Slib věrnosti Říši (4.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942
Lukáš Beer
Tábor, 20. června 1942

Snímek z manifestace na hlavním náměstí v Táboře dne 20. června 1942.

Edvard Beneš sledoval svými diplomatickými akcemi v zahraničí dva cíle: usiloval o co nejširší uznání jeho exilové vlády a zároveň o odstranění závor Mnichovské dohody stojících v cestě jeho územním nárokům. Rusko a USA se na Mnichovské dohodě nepodílely, a tím vznikl prostor pro český výklad, že diplomatické uznání těmito zeměmi se vztahuje na stát z roku 1938. Velká Británie se ovšem na Mnichovské dohodě podílela. Proto české zahraniční vedení muselo vedle diplomatického uznání usilovat také o formální prohlášení neplatnosti Mnichovské dohody. V tom dr. Beneš narazil na velký odpor. Nikdo si zprvu nedokázal představit, že by Československo obnovené ve starých hranicích bylo životaschopnější než stát, který se na podzim 1938 zhroutil. Proto Beneš nejprve zvolil pro dosažení svých vlastních cílů objížďku přes Polsko. Na cestu svých obrovských, i když sporných úspěchů ve druhé světové válce vstoupil zpočátku nikoliv jako muž, který chtěl Rusům připravit cestu do střední Evropy, ale jako budovatel přehrady proti proniknutí bolševismu do Evropy. Tím vyšel vstříc potřebám západních mocností, které se až do června 1941 tajně obávaly vstupu Sovětského svazu do války po boku nacionálněsocialistického Německa. Západ si tehdy ještě uvědomoval, jaký problém by vznikl z převažujícího sovětského vlivu na budoucí evropské poválečné uspořádání. Těmto obavám česká exilová vláda v Londýně vyhověla dvěma demonstrativními dohodami o česko-polské konfederaci po válce. Dohoda české a polské exilové vlády z 11. listopadu 1940 uváděla 14 bodů, kterých se měla konfederativní spolupráce týkat. V následující době česko-polské výbory pracovaly na nejrůznějších věcných otázkách, aby spojeneckou veřejnost okouzlily přeludem budoucího česko-polského dualismu. Výsledek jednání byl zveřejněn 9. ledna 1942.

Beneš těmito klamnými jednáními s Polskem v očích britské veřejnosti zlepšil své postavení, což potřeboval ke zrušení Mnichovské dohody. (Polská vláda měla mimochodem něco, co jejímu československému protějšku chybělo, totiž bezúhonný „rodokmen“, který sahal až k vládě, která opustila Polsko v roce 1939 po marném boji proti Němcům. Poláci měli také velké a aktivní podzemní odbojové hnutí, proti němuž Češi nemohli nic srovnatelného postavit.) V Dolní sněmovně se mu podařilo najít skupinu poslanců v čele s liberálem Manderem, která podporovala jeho přání. Přesto Beneš sám musel doznat, že jeho požadavek jednostranného odvolání Mnichovské dohody narazil nejprve na „nepřekonatelný odpor“ Foreign Office. V daném okamžiku mu však přišla na významnou pomoc lidická tragédie. Londýnský hlavní stan potřeboval vystupňování odvetných a preventivních opatření a represálií v českomoravském prostoru, protože zmírnění by bylo pro celou akci londýnské emigrace nevýhodné. Beneš chtěl za každou cenu zabránit vývoji v druhé světové válce, kdy by vznikla obdobná situace jako po nástupu císaře Karla v první světové válce. Neočekávaná smířlivost nového rakousko-uherského panovníka přivedla tehdy pařížskou Národní radu do těžkých rozpaků. Beneš pak napsal ve svých pamětech: „Perzekuce doma pro nás až dosud představovala důležitý argument. Amnestie (císaře Karla) nás o něj připravila a kdyby se ještě změnila politická linie, znamenalo by to pro celou naši akci těžký úder.“

