Myšlenkám českého sociologa Jana Mertla, významného kritika slabostí stranické demokracie a parlamentarismu, byl už na těchto stránkách poskytnut jednou prostor. Dnes přinášíme úryvek z jeho známé práce Z dějin politického myšlení, vydané v Praze roku 1943. Toto dílo bylo autorem ukončeno v listopadu 1942 a z podstatné části sestávalo ze studií z dějin politických teorií, které byly postupně publikovány v letech 1941 až 1942 v týdeníku Brázda. Pro knižní vydání Jan Mertl tyto dříve zveřejněné studie doplnil dvěmi závěrečnými studiemi, přičemž z jedné z nich čerpá naše dnešní ukázka.
Autorovi lze bezpochyby v omezeném měřítku vytknout určitou poplatnost poměrům dané doby, nicméně počátky tohoto názorového vývoje Jana Mertla lze kontinuálně vysledovat již z jeho myšlenek a prací zveřejněných dávno před rokem 1939 a je tudíž z objektivního hlediska velmi obtížné přisuzovat autorovi tendenci k oportunismu. V předmluvě ke své práci Jan Mertl uvádí, že se snažil „podat obrázek každé teorie, popřípadě jejího autora, svým vlastním výkladem, který se v mnohém odchyluje od jiných výkladů téhož předmětu. Pokud se mi podařilo vystihnout jádro jednotlivých myšlenek a zhodnotit jejich působení v určité době, nechť posoudí čtenáři sami.“ Dnešní text je první ze dvou ukázek a slouží vlastně jako úvod k pokusu o pojetí určité představy o tom, čím přispěl italský fašismus a německý nacionální socialismus k dějinám politických teorií. Vzhledem k tomu, že se lze oprávněně domnívat, že i dnes se v laické veřejnosti doposud vyskytují zažité zkreslené resp. nejasné představy o podstatě, smyslu a obsahu zmiňovaných ideologií, mohou být Mertlovy (laiku dobře srozumitelné) texty i dnešnímu čtenáři a zájemci nápomocny při pokusu orientovat se v těchto zásadních otázkách. (Lukáš Beer)
Liberalistický světový názor a jeho politická forma, parlamentní demokracie, byly již v průběhu devatenáctého století a zvýšenou měrou od začátku dvacátého století napadány ze tří různých stran: 1. kritikou socialistů, 2. vzrůstajícím nacionalismem a 3. vědeckým poznáním liberalistické, a zejména demokratické skutečnosti. Každý z těchto tří kritických proudů svým způsobem přispěl k oslabení víry evropského člověka v ideály francouzské revoluce a tímto negativním způsobem pozvolna připravoval příchod nového sociálního řádu, který na troskách liberalistického a demokratického systému vyrůstá z obrovského zápolení dnešní doby. Výsledek první světové války ve skutečnosti rozšířil panství liberalistického a demokratického systému tím, že odstranil poslední zbytky předcházejícího monarchicko-feudálního řádu. Avšak zklamání z liberalismu a demokracie bylo záhy na všech stranách tím větší, čím více se projevovala hluboká propast mezi demokraticko-liberální ideologií a mezi skutečným hospodářským a politickým životem v nově zřízených parlamentně demokratických státech. Proto také kritika liberalismu a demokracie právě po světové válce nemohly zůstat při pouhé kritice, neměly-li se splnit chmurné předpovědi pesimistů o zániku celé evropské kultury a civilizace. Z bojové negace liberálně demokratického systému vyrůstají záhy po světové válce nové kladné ideje, zasahující nejen hospodářské a politické myšlení evropského člověka, ale celý jeho názor na svět.
