Lukáš Beer
 |
| Kresby Františka Voborského se velmi často objevo- valy v protektorátním denním tisku. I osudu této osob- nosti se věnuje kniha Radka Žitného o protektorátním rozhlasovém skeči. Voborský byl totiž například i spoluautorem rozhlasového skeče "Letem světem". (Foto: archiv Lukáše Beera) |
Amatérský badatel Radek Žitný se osudem Josefa Opluštila podrobně zabýval ve své knize Protektorátní rozhlasový skeč. Jak zlomit vaz (nejen) králi komiků, která vyšla před dvěma lety. Jak už samotný titul této práce napovídá, sledoval Žitný éru politicko-satirických skečů v protektorátním českém rozhlasovém vysílání, která byla zahájena v listopadu 1941 a pokračovala prakticky až do konce války. Josef Opluštil byl autorem naprosté většiny těchto skečů a jejich počet se pravděpodobně blíží stovce. A právě za ně se Opluštil musel po válce před soudem zodpovídat. Radek Žitný dosti detailně nahlédl do zákulisí vzniku pravidelného vysílání a snažil se vylíčit osud jednotlivých více i méně známých osobností, které ve skečích přímo účinkovaly anebo se podílely na tvorbě textů, písniček a námětů. V anotaci ke knize se uvádí: „Právě v rozhlase té doby se zrodil rádoby satirický útvar zvaný skeč, který svou proněmeckou orientací způsobil mnoho škod a zasel i podhoubí mnoha životním tragédiím. Svůj stín vrhl i na Vlastu Buriana, který po válce musel čelit ne zcela opodstatněným důsledkům jediného vystoupení, a to z donucení. Paradoxně to jeho osud ovlivnilo mnohem zásadněji, než osud těch, kteří byli skutečnými duchovními otci kolaborantských „taškařic“, nicméně v roce 1945 stačili včas převléct kabáty a stali se úctyhodnými občany...“
Kniha je vůbec plná Žitného klasifikování, které odbornou úroveň badatelské práce autora naprosto zbytečně znehodnocuje. A tak tedy samozřejmě, že rozhlasové vysílání mělo „rádoby satirické humorné formy“, „oplzlosti z Opluštilova pera“ se v rozhlase vysílaly ještě v dubnu 1945, samozřejmě, že „zneuznaný redaktor Josef Opluštil ,vybudoval svoji kariéru´na pokleslých jevištních fraškách, antisemitských článcích a především na oplzlých rozhlasových skečích“, samozřejmě, že Opluštil tvořil „obludné propagandistické články“ do časopisu Ejhle a „odporné antisemitské články“ pro časopis „Nástup červenobílých“. Žitný neopomněl se opovržlivě vyjádřit o Opluštilově soukromém životě (jeho milostné avantýry) a skutečnost, že na základě milosti prezidenta republiky byl obžalovaný roku 1955 podmínečně propuštěn na svobodu, komentuje autor knihy slovy: „Ze svého původního trestu si odpykal jen polovinu - jak bývá spravedlnost slepá!“ Opluštil redigoval za Protektorátu také humoristický časopis „Šejdrem“ a Radek Žitný se opětovně potřeboval k tomuto faktu vyjádřit se svým posudkem: „Tyto noviny patřily k nejotřesnějším antisemitským plátkům, které byly i přes svou primitivitu mezi protektorátním obyvatelstvem oblíbené a vycházely v tisícových nákladech.“ Podobně tiskovina Arijský boj si vysloužila od Žitného titul „odpudivý list“ a program Českého rozhlasu „Rudá nemoc“ (z 21. prosince 1941), který se opíral o Čapkovo dílo „Bílá nemoc“, ohodnotil Žitný jako „nejotřesnější skeč ze všech“. Naštěstí pochopila nová mladá generace profesionálních českých historiků, zabývajících se dějinami Protektorátu, že hodnotná informace podložená na faktech se dá čtenářům předložit i s minimálním zásahem subjektivních postojů ze strany historika, jak dokládá několik děl z období posledních pěti let. Zde by se Radek Žitný mohl ještě inspirovat.