Za těchto okolností nebyla v roce 1942 v Protektorátě žádná nálada pro dramatický akt individuálního odvetného teroru. Proto byli do Čech letecky dopraveni příslušníci emigrantského československého vojska v Anglii s úkolem vykonat atentát na Reinharda Heydricha. Předcházelo tomu politické rozhodnutí exilové vlády v Londýně, která v danou dobu pokládala takový čin za vhodný k vyvolání represálií ze strany ve válce se nacházející Říše ve svém „srdcovém“ zázemí. Oběti, které si taková akce mezi Čechy doma vyžádá, byly nepochybně započítány do očekávaných propagandistických výhod v cizině. Lidická tragédie rázem obrátila sympatie světové veřejnosti na českou stranu. Mrtví z Lidic přišli exilovým vyjednavačům v Londýně vhod. Londýnští činitelé, kteří dali pokyn atentátníkům, počítali s tvrdou odplatou Berlína. O skutečných propagandistických záměrech tzv. československé vlády v Londýně svědčí i okolnost, že Beneš si nepřál, aby se světová veřejnost dozvěděla o projevech nesouhlasu a lítosti Němců s vypálením Lidic. Vznikly totiž oprávněné obavy, že daleko slyšitelný německý protest proti těmto přísným zákrokům mohl ovlivnit politické hodnocení zlikvidování Lidic v zahraničí. Konkrétně se to projevilo po projevu představitele sudetoněmeckých sociálních demokratů Wenzela Jaksche v německém vysílání BBC, který vyjádřil „odpor všech lidsky smýšlejících Němců k tzv. aktu odplaty v Lidicích“. Tento projev sympatií k českému národu se setkal u československé exilové vlády s velmi chladným přijetím. Od toho dne již nebylo povoleno žádné rozhlasové vysílání sudetských Němců z Londýna, prý na základě osobní intervence Beneše u ministra informací Brendana Brackena.

Berlín i místní německá správa v Praze se po spáchání atentátu vyskytly pod očekávaným tlakem, protože „mírnou“ odvetnou reakci by si nepřátelé válčící Říše v zázemí i v zahraničí vysvětlovali jako její slabost a bylo třeba jednat okamžitě a takovým způsobem, aby bylo peventivně zabráněno podobným akcím a aby byla zajištěna stabilita v zázemí. V tomto kontextu je třeba také spatřovat záměrné navozování atmosféry strachu a otevřené vyslovování výhrůžných děsivých scénářů i prostřednictvím protektorátního tisku, jež měly zapůsobit na veřejnost. Vladimír Krychtálek zveřejnil kupříkladu ve Večeru článek „Co by Říše mohla“, jehož sdělení nikoho nemělo nechávat na pochybách: „Kdyby byli rozhodující činitelé v Říši došli k přesvědčení, že český národ celý, nebo ve své většině, souhlasí s atentátem, nebo že podporuje celý ilegální živly, Benešovy agenty, tehdy by byla Říše jistě zasáhla k odvetným opatřením proti českému národu, jakož i k zajišťovacím opatřením největšího měřítka. Byla by například mohla vyzvednouti v Protektorátu desetitisíce rukojmí, která by svým životem ručila za klid v tomto prostoru. Nebylo by přitom jistě za těžké vybrat tato rukojmí právě z oněch stavů a skupin, které dříve Beneše podporovaly. Nikdo nepochybuje o tom, že toto zajištění mohlo by být tak široké, že by po jednom rukojmí musila dát každá rodina. Tato věc není technicky neproveditelná. Říše hravě zdolala úkoly daleko větší. Nezastavme se v úvahách o tom, co by Říše mohla podniknout, ani před tou myšlenkou, že nemajíc jistoty o klidu a pořádku v samém srdci svého mocenského prostoru, mohla by celý český národ přemístit někam na periferii Evropy, kde je boj o život tvrdý, a kde jakákoliv spiknutí pozbývají významu.“ Tento článek převzaly i jiné protektorátní tiskoviny, kde se objevil 20. června 1942, v den, kdy se v Táboře večer uskutečnila další z velkých manifestací pořádaných protektorátní vládou. Vladimír Krychtálek o dva dny později dokonce sám podal návrh, aby v českém národě byly zajištěny konkrétní rodiny jako rukojmí, jak si za chvíli ukážeme. Mezitím probíhaly průběžně i menší manifestační akce, jako například shromáždění řemeslnictva v pražské Lucerně dne 18. června, které svolala Okresní jednota společenstev v Praze.

Události v Protektorátě získaly mezitím určitý spád: datum trvání lhůty amnestie, tj. přislíbení beztrestnosti a odměny „všem těm, kdož až dosud nevyhověli své povinnosti učiniti udání“, jak se pravilo ve výnosu říšského protektora ze 13. června 1942, bylo stanoveno do 18. června 1942, 20. hodiny.  Již 16. června 1942 učinil na pražském Gestapu dobrovolně rozsáhlou výpověď Karel Čurda a 18. června byli atentátníci dopadeni a došlo k jejich zneškodnění. Přesto vše však propagandistické akce pokračovaly nadále. Jeden z důvodů pro toto byly s určitostí i obavy, že by se podobný čin mohl nějakým způsobem opakovat a mohl by pak vyvolat další zostření a zdramatizování situace českého národa.

Apel českých novinářů se konal 22.6.1942 v pražském Autoklubu.

