Šedí baroni

Lukáš Beer

Názvem satirického románu Miroslava Švandrlíka se inspiroval Petr Chalupa, když tituloval slíbené volné pokračování veselých příhod ze své první knížky "Kluci z ulice". Pokračování vyprávění, kterým autor barvitě zavzpomínal na léta svého klukovského dětství prožitá v jedné z ulic karlovarské čtvrti, nás ale nepřivádí do prostředí tzv. Pomocných technických praporů, kde se octli hrdinové slavnějšího a zfilmovaného románu, nýbrž nejprve do západočeského Sokolova roku 1956. Osud hlavního hrdiny, narozeného roku 1942 v Brně, byl ale také předurčen nedostatkem vhodných „kádrových předpokladů“, které mu nedovolovaly pokračovat ve studiu na střední škole. Čtenáři, kteří si přečetli „Kluky z ulice“, jen v náznacích mohli vydedukovat, že rodina Petra Chalupy upadla bezprostředně po konci Druhé světové války do jisté míry v nelibost a ani během komunistické diktatury rozhodně nebylo vyhlídek na zlepšení. Co za tím vším vězelo, Petr Chalupa ve skutečnosti ale doposud neprozradil.

Přinesou tedy konečnou odpověď „Šedí baroni“? V padesátých letech někteří mladíci z třídně nespolehlivých a vládnoucímu režimu nevyhovujících rodin nesměli pokračovat ve vzdělání na středních školách. Dostávali se proto do „učilišť a škol pracovních záloh“. Cílem těchto zařízení bylo, jak uvádí vládní prohlášení z roku 1954: „..vytvořit novou výchovu naší dělnické mládeže. Jaká to bude výchova, co přinese nového, jaký život se v našich učilištích a školách rozvine?“… tázalo se tehdejší prohlášení. Petr Chalupa si zavzpomínal, jak to tehdy bylo opravdu:

S maminkou v květnu 1942 v Brně-Černých Polích.

Psal se rok 1956, „komouši“ byli na koni, estébáci (státní tajná bezpečnost) nalezli všude, lidé se báli mluvit. Ani rodiny v našem domě se už moc nenavštěvovaly… Cítil jsem, že přestává legrace, bezstarostnost a že maminka, taťka i babička, stále častěji mluví o tom, co jsem slyšet nechtěl. Něco jako, „kam s ním“ ? Dny prázdnin ubíhaly a kromě toho, že jsem věděl, „že za to můžou bolševici“ nepřicházelo žádné řešení. Maminka i taťka, však ke konci prázdnin přece jen řešení našli. Manžel jedné kolegyně z práce od maminky, který byl v KSČ, byl právě čerstvě jmenován ředitelem „Odborného učiliště státních pracovních záloh č. 19 v Sokolově“. Tak se tohle šílené školské zařízení opravdu jmenovalo. Přitom označení školské, je z dnešního pohledu nadnesené. Bylo to takové malé komunistické zařízení, určené pro přípravu odborně vzdělané budoucí dělnické třídy. Bylo to takové „zařízeníčko“ pro předělání různě nevyhovujících mladých kluků mého věku. To označení nevyhovující… mělo skutečně široký záběr. Od kluků, kteří propadali na „jedenáctiletkách“, jak se označovala tehdejší zrušená gymnázia, kluků kteří se dopustili ideologických pochybení na ostatních středních školách, kluků kteří měli již konflikt s tehdejší bezpečností ať už SNB (Sbor národní bezpečnosti) či STB (Státní tajná bezpečnost). Byli tam kluci z dětských domovů, synové vedoucích prodejen, co měli manka, kluci ze Slovenska, co je vyhodili z hornického učiliště. Úžasná směsice, ale hlavně až na tři výjimky, byli všichni starší nežli já se svými 14 a půl roky. Myslím, že se mi do konce života nepodaří zapomenout ty pocity, které jsem měl, když jsem s maminkou jel poprvé do Sokolova, místa mého pobytu v následujících třech letech na učilišti, které se „protáhly“ na dalších patnáct let zaměstnání v chemičce.

