"Jsem první služebník svého státu."

"Ich bin der erste Diener meines Staates."
Franz Chocholatý Gröger

Flétnový koncert Friedricha II. v Sanssouci (malba Adolpha Menzela z let
1850-52). Foto: Wikipedia.

Před 300 lety, 24. ledna 1712, se narodil v Berlíně Friedrichu Wilhelmovi I., králi v Prusku, (König in Preußen), zvanému také Soldatenkönig, a Sophii Dorothea von Braunschweig-Lüneburg syn Friedrich, pozdější král v Prusku (od roku 1772 König von Preußen), braniborský kurfiřt a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů a jeden z největších vojevůdců 18. století. Byl zván Friedrich der Große nebo Starý Fritz. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména kdy na úkor Rakouska získal ve třech válkách slezských Slezsko a dovedl německy hovořící prostor k německému dualismu. Úspěch v sedmileté válce 1756 až 1763 pozvedl Prusko na úroveň velmoci a uznání Pruska jako páté hlavní síla v evropské Pentarchii vedle Francie, Británii, Rakouska a Ruska. Po prvním dělení Polska v roce 1772 spojil tehdejší pruská území v jeden celek. Je považován za reprezentanta osvíceného absolutismu. Sám sebe považoval za prvního služebníka svého státu. Byl filosofem na trůně, milovníkem umění a hudebním skladatelem.

Až do svých šesti let žil se svou starší sestrou Wilhelminou v péči pouze francouzsky hovořící paní Rocoulle. Pak však otec žádá pro Friedricha přísnou výchovu vojenské a náboženské povahy s každodenní přísnou rutinou, která jen stěží ponechává prostor pro jeho krásné duchovní sklony. Jeho učitel Jacques Egide Duhan de Jandun však učil Friedricha latinu, francouzštinu a seznamoval ho s literaturou a pomáhal mu při nákupu knih pro jeho tajnou knihovnu. V roce 1728 se začal tajně učit hrát na flétnu s Johannem Joachimem Quantzem, což vede k vyvrcholení konfliktu mezi tyranským otcem a Friedrichem. V roce 1730 se rodí plán na útěk spolu s poručíkem Hansem Hermannem von Katte, pokus o útěk z 4. na 5. 8. 1730 byl však odhalen. Trest doživotí von Katte je změněn a je sťat před očima Friedricha 6. 11. 1730 na nádvoří pevnosti Küstrin. Král chtěl trest smrti také pro svého syna, avšak byl změněn na věznění v pevnosti Küstrin, kde později pracuje jako úředník, aby se v listopadu vrátil do armády a v roce 1732 je plukovníkem pěšího pluku von der Goltz v Neuruppinu. Na příkaz svého otce se 12. 6. 1733 uzavírá na zámku Salzdahlum manželství s Elisabeth Christine Brunswicka-Severn, dcerou vévody Ferdinanda Albrechta II Brunswick a v roce 1736 se pár přestěhuje do hradu Rheinsberg, který dostává darem od otce. Zde na zámku Friedrich v uměnímilovné společnosti bezstarostné roky.

Od roku 1735 je v jeho službách skladatel Graun Carl Heinrich a pod jeho vlivem Friedrich skládá v roce 1738 svou první symfonii. Od 8. 8. 1736 koresponduje s Voltairem a píše Anti-Machiavell (Anti-Machiavel oder Versuch einer Kritik ueber Nic. Machiavels Regierungskunst eines Fuersten), onen katalog ctností ideálu osvíceného monarchy. Tato práce se vyvíjela z korespondence z let 1736-1740. Pruský korunní princ se věnoval studiu filosofických děl a dostal se také k Vladařovi florentinského politika, myslitele a spisovatele Niccola Machiavelli. Rozhodl se sepsat polemiku o tomto díle a Voltaire, který napsal Dějiny století Ludvíka XIV, označil Machiavelliho za velikána ducha, proti čemuž protestoval Friedrich dopisem. Věnoval se vyvrácení zhoubného díla, až dospěl k sepsání díla, kterým byl nadšen také Voltaire, který ho také v roce 1740 v Haagu vydal. V témže samém roce vyšel i v Londýně a o rok později znovu v Haagu, tentokrát s Voltairovými zásahy. To se však nelíbilo už pruskému králi Friedrichovi II., který dílo prohlásil za podvrh. Antimachiavell se vyjadřoval i k úkolům, které na něj čekaly po nástupu na trůn. Některé z jeho ideálů mu byly vzorem pro praktickou činnost. Například úvaha o správě nově dobytého území odpovídala Bedřichovým pozdějším nařízením, týkající se připojení Slezska, Kladska a Východního Fríska k Prusku. V mnohých bodech musel s Machiavellim souhlasit. Třeba v názoru, že teokratická vláda je pro stát zhoubná. Chápal, že pro stát je cennější občan, který nežije v nevědomosti, ale používá vlastní rozum a nepodléhá slepě nařízením náboženské skupiny. Jako panovník odmítal chápat církev jako oporu trůnu. I později, jako král útočil ve svých dílech proti papežství. Vycházel hlavně z náboženské tolerance, a to ve všech směrech (školství, soudnictví). Došel k závěru, že je lepší preventivně udeřit než být sám později napaden. V jedenácté kapitole dokonce prudce zaútočil proti útlaku církevních zeměpánů, úsilí obohatit se a proti neřestnému životu papežů.

