Franz Chocholatý Gröger
Záhy po vítězném skončení první slezské války se přihlásí o slovo myslitel, který cítí potřebu se také teoreticky vyrovnat s prožitou politickou skutečností. Tak vzniká již v letech 1742-43 první část Fridrichových politických pamětí a zejména i proslulá "Předmluva k Pamětem z roku 1742" (2) k těmto pamětem. Srovnání této Předmluvy s "Antimachiavellem“ nám ukazuje dynamickou změnu ve Fridrichově politickém myšlení, která se projevila v přiznání, že je nutno se přizpůsobovat falešným metodám politické hry a v omluvě potomstvu za to, že státník je okolnostmi nucen porušit někdy platné smlouvy a dané slovo. Z hlediska mezinárodně právního byla první slezská válka připravenou konstrukcí, která dokazovala neplatnost pruské záruky za rakouské právo na Slezsko, obsažené v pragmatické sankci Karla VI., a to především z důvodu, že Rakousko před tím tuto smlouvu porušilo nedodržením své záruky za vévodství bergské. Lze tedy říci, že na začátku i na konci první slezské války, kdy uzavřel s Rakouskem separátní mír ve Vratislavi za zády svého spojence Francie, u něho rozhodovala státní nezbytnost nad úzkostlivým dodržováním smluvních a spojeneckých závazků. Předmluva k Pamětem Fridricha Velikého z roku 1742 je teoretickým dokladem toho, jak se pod tlakem politické skutečnosti měnil mladý nadšenec pro osvícenské ideály v reálného státníka, pro něhož je příkaz státní nezbytnosti politicky i mravně vyšší než všechny ostatní příkazy. Byl si vědom toho, že smluvní závazky, za nimiž nestojí skutečná vojenská moc a politická možnost jejich prosazení, jsou bezcennou diplomatickou komedií. Soudil proto, že pragmatická sankce Karla VI. je jen marnou snahou udržet starý přežilý systém evropské rovnováhy pomocí četných papírových smluvních závazků, za kterými však nestojí dostatečná vojenská síla upadající habsburské monarchie. Zakončení první slezské války ukázalo velikost Fridricha II. tím, že dovedl včas omezit své válečné cíle. Nepřecenil své první veliké vítězství v bitvě u Chotusic a uzavřel co nejrychleji mír ve Vratislavi. Uvědomil si, že dlouho trvající boje by mohly vést k finanční a hospodářské vyčerpanosti země. Všechny další válečné aktivity byly jen důsledky tohoto prvního válečného dobrodružství. Druhá slezská válka, stejně válka sedmiletá, vznikly pod skutečným tlakem státní nezbytnosti. Přestože povel k útoku vyšel od Fridricha II., šlo v podstatě o války obranné, kterými si zajišťoval nejen slezské území, ale i existenci samostatného pruského státu. Bylo zřejmé, že Marie Terezie je stejně houževnatou státnickou osobností jako pruský král a že se nevzdala svých nároků na Slezsko. Průběhem této druhé slezské války se utvářela diplomatická i vojenská situace pro Fridricha velmi nebezpečně, když jeho vojsko v Čechách bylo koncem roku 1744 odříznuto od armády ležící ve Slezsku. Byl proto nucen vyklidit co nejrychleji Čechy. Francie tehdy uzavřela separátní mír s Marií Terezií, na jejíž straně stálo nejen Sasko, ale i Rusko a Hannoversko, podporované Anglií. Velikost Fridricha spočívala v houževnaté vytrvalosti, která v pravou chvíli přichází k rozhodnému útoku podle hesla: zvítězit nebo padnout. Při uzavírání míru v Drážďanech roku 1745 se ukáže jeho umění ve střízlivém sebeomezení, když přes vítězství proti vojenské přesile u Hohenfriedbergu a u Sooru, se spokojí mírem na podkladě status quo, vytvořeného vratislavským mírem.