Josef Opluštil už jako 21letý stál za autorstvím frašky „Datel na semaforu“, která kritizovala ještě za bývalého režimu poměry v první československé republice. Polední list v lednu 1942 o Opluštilovi napsal, že „Burianovo divadlo si tehdy dokonce objednalo i jeho hru „Hrad na splátky“.Když se však ukázalo, že hra má protižidovskou tendenci, prosadil dramaturg Žid Kodíček, že byla zamítnuta.“ V redakci humoristického časopisu Šejdrem se Opluštil účastnil na spoluvytváření postavy Josefa Nohýla. Jmenované noviny ke ztvárnění této postavičky dodávaly: „Pomýšlel i na její zfilmování. Kabinetní kancelář bývalého presidenta Beneše však tento úmysl zmařila.“ Opluštil nebyl členem žádné nacionálněsocialistické organizace, pouze fašistického Národního tábora. V průběhu roku 1941 podává pak žádost o přijetí do tiskového oddělení Českého rozhlasu, kde pak zastává pozici referenta literárně-dramatického odboru a redaktora reportážního odboru. Stává se z něj autor politických skečů a seznamuje se s básníkem „ErJé“, členem Vlajky, který mu má být k ruce v případě textování melodií. Dále spolupracuje s klavíristou a hudebním skladatelem Oldřichem Šmaterou. Vzniká tak ústřední autorská trojice, která „společnými silami dokáže v následujících měsících vyplodit téměř geniální kolaborantská a propagandistická díla“, uvádí autor Radek Žitný ve své knize. Od listopadu 1941 jsou jeho skeče uváděny ve vysílání Českého rozhlasu a potrvá to až do dubna 1945. Nejintenzivněji byly však vysílány od podzimu 1941 (každý týden nový skeč, mnohdy reprízovaný) až do léta 1942. Během tohoto období jsou uváděny skeče i ostatních autorů. Opluštil se stýkal s vedoucími činiteli Zelených hákových křížů a mnohými aktivistickými redaktory, především z redakce Árijského boje. Od jara 1942 podle autora knihy nastává přestávka v tvorbě Josefa Opluštila v rozhlase, a až začátkem ledna 1944 byl vyzván Němcem Pabelem, vedoucím politického vysílání rozhlasu, aby spolupracoval zase na skečích. Začala tak druhá vlna Opluštilových skečů, v roce 1944 však již žádný s předních českých komiků ve skečích neúčinkoval.
+-+080620125992.jpg)
Po válce následovalo Opluštilovo zatčení a původní rozsudek Mimořádného lidového soudu z února 1948 k trestu těžkého žaláře v trvání 7 let byl dne 23. dubna 1948 navýšen. Opluštil byl znovu odsouzen podle stejného paragrafu, tentokráte již s definitivní platností k trestu těžkého žaláře v trvání 16 let. Zůstali po něm dva nezaopatření nezletilí synové. Žitný zmapoval i Opluštilův život po odsouzení. Celý trest si odpykával v tzv. nucených pracovních oddílech a prošel věznicemi a pracovními tábory v Plzni na Borech, Litoměřicích, Libkovicích u Duchcova, Zámrsku, Ostrově nad Ohří. Pracoval jako horník, a sice s takovou vervou a zapálením, že byl velmi oblíben u svých mistrů. Propuštěn byl předčasně 20. května 1955, stal se spolupracovníkem StB a od roku 1966 nejsou o jeho životě známy žádné bližší zprávy, jen že po svém propuštění z vězení žil určitou dobu v obci Velká Čeperka u Pardubic.
Věnujme se ale nyní ale jiné stránce této éry vysílání Českého rozhlasu, a sice tomu, jak tyto skeče přijímala protektorátní česká veřejnost. Radek Žitný se nezdráhal tohle téma docela střízlivě nakousnout a konstatoval, že „podle některých výpovědí byla první vlna skečů velmi úspěšná a posluchači se dožadovali desítkami a stovkami dopisů jejich opakování“. Na jiném místě hovoří autor dokonce o „stovkách a tisících pochvalných dopisů“ od Čechů. Tyto autorovy údaje o pozitivních ohlasech potvrzují nejen zmíněné výpovědi, ale i různá tajná německá hlášení uložená v archivech, o kterých se Radek Žitný ve své knize nezmiňuje. A nejen to, tyto dokumenty z roku 1943 potvrzují, že skeče byly u Čechů poměrně oblíbené i po uplynutí „první vysílací vlny“. Jak známo, německá situační hlášení z Protektorátu se nesnažila reálnou situaci přikrášlovat a jsou běžně plná zmínek o protiněmeckém smýšlení českých občanů. Zprávy o přijetí rozhlasových politických skečů českým obyvatelstvem však vyznívaly překvapivě pozitivně.
