 |
| Obraz Thomase Baumgartnera ("Austragler") byl vystaven v roce 1942 na "Velké německé výstavě umění" v mnichovském Domě německého umění. |
Vzhledem ke skutečnosti, že NÁŠ SMĚR neposkytuje možnost zveřejňování aktuálních diskusních příspěvků čtenářů, rozhodla se redakce převzít několik diskusních komentářů zveřejněných na jmenovaných stránkách. V závěru naleznete i krátkou odpověď autora původního článku na vyjádřenou kritiku. (Upozornění: nadpis nad článkem, který byl na ZV přetištěn, zvolila sama redakce tohoto internetového periodika a autor Lukáš Beer se od něj výslovně distancuje.)
Čtenářka: Sandra Pikorová:
Píšete: V rozhovoru pro jmenovaný list (3.12.2011) Marek Ther jasně definoval svůj cíl, přičemž na cestě k jeho dosažení zvolil nepochybně i stvoření svého aktuálně oceněného snímku: „Já si nemyslím, že by moje věci byly něco zvlášť šokujícího. Zajímají mě prostě tabu. Za komunismu byla tabu homosexualita, dnes už ne. Pedofilie je tabu dál. Chci hlavně poukázat na problémy ve společnosti.“ Jinými slovy, prohomosexuální propaganda se za posledních už postarala o své, je tedy na řadě přejít k dalším sexuálním libůstkám, které je třeba společensky odtabuizovat a vylíčit jako jednu ze zdánlivě často se vyskytujících alternativních možností trávení volného času, které je možno třeba i vyzkoušet.
To jste v té interpretaci Therova výroku trošku poposkočil, nemyslíte? Bez souzení Therova díla, které se rozhodně pohybuje na hraně přijatelného, nelze přece na základě této citace říci, že Ther otevřeně nabádá k vyzkoušení pedofilie za účelem trávení volného času, tak jak to zde píšete. To, že mě něco pobuřuje, ještě neznamená, že musím vkládat druhému slova do úst a tím se ho snažit pošpinit.
Čtenářka: S. Málová:
Pane Lukáši Beere, je vidět, že jste si sice nastudoval detailně informace o Marku Therovi a jeho vítězství v Ceně Chalupeckého, ale také je vidět, že se nezajímáte o současné umění a nevíte, v čem se liší od umění minulého. To víte, takový Claude Monet byl ve své době nejdříve také šílená dekadence, hnus, výsměch apod. Kdybyste se v umění orientoval, chápal byste, že Therova videa uměním jsou. A jeho sexualita je jeho ryze osobní věc, tak jako Vaše sexualita je Vaší záležitostí. Zkoumá někdo, zda se někdy díváte na pornostránky a jestli Vás na nich zajímají teenagerky? Nepřísluší Vám soudit sexualitu ostatních lidí, pokud nic zlého nikomu neprovedli. Mimo jiné, v tom videu nejde o sex, ale o to, co zlého může nemístná sexuální touha způsobit. Je to podobné, jako když se do médií dostanou informace o tom, že nějaký Rakušan x let věznil mladou slečnu. Jde o to, poukázat na to, co se stalo a varovat před možným opakováním. A to přece Marek Ther v umělecké formě dělá. Takže se prosím zamyslete příště nad tím, čemu rozumíte a o čem můžete fundovaně mluvit,
Redakce Zvídavý Vincenc:
Milá paní Málová, nejsem autorem článku, pouze jsem ho převzal. Reaguji tedy pouze za sebe. To, co píšete, je přesným odrazem celkové dekadence naší doby. Zbytečně tu děláte z jednoduchých a přirozených věcí něco, v čem je třeba se fundovaně orientovat a „vyznat“.
Asi se shodneme na tom, že umění je přirozeným odrazem lidského ducha, nitra. Autor v něm vždy obrazem, zvukem, atd. ztělesňuje kus sebe a posílá tuto informaci k příjemcům. Skuteční velikán umění byli vždy přijímaní bez vysvětlivek, návodů jak je chápat a jak je určitě nechápat. Tito velikáni přežili staletí a budou žít dál. Malby v Sixtinské kapli tak obdivují jak děti, prostí lidé všech společenských tříd, tak i fundovaní kunsthistorici. Krása tohoto umění k nim promlouvá přirozeně a bez vysvětlivek.
Děláte, že nevíte, o co autorovi textu jde. Řekl bych, že panu Beerovi, stejně jako mě, je úplně jedno, co, komu, kdy a kam pan Ther ve svém soukromí strká a jak často, ale pokud je na jeho úchylce a nepřirozenosti postavená jeho tvorba, která navíc vyžaduje armádu misionářů, kteří musí jeho „umění“ nejdříve důkladně vysvětlit, aby ho někdo „správně“ pochopil, pak je očividné, že s tímto světem něco není v pořádku. P.I. Čajkovskij byl postižen stejně jako pan Ther, neměl však zapotřebí předepisovat hlavnímu hrdinovi své opery Evžen Oněgin, aby se s Lenským, místo kavalírského souboje s bambitkou, na jevišti „pářil“. Tyto nápady mají až někteří novodobí umělci-režiséři.