Výsledkem těchto nových zkušeností státníka je jeho "Politická závěť z roku I752" sepsaná dubnu a květnu toho roku. (3) Fridrichovo pojetí státu vycházelo z myšlenek Montesquieua a Christiana Wolffa, který vydal roku 1721 své pojednání Vernünflige Gedanken von dem gesellschaftlichen Leben, kde hovoří o tom, že povinností vrchnosti i poddaného je dodržovat smlouvu mezi nimi nastolenou. V Závěti již nejde o abstraktní teoretickou diskusi jako v jeho "Antimachiavelli“, ale o zcela konkrétní vyúčtování státníka a jeho pevně vymezený politický program. Panovník, který po dvou vítězných taženích uskutečnil řadu praktických reforem, předkládá potomstvu účty ze svého díla jako dobrý hospodář spravující s bedlivostí svůj statek. Nejde mu o to vychloubat se vykonaným dílem, ale ukázat cestu, kudy by měli v započatém díle jeho následovníci pokračovat. Z Politické závěti je patrno, jak základní idea osvícenského absolutismu, idea prvního služebníka státu, u něj byla pevně zakořeněna tvoříc hlavní příkaz veškeré jeho činnosti. V ÚVODU píše: “První povinností každého občana jest sloužit své vlasti; tuto povinnost jsem hleděl plnit po celý svůj život. Maje v rukou nejvyšší úřad, měl jsem možnost a prostředky být užitečný svým spoluobčanům“ (4) Vláda se podle Fridricha má zabývat těmito čtyřmi hlavními věcmi: "správou justiční, moudrým spravováním financí, pevným dodržováním vojenské kázně a konečně uměním (toto umění se nazývá politika) dělat nejvhodnější opatření k posílení vlastních zájmu. Proberme si postupně tyto jednotlivé body.“ (5)
Politická závěť je pak rozdělená do kapitol SPRÁVA JUSTIČNÍ, O FINANCÍCH, MOJE REFORMY, CO MI JEŠTĚ ZBÝVÁ UDĚLATI, O POLITICE, VNITŘNÍ POLITIKA, ZAHRANIČNÍ POLITIKA, ZÁVĚR.
Fridrich II. klade větší důraz než jeho otec na justiční správu. Uvědomuje si, že základním předpokladem dobře fungujícího soudnictví jsou jasné zákony, rychlý postup soudního procesu a stálá kontrola soudcovského rozhodování. Státní příjmy mají rozličné odvětví - kontribuce (daň, kterou platili šlechtici, majitelé půdy a sedláci) a spotřební daň. Spotřební daň je „daní nejspravedlivější; netíží chudé, protože chléb, maso a pivo musí být laciné. Tato daň zasahuje jen přepych bohatých“. Zároveň jsou zvýšené ceny dovážených výrobků, bez kterých se můžeme obejít nebo které se vyrábějí také v Prusku. „Tyto daně se týkají jen bohatých; brání nepřímo vývozu peněz a podporují průmysl“ (6). Reforma finanční správy znamená především racionalizaci a účinnou kontrolu této správy. Dalším zdrojem příjmů jsou důchody z korunních statků a také důchody ze solivaren, lesů, mýta, pošta a mince. V podkapitole "O radách týkajících se správy korunních statků" se setkáváme s velmi pozoruhodným názorem Fridricha II. na otázku výběru lidí pro důležité úřady. Proti názoru rozepsanému v XXII. kapitole "Antimachiavella" požadující od úředníků vnitřní správy především "dobrotu srdce, poctivost a čestnost", klade nyní důraz na obratnost a "duchaplnost". Výběr vhodných lidí na vedoucí místa státní správy podle zásady, že každý má obdržet takové místo, jaké odpovídá jeho schopnostem, avšak ani při vhodném výběru se nesmí slepě spoléhat na své lidi, nýbrž musí i dále sledovat jejich činnost. Fridrich vždy kladl veliký důraz na stálou osobní kontrolu celé veřejné správy.