Je všeobecně málo známo, že tématiky vyhánění českého obyvatelstva ze Záolží se chopil i Adolf Hitler ve svém významném projevu z 6. října 1939, který byl přednesen v berlínské Krollově opeře, když utrpení německé menšiny v Polsku přirovnával k utrpení Čechů v polském záboru Těšínska. V době tohoto projevu plynulo právě 5 týdnů od doby, kdy německý říšský sněm vyslechl Vůdcovo sdělení, že německá branná moc začala „odstraňovat poměry na východních hranicích Říše“. Hitler v Krollově opeře bilancoval události posledního měsíce a ze svého pohledu analyzoval příčiny polsko-německého konfliktu a mj. také líčil neutěšené a nespravedlivé národnostní poměry v zemi, jež se po Versailleském diktátu stala jedním z největších ohnisek mezinárodních svárů v meziválečné Evropě.
Tyto národnostní poměry se týkaly všech národů obývajících polský stát. Britský politik a premiér David Lloyd George prý v roce 1919 například měl prohlásit: „Přenechat Polsku Slezsko, to je jako když člověk dá opici hodinky“. Adolf Hitler se ve zmíněném projevu o Polsku z října 1939 také navázal na další stará kritická slova tohoto britského politika: „Za úplného přehlížení skoro půltisícileté zkušenosti bez ohledu na fakta historického vývoje několika set let, bez ocenění národopisných poměrů a za přehlížení jakékoliv hospodářské účelnosti byl ve Versailles zkonstruován stát, který se musel stát svou celou podstatou dříve či později příčinou nejvážnějších krizí. Muž, který dnes, bohužel, je opět naším nejzarputilejším odpůrcem, to tehdy jasně předvídal: Lloyd George. Tak jako mnozí jiní varoval i on nejen při vzniku tohoto útvaru, nýbrž i v době jeho pozdějšího rozšiřování, které bylo prováděno proti každému rozumu a proti jakémukoliv právu. Vyslovil tehdy obavu, že v tomto státě byla vytvořena řada zdrojů konfliktu, které by mohly dříve nebo později dát popud k těžkým evropským rozporům. Faktem je, že tento nový, takzvaný stát, ve struktuře svých národností nemohl být až do dnešního dne vyjasněn.“
A o české menšině v Polsku se Hitler ve svém obsáhlém projevu zmínil také: „Přes nesnesitelné poměry v této zemi se Německo pokoušelo s ní vybudovat snesitelný poměr. Já sám jsem se v letech 1933 a 1934 snažil nalézt nějaké správné a spravedlivé vyrovnání mezi našimi národními zájmy a přáním po udržení míru s touto zemí. Byla doba, kdy maršál Pilsudski ještě žil, v níž se zdálo, že se podaří uskutečnit tuto naději i ve skromném rozměru. Patřila k tomu neslýchaná trpělivost a ještě větší sebezapírání, neboť pro mnohé z polských vojvodů se zdálo mezistátní dorozumění mezi Německem a Polskem být pouze průvodním listem pro nyní teprve doopravdy bezpečné a beztrestné pronásledování a zničení tamějšího německého živlu. Za několik málo let až do roku 1922 muselo opustit svojí dřívější vlast více než jeden a půl miliónu Němců. Byli vyhnáni, aniž by si často mohli s sebou vzít byť i jenom své nejpotřebnější šaty. Když v roce 1938 připadlo k Polsku Zaolží, postupovali Poláci stejnou metodou také proti tam bydlícím Čechům. Četné tisíce jich muselo často v několika málo hodinách opustit svá pracovní místa a bylo jim sotva dovoleno vzít si sebou byť i jedno zavazadlo nebo bedničku se šatstvem.“