Dalším "duchovním otcem" pruského následníka byl francouzský osvícenec Charles Louis de Secondat, baron de La Brèdeet de Montesquieu především kritik francouzského absolutismu a společnosti své doby. Jeho dílo Úvahy o příčinách velikosti a pádu Římanů mělo na Bedřicha velký vliv. Koncepci rozdělení moci, převzal Montesquieu z Lockovy teorie státu. Mnoho Montesquieuových názorů převzal a některé dokonce za své vydával. Prince značně ovlivnil François Fénelon svou knihou Příhody Telemachovy (1693-94). V sedmé kapitole se o tomto díle rozepsal a poznamenal, že kdo čte Telemacha, může se z něj stát anděl, zatímco ze čtenáře Vladaře leda ďábel. Od Fénelona převzal i část svých představ o ideálním knížeti a souhlasil s ním v tom, že stát i společnost vznikají dohodou mezi lidmi a v jejich zájmu. Základem státního zřízení má být společenská smlouva, která zaručuje všem občanům svobodu, rovnost a nedotknutelnost majetku. Další Friedrichovými významnými politickými spisy byly Das Politische Testament (1752) a Regierungsformen und Herrscherpflichten (1777), v němž vysvětlil své chápání osvíceného absolutismu. Z německých filozofů měl kontakt jen s Christianem Wolffem, nicméně ho ovlivnil Gottfried Wilhelm von Leibniz a také díla stoické literatury pozdní antiky. Jinak se jeho filosofické úvahy pohybovaly v atmosféře Voltaira a francouzských encyklopedistů.

Dne 31. 5.1740 umírá jeho otec Friedrich Wilhelm I. a na trůn nastupuje Friedrich II. a již 27. 6. 1740 v dopise Voltairemu hrdě poukazuje na to, že reorganizuje Königlich Preußische Societät der Wissenschaften („J’ai posé les fondements de notre nouvelle Académie“ ). V citovaném dopise Voltaire popsal personální vylepšení. Na seznamu se objevují myslitelé a vědci, jako je Pierre-Louis Moreau de Maupertuis, Leonhard Euler, Jean-Baptiste Le Rond d'Alembert a Willem Jacob 's Gravesande a ti se objevují také u jeho pověstného diskusního kulatého stolu. Mezi první opatření Friedricha II. v duchu osvícenství bylo zrušení mučení. Již nějakou dobu bylo mučení v německých a evropských kruzích veřejně odmítáno jako barbarské a učenci jako Christian Thomasius vyzývali k jeho zrušení. Friedrich II. také viděl v mučení krutý a nejistý způsob odhalení pravdy, a zastával náhled: „Raději by mělo být omilostněno dvacet viníků než aby byl obětován jeden nevinný.“ („Lieber sollten zwanzig Schuldige freigesprochen als ein Unschuldiger geopfert werden“. ) Dne 3.června 1740 byl vydáno nařízení úplně zrušit mučení, kromě případů, kdy byl ohrožen majestan a kdy se jednalo o zradu. V roce 1754 bylo zrušeno mučení bez výhrad. Pro Prusko byla typická ekonomicky velmi nesobecká tolerance a otevřenosti vůči přistěhovalcům a náboženských menšin, jako jsou hugenoti a katolíci. Platil zde známý výrok z 22. června 1740 “Jeder soll nach seiner Façon selig werden.“