Co zlého může zvrácená, nepřirozená a trestuhodná sexuální touha způsobit ví a cítí každý zdravý člověk, neb má od přírody zdravé instinkty a rodiče… Ví, že není dobré zabíjet a ví, že chce-li se rozmnožit, potřebuje k tomu osobu opačného pohlaví. Kdyby to tak příroda nechtěla, nerozmnožovali by se lidé sexem mezi mužem a ženou, ale třeba příčným dělením. Normalizovat nepřirozenost je nejen hloupé, ale i, surovou logikou viděno, sebevražedné.
A že Vy, jako zdravá žena, jste ochotna se za protipřírodní výdobytky doby stavět, je minimálně smutné. Nevím, zda máte děti, ale z toho co píšete mám pocit, že je raději vezmete na „Putující hvězdičku“, než do Sixtinské kaple. A to mě děsí!
Lukáš Beer:
Dobrý den, v kostce odpovím na několik předcházejících komentářů. Myslím, že poslední komentář redakce Zvídavého Vincence vyčerpávajícím způsobem vyjádřil i mé myšlenky. Nejprve k názoru paní Sandry Pikorové: srovnání úrovně „odtabuizování“ homosexuality a pedofilie použil sám Ther v uvedeném citátu. (Jiné vysvětlení by také mohlo být, že tvůrce se tematicky již nedokáže přiživovat na samotném jevu homosexualita, aby na své dílo účinně upozornil, protože homosexualita je v kultuře a ve sdělovacích prostředích dnes prakticky všudypřítomná a tudíž "ohraná". Zdá se, že nebýt pedofilní scény v jeho snímku, sotva by si někdo povšiml dalších uměleckých kvalit díla natolik, aby bylo oceněno.) Podívejte, určitá nadsázka v tom mém srovnání zajisté je, ale nemůžete popřít, že homosexualismus (nehovořím zde o lidech homosexuálního zaměření, jejichž orientace, kterou v žádném případě neodsuzuji, homosexualisté jen využívají) zachází ve své mediální a kulturní propagandě daleko za hranice „odtabuizování“ a boje za „toleranci“ menšin. Toto „odtabuizování“ má v konečném důsledku jen jeden výsledek: společnost si na tyto jevy postupně zvyká a začíná je chápat jako běžnou záležitost. Nemáte ale pocit, že naše společnost se potýká s daleko palčivějšími, chcete-li tabuizovanými, problémy, jako je kupříkladu schizofrenie a Alzheimer, onemocnění hemeroidy apod.? Můžete ale hádat třikrát, proč tato tématika není pro řadu pseudoumělců atraktivní záležitostí.
.
Ke komentáři paní S. Málové: nepřipadá mi, že by pan Ther považoval svou sexuální orientaci za svou ryze osobní věc, jinak by ji nepovyšoval za hlavní motiv své tvorby – celá jeho tvorba stojí na tematizování homosexuální orientace - jinak by tuto ryze soukromou věc, která nikoho z nás ani v podstatě nezajímá, neroztruboval při každé příležitosti novinářům. Možná Vás to udiví, ale existují i tací homosexuálové, kteří se na své orientaci nesnaží přiživovat. A k otázce varování před nebezpečím pedofilie cestou „umění“ mi laskavě dovolte poznamenat, že nepotřebuji shlédnout vizuální znázornění průběhu znásilnění dítěte pedofilem, abych pochopil, „co zlého tato nemístná touha může způsobit“. K tomu nepotřebuji ani sebevíc umělecky do detailu ztvárněný pedofilní akt. Myslím, že jedinec, který touto sexuální touhou netrpí, necítí potřebu seznámit se s Therovou „naučnou“ pornografii k tomu, aby pochopil, že jde o zlo, a došlo mu to již dávno předtím! Podobně: natočím-li filmový snímek, ve kterém detailně znázorním sadistickou vraždu dítěte, kdy umělecky osvětlím a ozvučím postupné rdoušení a podřezávání oběti a posléze rozřezávání a oddělování jednotlivých tělesných partií od sebe, sotva tím dosáhnu toho, že se najdou potencionální sadističtí vrazi, kterým se takovýto zločin zhnusí. Ale naopak - takto postižený jedinec může tento zločin chápat jako o něco přijatelnější, tím spíš, že takovýto počin byl vykreslen uměleckými prostředky nebo dokonce oceněn "renomovanou mezinárodní porotou". Jaká tu může být řeč o odtabiuzování v kladném slova smyslu? Navíc: takováto tematika může skutečně oslovit pouze takto postižená individua, zdravý - a tudíž neohrožený jedinec - necítí potřebu do detailu sledovat celý průběh sadistické vraždy. A to ani v případě, že by se jeho potomek čistě teoreticky také někdy mohl stát obětí sadistického vraha. Mohu tedy takovýto film posléze promítat dejme tomu i školním třídám, ale na potencionálním nebezpečí sadistických vražd tím nic nezměním, spíše naopak. Suma sumárum: Markovi Therovi se ve skutečnosti podařilo šikovně upozornit na svůj výtvor a na svou osobu volbou pobuřujícího materiálu a zároveň pravděpodobně platonicky uspokojit některá svá tajná sexuální přání. Vynecháme-li posledně jmenovanou domněnku, která může být samozřejmě i mylným závěrem, pak je autor přinejmenším provozovatelem umělecké prostituce.