Vyplývá to i z vystoupení šéfredaktora Vladimíra Krychtálka na sjezdu Národního svazu novinářů 22. června 1942, kde hovořil ve funkci předsedy svazu a kde preventivně a bezpochyby i velmi takticky navrhoval, aby byli pro takový případ zajištěni příslušníci českých rodin vybraných podle jistého kritéria a tím by byl Londýn nucen si pro příště podobné akce rozmyslet. „Beneš volá po krvi“, řekl Krychtálek, „protože on sám je v bezpečí. Zde se mohou ukrývat ještě další parašutisté nebo sem mohou být ještě další dopraveni. Žijeme jako člověk, do jehož domu bandité ukryli pekelné stroje. Některé již explodovaly, další tikají někde ve zdech nebo pod podlahou. My novináři dobře víme, že český národ dostal poslední lhůtu: v případě, že exploduje ještě jeden pekelný stroj, znamená to konec národa. Proto máme právo, usilovat ve jménu národa o ochranu našich národních zájmů. Pan Beneš chce krev. Jak by se cítil, kdyby mu bylo řečeno, že tentokrát je ve hře nikoliv krev svedených a jemu lhostejných lidí, nýbrž krev Benešových lidí? Ve jménu každého nešťastníka, jehož příbuzní byli Benešem posláni na smrt, ve jménu českých novinářů žádám, aby rodiny Beneše, Feierabenda, Bechyněho, Nečase, Ripky, Outraty, Laušmana, Majera a zbývajících emigrantů, kteří zde mají všichni své příbuzné, byli považováni za rukojmí a aby na explosi nějaké další bomby bylo odpovězeno jejich krví. Národ to s díky pozdraví, neboť nikdo v tomto národě neshromáždil na svoji hlavu tak mnoho nenávisti, jako v těchto dnech Beneš a jeho emigranti. Jestliže pan Beneš nerozuměl volání: Naše krev na tvoji hlavu, zavoláme na něho: tvoji krev na tvoji hlavu.“


Za předsednickým stolem sedí šéfredaktor Ryba a Krychtálek a referuje právě šéfredaktor tiskového odboru Melč.

V podobném duchu proběhlo „vyloučení Edvarda Beneše z českého národa“ Národní radou českou na jejím shromáždění (41 českých vědeckých, uměleckých a literárních korporací), uspořádaném v Obecním domě 18. června 1942 nebo apel Emila Háchy adresovaný o den později, v sobotu 20. června 1942, manifestaci obyvatel města Tábor.

Slavnostní schůze Národní rady české v pražském Obecním domě, která vyloučila Beneše z národa. Snímek předsednictva schůze s ministrem Moravcem.

Již po 15. hodině se začaly do Tábora sjíždět z okolí davy lidu, kde na hlavním náměstí nacházely tribunu. Jako obvykle na předcházejícíh masových manifestacích koncertovala hudba vládního vojska zhruba hodinu před zahájením samotné akce. Ve chvíli zahájení zaplňovalo náměstí přes 30.000 osob. Úderem 18. hodiny se dostavili na tribunu členové protektorátní vlády. Manifestaci pak zahájil místní činitel ing. Androník. Potom se ujal slova předseda vlády dr. Krejčí, byl pozdraven celým shromážděním vztyčenými pravicemi. Následoval manifest prezidenta Emila Háchy, který v zastoupení přečetl člen činohry Národního divadla Jiří Dohnal, jenž po roce 1945 patřil k velice angažovaným komunistickým umělcům. Po přednesu Háchova manifestu zazněl na celém náměstí intenzivní potlesk tisícových davů. Poté promluvil ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý a manifestaci uzavřel ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, manifestace byla pak ukončena potleskem, vztyčenými pravicemi a národní hymnou.

Moravec ve svém projevu v Táboře obratně reagoval na výhrůžky z Londýna proti těm českým občanům, kteří spolupracují z Říší a slíbil, že protektorátní vláda se svým presidentem nikdy a za žádných okolností Prahu na rozdíl od Beneše neopustí – není nutno zvlášť dodávat, že tento Moravcův slib byl v roce 1945 dodržen. Nejvýznamnější protektorátní ministr se také vysmíval chvástání Edvarda Beneše, že on by se 15. března 1939 zachoval jinak než Emil Hácha a řekl by Vůdci „ne“ – Moravec jen připomněl, jak se Beneš zachoval roku 1938, kdy měl mnohem příznivější podmínky pro své hrdinství nežli Hácha v březnu 1939. Taktéž správně předpověděl, že britsko-sovětskou smlouvou „Churchill prodal Beneše i s jeho trabanty do sovětské zoologické zahrady“. Moravec nastínil také vnitřní rozpory uvnitř emigrantské vlády v Londýně a v neposlední řadě označil úspěšné dopadení atentátníků a jejich zneškodnění za významné vítězství na vnitřní frontě.

Projev Jaroslava Krejčího

Spoluobčané!

Přicházím dnes s členy vlády do vašeho starobylého města proto, abych právě na této půdě, pro nás historicky tak významné, obrátil se k vám a k celému národu s poslední varovnou výzvou a s poslední přátelskou prosbou.