Profesor Jean Henri Samuel Formey je pověřen vydávat v Berlíně francouzské noviny pro politiku a literaturu. Na příkaz Heinricha Graf von Podewils (Wirklicher Geheimer Staats-, Kriegs- und Kabinettsminister) měla být zrušena nepolitická cenzura novin. Politické prohlášení samozřejmě stále podléhá cenzuře. Prusko se tak stalo první absolutní monarchií Evropy, kde byla (sice omezená) svoboda tisku zaručena. Navíc to bylo v Prusku dovoleno všem občanům pro možné psát nebo dokonce kontaktovat osobně s králem. Snažil se velké excesy feudálního řádu odstranit.

To, co našel v roce 1740, kdy se po smrti svého otce stal králem Pruska, byly nesouvisející země: Východní Prusko, Bramiborsko a majetky na Rýně. Uvědomoval si, že musí nastat změna. Příležitost nastala v okamžiku, kdy 20. 10. 1740 zemřel ve Vídni německý císař Karel VI. a jeho dcera Marie Terezie měla nastoupit na trůn, na základě Pragmatické sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského z 19. 4. 1713, v níž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie. Záminkou k pochodu do Slezska byla smlouva z r. 1537. Dle ní měla slezské knížectví Liegnitz, Brieg a Wohlau být, po vymření dynastie slezských Piastů, postoupena dynastii v Braniborsku. Posledním slezským Piastem (a Piastovcem vůbec) byl Georg Wilhelm I. Herzog von Liegnitz-Brieg-Wohlau, který zemřel roku 1675. Friedrichovi se proti Rakušanům hodilo také trvající potlačování protestantů v jejich zemích. Dne 11. 12. 1740 posílá Marii Terezii ultimatum, že pokud mu postoupí Slezsko, uzná Pragmatickou sankci a podpoří Franze I. Stephana při císařské volbě. Nečeká však na odpověď, vstupuje 16. 12. do Slezska, které rychle obsazuje a 10. 4. 1741 dochází k bitvě u Mollwitz (nyní Malujowice), v níž polní maršál Kurt Christoph Graf von Schwerin poráží rakouské vojsko, a 9. 10. 1741 je uzavřeno příměří v Kleinschnellendorfu. Friedrich II. do titulu přidává Souverainer und Oberster Hertzog zu Nieder-Schlesien. Když se Friedrich II. dovídá o uzavření protipruské koalice, vstupuje do Čech a v bitvě u Chotusic 17. 5. 1942 poráží rakouská vojska a své vítězství si stvrdil mírovou smlouvou v Breslau (Vratislav, Wroclaw). Dolní Slezsko, větší část Horního Slezska a hrabství Kladsko se stávají součástí Pruska. Mír však netrvá dlouho, rodí se nová protipruská koalice, a tak 15. 8. 1744 vstupuje Fridrich do Čech, protiofenziva rakousko-saských vojsk končí jejich porážkou 4. 6. 1745 v bitvách u Hohenfriedbergu (Dobromierz nedaleko Świdnice), u Sooru 30. 9. 1745 a 15. 12. 1745 u Kesselsdorfu, tažení končí obsazením Drážďan. Drážďanská smlouva z 25. 12. 1745 ukončuje druhou slezskou válku mezi Pruskem, Rakouskem a Saskem a stvrzuje držbu Slezska Pruskem a také císařský titul Franze I. Stephana. Nyní již v titulu čteme: Souverainer und Oberster Herzog von Schlesien, ….. wie auch der Graffschaft Glatz.