Následující kapitolky pak líčí humorným způsobem, jak si mladý Petr zvyká na nové, poněkud tristní prostředí, odloučen od své rodiny. Setkává se zde se spoustou zajímavých postaviček a každá z nich stojí za dovyprávění nějaké působivé příhody. Život na „intru“ rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem, ale byly to právě veselé zážitky s kamarády, spolužáky a učiteli, které toto drsnější životní období autora alespoň z pohledu zpětné rekapitulace dokázaly i zpříjemnit. A to nemusíme hned narážet na první nesmělá setkání s opačným pohlavím. V provoze na chemičce mladý Petr Chalupa ale také přichází do styku s několika mistry, kteří byli německé národnosti a komunikovali s učni pouze velmi špatnou lámanou češtinou. Kupodivu líčí vztahy mezi českými a německými kolegy jako velmi neproblematické – musíme si uvědomit, že uplynulo teprve jedno desetiletí od skončení války. Většina mistrů a provozních na chemičce byli Němci, kteří zde pracovali ještě za války. „Népoj se kluku, fópsluha ti šékno šíkat“, uklidňuje mistr Helmut vyplašeného učně Petra při prvním seznamování s novým pracovištěm.

Příběh Petra Chalupy se končí šťastně a v srpnu roku 1962 svatebním obřadem, kterým vrcholí tříleté namlouvání s Májou, s dívkou z jižní Moravy. Předposlední kapitolku pojmenoval autor příznačně archaicky „Jak jsme se namlouvali v padesátých letech minulého století“, aby pak možná i té dnešní mladé generaci demonstroval, jak nesměle a přesto (nebo spíše právě proto) krásně mohlo probíhat romantické poznávání a seznamování v „pravěkých“ padesátých letech.

...Zakončení takřka jako v románku od Rosamundy Pilcherové. Přesto tu zůstává určité zklamání čtenáře z toho, že se nedozví, co tedy vlastně předcházelo negativnímu kádrovému ohodnocení Chalupovy rodiny a co se konkrétně přihodilo za druhé světové války. Přesto, že autor na tuto otázku ani v novém pokračování svého autobiografického vyprávění neodpovídá, chová se přitom ke čtenářskému publiku naprosto „férově“. V té době, o které v knížce vypráví, ještě o těchto souvislostech neměl sám sebemenší tušení, nehovořil o tom ani se svou matkou. Muselo totiž ještě uplynout zhruba celé půlstoletí, než se Petr Chalupa začíná minulostí svého biologického otce vážně zabývat a vyžádá si dokumentační materiál v Národním archivu. „Ofocené materiály takto byly pro mne dost otřesné“, líčí Petr Chalupa své emoce, poté co se seznámil s obsahem celé hromady archivních materiálů o politických aktivitách svého otce, které mu spolupracovníci archivu museli pro velké množství dopravit v pojízdném košíku. „Je mi 69 let, a přesto nejsem vyrovnaný s tím, jak můj otec protrpěl posledních 15 let svého života, nežli zemřel ve vězení. Je těžké dobu protektorátu posuzovat či soudit. A ti, kteří to prožili, pomalu odcházejí.“ A tak celé tajemství zůstává zatím objasněné pouze několika málo zasvěceným a blízkým. Doufejme jen, že si autor nenechá pro sebe ani vylíčení toho, jak se sám s minulostí svého otce, se kterou se postupně seznamoval a naučil se jí chápat. Jak Petr Chalupa sám říká, ovlivnil osud jeho biologického otce celý jeho život, ačkoliv jej spatřil naposledy v roce 1945, těsně před uvězněním. Rozhodně věřím, že pokud se Petr Chalupa přeci jen jednou rozhodne navázat na svá vyprávění, která doposud probíhala spíše ve veselém a zábavném duchu, a pomůže nám poodhalit něco z období tohoto poznávání, odehrávajících ovšem se až v letech posledních, tak to čtenáři, kteří si jeho autobiografický příběh doposud oblíbili, jenom uvítají.