Nejmocnějším způsobem pronikají tyto nové ideje v těch evropských zemích, které se cítily demokratickým uspořádáním po světové válce nejvíce poškozeny. V Itálii, zklamané jejími bývalými spojenci ze světové války, vznikne první fašistické hnutí. V Německu, které se od versailleského diktátu až do převzetí moci nacionálními socialisty nemohlo vzpamatovat ze své nejhlubší krize, vyrostl nový světový nacionálněsocialistický názor. Změna, kterou tu Evropa i ostatní svět prožívají, není jen změnou politických forem státního života, avšak podstatnou změnou celého hospodářského a sociálního systému i přehodnocením kulturních hodnot, zkrátka totální změnou celého společenského řádu. Problémy hospodářské organizace a sociálního uspořádání (vztahem mezi kapitálem a prací) jsou přitom podstatnější než problém politické formy. Hospodářská a sociální krize, která předcházela dnešní válce, byla zajisté nejmocnějším popudem nové přestavby světa. Sledujeme-li tedy rozvoj politických teorií dnešní doby, musíme mít ještě více než při sledování terorií minulých dob na paměti neoddělitelnou souvislost politických problémů s problémy hospodářskými a sociálními.
Dříve než si (…) narýsujeme základní politické teze fašistického a nacionálněsocialistického světového názoru, všimneme si ve stručném přehledu onoho kritického stádia novodobého politického myšlení, které předcházelo vzniku nového světového názoru. Praktičtí lidé často podceňují „pouhou“ kritiku dané skutečnosti a domnívají se, že jde o neplodné počínání neživotních teoretiků. A přece právě vznik nového světového názoru jak v Itálii, tak v Německu nám nejlépe dokazuje, jak významnou složkou při jeho zrodu byla kritika, negující liberálně demokratický systém. Každá revoluce vyrůstá nejprve z negace daného stavu věcí, z odporu proti systému, který nevyhovuje životním potřebám společnosti. Dějiny italského fašismu ukazují, jak před pochodem na Řím spojovalo jednotlivé skupiny fašistického hnutí daleko více to, proti čemu bojovaly, než positivní cíl, k němuž svým bojem chtěly dospět. (Více o tom Giovanni Gentile: Grundlagen des Faschismus – německý překlad Stuttgart, 1936, str. 20.) Vznik a vnitřní vývoj nového světového řádu není tak jednoduchý, že by tu prostě od počátku hnutí byl jednou provždy hotový program příští výstavby. To by byla zajisté pouhá utopie, která by musela selhat při prvním nárazu skutečností. Máme-li tedy porozumět vzniku a smyslu nového světového názoru, je třeba znát, v čem chce být negací předcházejícího, zanikajícího systému.
Z duchovních proudů, negujících liberálně demokratický systém již před vznikem fašismu, se omezoval předválečný socialismus spíše jen na kritiku kapitalistického hospodářství. Marxistický historický materialismus před první světovou válkou neměl porozumění pro politickou a kulturní „nadstavbu“ společenského řádu. Ve svém zjednodušeném pojetí dějin, které jednostranně vyzdvihovalo význam hospodářské složky, nevěnoval pozornost politickým problémům. Marxistická „levice“, spoléhající na světovou proletářskou revoluci, která prý odstraní třídní panství a sním i stát, si vůbec nekladla otázku, k jakému politickému uspořádání dospěje svět po oné revoluci. Diktatura proletariátu měla být podle této ideologie přechodným stádiem mezi státem kapitalistickým a budoucí beztřídní společností, v níž prý již nebude státu vůbec zapotřebí. Tím, že jejím konečným cílem měla být společnost bez státní moci a že pod pojmem státu si nedovedla představit nic jiného než politický nástroj třídního vykořisťování, prokázala marxistická ideologie, že svými kořeny tkví ještě v duchovní sféře liberalistického světového názoru. Vždyť také konečným cílem liberálů všech odstínů byl anarchický ideál svobodné společnosti, zbavené státní moci. Liberálové také stavěli, jak jsme viděli, společnost do protikladu se státem a také pro ně měla hospodářská složka společenského života převahu nad politickou. Tato vnitřní souvislost marxistického socialismu s liberalistickým světovým názorem je ještě patrnější na politickém postoji marxistické „pravice“ a různých předválečných a poválečných odstínů tzv. sociálního reformismu. Sociální reformisté, seskupení v Druhé internacionále, sice odmítali, alespoň v teorii, kapitalistické hospodářství, avšak v oblasti politického myšlení zůstávali zcela otevřeně na půdě parlamentně demokratického systému. Teoreticky to vykládali tak, že pokládají volební a parlamentní zápolení za nejbezpečnější prostředek pro vedení třídního boje a pro uspokojení požadavků proletariátu. V době krize se dokonce stávali tito „umírnění“ marxisté nejbezpečnější oporou starého řádu a nejstrnulejší složkou stranického hospodářství. Jestliže marxistická levice s posměchem kritizovala nemohoucnost demokratického parlamentarismu, tu sociální demokraté vymýšleli nejrozmanitější vytáčky, jimiž se snažili omlouvat tuto nemohoucnost.