Teprve potom se mohl plně věnovat své zemi. "Ich binder erste Diener meines Staates”, jak sám řekl. Pochopil svou úlohu a také tak jednal. "In meinem Staat kann jeder nach seiner Fasson selig werden!". Do Pruska odcházejí ti, kteří zde pro svou víru nacházejí svůj domov. Nejen pro víru, ale i pro vzdělání svých potomků. Proto do Pruska odcházelo mnoho evangelíků z českých zemí a založili osady v letech 1727-1747, tedy v období rozkvětu Pruska, se přes 350 českých rodin usadilo na území dnešního Berlína v oblastech nazývaných Rixdorf (dnes západoberlínská čtvrť Neukölln), Nová Ves, Schönberk, Velká lípa, Kepník, Friedrichshain a Bockshagen. Ve druhé polovině 18. století se další Češi stěhují do Pruska. Prusko bylo první zemí na světě, v němž byla zavedená povinná školní docházka pro dívky a chlapce, a to r. 1717 z praktických i náboženských důvodů a od roku 1750 zavedeno do nejmenších a nejvzdálenějších obcí ve Východním Prusku povinné vzdělávaní jako zásadní krok v moderním státě. (Francie zavedla až v roce 1880 a Anglie 1882 povinnou školní docházku). V r. 1763 bylo zavedeno povinné vzdělávání pro děti od pěti do třinácti let - Volksschule a nastolena tolerance náboženská. Prusko bylo - ve smyslu, že hlavní zásada "každému, co jeho vlastní" („Jedem das Seine“) - první moderní právní stát na kontinentu.

Rozhodnutím z 24 ledna 1744 jsou „Societät der Wissenschaften“ s „Nouvelle Société Littéraire“ sloučené v „Königlich Preußische Akademie der Wissenschaften“. Zákonem jsou stanovené peněžní odměny za vyřešení vědeckých otázek. Prvním presidentem akademie je 1. 2. 1746 jmenován francouzský filosof a matematik Pierre-Louis Moreau de Maupertuis. V témže roce Friedrich II. zahájil reformu soudnictví. Dne 1. 5. 1747 je slavnostně otevřen nový zámek Sanssouci,který podle plánů krále postavil dvorní stavitel Georg Wenzeslaus von Knobelsdorff (postavil také zámky Charlottenburg, Rheinsberg, Postupim, berlínskou Operu). Na Sanssouci pobýval v letech 1750 do 1753 Voltaire, než se rozešli ve sporu.

Ve snaze získat novou půdu pro zemědělství zahájil Friedrich II. odvodnění Oderbruchu, téměř 60 km dlouhého a 12-20 km širokého pásu mokřin rozkládajících se mezi městy Oderberg a Bad Freienwalde v severozápadě a Lebus na jihovýchodě. Práce byla provedena v letech 1746-1753 a bylo získáno 32.500 akrů úrodné orné půdy a v roce 1753 začaly vznikat nové vesnice. Mnoho míst, které vznikly v souvislosti s řešením, které mají před jménem Neu- . Noví osídlenci přicházeli ze zemí mimo Pruska a to z Hesse-Darmstadtu, Mecklenburgu , Falc-Zweibrückenu , Saska, Württembergu ale také z Dolního Rakouska a Švýcarska z kantonu Neuchatel . Do roku 1786 zde nalezlo více než 300.000 osadníků nový domov. Friedrich II. také vydává 24. 3. 1756 v rámci Circular-Ordre tzv. Kartoffelbefehl k pěstování brambor.