(7) Stále příjmy státu se odhadují na 12,150.000 tolarů a jeden milion drobné mince (Slezsko 3,400.000 ostatní provincie 8,750.000 tolarů a pokladna korunních statků poskytuje 1,700.000 tolarů.) (8)
V Politické závěti zaujímá důležité místo kapitola MOJE REFORMY mapující nejdůležitější obory jako je obdělávání neplodné půdy, kdy se provádělo vysoušení bažin podél Odry a Netze, v oblasti mezi Freienwalde a Küstrin, které byly dokončené v letech 1753-1756, a kdy byla takto získaná půda osídlena novými osídlenci, a jak uvádí, od roku 1746 založil dosud 122 nových vesnic. (9) Dalším projektem je výstavba plavebních kanálů, rozvoj hedvábnictví, založení nových továren na hedvábné látky a na vlněné látky, rozvoj tkalcovství a udělení výsad pro východní obchodní společnost v Emdenu. Fridrichovo pojetí společenských reforem je blízké současným snahám o uplatnění vědeckých poznatků všeho druhu při provádění reformního díla, jak se často užívá v mluvě dnešních politiků-reformátorů. Na pochopení pro regionální různosti krajů i obyvatelstva je vidět, že Fridrich nepropadal nebezpečnému omylu absolutistických vládců, kteří měli zpravidla sklon ke strohé centralizaci ve veřejné správě. Při těchto reformách bral stále ohled na zvláštní postavení šlechty, jejíž společenské funkce a významu pro stát si byl dobře vědom, že úlevy v robotách, jež tížily poddané sedláky, byly sice méně radikální než robotní patent Josefa II., avšak výsledek reformy tu byl trvalejší. V Závěti není nejvyšším měřítkem hodnot abstraktní idea všelidské lásky, ale jedině kategorický příkaz svrchovaných zájmů vlastního státu. Vše, co se tomuto nejvyššímu zájmu příčí, odsunuje nebo přizpůsobuje potřebám svrchovaného státu. To můžeme vidět také v kapitole CO MI JEŠTĚ ZBÝVÁ UDĚLAT, kde předkládá plány v oblasti obdělání neplodné půdy, budování kanálů, rozvoji hedvábnictví, budování továren na hedvábné látky, továren na vlněné látky a tkalcovští, ale nutnosti budovat továrny, které nám chybějí, a budování reservních skladů obilí. Zároveň rozvijí zde zásady řídící obchod a průmysl. V této podkapitole Zásady řídící obchod a průmysl se objevuje Fridrichův protižidovský názor. Zvláště si tu uvědomuje nebezpečí židovského vlivu ve velkoobchodě. (10)
Mezi novými návrhy je také snížení některých daní, ale také vybudování domů určený pro dvěstě vdov po důstojnicích s patřičnými důchody nebo zřízení ústavů, kde by na náklad států byly vychovávány nalezené děti a tyto ústavy by měly být ve všech velkých městech. Jeho hospodářsko-politické hledisko je vysloveně autarkistické, názor na význam zlata pro blahobyt státu vyrůstá z falešných představ jeho i pozdější doby o hospodářském významu drahých kovů.