Než nahlédneme do tajných německých zpráv, uveďme si pro ilustraci několik příkladů ohlasů českého posluchačstva, které poskytuje ve své knize Radek Žitný. Zveřejňuje např. fotokopie čtenářských dopisů, jako kupříkladu reakci spokojeného čtenáře na vysílání relace „Co víte o Židech“: „Je to hezké od Vás páni, že jste se konečně rozhodli zabývati se nejpalčivějším problémem – židovskou otázkou. Poslouchal jsem se zájmem středeční přednášku p. Peřiny (škoda, že tento pán s tím tak pospíchal) a těším se na další cyklus, který doufám, že objasní všechny záhady kolem židovského problému, který je tak zadrmolený, že se v něm nikdo nevyzná. Při této příležitosti prosil bych dotyčné přednašeče, aby své přednášky otiskli také v novinách, aby to mohl pochopit i ten, kdo nemá radio nebo komu to ušlo pro zaneprázdnění. Na dnešek se opět těším a doufám, že se něco závažného o Židech opět dozvím. Děkuji Vám páni a přeju k další osvětové činnosti tohoto druhu hodně zdaru!“
Mezi posluchači vysílání českých skečů se kupodivu našli i sudetští Němci, jak dokládá další dopis majora Rudolfa Purma z Liberce, datovaný z 9. února 1942, kterému se líbila báseň „dělnického básníka Rejthara“ Východní fronta: „Tento příspěvek na mne zanechal takový dojem, že bych Vám byl velmi vděčný, kdybyste mi zaslali opis toho samého.“ A dodával, že lituje, že od té doby, co se stal Emanuel Moravec ministrem (v lednu 1942), tak už nehovoří pravidelně v rozhlase o situaci na válečných polích. „Musím se přiznat, že jsem toho dříve jako Němec stále litoval, že jeho vývody nemohly být zpřístupněny v německém jazyce také německému národu“, poznamenával posluchač Purm. Jiní posluchači do rozhlasu například posílali přímo náměty na tématiku dalších skečů nebo se pokoušeli i sami něco vytvořit. Alois Kříž (narozen 1911), známá osobnost Českého rozhlasu, těmto nadšencům s radostí odepisoval. Po válce byl tento programový referent aktualit Českého rozhlasu zadržen a částečně lynčován davem a v roce 1947 odsouzen Národním soudem k trestu smrti. Křížova poslední slova zněla: „Ať žije národ, ať zhyne bolševismus!“
Pro obrázek jen několik titulů vysílaných programů, některé z nich zaznamenaly obzvláštní úspěch: úplně první pořad z 1.11.1941 nesl titul „Pan Češpiva se osvobodil“, za zmínku stojí i „Hvězdy nad Baltimore“ (6.12.1941), „Rudá nemoc“ (21.12.1941), „Americký protektorát Čechy a Morava“ (16.6.1943) a pak, spíše pro dokreslení, všeříkající tituly z Opluštilovy tvorby s posledních měsíců války - „Bolševismus není tak zlý“ (28.2.1945) a „Za pět minut dvanáct“ (11.4.1945).
K údajům v knize Radka Žitného je vhodné navíc ještě doplnit, že například v průběhu roku 1943 bylo zvykem, že šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku Martin Paul Wolf k sobě každý pátek v 18 hodin zval SS-Untersturmführera Pabela, který byl zodpovědný za vysílání pořadu „Kdysi a dnes“, a vrchního sekčního radu Neumanna, který pomáhal zpracovávat materiál, aby společně za přítomnosti vrchního vládního rady Zankla prodiskutovali návrh vysílání na další týden. Program se vysílal každou středu od 20.45 do 21.00 hodin, i v té době vypomáhal při tvorbě Josef Opluštil. Wolf propagandistický význam vysílání rozhodně nepodceňoval, jak dokazuje například jeho nadšení po odvysílání pořadu „Hlas Čechů věrný vlasti“ – zasazoval se o to, aby pořad byl vysílán nejméně jednou týdně.