V tomto roce uzavírá s Velkou Británii spojeneckou smlouvu ve Westmisteru a 29. 8. 1756 vstupuje do Saska a obsazuje ho, neboť saská armáda kapitulovala v táboře u Pirny. Část pruské armády pokračovala pod vedením polního maršála Keitha směrem do Čech, kde hodlal obsadit obrannou linii na řece Ohři a nedaleko na západ od Lovosic proběhla 1. října 1756 bitva s porážkou rakouské armády. Posléze byly vojenské operace kvůli přicházející zimě přerušeny. Bojové akce roku 1757 zahájil Fridrich II., který nečekal na soustředěný úder koalice evropských panovníků a rozhodl se zničit rakouskou armádu. V dubnu vpadl třemi pochodovými proudy na území Čech a překvapené rakouské oddíly tlačil směrem k české metropoli. V bitvě u Štěrbohol 6. května 1757 poráží rakouské vojsko a začíná oblehání Prahy. Situace se však mění a pruská vojska jsou v bitvě u Kolína 18. 6. 1757 poražena vojsky maršála Leopolda Dauna. V průběhu oné sedmileté války je pak Friedrich II. třikrát porážen. Ačkoli Friedrich II. ztrácel porážkou u Kolína auru neporazitelnosti, byl viděn svými oponenty i nadále jako rychlý, nepředvídatelný a těžko porazitelný. Jeho duševní stav se rychle zhoršoval, zvláště když se dozvěděl, že zemřela deset dní po bitvě jeho milovaná matka, Sophie Dorothea v Berlíně. V poznámce k Augustu Wilhelmu von Braunschweig-Wolfenbüttel-Bevern, 26 08. 1757 prokáže působivě beznadějnou náladu: „To jsou těžké časy, Bůh ví! A takové sklíčené okolnosti, že by člověk potřeboval hrozné štěstí, aby se z toho všeho vymotal.“ ( „Das seind schwere Zeiten, weiss Gott! Und solche beklummene Umstände, dass man ein grausam Gelücke gebraucht, um sich aus allem diesen durchzuwicklen.“) Po katastrofálním výsledku v bitvě o Kunersdorf 12. 8. 1759, pruská armáda má 18.969 mrtvých a raněných, z toho 6000 mrtvých, mezi mrtvými byli generál Georg Ludwig von Puttkamer a básník Ewald Christian von Kleist. Friedrich II. není nadále schopen velet armádě. Jak sám píše státnímu ministrovi Graf von Finckenstein do Berlína:

„Dnes ráno v 11 hodin jsem napadl nepřítele. Zatlačili jsme je až k Judenkirchhofu u Frankfurtu. Všechny mé jednotky. Všechny mé jednotky prokázaly zázračnou statečnost, ale tenhle Kirchhof nás stál příšerné ztráty. Naši lidé se motali jeden přes druhého, třikrát jsem se opět seřadil, nakonec jsem byl sám blízko tomu, že jsem mohl být zajat, a musel jsem vylidit bitevní pole. Mé ošacení je proděravělé kulkami, dva koně mi byly pod tělem zastřeleny, mým neštěstím je, že jsem ještě při životě. Naše porážka je enormní. Z armády čítající 48.000 mužů nemám už ani tři tisíce. Zatímco toto píšu, všechno prchá, a já nejsem pánem mých lidí. Udělá se v Berlíně jen dobře, když se bude myslet na vlastní bezpečí. To je strašný nepříznivý obrat, nepřežiji ho, následky tohoto střetu budou horší než střet samotný. Nemám už žádnou rezervu, a, abych nelhal, myslím, že je všechno ztraceno. Záhubu mé otčiny nepřežiji. Sbohem navždy! Friedrich.“ („Ich habe heute morgen um 11 Uhr den Feind angegriffen. Wir haben sie bis zum Judenkirchhof bei Frankfurt zurückgedrängt. Alle meine Truppen haben Wunder an Tapferkeit vollbracht, aber dieser Kirchhof hat uns ungeheure Verluste gekostet. Unsere Leute gerieten durcheinander, ich habe sie dreimal wieder rangiert, am Ende war ich selber drauf und dran, gefangen zu werden, und musste das Schlachtfeld räumen. Meine Kleidung ist von Kugeln durchlöchert. zwei Pferde wurden mir unter dem Leib erschossen, mein Unglück ist, dass ich noch am Leben bin. Unsere Niederlage ist enorm. Von einer Armee von 48.000 Mann habe ich keine dreitausend mehr. Indem ich dies schreibe, flieht alles, und ich bin nicht mehr Herr meiner Leute. Man wird gut daran tun in Berlin, an seine Sicherheit zu denken. Das ist ein grausamer Rückschlag, ich werde ihn nicht überleben; die Folgen dieses Treffens werden schlimmer sein als das Treffen selbst. Ich habe keine Reserve mehr, und, um nicht zu lügen, ich glaube, dass alles verloren ist. Ich werde den Untergang meines Vaterlandes nicht überleben. Adieu für immer! Friedrich.“) Stalo se však něco neočekávaného, místo pochodu na Berlín se ruská a rakouská vojska oddělila. Jak píše princ Heinrich 5.9. z tábora Waldow an der Oder:
„Obdržel jsem Vaše psaní z 25. a oznamuji Vám zázrak Hausu Brandenburg: zatímco nepřítel překročil Odru a bylo jen třeba, aby se odvážil do [druhé] bitvy, aby ukončil válku, odpochodoval z Müllrose do Lieberose.“ („Ich habe Ihr Schreiben vom 25. erhalten und ich verkünde Ihnen das Wunder des Hauses Brandenburg: Während der Feind die Oder überquerte und nur eine [zweite] Schlacht zu wagen brauchte, um den Krieg zu beenden, ist er von Müllrose nach Lieberose abmarschiert.“)