Druhým hlavním proudem, který již dávno před první světovou válkou vyvracel základy liberálně-demokratického světového názoru, byl, jak již bylo řečeno, nacionalismus. Již při rozboru německého romantismu, který vnesl do nacionalistického hnutí v Evropě podstatné myšlenkové prvky, jsme viděli, že mnozí tehdejší nacionalisté spojovali svou víru s konzervativním či dokonce reakčním obdivem k řádu minulých dob. Jejich odpor proti liberalismu a demokracii volal pak spíše po návratu k minulosti, než ukazoval cestu k novému budoucímu řádu. Takto konzervativně pojatý nacionalismus omezoval svou působivost jenom na vyšší sociální vrstvy, kdežto široké vrstvy národa, zejména dělnické, mu zůstávaly cizí. Italský nacionalismus před vznikem fašistického hnutí žil z tradic Risorgimenta, a tím zůstával příliš spjat s liberalistickým světovým názorem. Teprve zklamání Německa, Itálie a jiných zemí, jež se po světové válce cítily být podvedeny ve své důvěře v hesla demokratického internacionalismu a pacifismu, dalo nový mocný impuls k nacionálnímu cítění těchto národů. Rozchod mezi nacionalismem a liberálně demokratickým státem se dovršil v této krizi poválečných let. Bylo však třeba rozplemenit nacionálním cítěním ony široké lidové vrstvy, jež se hlásily o svou účast na politických osudech země, aby se takto sociálně obrozený nacionalismus mohl stát základem nového světového názoru. Tohoto dějinného úkolu se podjalo fašistické a nacionálněsocialistické hnutí.
Kromě těchto ideových proudů, jež z různých stran účinně napadaly liberálně demokratický systém, přispěl k rozpoznání jeho slabosti a neudržitelnosti také rozvoj objektivní politické vědy a sociologie. Od dob francouzské a americké revoluce již nebyla už demokracie pouhou soustavou idejí, ale měla příležitost osvědčit svou životnost a blahodárnost v praxi. Jakmile tyto zkušenosti s demokracií byly dostatečně četné, začali se o ně zajímat vědečtí pracovníci a srovnávat demokratickou ideologii s demokratickou praxí. A právě objektivní studium skutečného fungování demokratických a parlamentních institucí ukázalo záhy hluboké rozpory mezi ideologií a skutečností. Čím bylo toto vědecké poznání objektivnější, empiričtější a podrobnější, tím více se v něm ukazovaly hluboké nedostatky demokratických zřízení. Filozofičtí obhájci demokracie mluvili pak po těchto zkušenostech, jejichž průkaznost nemohli opírat, o „krizi demokracie“. Bylo ovšem paradoxní mluvit o „krizi“, když tu krize ve skutečnosti byla od počátku praktického uskutečňování demokracie a vlastně nikdy nepřestala, nýbrž se stále zhoršovala. Ve státech politických stran se po světové válce rozpory mezi demokratickou ideologií a skutečností prohloubily tak, že byla nasnadě otázka, není-li celé demokratické zřízení ve své podstatě vadné a odpovídá-li vůbec životním potřebám národů dnešní doby.