Místo, ze kterého k vám mluvím, doplňuje má slova svou těžkou historií, v níž mnohdy šlo právě jako dnes o osud celého našeho národa.

Vaše vláda a i sám pan státní president v posledních třech týdnech hleděli jsme vám všemi cestami, jež vedou k sluchu i rozumu, vyložit, kam český národ dovedla z jedné strany slepota a z druhé zločinná činnost nepřítele českého národa číslo 1, Beneše, a jeho nesvědomité a zločinecké společnosti v emigraci.

Co bude zítra, nemohu vám slíbit ani zaručit. Jisté je, že Velkoněmecká říše, jejíž neoddělitelnou součástí jsou naše země, má tolik síly a moci, že může sáhnout ke každému opatření, jež uzná za vhodné k obnovení klidu v tomto prostoru.

Viděli jsme, že se Vůdce nerozpakoval Němcům v zájmu Říše i německého národa uložit velmi těžké povinnosti nejen pokud jde o tento boj, nýbrž také tam, kde to žádaly zájmy spolupráce s ostatními evropskými státy a národy. Mějte na paměti, že tato druhá světová válka je jednou z největších revolucí lidských dějin a že dnes jsou v pohybu stomilionové masy jak v Evropě, tak ve východní Asii, které musí ve prospěch vítězství podříditi s největšími omezeními a přinést těžké oběti, jen aby se příští pokolení dožila klidu.

Otázka českého národa uprostřed Evropy a v rámci Velkoněmecké říše je vzhledem k tomuto světovému rozhodujícímu boji otázkou naprosto podružnou. V okamžiku, kdy by se český národ ve své krátkozrakosti rozhodl postavit se do cesty této revoluci, zahynul by, aniž by to způsobilo rozruch ve světě, jenž by stál za zmínku.

V hodině dvanácté obrací se proto k vám pan státní president znovu ve starosti, aby mu jednou nebylo vytknuto vašimi potomky, že neudělal vše, co bylo jeho obrovskou povinností. Vyslechněte nyní manifest, který pan státní prezident odevzdal do mých rukou a který na tomto památném místě bude vám nyní přečten.

Manifest Emila Háchy
(přednesl Jiří Dohnal)

Občané!

Prozřetelnost svěřila mi úlohu těžkou a odpovědnou. Jako váš nejvyšší představitel před Velkoněmeckou říší obracím se k vám znovu v obavách, ale i ve víře, že osud nás neopustil a že český rozum dobře zvážil tuto svou dějinnou chvíli.

Nebojím se budoucnosti, ve které příští generace pronesou soud nad mou prací a nad tím, jak jsem vedl vaše věci v době, kdy selhala politika nepřítele lidu a zrádce Beneše, kdy u nás úplně selhal stranický aparát demokratický, kdy naše země představovaly loď bez kapitána, bez kormidla, unášenou vlnobitím proti skalám. Co se ještě dalo zachránit, zachránil jsem tehdy, když jsem požádal Vůdce, aby naše země převzal do své ochrany. Tři roky jsme mohli být zemí klidné práce, zemí, kam nedoléhá hukot války, zemí, která prožívá štěstí, že zde otcové jsou u svých rodin a synové u svých matek.

Prosím Vás, abyste si ještě jednou uvědomili velkomyslnost Adolfa Hitlera, který od českého národa nic jiného nežádal, než aby tento národ šel klidně za svou prací. Je proto přirozené, že nevděk za tuto velkorysost musí být potrestána všude tam, kde se projeví a že tím spíše musí býti potrestána věrolomnost, která nevděk stupňuje až do zrady.

Od chvíle, kdy Vůdce převzal ochranu našich zemí, poskytl nám práva národní autonomie, začež jsme se zavázali k povinnostem, které spočívají hlavně v práci ke společnému cíli a ve věrnosti k Říši. Každý Čech, který nedbá těchto dvou povinností k Říši, dává současně v sázku všechna naše práva, která jsou našimi povinnostmi zaručena. Jakmile český národ nebude zachovávat své povinnosti, je Říše oprávněna nedbat vůči němu svých závazků.

A to, prosím, abyste si ještě jednou uvědomili v této chvíli, která by pro národ mohla končit tragicky a která pro mne, starce a vašeho představitele, je nad jiné smutná a trpká. Zvenčí nám nemůže pomoci nikdo, jen my to můžeme. Vidím jen jedinou cestu do světlejšího zítřku, a to je návrat k povinnostem, jež jsme převzali k Říši, návrat bezvýhradný, celonárodní, otevřený a jednoznačný. Není Čechem, kdo se protiví Velkoněmecké říši a kdo tím zločinně hraje o jednou zaručená práva. Není Čechem, kdo jde s Anglií a se sovětským Ruskem, není Čechem, kdo do našich krajů vnáší rozklad, zradu a zločin. Pro tyto lidi nemějte slitování. Jde o zločinné žháře, kteří nás chtějí připravit o rodnou střechu nad hlavou, o náš drahý český domov. Tyto zrádce, na prvém místě pana Beneše, jsme navždy vyloučili z národa.

