 |
| Potravinové lístky, které se vydávaly pro německé občany v Berlíně koncem roku 1939. |
Tvůrci pořadu si za odborné poradce zvolili některé takové zaryté šovinisty jako např. archiváře Vojtěcha Šustka, který již v minulosti vícekrát dokázal, že v popředí jeho zájmu ani tak nestojí odvedení seriózní práce, jako spíše otevřená potřeba ventilovat určité nacionální komplexy cestou vytváření nových mýtů ohledně tzv. heydrichiády. Otázka národnostního řešení českomoravského prostoru byla v rámci vysílání sugestivně oslovena hrubě zkreslujícím způsobem – několikrát byl divákovi již od prvního okamžiku vnucován dojem, že Čech měl být ze střední Evropy fyzicky vypuzen a zlikvidován.
Při líčení negativních stránek každodenního protektorátního života a kupříkladu perzekuce v případě nedodržování předpisů ohledně zatemnění autoři (záměrně?) jaksi opomněli připomenout, že zatemňovací opatření se vztahovala na celé území Říše, a místo toho záležitost komentářem jistého pamětníka vylíčili spíše jako opatření, které směřovalo k tomu, aby čeští vlastenci nemohli britským letadlům signalizovat, kam mají svrhnout bomby. Jako kdyby nebyly známy tisíce případů, kdy nedbalost při nedodržování zatemňovacích opatření na území Německa ze strany německých občanů vedlo taktéž k přísným napomenutím a trestům. Od věci by také nebylo připomenout skutečnost, že válečný přídělový systém potravin a ošacení se týkal všech občanů Říše a že zásobovací situace v Protektorátu ve srovnání s ostatním územím Říše byla od určitého okamžiku dokonce příznivější. V září 1939 obdržel dospělý Němec neomezený příděl chleba, 0,55 kg masa, 310g tučných výrobků na týden. V březnu 1944 činily příděly pro Němce kolem 2,5kg chleba, 360g masa a 220g tuku. Ačkoliv byly příděly nad úrovní životního minima, pracovat tak příšerně dlouhou pracovní dobu při tak omezené stravě muselo být pro jednotlivce, tedy i německého občana, otřesné. Mnoho továren začalo doplňovat energii dělníků vitaminovými pilulkami a tělesným cvičením na pracovišti.
Autoři pořadu se divákovi také nepřímo pokoušeli vsugerovat, že postupné navyšování pracovní doby českých dělníků bylo snad jakýmsi ryze protičeským opatřením okupačního režimu. Přitom se ale dlouhá pracovní doba stávala normou rok od roku pro všechny německé pracovníky. V roce 1933 činil typický pracovní týden německých zaměstnanců v textilním průmyslu kolem 36 hodin. V důležitějších odvětvích jako ve stavebním, těžebním, strojírenském průmyslu bylo obvyklých 60 hodin. Avšak v roce 1939 všichni dělníci pracovali v průměru 49 hodin týdně. Pro mnoho dělníků s nízkou mzdou zvýšilo podstatné množství přesčasových hodin toto číslo tak dramaticky, že se blížilo 70 hodinám. Navíc výrobní kvóty vnucené podnikům znamenaly, že tlak, pod kterým němečtí zaměstnanci pracovali, držel krok s délkou pracovní doby. Netřeba dodávat, že autoři dokumentárního pořadu při své nepřehlédnutelné snaze líčit válkou podmíněná hospodářská omezení jako explicitní protičeská opatření zcela zamlčeli určité pozitivní změny v oblasti sociálního a hospodářského života Protektorátu.
A to vše už dnes dává jasně najevo, v jaké režii a na jaké úrovni se bude zřejmě odvíjet i následující pokračování dokumentárního cyklu. S jistým napětím můžeme očekávat, jak se autoři kupříkladu vypořádají s událostmi, jako byly masové manifestace, organizované v českých a moravských městech v červnu a červenci roku 1942, které měly atentát na Heydricha odsoudit. (Na tomto místě poznámka: NÁŠ SMĚR se k sérii těchto manifestací z počátku léta roku 1942 bude v období, kdy se bude připomínat uplynutí 70 let od těchto událostí, podrobně vracet. Rozsáhlé obrazové dokumenty budou doplněny i zprávami, které o úspěšnosti či neúspěšnosti ohlasu těchto manifestací mezi českým obyvatelstvem podávaly německé úřady.)