Vědecké studium demokratických institucí soustředilo svou pozornost především na nejtypičtější instituci moderních demokracií, na politické stranictví. Již v letech 1831-35 napsal francouzský badatel Alexander de Tocqueville obsáhlé dílo o demokracii v Americe (Democracy in America), v němž se zabýval americkým stranictvím a ukázal na nebezpečí nadvlády oligarchických skupin ve stranách. Po něm následoval roku 1888 Angličan James Bryce (spisem The American Commonwealth), který již ukázal jasně na bezprogramovost stranické mašinerie v Americe, a vylíčil typické zjevy, s nimiž se v americkém stranictví setkáváme dodnes, jako je podnikatel stranických obchodů „boss“, demagogická režie voleb na tzv. primaries, vykořisťování veřejné správy přívrženci strany, která zvítězila ve volbách (tzv. spoils system) apod. Zvláště po světové válce vzrostl počet vědeckých monografií o zmechanizovaném a korupcí prohnilém americkém stranictví na veliký počet svazků, které jsou tím průkaznější, čím více je v nich používáno metod empirických sociálních věd. Zejména chicagská škola politické vědy za vedení prof. Ch. Merriama prostudovala s neobyčejnou důkladností ony typické zjevy amerického stranictví, které ve velkých městech jako je Chicago nebo New York vyvrcholují až v přímé spojitosti mezi vedením politických stran a zločineckými skupinami gangsterů. (Viz zejména Ch. E. Merriam: The American party system, New York 1922. R. Brooks: Political parties and electoral problems, 1923. Týž Corruption in American politics and life. H. Gosnell: Boss and his New York Machine, týž: Machine Politics: Chicago Model, 1937 mezi jinými.) Korupce při volbách stejně jako v úřadech ovládaných stranickými klikami, nabyla v této nejstarší demokracii světa takových rozměrů, že se stala přímo neoddělitelnou součástí celého státního zřízení. Také v ostatních zemích, ovládaných demokratickými režimy, prokázalo vědecké studium nepřeklenutelné rozpory mezi demokratickou ideologií a skutečností. Mezi monografiemi, věnovanými politickému stranictví v Evropě, vyniká především dílo Roberta Michelse, který k svým poznatkům, shrnutým již v roce 1902 ve spise „Zur Soziologie des Parteiwesens in der modernen Demokratie“ (český překlad vyšel pod názvem „Strany a vůdcové“, Orbis 1931), dospěl na podkladě znalosti poměrů v německé sociální demokracii. Michels, který se v posledních letech svého života stal oddaným stoupencem italského fašismu, dokázal již v této své klasické knize nezadržitelnost procesu oligarchizace ve všech velkých masových organizacích. Všude vládne „zákon malého počtu“: čím větší jsou organizace, tím více se vedení soustředí v rukou několika málo vedoucích jednotlivců. Prokázáním této teze je demokratická ideologie, hlásající vládu všeho lidu („skrze lid“), podlomena ve svých základech. Také ve Francii byly již před světovou válkou v řadě monografií prokázány podstatné závady tamního demokratického systému. Také Émile Faguet ukázal na nedostatky odborných schopností demokratických funkcionářů, Robert de Jouvenel upozornil na protekční praxi francouzských poslanců a ministrů, pečujících více o egoistické zájmy svých osobních klik než o obecně prospěšnou politiku. André Siegfried podrobně analyzoval strnulost stranického rozvrstvení, závislého více na místních klikách než na mnohomluvných programech stran. (E. Faguet: Le culte de l´incompétence, Paris 1912. Robert de Jouvenel: La republique des camarades, Paris 1913. A. Siegfried: Tableau politique de la France de l´Ouest, 1913. A. Siegfried: Tableau des parties en France, 1930 aj.) Zejména pak zkušenosti s nadvládou politických stran v nově zřízených demokraciích v poválečné střední Evropě obohatily značnou měrou tuto literaturu o zhoubnosti demokratického stranictví. Kromě četných studií z dob úpadkového systému v Německu a bývalém Rakousku sem patří také studie o politickém stranictví a parlamentarismu v bývalém Česko-Slovensku, kde systém vázaných kandidátních listin, poslaneckých reversů a bezprogramových vládních koalic podával zvláště zřetelný obraz úpadkového stranického hospodářství (viz k tomu J. Macek: Parlament zevnitř, J. Kliment: Politické strany podle práva československého, Fritz Sander: Das Problem der Demokratie, 1934, a Jan Mertl: Politické strany, 1931, Co s politickými stranami?, 1938 aj.).
