Lukáš Beer
 |
| Několikanásobné navyšování počtu obětí tzv. heydrichiády v tisku či tvzení o "300.000 Čechů" jako "obětech německého nacismu" apod. - zkreslování historie a lživé údaje týkající se moderních dějin jsou v naší zemi beztrestně na denním pořádku. Na druhou stranu existují v Česku lidé, kteří mají snahu potlačit pokusy o korekci těchto historických nepravd vyhrožováním trestní- ho oznámení kvůli zpochybňování údajného genocidia na českém národě. |
Pro zajímavost ocitujme znovu pasáž článku o Heydrichovi, pro kterou bylo podáno trestní oznámení. Jde ve skutečnosti o výňatek z článku, jehož původním autorem je Tomáš Pecina. V textu se uvádí:
„Je málo známo, že po atentátu na Heydricha (jenž se uskutečnil proti vůli domácího odboje) se vzedmula vlnu celonárodního odporu. Atentátníci měli v očích průměrného Čecha podobný obraz jako dnes bratři Mašínové, tedy jako ten, kdo neodpovědně narušil pohodlnou kolaboraci a stavěl před nás obtížná a nepohodlná morální dilemata. Udavačů se tehdy v Praze našly stovky, ne-li tisíce, a dvoumilionová odměna za pomoc při vypátrání vrahů byla nakonec rozdělena na tolik dílů, že k zamaskování této skutečnosti bylo třeba vymyslet „hlavního“ zrádce Karla Čurdu.
Heydrich to s Čechy uměl. Hned při nástupu do funkce zrušil nerovnost v potravinových přídělech a i dalšími opatřeními si dokázal získat srdce průměrného, trochu zbabělého a velmi konformního Čecha, který pochopil, že pokud bude svědomitě pracovat pro Říši, Říše se o něj postará a nebude mu nic chybět: naopak pokud bude dělat potíže, čeká ho zlý osud. Heydrich si byl svou politikou jist, dokonce natolik, že si dovolil cestovat po Protektorátu v otevřeném automobilu a bez ochranky, což by bylo kdekoli jinde v okupované Evropě nemyslitelné. Protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi. Heydrichova politika fungovala, a to je problém, kteří s ním dodnes Češi mají. A ostatně, úplně objektivně, porovnáme-li zastupujícího protektora s těmi hlavami státu, které přišly po něm, musíme fairově uznat, že Heydrich mezi nimi rozhodně nevychází jako ten nejhorší. Počet obětí jeho vlády je jen zlomkem obětí poválečné genocidy a se způsobem, jak v 50. letech vládli komunisté, se nedá vůbec srovnat. Táži se, neměl by být také Heydrich vyznamenán zákonem o zásluhách, anebo neměla by se minimálně v místě atentátu pořádat pietní shromáždění přinejmenším stejně početná, jaké se letos sešlo u hrobu zločince a masového vraha Klementa Gottwalda?“
Ve druhém článku, týkajícím se trestného opatření v obci Lidice, která byla srovnána se zemí, autor uvádí počet 172 obětí, které byly usmrceny při „nacistickém masakru“.
Z ocitovaného prý vyplývá, že obviněný „veřejně zpochybňoval nacistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů proti lidskosti“. Oznámení na Jana Šinágla podali občané Bohuslav H., Martin M. a Helena V. V odůvodnění se uvádí, že Ústav pro studium totalitních režimů vypracoval požadované odborné vyjádření, ve kterém se píše, že „na rozdíl od tvrzení autora uvedených článků" byla skutečnost taková, že atentát na R. Heydricha vedl na území Protektorátu v době po 27.5.1942 k „rozpoutání takové vlny masového teroru, jaké novodobé dějiny českého národa doposud nepoznaly“, avšak „hovořit v této souvislosti o vlně celonárodního odporu vůči atentátníkům je nepatřičné“ a „dobové úřední dokumenty nasvědčují … především o podpoře parašutistů ze strany veřejnosti, jako narušitelé pohodlné kolaborace byli parašutisté vnímáni jen skutečnými kolaboranty a loajální částí hlavně německého obyvatelstva“. Ve zmiňovaném „odborném vyjádření“ se dále praví, že v Lidicích došlo k zastřelení 173 mužů na místě, celkový počet obětí na životech lidických obyvatel je však vyšší než tento a obviněný tudíž zpochybňuje "genocidium na českém národě". Nutno dodat, že Jan Šinágl uvedl svůj údaj korektně s rozdílem jedné zastřelené osoby.