Dne 5. 1. 1762 umírá carevna Alžběta I. Petrovna a na trůn usedá Petr III. Fjodorovič, původním jménem Karl Peter Ulrich von Schleswig-Holstein-Gottorf, který uzavírá s Friedrichem II. mír. Mír mezi Saskem, Rakouskem a Pruskem je pak uzavřen 15. 2. 1763 na zámku Hubertusburg. Ztráty Pruska na civilním obyvatelstvu za sedmileté války činily 400.000 osob (Braniborsko 120.000, Východní Prusko 90.000, Pomořansko 70.000, Slezsko 50.000, středoněmecké oblasti 7000 a západoněmecké 63.000). Friedrich II. 1763 začal hned po dlouhé válce stavbu nového paláce v parku Sanssouci, který má být znamením síly Pruska, a v roce 1769 byla dokončena stavba. Roku 1766 zakládá finanční úřad "Regie", zdaňující tabákové výrobky a další zboží. Připravuje se Allgemeines Landrecht für die Preußischen Staaten, který byl první a dosud jediný moderní pokus o komplexní a ucelenou i občanského práva, trestního práva a veřejného práva ve velké části jediného zákona knihy. Jím požadované zrušení nebo zmírnění nevolnictví bylo provedeno postupně na korunním zboží. Všeobecné zrušení selhalo pro masivní odpor šlechtických statkářů.

Během panování Fridricha II. byly postaveny stovky škol. Státní školství však utrpělo v neregulovaném vzdělávání učitelů. Bývalí poddůstojníci se často stávali učiteli. Realizuje se vysušení Warthebruchu, močálu a rašeliniště v Neumarku (nyní v województwo lubuskie), oblasti mezi městy Küstrinem a Landsbergem (Warta). Dalšími vysušenými močálisky byla v oblasti toku Netze (Noteć) přítoku Warthe (Warta)v letech 1763 - 1767 byl podobný vysušení Oderbruchu. Další vysoušenou oblasti přeměněnou na kulturní krajinu byl Drömling, oblast na hranicích mezi Dolním Saskem a Saskem-Anhaltskem. Po smrti polského krále Augusta III. začalo docházet v Polsku k boji o moc, který vnitřně oslaboval Polsko a nahrával mocenským zájmům jeho sousedů. Novým polským králem se stal nakonec za asistence ruských expedičních vojsk Stanisław August Poniatowski. V roce 1769 obsadil Friedrich II. pod záminkou vytvoření zdravotního kordónu proti epidemii část polského území na severu – tzv. „královské Prusy“. 5. 8. 1772 byla uzavřená smlouva mezi Pruskem, Rakouskem a Ruskem na dělení polských území.

Friedrich II. vydal dne 13. 9 1772 tzv. „Besitzergreifungspatent“ a po anexi „Preußen königlichen Anteils“ se Friedrich II. tituluje „König von Preußen“. Anektovaná území tvoří polská vojvodství Pommerellen, Kulmerland, Marienburg a Fürstbistum Ermland.

V letech 1778 až 1779 probíhala válka o bavorské dědictví mezi Pruskem a rakouskou monarchií, jejímž dějištěm se stalo zejména území severních a severovýchodních Čech, mající styl poziční války. Jelikož se vyhladovělí vojáci z nedostatku proviantu často živili pouze krmnými bramborami nebo nezralými švestkami, vžil se lidový název konfliktu bramborová válka; případně také švestkový povyk nebo švestková mela (Zwetschkentummel). Přestože se další pohraniční šarvátky odehrávaly po celou zimu 1778 – 1779, přípravy k dalšímu konfliktu byly přerušeny 7. března uzavřením příměří a následným diplomatickým jednáním v Těšíně. Rokování bylo ukončeno 13. května podepsáním těšínské mírové smlouvy.