Poslední části Závěti je kapitola O POLITICE, skládající se ze dvou podkapitol VNITŘNÍ POLITIKA, ZAHRANIČNÍ POLITIKA. V otázce poměru státu k církvím proniká vyhraněné osvícenské stanovisko naprosté náboženské snášelivosti. Jedinou výjimku tvoří jezuité: „Jezuité, nejnebezpečnější ze všech mnichů, náležejí ve Slezsku k nejfanatičtějším přívržencům panující rakouské rodiny…. Fanatické stranění kanovníků královně Marii Terezii mě donutilo k tomu, že každé uprázdněné kanovnické místo obsazují jen mírumilovným kandidátem.“ (11) Proniká-li příkaz Raison d'État vnitropolitickými názory obsaženými ve Fridrichově Závěti, pak je to ještě více patrné v kapitole ZAHRANIČNÍ POLITIKA. (12) Zde je také zřejmý odklon od některých ideálů z dob "Antimachiavella". Dává nyní přednost velkým, silným státům před státy malými a dospívá k přísné kritice sobecké a krátkozraké politiky malých německých knížat. Je zde vidět jak ve Fridrichovi II. zrála myšlenka sjednoceného silného Německa, k níž se i v praxi znovu vracel. Fridrich sám docílil na konci svého života jenom to, že byl utvořen spolek německých knížat v roce 1785, mající pouze charakter volného spojení samostatných států za účelem společné obrany. Tento spolek byl uzavřen bez dřívějších zřetelů rozdílnosti náboženských konfesí (přistoupily k němu též státy katolické) a zároveň je to první spolek německých států, který byl vytvořen bez účasti neněmecké mocnosti. Jako hlavní příčinu zahraničně politické slabosti německých států vidí v jejich politické a finanční závislosti na cizích velmocích, zejména na Francii. Proto ostře odsuzuje nevlastenecký "kšeftařský" duch německých knížat. Zároveň si uvědomoval, že dynastický stát Rakousko je druhou hlavní překážkou nejen mocenského rozvoje Pruska, ale také pokládal Rakousko vždy za hlavního trvalého nepřítele Pruska.
Skepticky hodnotil spojeneckou věrnost v evropské politice, která svá spojenectví zakládá jen a jen na společných zájmech, bez osobních zálib a nenávistí a bez jakýchkoliv ideologických zřetelů. V zahraniční politice doporučuje jen využívání vhodných příležitostí bez příliš dalekosáhlých politických projektů. S realismem zkušeného státníka střízlivě hodnotí v zahraniční politice chiméry a dalekosáhlé plány, jež připouští jen jako cíl na dlouhou dobu. V zahraniční politice je jedině svrchovaný zájem vlastního státu nejvyšším politickým i mravním příkazem a samostatnost zahraniční politiky státu je nemožná bez finanční nezávislosti na cizích velmocích. Z toho plyne jak jeho šetrnost ve státních financích, tak i úsilí soběstačnost státu v hospodářské politice. Za cíl pruské zahraniční politiky klade mimo jiné udržení dědictví, která mají připadnout pruskému státu - Markrabství Ansbachsko-Bayreuthské a Meklenbursko (13) a získání vhodných území výboji. (14) „Dobytí zemí perem nutno vždy dát přednost před dobytím mečem.“ Novými výboji si přál jmenovitě přičlenit k svému státu Sasko, polské Prusko a švédské Pomořany, „a to proto, že by všechny tyto tři země zaokrouhlily náš stát.“ (15)
V druhé Politické závěti z roku 1768 varuje svého nástupce před dalšími snahami o výboje a radí mu, aby střízlivě usiloval především o udržení a upevnění dobytých posic. Mezi první a druhou Závěti leží největší a nejtěžší životní zkušenost Fridricha II.: sedmiletá válka. V tomto vyčerpávajícím sedmiletém boji byl velmi blízko zkáze svého celoživotního díla, že musel hrdinsky nasadit všecky síly své i svého státu, aby odolal obrovské přesile velké evropské koalice. Hubertsburský mír, kterým bylo sedmileté zápolení skončeno, mu sice nepřinesl nové územní zisky, ale vyšel s vavřínem vítěze, když se mu podařilo s houževnatou vytrvalostí obhájit velmocenské postavení Pruska do budoucna. V době první politické závěti byla Francie pruským spojencem a Rusko, které uzavřelo r. 1746 spolek s Rakouskem, stálo tehdy v řadě pruských nepřátel, v roce 1768 stála naopak Francie po boku Rakouska, kdežto mezi Ruskem a Rakouskem hrozil konflikt pro polskou otázku. V období první Závěti pokládal Francii a Anglii za nejsilnější opory evropské rovnováhy, v Závěti z roku 1768 podtrhuje více velmocenskou roli Rakouska a Ruska. Jeho diplomatická obratnost a velké umění využit včas vhodné příležitosti se znovu prakticky osvědčilo v roce 1772, kdy bez vlastní účasti na válečném konfliktu mezi Ruskem a Polskem získal při prvním dělení Polska nejen takzvané Prusy královské, ale i část Velkopolska.