V odůvodnění trestního oznámení je citována Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia ze dne 8. prosince 1948. V této Úmluvě „se genocidiem rozumí kterýkoli z dále uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Jedná se o usmrcení příslušníků takové skupiny, způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členů takové skupiny, úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí a násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné. Z obecně známých historických faktů je naprosto zřejmé, že v době existence Protektorátu Čechy a Morava se němečtí nacisté genocidia na českém obyvatelstvu dopustili.“
V „odborném vyjádření“ Ústavu pro studium totalitních režimů se jako argument taktéž uvádí: „Heydrich ve svém úvodním proslovu ke špičkám německé správy a exekutivy stručně charakterizoval nový politický kurz okupační politiky (germanizace, známé úvahy rozdělení Čechů do 4 skupin podle kvality rasy a smýšlení, likvidace českého národa těmito metodami, asimilací rasově hodnotných a správně smýšlejících Čechů, znemožnění reprodukce rasově nehodnotných ale správně smýšlejících, převýchovu, nebo pokud to nepůjde, zastřelením rasově hodnotných Čechů nesprávného smýšlení, evakuací rasově bezcenných a nepřátelsky smýšlejících Čechů na Východ).“
Hodnocení z pera Ústavu pro studium totalitních režimů lze však považovat za velmi tendenční a vykonstruované, či dokonce zakládající se na nepravdě: samozřejmě, že podoba Heydrichova proslovu, jak je předkládána, by v případě uvedení těchto záměrů v praxi znamenala skutek genocidia. Není ale přípustné, aby období heydrichiády a stanného práva, srovnání obcí Lidice a Ležáky se zemí, rozsudky smrti a popravy příslušníků českého národa, vykazujících podle tehdejších zákonů platných na našem území protistátní postoje apod. (na rozdíl od příslušníků českého národa, kteří tyto protistátní postoje nevykazovali), bylo dáváno na roveň s úmysly či plány genocidia celého českého obyvatelstva. Za velmi odvážné a za velmi svéráznou interpretaci lze považovat konstatování ve vyjádření Ústavu, podle nějž „jen skuteční čeští kolaboranti“ považovali spáchání atentátu za narušení relativního protektorátního poklidu. Je prakticky nemožné empirickou či statistickou metodikou potvrdit či vyvrátit výroky o skutečných postojích a skutečném smýšlení českého obyvatelstva v období Protektorátu. Dobová svědectví však hovoří o tom, že převážná většina českého obyvatelstva se ke skutku spáchání atentátu na Heydricha stavila s obavami, s pochybnostmi z hlediska přínosu takovéhoto činu, ne-li oportunisticky, určitá část dokonce i odmítavě.
Tento pokus o trestní stíhání nekonformních či nepohodlných názorů z naplnění podstaty popírání údajného genocidia je znepokojující zejména z toho důvodu, že jsme dennodenně svědky pokusů o překrucování historických skutečností souvisejících s obdobím nacionálního socialismu a Protektorátu, jako kupříkladu navyšování počtu českých „obětí nacismu“ apod. Tím jsou ještě více otevřeny dvířka nekontrolovanému zkreslování dějin a snahy o korekturu těchto tvrzení jsou tak vystaveny vyššímu nátlaku pod pohrůžkou represe. Jak ve svém komentáři uvedl Tomáš Pecina, represe by se mohla samovolně a účelově rozšiřovat do té míry, že si každý buď rozmyslí, než příště něco nekonformního napíše, anebo si na to předtím nechá vypracovat o "státem uznávaných" historiků dobrozdání, aby měl co předložit na policii. Tyto okolnosti jsou o to více skandálnější, že v českých sdělovacích prostředcích (včetně internetových stránek) se lze v hojné míře setkat s otevřením schvalováním, bagatelizováním a ospravedlňováním „vylikvidování“ německého etnika v českomoravském prostoru po roce 1945 a s údaji minimalizujími počet usmrcených Sudetoněmců.