Reforma obecných zákonů země v roce 1784 zůstává uvězněna ve formě návrhu. V roce 1785 uzavírají Prusko s Hanoverem a Saskem Drei-Kurfürstenbund k němuž přistupuje dalších čtrnáct knížectví vytvářejíce Fürstenbund. Mezi členy jsou Hessen-Kassel a Zweibrücken, Braunschweig-Wolfenbüttel, Sachsen-Gotha a Sachsen-Weimar, Mecklenburg, Baden a Brandenburg-Ansbach. Mimo protestantská knížata se připojila také katolická, Kurfürst-Erzbischof von Mainz (Friedrich Karl Freiherr von Erthal), a v roce 1787 také Karl Theodor Freiherr von Dalberg . Fridrich II. V témže roce uzavírá také obchodní smlouvu se Spojenými státy.

Poslední léta Friedricha II. zaplňují literárně historické a filosofické práce. Již v roce 1752 píše Politickou závěť (Testament Politique), hodnoticí své politické a hospodářské aktivity, rozebírá vnitřní a zahraniční politiku a uvádí své plány v hospodářské, zákonné a vnitřní a zahraniční politice do dalších let (česky vyšla v roce 1940 v knize z politických spisů Fridricha II. Velikého v nakladatelství Melantrich). V roce 1768 vychází jeho druhá Politická závěť (Testament Politique). Jako historik napsal Denkwürdigkeiten zur Geschichte des Hauses Brandenburg (1748), Geschichte meiner Zeit (1746), Geschichte des Siebenjährigen Krieges (1764) a Memoiren (1775) - první komplexní ohled na vývoj v Prusku. Za jeho života se Berlín stal městem vědy a uměni, na jeho dvoře se setkávali evropští spisovatelé, filosofové a vědci Udělal významnou sbírku obrazů, velmi dobře hrál na flétnu a skládal, ve spolupráci s učitelem na flétnu Johannem Joachimem Quantzem, na pokročilé úrovni. Dokonce i Franz Benda a Johann Gottlieb Graun hráli významnou roli v hudebním životě v Rheinsbergu a v Berlíně. Dobře známý je jeho, dvorním hudebníkem Frederickem Carlem Philippem Emanuelem Bachem zařízené setkání s Johannem Sebastianem Bachem v roce 1747 v Sanssouci. Během tohoto setkání Bach napsal svou slavnou Musikalisches Opfer na Friedrichem stanovené téma.

Mimo svého věhlasu diplomata, státníka byl také vynikajícím vojvůdcem a mistrem vojenské taktiky. Za jedenáct válečných let svedl patnáct bitev, ve kterých dvanáctkrát zvítězil (Mollwitz 1741; Chotusice 1742; Hohenfriedberg 1745, Soor 1745; Lovosice 1756; Praha 1757; Roßbach 1757, Leuthen 1757; Zorndorf 1758; Lehnice 1760; Torgau 1760; Burkersdorf 1762) a jen třikrát podlehl (Kolín 1757, Hochkirch 1758, Kunersdorf 1759). Jeho generálové měli však poměr daleko horší, ze sedmi bitev pětkrát prohráli a jen dvakrát zvítězili, a to u 1745 u Kesselsdorfu (polní maršál Leopold von Anhalt-Dessau) a 29. 10. 1762 Freibergu 1762 (zde velel jeho o čtrnáct let mladší bratr generálporučík princ Friedrich Heinrich Ludwig von Preußen).

Křeslo, ve kterém zemřel
"Starý Fritz".

Friedrich II. zemřel v 17. srpna 1786 na zámku Sanssouci v křesle. Ačkoli chtěl být pohřben vedle svého psa do hrobky na terase Sanssouci, jeho synovec a nástupce Frederick William II. ho nechá pohřbít v kryptě za oltářem Potsdamer Garnisonkirche po boku svého otce Friedricha Wilhelm I. V roce 1944 byla jeho rakev v Elisabethkirche v Marburgu a od roku 1952, z iniciativy Louise Ferdinanda von Preußen, v kapli hradu Hohenzollern.

Dne 17. srpna 1991, splňujíc poslední vůle krále je jeho rakev zpět v Postupimi a je pohřben v hrobě již dokončených za jeho života. Friedrich měl v poslední vůli napsáno, aby byl pohřben v noci s velmi malým doprovodem a ve světle lucerny. To odpovídalo jeho filosofii. Od té doby, označené a zdobený s jednoduchou kamennou deskou nachází se tam jeho hrob. Jeho letošní oslavy ukazuji, že jeho duch a duch Pruska stále žije v myslích Němců a nejen Němců.