V Politické závěti z roku 1752 formuloval Fridrich své pojetí absolutistické monarchie jako relativně nejlepší formy vlády, což odůvodňuje podobně tím, že se v monarchii nejúčelněji spojují osobní zájmy panovníka se zájmy státního celku. V závěru píše: „Z těchto všech drobných faktů, které jsem vyjmenoval, vidíte bezpochyby jasně, jak je pro pruského krále důležité, aby vládl sám.“ (16) Představoval si stát jako jednotně řízený celek, jehož činnost má vycházet z jediné hlavy vládnoucího panovníka, který sám by řídil a kontroloval všechny státní záležitosti a že soustředění státní moci v jedněch rukou umožňuje bleskově rychlé rozhodování v kritických situacích. „Všechna odvětví vlády jsou vespolek těsně spojena. Nelze od sebe odloučit finance, politiku a vojenství. Nestačí snad, aby se řádně spravovalo jen jedno od¬ětví, nýbrž všechna. Všechna odvětví státní správy musí být zrovna tak stejně řízena jako při olympijských hrách zapřažení koní do vozu, kteří se stejně namáhají a stejně táhnou a kteří proto rychle proběhnou předepsanou dráhu a dopraví vůz k cíli; jen tak se stane jejich vozataj vítězem. Panovník, který sám vládne a který si vytvořil sám svůj vlastní politický systém, nebude v nesnázi, jestliže se někdy bude musit rychle rozhodnout; vždyť chce přivést všechno k jednomu určitému cíli, který si předem stanovil“. (17) V pruském státě musí panovník dělat to, co je státu nejprospěšnější. Proto musí být pruský král vojákem a proto také musí býtl velitelem armády. (18)
Tento panovnický absolutismus klade ovšem na panovníka velmi vysoké požadavky, neboť je to právě absolutismus osvícený, v němž jedinec vládne nikoliv pro sebe, nýbrž jako první služebník svého státu. Není to monarcha z boží milosti, ale stát je v tomto pojetí absolutismu nejvyšší politickou i mravní hodnotou, podle níž je vše ostatní měřeno. Jak v závěru napsal: „V našem státě je jistě velikou ctí pracovat spolu s výkvětem šlechty a elitou národa k posílení této kázně, která je pro vlast pramenem slávy, protože pro ni si naší vlasti každý váží v čas míru a protože pomocí ní vítězí v čas války.“ (19)
Pardubice 29.1.2012
Franz Chocholatý Gröger
Poznámky:
(1) Fridrich II.Veliký, Antimachiavell neboli Vyvracení Machiavelliho Vladaře,Eko-Konzult Bratislava 1999
(2) Fridrich II. Veliký,Předmluva k Pamětem z 1742, in. Z politických spisů Fridricha II. Velikého krále pruského, Knihovna polických klasiků, svazek 1,, Melantrich Praha 1940 s.291-296
(3) Fridrich II.Veliký, Politická závěť in. Z politických spisů Fridrica II. Velikého krále pruského, Knihovnas polických klasiků , svazek 1,Melantrich Praha 1940 s.181 – 296
(4) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.183
(5) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.183
(6) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.188-189
(7) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.193-198
(8) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.198-199
(9) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.202-203
(10) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.214-216
(11) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.224-226
(12) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.236-290
(13) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.261-262
(14) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.262-268
(15) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.262-268
(16) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.285-290
(17) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.286
(18) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.286
(19) Fridrich II.Veliký, Politická závěť .. s.290