Přičiňte se, aby z našich krajin zmizely zločin se zradou, pracujte a všechno vynaložte, aby Vůdce českému národu znovu důvěřoval a abychom si tak své bytí uprostřed Velkoněmecké říše zasloužili a zajistili. K tomu nám dopomáhej Bůh a svatý Václav.

Projev Adolfa Hrubého

Adolf Hrubý jako jihočeský rodák připomněl svým krajanům, že český lid nechce, nebude a také nesmí žít z negace. Láska k vlasti a národu jej musí vést cestou sebezáchovy. Dnešní doba postavila národ do situace, v níž se nemůže zachránit někdo jako jedinec, v níž se však může zachránit celek, vedený jen odpovědnými lidmi. Čechy a Morava jsou srdcem Evropy a tím také i Říše. V tomto srdci Evropy žije český národ, lid zdravé krve, velké pracovitosti, lid kulturně vysoko vyspělý, jehož jednou z chyb je přemíra rozumářství a hloubavosti. Jihočeši viděli v případě Chelčického, že toto rozumářství a tato hloubavost vedou často k neuznávání autority. Tuto chybu je nutno ze svých řad vymýtit zrovna tak, jako upřílišenou politickou fantazii.

Ministr Hrubý pak v závěru projevu řekl:

Věřte svému politickému vedení, svému státnímu presidentu a nám, členům jeho vlády. Jsme lidé vaší krve, srostlí s půdou a se svými rodinami těsně připoutáni k osudu vašich rodin. My jsme neutekli, my jsme neopustili národ a nezradili, my se nikomu nezaprodali a my také odnikud ze závětří vám nic nenalháváme a do žádných krvavých lázní neženeme.

Naší snahou, snahou poctivou a upřímnou, jest ručit za vaše osudy a vést vás rozvážně a s plnou odpovědností po cestách, které vedou k lepším zítřkům a ke spolužití národů v evropském společenství před Bohem a historií.

Nepřeji si nic upřímněji, než abychom, až se opětně sejdeme, nevyprávěli si již o strastech, ale o krásných výsledcích této cesty, po které kráčíme. O krásných a plodných výsledcích spolužití a spolupráce v naší Velkoněmecké říši. O velikém vítězném boji, kterým jsme si probojovali od mnichovské zrady cestu k novému životu pravdy a spravedlivějších řádů mezi národy.

Neboť tímto vítězstvím znovu se dokáže pravda, že nikdy nezahynul a nikdy nezahyne národ, který neopustil vlast, pravda, napsaná Dykovým veršem o mluvě rodné půdy, veršem, který je také výstrahou emigraci:

Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.

My zůstali a zůstaneme věrni vlasti. Nikdy neutečeme a svou zemi, rodiny, bratry a krajany neopustíme. S vámi tu na české půdě zůstaneme sdílet dobré i zlé.

My s vámi, vy s námi. Jeden za všechny a všichni za jednoho!

Projev Emanuela Moravce

Národe český! Občané Tábora!

V uplynulé zimě nepřítel Říše rozhodl se z jara nasadit všechny síly k mocenskému úderu, aby dobyl vítězství, které slibuje po řadu let Židovstvo a jeho přisluhovači balamuceným národům, v jejichž čele stojí Churchill, Roosevelt a Stalin. Šlo o soustředěný útok z východu sovětských vojsk, z jihu britských armád v Severní Africe a ze severozápadu britského letectva, které mělo bořit německá města. Současně měla být podniknuta veliká akce uvnitř Německé říše s pomocí židobritských agentů, která měla ochromit přesnou práci německého týlu. K této akci použil nepřítel Říše zkrachovaných politických existencí, které povýšil na vlády. Tito dobrodruhové, kteří národ zradili a v těžké hodině zbaběle opustili, měli se pokusit na evropské půdě, a hlavně v Říši, pomocí svých agentů utvořit a zmobilizovat pátou kolonu k provádění sabotáží, atentátů, po případě vzpour.

Také v našich zemích měla na pomoc vojskům britským a sovětským být vytvořena banda záškodníků bez ohledu na to, kolik české krve to bude stát. Toto hrozné dílo zosnoval Eduard Beneš, onen Beneš, kterého jsme tyto dny vyloučili z českého národa, onen Beneš, který zahrabal český stát a který se nezastavil ani před takovým zločinem, jako je záhuba národa.