Velmi dobře a objektivně zdokumentované byly ohlasy českého obyvatelstva na vysílání pořadu „O čem se hovoří“, jehož autorem byl Opluštil a který byl na programu Českého rozhlasu dne 5. března 1943 večer. Tento skeč navazoval tematicky na to, jak šeptaná propaganda reagovala na projev K. H. Franka v pražské Lucerně z února 1943. V dochované tajné zprávě se uvádí, že pořad měl tentokráte vyšší okruh posluchačů, protože v 19 hodin hlasatel rádia podal informaci, že tentokráte odpadne rozhlasový projev ministra Moravce a místo toho bude odvysílán skeč. „I se zohledněním ojediněle negativních hlasů si tento skeč nalezl u českého obyvatelstva naprosto příznivou odezvu. Mnohdy lidé, podobně jako při projevu státního tajemníka (K. H. Franka), silně litovali, že obyvatelstvo na toto rozhlasové vysílání předtím nebylo častěji upozorňováno, čímž by se bezpochybně docílilo mnohem širšího pole účinku. Často bylo vyslovováno přání, aby byl tento skeč po předešlém oznámení opakován a aby v budoucnu byly přinášeny takovéto a podobné rozhlasové hry, které prý mají mnohem hloubější a účinnější propagandistické působení než obyčejné Moravcovy projevy. Všeobecně se líbil opravdově česky lidový způsob dialogu, který do značné míry odpovídal české mentalitě, takže i když lidé ne vždy souhlasili s obsahem vysílání, přesto se toto neminulo svého účinku. Obzvláště v první části se dalo jasně poznat, že tvůrcem musel být nějaký znalec české národní duše. Vůbec již sám nápad se musí označit za mimořádně výstižný. Mnozí posluchači (Jihlava, Mor. Ostrava aj.) se vyjádřili, že 50 procent obsahu skeče odpovídalo pravdě, protože se prý skutečně velký počet Čechů v tomto smyslu bavil o projevu státního sekretáře. Jen se prý lidé diví, jak dobře jsou německá místa informována o skutečných náladách českého obyvatelstva. Vysílání především ve své první části zapůsobilo tak ohromujícím způsobem, že si mnozí Češi nejprve mysleli, že si naladili nějaký nový nepřátelský vysílač. Skeč prý ve svém účinku bezpochyby dokázal ve velké míře vyvrátit námitky, které byly šeptanou propagandou předneseny proti projevu státního sekretáře, a může být z hlediska své lidovosti a průkaznosti označen za krajně zdařilý. Také rozdělení rolí na jednotlivé skupiny povolání prý z politického hlediska velmi silně odpovídalo skutečnosti. Pouze přehnaný aktivismus gymnaziálního profesora byl označen za krajně slabý nebo „příliš přehnaný“. Mezi veřejností je až moc dobře známo, že právě tento stav povolání doposud prokazoval největší pasivitu a odmítání vůči Říši. Typické je proto vyjádření jednoho dělníka Škodovky, který poznamenal, že ,vláda může klidně vypsat nálezné 5000 korun na nějakého takového učitele a stejně se žádný takový nenajde´.“
V této zprávě z 8. března 1943 se dále uvádělo: „Pro přijetí skeče v různých českých vrstvách obyvatelstva je charakteristické chování hostů ve třech hostincích v Jindřichově Hradci (pol. okres Telč) během přenosu. Zatímco si v Grand Hotelu, který je silně navštěvován českým měšťanstvem, čeští hosté přenosu sotva všímali a tento si vyslechli bez komentářů, byly ty dva ostatní navštěvované lokály z většiny přeplněny příslušníky dělnické vrstvy. Všichni přítomní poslouchali s napětím a s obzvláštním zájmem rozhlasovou hru. Ze živě vedených debat, které byly následně vedeny, se dalo usoudit, že lidé se s přenosem cítili být naprosto ztotožněni. Poměrně řídké negativní ohlasy byly zaznamenány téměř výlučně z českých kruhů inteligence a z kruhů, které jsou Němcům vysloveně postaveny nepřátelsky. Většinou se omezují na vyjádření, podle nichž nejsou tato vysílání ničím jiným než neobratnou propagandou. Prý je až příliš průhledná tendence na to, aby tím mohl být změněn názor českého obyvatelstva. Ale po různu se i v těchto kruzích dají rozeznat obavy, že by se takto šikovnou propagandou daly oslovit široké kruhy jejich spoluobčanů….“