Poznání rozporů mezi demokratickou teorií a praxí pak vedlo k prohloubenějšímu studiu politických ideologií a jejich vztahu k sociální skutečnosti vůbec. Ve studiích Maxe Webera a jeho školy, jakož i v dílech italského sociologa Vilfreda Pareta se ukázala iracionální povaha politického myšlení, a to nejen pokud jde o vyslovené sociální mýty, ale právě i u doktrín, které se snažily vystupovat ve formě vědeckých poznatků a vědecky založené filozofie dějin. Pareto ukázal, jak jsou politické doktríny pouhými derivacemi instinktivních reziduí, a tím vyvracel racionalistický základ liberálně demokratického učení, spočívající na víře v řídící moc lidského rozumu.
Také v ostatních oblastech sociologického a sociálně psychologického bádání se dospělo k poznatkům, které již pouhým zjišťováním skutečností vyvracely racionalistické základy liberálně demokratické ideologie. Tak podrobné studium chování lidských mas, jak se s ním setkávávme od dob známě Le Bonovy knihy „O psychologii davů“ až po nejnovější výsledky sociálně psychologického bádání, prokazuje jasně odlišnost davové mentality od klidného rozumového uvažování izolovaného jedince. Četné studie ukazují na stádovost davů a jejich potřebu být veden silným jednotlivcem, na neschopnost davu, který není nikým veden, provést jakýkoliv rozumný čin, na neúčinnost rozumových argumentů při přesvědčování davů apod. (Viz o tom zejména Le Bon: La psychologie des foules, 1895, Mc Dougall: The Group Mind, 1920, Ch. Blondel: Psychologie collective, Lapiere-Farnsworth: Social psychology, 1936, a mnoho dalších.) Tím byla nejen prokázána neudržitelnost demokratické víry ve vládu „všeho lidu“, ale shromážděny i cenné poznatky pro vedení propagandy, jak se s ním setkáváme v dnešní době zejména v autoritativních státech. Moderní sociální psychologie vůbec ukázala na převahu iracionálních složek, instinktů a na nich založených zvyklostí, nad rozumovým uvažováním jakožto popudem k jednání lidí. Také kulturní antropologie a sociologické studium sociálních změn vydatně přispěly k vyvracení liberalistické a demokratické víry ve stálý pokrok na cestě rozumového ovládání lidských vztahů. Idea rovnosti všech lidí byla vyvrácena zejména Giniho demografickými studiemi a antropometrickým měřením lidí z různých sociálních vrstev (Pearson, Niceforo aj.). (Viz o tom P. Sorokin: Sociologické nauky přítomnosti, český překlad Praha 1936.) Byla dokazována přímá korelace mezi nerovností sociální a nerovností schopností fyzických a duševních. Ve světle vědeckých prací se jasně ukázala neudržitelnost staré představy o „lidstvu“ jako jednotném celku směřujícím postupně k stále vyšší dokonalosti. Byly vyvráceny ony v 19. století tak rozšířené teorie pokroku a sociálního vývoje, jimiž ještě dlouho potom, co ve skutečné vědě byly opuštěny, filozofičtí a politizující obhájci demokracie omlouvali dosavadní demokratické neúspěchy. Věda sama totiž nestačí k tomu, aby lepším poznáním vytlačila z politického myšlení lidí staré předsudky a nevědecké mýty. Teorie, jejichž vědecká neudržitelnost již byly dlouho prokázána, zůstávaly přesto dále základem politického myšlení. Vědecké poznání proniká jen velmi pozvolna do tohoto myšlení a nikdy je neovládne úplně, neboť politický názor není předně věcí poznání, nýbrž víry.