Vždy jsem pevně věřil, že po boku Velkoněmecké říše je místo všech, kteří jsou rozhodnuti bojovat za věc poctivou a kteří chtějí své síly vynaložit, až boj bude skončen, ke stavbě nové, zdravé a šťastné socialistické Evropy. Věřil jsem a věřím, že Říše se svými spojenci tento boj proti temným silám světové reakce a židovského švindlu vítězně skoncuje. Stejně jsem věřil a věřím, že český národ sám sebe najde a že zúčtuje se všemi, kteří v slepém záští k národně socialistické revoluci o jeho život ukládají.

V minulém roce z Londýna, z Moskvy a z Washingtonu do světa se nesly sliby, že v roce 1942 plutokratický kapitalismus společně se sovětským komunismem rozdrtí Velkoněmeckou říši. Nyní koncem června jarní kolo zápasu je skončeno velikou porážkou nepřátel naší Říše na všech frontách. Sovětská ofenziva skončila na Krymu, pod Charkovem a v ostatních úsecích těžkou pohromou, v severní Africe generál Rommel zničil britskou osmou armádu, britské letectvo omezilo své nálety na německé území z ostrovů, když pan Churchill poznal, k jaké odvetě dovede sáhnout letectvo německé.

Tyto dny utržili nepřátelé Říše také těžkou porážku své páté kolony na našem území. Agenti, které k nám britský žoldnéř Beneš poslal vzduchem, byli zlikvidováni, a výzbroj, kterou si z Anglie přivezli, byla nalezena. K řadě svých porážek a ostud Eduard Beneš tyto dny připsal svou další, největší.

Zklamal svého chlebodárce, kterého ujišťoval, že český národ za ním stojí a že postačí, aby několika letadly poslal do naší země vycvičené vrahy, žháře a záškodníky s příslušnou výzbrojí a že český národ povstane proti Říši. Jako vždy, tak i tentokráte Beneš trefil kozla. Hlavní chybou toho domýšlivého muže, který ze zkrachovaného politika klesl a sprostého zločince, je, že nezná českou duši, že nemá sluch pro to, jak tepe srdce českého národa. Domníval se, že hanebným atentátem na vysokou říšskou osobnost, která českému lidu rozuměla lépe než on, národ podnítí k zhoubné pošetilosti.

Opak se stal pravdou. Smrt Obergruppenführera Reinharda Heydricha českým národem zatřásla a otevřela mu oči. Benešovi se nepodařilo získat českého člověka, aby zahynul pro britskou říši, český člověk, jakmile si uvědomil, kam Beneš míří se svými záškodníky, volil tak, jak to národní budoucnost žádá. Jestliže byly v českém národě až do hanebného atentátu vrstvy, které chtěly tuto válku přespat a neexponovat ani pro Říši ani pro Beneše, tyto vrstvy dnes jasně se postaví proti Benešovi a proti Benešovi stojí dnes také ti, kteří ještě včera viděli v něm záchranu starých řádů a starého reakcionářského pohodlí.

Ještě nikdy nebyl český národ tak jednotný jako dnes, jak v odporu proti Benešovi, tak i proti vnějším a vnitřním nepřátelům naší Velkoněmecké říše. Každému Čechu je dnes jasno, že bude mít po starostech a že bude žít spokojeně, když ponechá politiku své zákonné vládě a když bude poslouchat státního presidenta doktora Háchu.

Právě na tomto místě před čtyřmi léty politický bankrotář Eduard Beneš hovořil k českému lidu. Jako vždy povýšeně, bohorovně, vševědouce. Vzpomenul svého vánočního poselství z roku 1938, ve kterém on, politický vědec, tvrdil, že rok 1938 bude rokem vyjednávání a uklidnění. Zde na tom místě tento politický slepec český národ před čtyřmi roky ujišťoval, že dohoda francouzsko-britská, která byla na jaře v roce 1938 sjednána, přivodí prý stabilizaci evropských poměrů. Tím chtěl českému národu namluvit, že nám nehrozí žádné nebezpečí a že se můžeme spolehnout na Francii a Anglii. Tvrdil, že poměry v Evropě se upravují velmi nadějně. Při tom tento ubožák nevěděl, že dohoda francouzsko-britská , kterou tak velebil, byla na jaře roku 1938 sjednána právě za cenu existence bývalé republiky. Anglie tehdy totiž nabídla Francii spojenectví, když tato Francie se vyvlékne ze spojenecké povinnosti vůči Československu. To Beneš nevěděl, jako mnoho jiných věcí. Tyto dny postavil se opět v Londýně před mikrofon, aby velebil novou britsko-sovětskou smlouvu podobně jako zde v Táboře před čtyřmi léty velebil smlouvu francouzsko-britskou. Jako před čtyřmi léty nevěděl, že smlouva britsko-francouzská znamenala ortel vynesený nad Československem, také dnes neví anebo nechce vědět, že ve smlouvě britsko- sovětské Beneše i s jeho trabanty prodal Churchill do sovětské zoologické zahrady. V jednom směru je Beneš hodný politování. Trpí chorobou, která by se mohla nazvat paktomanií. Slovo pakt jej tak vzrušuje, jako alkoholika slovo špiritus. Bývalá republika zašla na pakty, které Beneš vášnivě do všech stran sjednával, aby z nich čas od času jako kartářka vykládal národu falešnou politickou budoucnost.

