„Od Baltu až po Jadran!“

Související texty: Československé snahy o územní zisky - Kuffnerův nenaplněný velkočeský sen - Memoranda československé vlády na mírové konferenci v Paříži 1919-1920
V horkých letních dnech roku 1945 požadovaly některé horké české hlavy rozsáhlé hraniční revize na úkor Rakouska
Lukáš Beer

Čeští revizionisté požadovali v roce 1945 při-
pojení rakouského města Gmünd k ČSR.

Revoluční nálada v prvních měsících po ukončení 2. světové války dodávala nebývalé sebevědomí a opovážlivost některým Čechům, kteří se celou duší vcítili do náhlé pokvětnové metamorfózy českého národa v „národ vítězný“. Je dnes málo známým faktem, že ihned po ukončení války se vyskytly revizionistické snahy o nové hraniční uspořádání nového státu, který měl od nynějška patřit už pouze Čechům a Slovákům – a pokud možno ještě ve větším územním rozsahu než tomu bylo za první mnohonárodnostní republiky. O revizionistických snahách svědčí dodnes dokumenty uložené v rakouském ministerstvu zahraničí. Tehdejší šéf rakouských spolkových drah (ÖBB), Ernst Kaan, psal 24. července 1945 ministerstvu zahraničí znepokojující správy: „Měla se vyskytnout vyjádření československých funkcionářů z Českých Velenic (dříve město Gmünd, městská část III), podle nichž si ČSR nevystačí s územím kolem gmündské továrny, nýbrž je také nárokováno město Gmünd (městská část I a II), které dosud zůstalo rakouské.“ Rakouské město Gmünd bylo ale pouze jakýmsi předkrmem na jídelníčku tehdejších českých revizionistů. Jak je známo, po první světové válce snili Masaryk a Beneš o jakési Velkočeské říši - k ní měl územně patřit i slovanský koridor mezi Československem a Jugoslávií. Tyto odvážné plány však po roce 1918 nebyly naplněny. V roce 1945 nastala nová příležitost – český národ byl prezentován jako vítězný národ druhé světové války a naskytla se tedy nová ideální příležitost na dožadování se hraničních korektur. Odgermanizování nového československého státu a vyhnání Němců ze země, jak si jej představoval Beneš, bylo někomu příliš málo.

Svědčí o tom i úvodník jistého Karla Stloukala, který vyšel ve Svobodných novinách (tento list vycházel od května 1945 jako pokračovatel bývalých protektorátních Lidových novin) z 19. července 1945, který vyšel pod názvem „K úpravě našich hranic“. Píše se v něm:

