasování natolik jednoznačně pozitivní, že z toho byli překvapeni i někteří čeští funkcionáři ve Vídni. Své hlasy totiž odevzdalo 23.263 voličů s “československou národnostní příslušností”, z nichž k otázce “anšlusu” pod vedením Adolfa Hitlera odpovědělo 23.200 “Ano” a pouze 31 Čechů hlasovalo “Ne”, 32 hlasů bylo neplatných. Spokojenost byla určitě i na německé straně, jak ostatně dokazuje německý stranický dopis adresovaný Josefu Bürckelovi ze dne 15. dubna 1938:
“... daný slib byl tedy čestně splněn a tím byla jasně jednoznačně dokázána nezlomitelná loajalita české menšiny ve Vídni s velkým německým národem a jeho Vůdcem..” Je ale na nutno uvést, že tato loajalita příslušníků české národnostní menšiny spočívala výrazně v pragmatickém poznání, že to bude zřejmě ta nejlepší cesta, jak vzít vítr z plachet eventuálním protičeským náladám a zajistit tak pokud možno poklidnou a do jisté míry svéprávnou existenci menšiny v nejisté budoucnosti. Toto očekávání však později bylo z určité části zklamáno.
 |
Český nápis na budově menšinového spolku na vídeňské Brünner Strasse
byl po anšlusu přemazán neukázněnými nacionálními socialisty. |
Nelze ovšem nezmínit zajímavý úkaz, který se projevil při prvním sčítání obyvatelstva po sjednocení s Německou říší, jež se konalo v předvečer druhé světové války v roce 1939. V té době, tj. několik měsíců po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, určitě nemohlo být výhodou hlásit se otevřeně k české národnosti. Dotazníky při tomto sčítání se ptaly na mateřský jazyk dotazovaných. A tentokráte udalo českou nebo slovenskou národnost překvapivých 56.248 osob. Překvapivých proto, že ve srovnání s rokem 1934, kdy se konalo poslední sčítání lidu, to znamenalo nástup o plných 42%. (Výsledky sčítání lidu z roku 1934 však také nelze označit za reálné, protože velká část Čechů byla sociálně demokraticky organizována. Aby někteří Češi maskovali svou ilegální sociálně demokratickou činnost, raději neuváděli českou národnost.) Tento výsledek z roku 1939 byl překvapivý i pro nacionálněsocialistické funkcionáře, kteří nejprve zvažovali, zda vůbec mohou tento výsledek v takovéto formě zveřejnit. Jisté je, že tento vzestup se dal vysvětlit změnou otázky ve formulářích. Zatímto v roce 1934 byla dotazována “obcovací řeč”, dotazovalo se v roce 1939 na řeč mateřskou. Ale v roce 1939 byl zkoumán počet příslušníků menšiny nejen podle mateřského jazyka, nýbrž také podle “národnostní příslušnosti”. Tady už byl výsledek naprosto odlišný – pouze 13.496 lidí se přihlásilo k české národnosti, tj.naprostá většina lidí s českým mateřským jazykem se přihlásila k národnosti německé.
Výsledek lidového hlasování o anšlusu Rakouska z 10. dubna 1938 přinesl mimochodem podíl 99,73% hlasů s “Ano”. Výsledek separátního hlasování příslušníků české národnostní menšiny byl na chlup shodný s tím celoněmeckým – taktéž 99,73%.
Prameny:
Brousek, Karl M.: Wien und seine Tschechen. Integration und Assimilation einer Minderheit im 20. Jahrhundert, R. Oldenbourg Verlag München 1980
Hummelberger, Walter: Die Wiener Tschechen und der “Anschluß”, In: Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte, Verein für Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978
Odkazy:
http://de.wikipedia.org/wiki/Tschechen_in_Wien
http://de.wikipedia.org/wiki/Anschluss_%C3%96sterreichs
Fotografie:
Archiv autora, snímek č. 4 repro z knihy “Wien und seine Tschechen”, viz seznam literatury.