Po zkušenostech, které máme s tímto vtíravým tvorem, můžeme s klidným svědomím tvrdit, že národu sloužíme a jeho budoucnost pevně podezdíváme, když děláme právě to, co pan Beneš sociologicky a vědecko-politicky pokládá za nevhodné a špatné. Je ubohý ve svých proroctvích, ale zcela odporným se stává, když se začne vydávat za hrdinu. Tyto dny totiž tvrdil, že kdyby on byl býval 15. března roku 1939 jel do Berlína jako český president, byl by prý řekl Vůdci "ne". Proč se tak chvástá? On přece měl příležitost říci své ne za zcela jiných podmínek, strategicky i politicky lepších než jaké zanechal presidentu Háchovi. Bylo to 30. září 1938, kdy v Mnichově se jednalo o nás, bez nás. Tehdy pan Beneš se nikde neprojevil, seděl skrčen ve svých komnatách, místo aby letěl do Mnichova, místo aby skoncoval se zrádnými spojenci, kterým měl tehdy říci své ne. Tehdy byl pan Beneš ještě menší, než jak ho od přírody známe. Národ jím tehdy opovrhoval a nebylo člověka, který by jej litoval, když se z pražského Hradu vytratil. To nebyl poražený státník, to byl pouze ošálený intrikán, který se cpal na místo, na něž nestačil.

Tento chvastoun z Londýna vyzýval nyní opět český národ, aby nehledal spolupráci s Říší, to znamená, aby se připravil o to poslední, co mu ještě zbylo a co se nepodařilo Benešovi ještě u nás zničit. Hrozí všem, kteří jdou s Říší, těžkými tresty, až prý se vrátí. Mohu ho ujistit, že tato vláda se svým presidentem nikam neuteče a že zůstane v naší zemi.

Ať se děje co se děje, nebojíme se budoucnosti ani vašich hrozeb, pane Beneši! Až Říše zvítězí, jak pevně věříme, o vás se nikdo nebude starat, my nebudeme žádat vaše vydání od poražené Anglie. Byla by to pro vás velká čest. Utečete-li z Anglie někam na kraj světa, půjdete vstříc trestu, který je horší smrti. Budete odsouzen k tomu, abyste se díval na vítězství národněsocialistické revoluce, abyste sledoval stavbu Nové Evropy, abyste byl svědkem zániku všeho toho, čemu jste sloužil a čemu jste se ve své ctižádostivé slepotě zaprodal.

Na jedno bych tě rád, český lide, upozornil. Britští zaprodanci z Londýna i z Moskvy kdejaký evropský národ vyzývají k vzpouře proti Němcům, jen k jedinému národu se takto nemluví. A to je ten, který s Velkoněmeckou říší a s Adolfem Hitlerem válčí na život a na smrt, a to k národu židovskému. Ze žádného mikrofonu na straně nepřítele se ještě neozvalo: Židé, bouřete se, páchejte atentáty a sabotáže, ničte Německo!

Také mezi atentátníky, který k nám Beneš poslal v britských letadlech, nebyl ani jediný Žid. Pro takové hloupé pošetilosti je totiž Židů škoda. Žid je přece k tomu, aby vládl, vyssával, z lidské hlouposti tyl a jiné na smrt posílal. Bude dobré, když se také nad touto skutečností trochu zamyslíme.

Beneš prohrál tyto dny nadobro u českého národa, ale ani tam v zahraničí dobrodružná cháska, utvořená z politických živnostníků, za ním tak pevně nestojí, jak on to vznešeně světu namlouvá.

Víme dobře, že samozvaný ministr zahraničí Jan Masaryk v mnohém s panem Benešem nesouhlasí, jak konečně také 9. května v Novém Yorku ukázal. Jan Masaryk totiž řekl zcela prostoduše, že naděje na nějakou druhou frontu v Evropě jsou nesmyslem a že popichování národů v obsazeném území proti Velkoněmecké říši je věcí pochybenou, která nedá výsledku. Víme také, že pan Hodža dávno už si vaří vlastní emigrantskou polévku s různými reakcionáři, kteří mu umožňují onen pohodlný život, na jaký byl vždycky zvyklý. Hodža odsuzuje Benešovu sovětskou politiku. Víme také, jak se páter Šrámek dnes v Londýně hádá se sociálními demokraty, a víme, že kolem Beneše zbyli pouze Židé a pár bývalých žurnalistů, kteří odjakživa v politice představovali jen barvoslepé nadutce.