„Zdá se mi, že zájem veřejnosti se soustřeďuje pouze na budoucí hranice státu na severu a zapomíná na jih. A přece i zde je několik důležitých hraničních úseků, jež by vyžadovaly opravy. Děláme-li už jednou hranici pro „věčnost“ nebo aspoň pro dlouhodobé věky, ať je tedy pokud možno dokonalá.
. 
Na jihu volají po úpravě především hranice v okolí Bratislavy. Stará hranice zde běží pouze několik kilometrů od Bratislavy, takže by hlavní město Slovenska bylo na dostřel těžkých děl. Je tedy naléhavé třeba požadovat rozšíření bratislavského předmostí až po řeku Litavu, případně až k jezeru Neziderskému, které by bylo nejpřirozenější hranicí mezi třemi podunajskými státy. Litava tvořila ostatně starou hranici mezi Uherskem a Rakouskem. Burgenlandsko bylo v Trianonu přičleněno Rakousku z důvodů nikoli zcela přesvědčujících. Otázka Burgenlandu, v němž jsou četné jihoslovanské menšiny, žádá sama sebou revise. Je známo, že president Masaryk chtěl přes Burgenlandsko vytvořit koridor, spojující Československo s Jihoslovanskem a toto řešení má pro sebe mnoho vážných důvodů. Je snad možné, aby otázka koridoru byla dnes oživena a aby požadavek byl znovu předložen mírové konferenci.
.
Po úpravě volá celá jižní hranice slovenská, která je na mnoha místech pro nás nepříznivá, zejména v okolí Nového Města pod Šiatorom, kde železniční trať běží téměř po hranicích. Nádraží je na straně slovenské, město však a horský předěl v Maďarsku. U Nového Města pod Štiarom je ostatně na maďarském území několik kompaktních ostrovů osídlených Slováky, takže i tím by zde úprava hranic byla odůvodněna. Podobná situace je také v maďarské župě novohradské (Nográd). Ale to jsou věci, jež se týkají především Slováků, a ti přijdou jistě se svými územními požadavky sami.
.
Na jižní hranici Moravy vyžaduje úpravy hranice na jih od Břeclavě, kde česká menšina rovněž sahá hluboko na rakouskou půdu. Otázku Moravského Pole bude nutno řešit i z důvodů dopravních, protože zde by bylo záhodno vybudovat lepší spojení západní Moravy se Slovenskem druhou tratí, běžící na západ od řeky Moravy. V souvislosti s tím by se rozřešila také otázka mikulovského předmostí. Také zde běží trať příliš blízko hranic a Mikulov sám postrádá přirozeného zápolí.
.
Nutné úpravy vyžaduje také hranice jihočeská u Nové Bystřice a na Vitorazku. Ličovsko, hornatý a lesnatý kraj, patří geopoliticky k Čechám – zde bychom měli požadovat rozšíření hranic aspoň po rakouskou Dyji. Na Vitorazku a Světlovsku (Zwettl) jsou prastaré české menšiny, kraj patřil původně k Čechám, klášter ve Světlé byl ještě za starého Rakouska většinou český, na Vitorazku byly konány české bohoslužby.
.
Konečně z důvodů vodní dopravy bychom měli žádat přístup k Dunaji v pásmu, kde se jeho tok nejvíce přibližuje českým hranicím. Byl by to územní pás po obou stranách německo-rakouské hranice, východně od Pasova. Zde by bylo možno vybudovat průplav z Dunaje do Vltavy, jímž by šla levná vodní doprava z Černého moře přímo do Prahy.
.
Všechny zmíněné úpravy hranic českých a moravských by šly na účet Rakouska, jež není považováno za přímého nepřítele spojenců ani za bývalý nacistický stát (nevím, pokud právem!), ale s Rakouskem máme jakési nevyřízené dávné účty ještě z doby prvního Habsburka, krále Rudolfa I. Ten kdysi slíbil králi Václavu II. s rukou své dcery Guty věnem celé území rakouské na sever od Dunaje, osídlené v té době ještě početným obyvatelstvem slovanským, a slibu ovšem neobstál. Ale nechoďme tak daleko do historie: Rakousko se příliš provinilo láskou k Hitlerovi, než aby zasluhovalo zvláštních ohledů. Ostatně by se mu mohlo dáti náhradou za korektury hranic námi požadované, německé území, ležící v oblouku řeky Innu, mezi Innem a Salzachem, které geograficky patří k Rakousku. Bude, tuším, snahou mírové konference zmenšit území německé říše, pokud to jen bude možné. Innský oblouk je území, na němž leží Berchtesgaden a Obersalzberg s Hitlerovou skalní pevností. Pro Rakušany by to byla turistická atrakce s třemi hvězdičkami.“

Zalistujme nyní pro změnu v deníku Nové Slovo, vydávaném československou stranou národně socialistickou. Zde se jistý Ladislav Brom ve vydání z 18. srpna 1945 zabýval otázkou slovanského koridoru v článku nazvaném „Od Baltu až po Jadran“, a mínil: „Po přičlenění slovinských Korutan a po nutném posunutí jihoslovanských hranic ve Štýrsku směrem na sever zůstane ještě zhruba 130 km dlouhý a 50 km široký pás, od nepaměti obydlený Slovany, který musí být připojen k Jugoslávii a k Československu.“ Pan Brom pak pokračuje: „… tak odhadujeme počet Slovanů v na širokém území Burgenlandu nejméně na půl milionu. Tito Slované taktéž musejí z poddanství německo-maďarských utiskovatelů.“ Zmíněný „půl milión“ je mírně řečeno „lehce přehnaným“ údajem, protože Burgenland sám měl tehdy 280.000 obyvatel.

V článku se dále tvrdí: „Nepřátelské državy musí být nejen v Burgenlandsku, nýbrž také všude jinde, vykázány do patřičných hranic. Nenechme se také zmásti přátelským postojem Rakouska k nám. O jejich počestnosti by slovinští bratři a vídeňští Češi mohli psát kroniky. Mnohý z nás vyzkoušel přátelství Rakouska už na vlastním těle – ještě před Hitlerem. Němec zůstane Němcem!“ Článek se uzavírá nikoliv uklidňující pasáží: „Slovanské území už za starých časů sahalo od Baltského moře až po Jadran. … Společné československo-jugoslávské hranice jsou nutností. Heslem všech Slovanů dnes nechť je: Od Baltu až po Jadran!“

Poznámka autora: článek námětem čerpal z textu Ericha Körnera-Lakatose: Groβmachtträume (Zur Zeit č. 10/2012). Byl autorem doplněn přesným zněním dobových textů.