 |
| Je ironií osudu, že ač Cikány nacionální socialismus perze- kuoval, nepovažoval je nikdy za nepřátele státu. |
Pouze doplňkově k nedávno publikovanému textu ohledně šíření naprostých bludů, týkajících se rasové nauky a z nich plynoucích závěrů: je tomu více než dva roky zpátky, co jmenované periodikum uveřejnilo článek jinak mnou velmi ctěného a se mnou spřáteleného kolegy Přemysla Janýra, ve kterém se autor věnoval údajné nenávistnosti české společnosti vůči Cikánům. Chování české společnosti označuje autor v tomto ohledu za rasistické, ovšem zároveň naznačuje, že opodstatnění jakési nadřazenosti Čechů vůči Cikánům má určité mezery. Doslova tvrdí: „Podle rasové nauky patří Romové k nadřazené árijské rase, zatímco Češi a Slované jsou rasou méněcennou. Dovolávání se rasových kritérií slovanskými árijci je tedy projev ignorantství, které se snadno může obrátit proti autorům.“
To je bohužel velký omyl, plynoucí pravděpodobně ze skutečnosti, že běžná česká veřejnost má zažité mylné představy o pojmech „árijský“, „nordický“ apod. a zpravidla oba tyto pojmy zaměňuje a staví do nesprávných souvislostí.
Určité hierarchické hodnocení jednotlivých slovanských národů z pohledu rasové nauky vyplývá jen velmi omezeně ze zkoumání „árijskosti“, tj. stupně promísení „židovské krve“ z příslušníky daného slovanského národa (tj. míra zastoupení židovských míšenců v daném slovanském národě). Hraje zde roli úplně jiný fakt, například míra zastoupení např. ostické a mongoloidní rasy v jednotlivých slovanských národech, resp. průměrná míra zastoupení např. rasy nordické. Toto, většinou nevědomé, vnímání určité rasové hierarchie mezi příslušníky jednotlivých slovanských národů přežívá dodnes. Češi se ve své většině podvědomě cítí „nadřazeni“ nad Poláky a Ukrajinci apod. Mimořádný zájem nacionálně socialistických rasových teoretiků o zkoumání rasového obrazu českého národa v minulosti měl opodstatnění v tom, že Češi jako národ měli mezi slovanskými národy specifické postavení díky geografické poloze jaksi uvnitř německého jazykového prostoru, a otázka případné germanizace zde hrála mimořádnou roli právě kvůli této osudové strategické poloze domoviny českého národa. Většina českého národa byla považována za zgermanizovatelnou, tudíž za rasově "rovnocennou" německému okolí. Je však nutno podotknout, že skutečně rozhodující je zde ovšem faktor "srovnatelnosti rasového obrazu s německým" než jakási "rovnocennost". Směrodatná zde nebyla pouze role domnělé „rasové rovnocennosti“, nýbrž především rasové afinity a kompatibility českého národa z „německým národním tělesem“. V praxi to znamenalo, že němečtí nacionální socialisté nikdy nepovažovali za nutné a ani za vhodné a potřebné například germanizovat Italy a Španěly (tedy národy neslovanské a tudíž teoreticky „více hodnotnější“ než Slované, jak se běžně traduje) nejen z geografických a politických důvodů, nýbrž také i proto, že průměrný rasový obraz příslušníků těchto národů byl od průměrného rasového obrazu Němce natolik odlišný, že by germanizace v takovýchto případech ani nepřipadala v úvahu! A známá je také skepse německých rasových teoretiků ohledně kompatibility při „mísení Němců a Maďarů“, ačkoliv Maďaři nejsou slovanským národem.
Ovšem skutečně nepřehlednou se pro našince stává problematika rasového ohodnocení cikánského etnika v období nacionálního socialismu. Jeden z aspektů, který odlišuje rasové nahlížení nacionálního socialismu na menšinu Romů a Sintů od nahlížení na Židy je odhalen v následujícím paradoxu. Německý nacionální socialismus pohlížel na cikánské míšence (Mischlinge) jako na skutečné nepřátele, zatímco s čistými Cikány se zacházelo méně násilně, pro Židy to ale bylo čistě naopak. „Čistí“ Židé byli chápáni jako největší zlo, zatímco na židovské míšence se nahlíželo rozporuplněji. Od roku 1937 byli pod vedením Roberta Rittera a jeho „Rasově hygienického a kriminálně biologického výzkumného pracoviště“ zkoumáni v Německu žijící příslušníci etnických skupin Sinti a Roma podle jejich rodokmenů a byly zaznamenány i jejich tělesné vlastnosti. Byl vyvinut složitý systém různých kategorií, které na jedné straně rozlišovaly podle „podílů krve“ mezi „Cikány cizí rasy“ a „cikánskými míšenci“ na straně jedné a mezi „Necikány“ z německého většinového obyvatelstva a jim na stejnou úroveň postavenými míšenci „německé krve“ na straně druhé. Příslušníci Sinti a Roma byli ve své většině ohodnoceni z převážné části jako „cikánští míšenci“, ovšem jenom z malé části byli považováni za „kmenově pravé Cikány“. A právě posledně jmenovaná skupina se chápala jako z rasového hlediska „nejhodnotnější“ mezi cikánským etnikem.
Jak vidno, je to s těmi Cikány a Slovany mnohem složitější, než nám sugerují zažité mýty.