„…systém, který staví pospolitost nad jednotlivce, je koncem vší svobody, koncem všeho tvůrčího, a tím také koncem kultury.“ Tak nějak znějí argumenty, které jsou [...] uplatňovány z kruhů liberalistického světa. […] Problém „pospolitosti a osobnosti“ je […] gordický uzel všeho lidského soužití. […] „Individuum a společnost“ – „pospolitost a osobnost“, to jsou dvě navzájem se vylučující dvojice pojmů, které leží v zcela různých rovinách. […] Svoboda a osobnost […] jsou i dnes ještě korunními svědky, které liberalismus uvádí opět a opět jako důkaz správnosti svého myšlení. […] Osobnost – říkají – tkví v individualitě. […] Zní to tak pravdivě a přece je to tak nesprávné.
Není pravda, že „osobnost má svůj okruh života a působnosti v individualitě“. Osobnost není individualistický pojem, nýbrž je celým svým bytím pojem pospolitostní a pro pospolitost dokonce typický, neboť osobnost může růst jen na půdě pospolitosti. Pojmově může být myšlena jen jako atribut pospolitosti.
Osobností se stáváme jen výkonem uvnitř pospolitosti a pro pospolitost. Osobností nazýváme jen toho, kdo se o pospolitost zvlášť zasloužil. Výkon, který někdo vykonal jen pro sebe, ať je jakkoli veliký, nedělá ještě z člověka osobnost. Např. bankéř, který za svého života shrabuje miliony a miliony, ne pro pospolitost, nýbrž soukromě pro sebe, nestane se tím nikdy osobností. […]
Pojem osobnosti předpokládá uznání pospolitosti, dříve či později. Bez něho nejsme osobností. Bez něho můžeme být podivíny, samotáři, virtuosy, můžeme mít spleen nebo být originální. To všechno jsou pojmy individualismu! […] Osobnost jako osamocené Já, které se neprojeví prostřednictvím pospolitosti a jejím uznáním, není osobnost!
To, co individualistické myšlení nazývá osobností, není vůbec osobnost v jejím vnitřně tvůrčím smyslu. Není to nic jiného než individuální zvláštnost ve svém nejrůznějším utváření… Osobnosti ani v době individualistického myšlení nebyly individualisty, nýbrž služebníky celku – jinak by se nebyly staly osobnostmi. Osobnost není individualita jako část atomizovaného celku, osobnost není nic jednotlivého, nýbrž něco jedinečného! […]
Podívejme se nyní na druhý sloup individualistického myšlení, liberalismus – problém svobody. […] „Lid je přirozenosti blíže než jednotlivec“ – tak učil již Aristoteles, a individuum – tak učíme my dnes – nemá ani právo, ani povinnost, aby existovalo, poněvadž všechna práva a všechny svobody vyplývají teprve z pospolitosti.
Pojem svobody, který není odvozen z pospolitosti, je a priori nesprávný. […]
Proto také tzv. individuální svoboda, jak povrchně a samozřejmě tvrdí její apoštolové, není něco, co by bylo člověku dáno snad od přírody. Od přírody je mu dáno vědomí pospolitosti, vědomí povinnosti k celku, v němž se narodil. Individualistický pojem svobody chce však jednotlivcovo osvobození od této povinnosti k pospolitosti. Cit pro řeč nazývá proto takového člověka, který se zbavuje svých povinností k pospolitosti, individuem nebo subjektem.[...]
Immanuel Kant, jak známo, podal kdysi nejsvrchovanější výklad problému svobody tím, že nás učil chápat svobodu a vázanost ve vzájemném souladu. […] Kant spatřoval svobodu v přizpůsobení podstatě. Podle něho svobodně jedná ten, kdo jedná přiměřeně své podstatě. […] Kdo následuje tohoto hlasu, pociťuje svoje jednání jako svobodné, kdo ho nedbá, pociťuje svobodu jako nátlak, od něhož by se rád osvobodil.
Nyní je nám jasno, že svoboda může být jen svobodou tvůrčí a že je výsadou jen člověka tvůrčího pro pospolitost. […]
To, co individualismus nazývá svobodou a po čem tak mnohý liberál volá, ne-li nahlas, tak alespoň potichu, není svoboda, nýbrž neodpovědnost. […] Individualismus zná jen svobodu „od čeho“. Ve skutečnosti je to bezuzdnost a libovůle, které vedou k anarchii. Jen svoboda „k čemu“ je svoboda tvůrčí, svoboda osobnosti, svoboda člověka tvůrčího pro pospolitost. Jen taková svoboda je svobodou skutečnou a zaslouží si toho jména.
A nemůže být svobody individua, poněvadž není individua, které existuje samo pro sebe! […]
S problémem osobnosti a svobody úzce souvisí otázka další, totiž výběr skutečných osobností.
Již Plato píše ve svých „Zákonech“, že nejgeniálnější a nejpokrokovější ústavou je ta, v níž se podaří přivést masy k tomu, aby se dobrovolně podřídily, a moudré z jejich středu k tomu, aby vedli. […] Lidé nejsou od přírody stejní, nýbrž nestejní. Vytvořit soulad ne mezi rovnými, nýbrž mezi nerovnými, to je vlastní problém! [...]
„Největším štěstím dětí této země je jen osobnost“, praví Goethe. […] Tak jako na jedné straně stavíme v čelo pospolitost a blaho celku, tak na druhé straně nesmíme trpět, aby zásady osobnosti, která je nositelkou pospolitosti, byla popírána neschopnými, kteří trpí komplexem závisti. To by byl návrat k individualistickému myšlení.
K osobnosti nepatří jen umění, nýbrž také charakter! Charakter je jejím bezpodmínečným předpokladem….
Individualistické myšlení skončilo v pesimismu a v proroctví o zániku západního světa (Spengler: „Untergang des Abendlades“). Myšlení, které si uvědomuje pospolitost […] je […] více než renaissance! Není to návrat do starého, nýbrž most k novému světu!
Zdroj: Dr. Otto Dietrich, Revoluce myšlení, Nakladatelství Orbis, Praha 1942, VII. vydání (I. 1940) Překlad Růžena Kadlecová. Redakčně kráceno. (-kv-)