Pardubice 23.1.2012
Franz Chocholatý Gröger

Literatura:

Anlässlich des 300. Geburtstages Friedrichs des Großen präsentiert die Stiftung Preußische Schlösser und Gärten Berlin-Brandenburg vom 28. April 2012 bis zum 28. Oktober 2012 die in drei wissenschaftlichen Colloquien vorbereitete Ausstellung "FRIEDERISIKO Friedrich der Große" im Neuen Palais in Potsdam http://www.friederisiko.de/
České geopolitické zajímavosti 4- Braniborsko-Nová marka
http://casopis.mensa.cz/veda/ceske_geopoliticke_zajimavosti_4_braniborsko-nova.htmlDefinitiv- Friedens- Versöhnungs- und Freundschafts-Tra...Definitiv- Friedens- Versöhnungs- und Freundschafts-Tractat zwischen Ihro Majestät der Kayserin, Königin von Ungarn und Böhmen, und Sr. Majestät des Königs von Preussen http://www.slub-dresden.de/sammlungen/digitale-sammlungen/werkansicht/cache.off?tx_dlf%5Bid%5D=4084&tx_dlf%5Bpage%5D=3&cHash=6483eef59fa9079c45b4e644cff21e9f
Die schlesischen Kriege Friedrich des Großen http://www.preussenweb.de/kriege2.htm
http://www.preussenweb.de/kriege2.htm
Œuvres de Frédéric le Grand - Werke Friedrichs des Großen Digitale Ausgabe der Universitätsbibliothek Digitale Ausgabe der Universitätsbibliothek Trier http://www.friedrich.uni-trier.de/ http://www.friedrich.uni-trier.de/static/biblio/bibliographie/
Fridrich II. Veliký, Antimachiavell, Eko-konzult 1999, ISBN: 8088809673
Friedrich der Große Die Werke Friedrichs des Großen. In deutscher Übersetzung. Herausgegeben von Gustav Berthold Volz, deutsch von Friedrich von Oppeln-Bronikowski, Willy Rath und Carl Werner von Jordans. Mit Illustrationen von Adolph von Menzel. Band 1-10 cpl.
Hobbing Berlin 1913
Friedrich der Große, Briefe über die Religion [von Friedrich dem Großen], Berlin, Nordland Verlag 1941.
Fridrich II. Veliký, Antimachiavell, Eko-konzult 1999, ISBN: 8088809673
Fridrich II. Veliký, Z politických spisů Fridricha II. Velikého krále pruského ; Antimachiavell, neboli, Vyvrácení Machiavelliho Vladaře ; Politická závěť z roku 1752 ; předmluva k "Dějinám mé doby, Praha : Melantrich, 1940
Liste der literarischen Werke Friedrichs des Großen http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_literarischen_Werke_Friedrichs_des_Gro%C3%9Fen
Chocholatý Gröger Fr.: Slezsko, in: Střední Evropa č. 17-20, Praha 1990 -91, s. 98-107, 63-73, 91-103, 76-97.
Chocholatý Gröger Fr, Slezské války a česko-německé vztahy, konference Slezské války a české země, Hradec Králové, 4.-6.7.1996 http://www.bruntal.net/2005061801-slezske-valky-a-cesko-nemecke-vztahy
http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/128_031108.pdf
Chocholatý Gröger Fr.: Rozpuštění pruského státu – 25. 2. 1947 http://nassmer.blogspot.com/2010/03/rozpusteni-pruskeho-statu-25-2-1947.html
Chocholatý Gröger Fr.: Hans von Seeckt o "pruském svérázu"
http://nassmer.blogspot.com/2010/09/hans-von-seeckt-o-pruskem-sverazu.html
Otter Jiří, Úděl Česko-německého sousedství, Eman Heršpice 1994 ISBN 80-900696-4-9
Schoeps Hans-Joachim , Dějiny Pruska, Nakladatelství Lidové noviny, edice: Dějiny států, 2004, ISBN 80-86379-59-0
Vyhlídal J.: Čechové v pruském Slezsku, Praha 1899