Věda sama nemohla tedy svět vyvést na cesty nového sociálního řádu a bylo by křivdou a nepochopením její funkce, kdyby jí to mělo být vytýkáno. To bylo právě osudovým omylem liberálně demokratického světového názoru, že si od vědeckého poznání sledoval více , než mohlo kdy poskytnout. K činům nestačí poznání, nýbrž je třeba víry a ta se již vymyká z dosahu vědecké práce. Již francouzský syndikalista Georges Sorel, jehož myšlenky měly mocný vliv na politické názory Benita Mussoliniho, ukázal na nezbytnou potřebu mýtů v politice. (Georges Sorel: Réflexions sur la violence, 1907.) Sorel zdůrazňuje proti marxistickému předsudku tzv. „vědeckého socialismu“ potřebu sociálního mýtu, který by masy duchovně sjednocoval ve víře v budoucí lepší sociální řád. Takovýmto sjednocujícím mýtem nemůže být nějaká suchá soustava vědeckých pouček. Mýtus musí obsahovat „tendence, jež se duchu vnucují s neodbytností instinktů“. Užitečnost sociálního mýtu spočívá v tom, že se jím duchovně sjednocují masy lidí, kterým dodává víry, potřebné k politickým činům. Je lhostejné, splní-li se tyto představy a naděje v budoucnosti jinak, než jak je tvůrcové sociálního mýtu vysnili. Při uskutečňování každého programu se setkáváme s heterogenií cílů, neboť sociální skutečnost je příliš složitá, aby se dala předem předvídat s vědeckou přesností (G. Sorel, c. spis – 6. vydání, Paris 1925, str. 177 a 204.) Praktičtí státníci si musí zjednodušovat obraz světa, aby mohli svou víru vnuknout lidovým masám, které si přejí rázných činů směřujících k jasným cílům a nikoliv složitých vědeckých úvah. Typický vědec by se nikdy nedostal k činům, neboť je stále zdržován nesčetnými výhradami složité sociální skutečnosti. K omylům racionalistické sociální filosofie minulé doby patřila právě domněnka o zvláštní vhodnosti intelektuálů, filozofů a vědců pro řízení politických věcí. Zkušenosti naší doby nejjasněji ukazují nesmyslnost této domněnky. To pěkně vyjádřil Benito Mussolini, když v jednom rozhovoru s Robertem Michelsem řekl: „Profesor je váhavý a úzkostlivý. Otáčí ořechem a neumí jej rozlousknout. pravý vůdce davů se však musí umět rychle rozhodovat a sám svá rozhodnutí vzít do ruky.“ (Robert Michels: Italien von heute, Zürich 1930, str. 269.) Uvědomit si to neznamená podceňovat teoretickou práci a žádat od vědy něco, co nemůže poskytnout, ale vidět střízlivě její možnosti a její poslání v celkové dělbě společenských funkcí. Nový řád se nezrodí z vědeckého poznání, ale z víry mas a z činů vedoucích jednotlivců. Vědecké poznání však podstatně přispívá k výstavbě tohoto řádu, protože podává střízlivý obraz skutečnosti a svým varovným hlasem může svět uchránit mnohých omylů.
(Text byl jazykově a stylisticky upraven tak, aby odpovídal dnešním jazykovým standardům.)
