Dnes před 285lety bylo v Tomášově kostele v Lipsku po- prvé uvedeno oratorium Matoušovy pašije od J. S. Bacha. Před 70 lety probíhala v Paříži výstava německého sochaře Arno Brekera.
Je tomu s největší pravděpodobností právě dnes rovných 285 let, co bylo v Tomášově kostele v Lipsku vůbec poprvé uvedeno oratorium J. S. Bacha Matoušovy pašije. Až do roku 1975 se sice předpokládalo, že za rok vzniku lze považovat rok 1729, ale dnes se vychází z toho, že poprvé byla skladba uvedena na Veliký pátek roku 1727, který tehdy připadl na 11. dubna. Za života J. S. Bacha byla skladba několikrát uvedena, ale nezachovaly se žádné doklady o tom, jak ji hodnotila církevní obec, město Lipsko či tehdejší milovníci hudby. Je dokonce pravděpodobné, že toto dílo bylo současníky Bacha v podstatě ignorováno. Ani v tehdejším lokálním tisku a ani od osob, které byly Bachovi blízké, se nezachovaly žádné náznaky o významu díla v tehdejší době a jeho ohlasu.
Arno Breker (1900-1991). "Bůh je krása a Arno Breker jeho prorokem." (Citát Salvador Dali, 1975)
Je tu ovšem i další výročí, vztahující se ke krásné tvorbě největších umělců lidských dějin. Zanedlouho totiž uplyne 70. let, kdy byla v oranžérii Tuilerijské zahrady v Paříži zahájena výstava německého sochaře Arno Brekera. Dne 15. května 1942 byla expozice zahájena státním aktem vlády Vichystické Francie v přítomnosti básníka Abela Bonnarda, právníka a novináře Fernanda de Brinona, intelektuála Jacquese Benoist-Méchina a mnoha dalších osobností. České Slovo o pařížské výstavě před 70 lety napsalo: „Sochař profesor Arno Breker, který právě vystavuje v pařížské Orangerii, byl kritikou kdysi označen za jednoho z nejpřednějších zástupců a dokonce tvůrce současného německého reprezentativního klasicismu v plastice … Inspirován antickými vzory, tvoří Breker obrovské sochy a reliéfy, navržené se značným smyslem pro dekorativní účin a modelované se zaujetím pro pevnou konstrukci lidského těla, přísné skloubení údů, napětí šlach a svalů a pro pevné a hladké vyvedení formy z vnitřku na venek. Breker ten velkorysý plastický stylismus předvedl do oblasti figurálního titanismu, v němž tvarová nadsázka a někdy až abstraktní deformace mají vyjadřovat velikost myšlenky a sílu citu.“ Návštěvníci mohli v Paříži vidět exponáty nesoucí názvy „Vítěz“ (1942), „Psyché“ (1941), „Kráčející dívka“ a mnoho dalších. Během války se pak Brekerovy výstavy uskutečnily také ještě v Kolíně nad Rýnem (1943) a pak od června do září roku 1944 Postupimi. Zde z toho důvodu, že spojenecká bombardování Berlína znamenala veliké riziko, že exponáty budou zničeny. Některá díla Arno Brekera se například objevila i na výstavě současného německého umění, která se roku 1942 konala v Bratislavě. Velká část Brekerových děl byla koncem války v Berlíně zničena bombardováním a záměrným ničením spojeneckými vojáky, mnohé zmizelo jako válečná kořist na západ či na východ.
Do manifestu „Velepíseň tvorstva“ napsal Arno Breker v Paříži roku 1978: „Žádné dekadentní vlivy mne vůbec nikdy nepohnuly k tomu, abych modifikoval obraz člověka, falšoval jej nebo dokonce ničil. Tento postoj je absolutní soukromou záležitostí, vztahující se na mne. Ničím nebyl zastrašen. Ničím nebude zastrašen. Zda se tím prohřešuji proti duchu doby, zůstává naprosto lhostejné. Umělecké dílo velkého významu začíná teprve zduchovněním matérie – bezpochyby bohem chtěným dějem, který předpokládá u provádějícího umělecké nadání. Tento proces znamená velepíseň tvorstva.“
(Odkaz: Museum Arno Brekera)
Následující hudební a vizuální záznam dokonale skloubil krásu díla obou umělců. (Hudba: J. S. Bach, Matoušovy pašije)
Socha Arno Brekera "Poslání", dílo z roku 1941 na obálce "Prager Wochenschau".