Ve zprávě se pak uvádí několik konkrétních ilustrací názorů českých občanů na vysílaný skeč. Jeden český dělník z Prahy se prý vyjádřil slovy: "Tímto způsobem se může člověk najednou dozvědět, jak kruhy inteligence interpretují všechna opatření vlády a jak provádí šeptanou propagandu.“ Jeden český dělník z Moravských Budějovic zase po poslechu řekl: „Všechno, co se řeklo, je pravdou. Je pravda, že my dělníci jsme za časů republiky neměli co jíst a že se nám teď za války daří poměrně lépe. My dělníci v žádném případě netoužíme po Benešově návratu.“ (Taky trochu charakteristická výpověď, vzhledem k tomu, jaké byly nálady českého dělnictva po roce 1945 a jeho sympatie k Benešovi.) Jiný dělník z Jihlavy prohlásil: „Tyto skeče by se měly dávat častěji. Jsou lepší než Moravcovy projevy, protože jimi národ dostává osvětu, zatímco Moravec chce jenom vyhrožovat.“ Samozřejmě byly ve zprávě zaznamenány i negativní ohlasy: „To je nesmysl“, řekl jeden příslušník inteligence z Jihlavy, „ten skeč si stejně nikdo neposlechl, protože každý rozumný Čech si vypnul přístroj.“ Naproti tomu knihkupec z Hradce Králové: „Jednotlivé postavy byly výtečně vykreslené, mohlo to být ještě mnohem delší.“ Úřednice z Hradce Králové poznamenala: „Jenom jsem se divila, že Němci mají tu odvahu, že nechají příznivce Beneše tak otevřeně mluvit proti sobě. Němci se musí cítit hodně silně, když mají k něčemu takovému odvahu.“ Jeden český brněnský právník, který měl vedoucí funkci, zase řekl, že jej velmi překvapila otevřenost, se kterou se rozhlas s tímto čistě politickým tématem vypořádal. Snahy rozhlasu jsou prý mimořádně chvályhodné. Jeden bývalý brněnský krajský tajemník Národního souručenství označil vysílání, které jej velmi nadchlo, za zdařilý úder největšího stylu a zdůraznil, že se skeč musí za každých okolností zopakovat ve vhodnou denní dobu. Jeden český živnostník z Českých Budějovic se vyjádřil skepticky: „Ať už si Němci tak pěkně vykládají, teče jim voda do bot. Tahle vysílání byla očividně sestavena Němci, ale ať těhle povídaček raději nechají, protože nikoho nepřesvědčí.“ Jiný český dělník z českobudějovické továrny na tabák řekl: „Ti v Praze nám vidí do žaludku. Je na tom hodně pravdy.“ Jeden český obchodník z Olomouce, který byl dřív znám svými projevy nepřátelství vůči Němcům, řekl: „To byla včera v rádiu sranda. Ti jim teda pěkně řekli pravdu, ale mají recht, kdyby se bolševismus dostal do našich zemí, tak by s námi byl konec. Četl jsem v novinách, jak GPU nechává v Rusku zabíjet lidi.“
Co zbývá dodat? O autentičnosti výpovědí v této německé zprávě není potřeba nikterak pochybovat – nebyla jako jedna z mnoha určena pro veřejnost a lze z ní tedy objektivně vyčíst skutečné nálady českého protektorátního obyvatelstva, které naproti tomu značně přikrášloval běžný oficiální tisk. Mnoho Čechů přijímalo "protibenešovské" a protižidovské rozhlasové skeče tedy vlídně a dožadovalo se jejich reprízy. A zdá se, že zvláště čeští dělníci měli toto vysílání poměrně v oblibě.
Protektorátní rozhlasový skeč. Jak zlomit vaz (nejen ) králi komiků, Nakladatelství BVD, Praha 2010, ISBN 978-80-87090-44-2
Autor článku použil jako pramen: NA fond 1799 Staatssekr. b. Reichsprotektor in B. u. M. inv. 1754, sg. 109-4/1509