Jaro končí tedy letos velikou porážkou našich nepřátel a velikou blamáží emigrace. Vrazi SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha byli dopadeni, jejich pomocníci pochytáni. Toto vítězství na vnitřní frontě naplňuje český národ radostí. Oddechli jsme si zhluboka, ale bylo by chybou, kdybychom z toho odvozovali nějaké zvlášť příznivé důsledky. Hanbou pro nás je a zůstane, že Benešovi zločinci, které k nám dopravil letadly, byli Čechy a že našli v českém národě pomocníky, kteří jim umožnili na naší půdě žít a skrývat se. Toto vítězství na vnitřní frontě musí být proto ve všech směrech využito a poražený nepřítel pronásledován zde až do úplného zničení, aby se už nikdy nevzchopil. To znamená, že tu u nás, na naší půdě, musíme společnými silami potřít všechno, co ještě benešovinou zapáchá a co má sklon k politické dobrodružnosti a k různým záludům, které by mohly zkazit dobrý poměr českého národa k Velkoněmecké říši, o který se všemi silami nyní snažíme a který bohdá opět obnovíme.

Uplynulé tři týdny těžkého napětí, naplněné upřímnou starostí o osud českého národa, jsou pro nás pro všechny zaslouženou školou. Ukázaly nám, že pouze ve svorném odmítnutí všech nepřátel Říše je síla, a že kázeň je naším největším kapitálem ve válce, kterou za nás a za Evropu vede německý národ. Viděli jste, že jsme tu ve vládě udělali vše, abychom národ přivedli na správnou cestu a abychom Říši přesvědčili, že Češi nejsou zbojníky, kteří porušují dané slovo. Znovu opakuji, že není ještě všechno vyhráno a že pan president doktor Hácha s celou vládou od vás očekává, že nám pomůžete splnit slib, který jsme dali Vůdci Adolfu Hitlerovi, slib, že z českého národa všemi prostředky odstraníme živly nežádoucí, s nepřítelem spolčené a lhostejné k osudu národa a k jeho společným cílům s Velkoněmeckou říší.

Vláda splnila v těchto pohnutých dnech svou povinnost k národu a je tedy dnes, národe, na tobě, abys také splnil poctivě všechny své povinnosti k sobě. Nelekej se proto nejtvrdších opatření proti těm, kteří ohrožují tvou budoucnost. V naší zemi musí být mír a musíme z ní vyplenit všechno, co mír ruší. Pamatuj si, že v bitvě u Lipan proti Táboritům bojoval mladý Jiří Poděbradský a že týž Jiří jako správce země musil v roce 1452 nakonec vrhnouti proti tomuto městu, proti Táboru, kde stále ještě se rotily živly fanatické, dobu nechápající, nepřístupné jakékoliv rozumné myšlence. Právě Tábor je pro nás varováním. Český národ vždy doplácel na to, když jeho část se postavila proti vývoji doby a když doktrinářství, podnícené vášní, obětovalo národ, který byl jen prostředkem a nástrojem. Cíl měli tito slepci zcela jiný, osobní, jak to vidíme také dnes.

Starejme se o sebe, pomáhejme Velkoněmecké říši, aby porazila Anglii a sovětské Rusko, stůjme při sobě svorně a potírejme odrodilce, kteří jsou hotovi přibít národ na kříž utrpení jen proto, aby jejich ctižádost byla ukojena.

V této veliké válce čeká nás ještě několik těžkých zkoušek a proto učiňme vše, abychom po vítěztví mohli se hrdě hlásit o svůj podíl na právech národněsocialistické revoluce. Jděte s námi svorně za Adolfem Hitlerem, který je také naším Vůdcem, a buďte poslušni svého státního presidenta, který se k vám dnes opět jako starostlivý ochránce národa obrátil.

Spoléhejte na skvělou brannou moc naší Říše a věnujte svou lásku německému vojáku, který se statečně bije také za to, abyste vy mohli v klidu pracovat a aby naše drahá domovina byla uchráněna válečné zhouby.
Zde, v památném Táboře, opět si slibujeme všichni, že nikdo z nás nevybočí z řady a že tento boj po boku Velkoněmecké říše dovedeme pevně k vítěznému konci.

Zdar Vůdci Adolfu Hitlerovi, zdar naší krásné vlasti!

Prameny:

Jaksch, Wenzel: Cesta Evropy do Postupimi, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000
Šustek, Vojtěch: Pražané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava, In: Evropská velkoměsta za druhé světové války (Každodennost okupovaného velkoměsta. Praha 1939-1945 v evropském srovnání), Scriptorium, Praha 2007
V hodině dvanácté (Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942), Orbis - Praha, 1942
Dobový tisk

POKRAČOVÁNÍ.