A tak čeští „levicoví“ komentátoři proto s oblibou hovoří o „excesech současné pravicové vlády“, čeští „pravicoví“ komentátoři se zase někdy snaží svému publiku namluvit, že hlasování pro ČSSD nebo pro KSČM je hlasováním pro totalitní režim před rokem 1989, a tudíž není jiná alternativa než volit „opravdově pravicovou“ stranu, pokud možno „očištěnou“ politickou stranu s jednoznačně protikorupčním programem apod. A ony české skeptické hlasy, které už vůbec staví v potaz samotné „demokratické zřízení“ a hovoří o krizi parlamentární demokracie, si někdy nechtějí připustit (nebo nemohou připustit na základě nedostatku vnějších, „mimočeských“ zkušeností) skutečnost, že na intenzitě určitých nešvarů se bohužel podepisuje i pověstná česká mentalita a svéráznost českých vnitropolitických podmínek. A abychom nikoho ve výčtu nevynechali, z některých, abychom použili raději nějaký elegantnější výraz, naivních plamenných projevů českých „radikálů“ vyplývá mylná představa, že příčinu všech problémů, mezi nimi i těch ryze „českých“, lze hledat čistě pouze v selhání „pseudodemokracie“ všeobecně. Pravdou ale je, že parlamentářské „demokracie“ se tváří té či oné zemi navenek jinak než například v českomoravské kotlině, tam má leckdy kultivovanější podobu, tady zase méně kultivovanou, i když všude lze najít určité společné rysy, ovšem projevující se v různých intenzitách snesitelnosti.
Co tedy zbývá: skepse, nezájem a rezignace v zájmu o politické dění, částečně nostalgické vzpomínky a představy o životě v předlistopadovém režimu, nadávání na rozkrádající papaláše anebo zastávání tradičních „levicových“ či „pravicových“ pozic (hesla na předvolebních plakátech politických stran v České republice téměř čtvrtstoletí po politickém převratu stále ještě vzbuzují úsměv díky svým typicky prvňáčkovským „pravicovým“ či „levicovým“ poselstvím voličům) – na první pohled se zdá, že jiným směrem cesta nikdy nepovede. A na horizontu žádná alternativa, která by dala celému chápání a vnímání politického života novou dimenzi, zcela nový nepoznaný směr.
Část českých generací, které si pamatují život v téhle zemi před rokem 1989, si může uvědomovat určité kladné stránky a přednosti, jež nabízel tehdejší režim. A není řeč pouze o pocitu sociálních jistot. Není pochyb o tom, že i onen materialistický, rovnostářský „socialismus“ v provedení komunistické diktatury ve zpětném pohledu vskutku, ačkoliv velmi omezeně, dokázal oslovit přítomnou zdravou lidskou touhu po nesobecké službě ve prospěch společenství a vedle toho dokázal společnost zbavit nejrůznějších společensky úpadkových a zhovadilých projevů liberálního kapitalismu a chránit ji před nimi. Scestná komunistická ideologie, zakládající se na hrubé třídní nenávisti a na odporu k soukromému vlastnictví, směřovala však tyto lidské instinkty ve své slepé materialistické nauce do slepé uličky. Lidé se s touto ideologií nikdy nemohli vnitřně ztotožnit, protože ji ani ve své prázdné nesmyslnosti v podstatě nechápali, a tak celá bezduchá marxistická materialistická nauka nebyla s to poskytnout národnímu společenství nosný duchovní a idealistický podklad a náboj, který by teprve vznítil v jednotlivcích potřebu a touhu jednat podle vyšších duchovních principů. Občané Československa sotva pociťovali ke své vlasti hrdost, naopak, triumfoval stud a hrdost pouze ve vztahu k ještě zaostalejším zemím východního bloku. Komunistická ideologie si ze svých občanů vypěstovala zakomplexovaný národ, který závistně hleděl na luxusní stránky života na demokratickém západě a který nevěděl, proč by měl nic neříkající komunistické ideologii věřit.
Lidé, kteří dnes volí KSČM, ať už pouze ti protestní voliči nebo ti přesvědčení komunisté, tak snad z části činí proto, že jejich představivosti není známa žádná jiná alternativa. Nelze jim to vyčítat – už od školních lavic je jim sugerován obraz bipolárního levicového a pravicového světa, ze kterého takřka není úniku. Jediným „osvědčeným socialismem“, který se jako alternativa postavil liberálnímu kapitalismu, je v jejich očích předlistopadový „komunistický ráj“, v jejich vnímání tedy „menší zlo“. Ale i tito lidé budou jednoho dne vyvedeni z omylu.
Ona většinová část české populace si však život v „komunistickém ráji“ z dobrých důvodů nechce představit ani ve snu, a tak ve víře, že „levice“ se chce těmto bývalým poměrům alespoň v náznacích opět přiblížit (rovnostářství, vztah k soukromému vlastnictví apod.), alespoň doufá v příchod poctivých "pravicových" politiků, kteří potom v praxi předvedou, že i v liberálním kapitalismu to šlape jak má, když se chce. Ostatně, existuje snad nějaká jiná možnost než pokračovat v této cestě a doufat v lepší budoucnost?, říkají si.
Přitom není zas tak složité, odvážit se jednou opustit pomyslné navyklé koleje, po kterých se setrvačně navykly pohybovat naše úvahy a náš způsob myšlení. Mnohdy stačí jen překopat jakoby samozřejmé pořadí na pomyslném žebříčku hodnot, abychom pod vlivem nového postavení priorit dokázali přestavět od základu pravidla společenského řádu. A přitom může jít zdánlivě o tak samozřejmé a lapidární myšlenky. Přesto, že jsou tak samozřejmé, že by snad ani samozřejmější být nemohly, zjistíme, že svět, ve kterém žijeme, funguje podle zcela odlišných pravidel. Je libo alespoň jeden jednoduchý příklad?
Jeden státník kdysi prohlásil: „Kapitál má sloužit prvotně hospodářství a hospodářství má prvotně sloužit národu.“ Nic světoborného, říkáte si. Samozřejmost. Zamyslíme-li se nad touto myšlenkou, tak jednoduchou a prostou (člověk tu přece není pro hospodářství, ale hospodářství je tu proto, aby mu sloužilo), tak snad nelze ani jinak, než se s ní stoprocentně ztotožnit. A proč by tato myšlenka nebyla samozřejmá, vztáhneme-li ji ne na jednotlivce, ale na celý národ, na pospolitost.
Nejpozději zde však zjistíme, že realita kolem nás vesele funguje na zcela obráceném principu. A už jenom tato triviální myšlenka, ke které se postupně bude přidružovat jedna další nová za druhou, otvírá zcela nové dimenze politického vnímání a myšlení, které žádná z přítomných vlivných politických stran ve skutečnosti ve svém programu vážně nepokrývá. A zde nepůjde zdaleka jen o otázky hospodářství, můžeme zde uvažovat o vzdělání, kultuře...
Nebojme se klást si více takovýchto triviálních otázek!