Židovský novinář Rosenbaum doznává v roce 1981, že Rauschninga pro sepsání pamfletu v roce 1939 uplatil. V Německu se o podvrhu ví nejpozději od roku 1985.
Lukáš Beer
 |
| Prominentní novinář Emery Reves (vlastním jménem Imre Rosenbaum, vpravo na obr.) se přátelil s Winsto- nem Churchillem (na fotografii s Churchillovou man- želkou). V Churchillově zakázce vycházely články v Rosenbaumově agentuře, která zásobovala 400 novin v 70 zemích světa. Po válce Churchill pobýval často o prázdninách v Rosenbaumově vile. |
Zahraničně-politická situace Německa byla tehdy nepřízivá. Z Varšavy pronikaly nezaručené zprávy o plánech preventivní války proti Německu a bylo jim nutno věnovat vážnou pozornost. Rauschning proto raději usiloval o smířlivější tón při styku s Polskem a vyslovoval se proti rychlému napojení Danzigu na Říši s ohledem na Společnost národů. Hitlerův oblíbenec Forster zastával však radikálnější postup, který měl být také především rychlejší. Německé poměry se měly co nejdříve zavést také v odděleném Danzigu. Forster nakonec vyvolal vyslovení nedůvěry nacionálněsocialistickou frakcí v gdaňském senátu. Adolf Hitler, který měl dle pozdějších tvrzení Rauschninga v emigraci sdělit tolik důvěrných myšlenek, si Rauschninga ani nevyslechl a nechal ho po vyslovení nedůvěry padnout. Lapidárně jen sdělil, že už jej nemůže podržet na jeho postu. Dne 23. listopadu 1934 skončila Rauschningova gdaňská mise a bývalý prezident senátu brzy město opustil. Bývalí straničtí kamarádi jej najednou začali nazývat „zrádcem země a národa“.
V roce 1936 emigroval Rauschning do Švýcarska, kde roku 1938 nechává vydat svou tehdy poměrně slavnou knihu „Revoluce nihilismu“, ve které se pokoušel, jak sám říkal, odkrýt duchovní kořeny nacionálního socialismu. Potom odešel do Paříže – a tu přichází nečekaně jeho velká hodina. V rychlosti větru píše své „Rozhovory s Hitlerem“.
Ale s nápadem k vydání této knihy nepřišel Rauschning. Byl jím ve skutečnosti židovský novinář Emery Reves pocházející z Maďarska, kterému se v roce 1933 po přepadu své tiskové kanceláře v Berlíně jednotkami SA podařilo svým pronásledovatelům jen o vlásek uniknout v převleku pradleny. Revesovo (narozen 1904) skutečné původní jméno bylo Imre Rosenbaum, v Maďarsku si změnil příjmení na Révész. Později studoval v Drážďanech a pracoval jako zaměstnanec firmy Odol v Berlíně. Po útěku z Německa se usídlil v Paříži, kde etabloval nejprve zpravodajskou agenturu, která v zakázce Winstona Churchilla rozšiřovala články britského politika v tisku. Rosenbaumova "Cooperation Service de Presse" zásobovala 400 novin v 70 zemích články nejen britských prominentů Churchilla a Anthonyho Edena (britský ministr zahraničí během 2. světové války), ale i bývalého francouzského ministerského předsedy Herriota a vůdce socialistů Leona Bluma. Díky těmto interview bylo Rosenbaumovo jméno, ovšem v podobě náhradního jména „Reves“, známo za určitou dobu po celém světě. Rosenbaum mistrovsky ovládal vedení psychologické války proti Hitlerovi, napsal o něm v roce 1985 Der Spiegel, který v té době obsáhle referoval o komplotu židovského novináře a politického ztroskotance Hermanna Rauschninga.
Rauschningova hvězdná hodina a 125.000 franků
Rosenbaum se v roce 1937 seznámil s Winstonem Churchillem, který se tehdy nacházel zrovna ve finančních potížích. Churchill dokázal ocenit monetární podporu „hebrejského kolaboranta“, jak Rosenbaumovi sem tam také říkal. Později Churchill vychvaloval Rosenbauma jako „velmi brilantního autora“ s „mimořádnými schopnostmi a kontakty". Před okupací Francie Wehrmachtem obdržel Rosenbaum díky zprostředkování Churchilla anglické vízum a později britské státní občanství. Rosenbaum se Churchillovi odvděčil potom zveřejněním memoárů slavného britského politika. Jejich styky pokračovaly intenzivně i po válce.
V létě roku 1939 se pak poznávají židovský emigrant Rosenbaum a německý emigrant Rauschning. Bývalý gdaňský politik tvořil v emigraci nejprve jeden „protinacistický“ pamplef za druhým, až se jednoho dne obrátil na Rosenbaumovu agenturu se dvěma vlastními články. Rosenbaum o několik let později, v rozhovoru se švýcarským historikem Hänelem vzpomínal: „Ty články byly zajímavé, ale byly psané příliš nudným stylem.“ Hänel v roce 1984 prostřednictvím Rosenbaumova doznání odhalil zákulisí vzniku a pozadí světově známého Rauschningova bestselleru „Rozhovory s Hitlerem“.
Údajná „odhalení“, která Rauschning zdokumentoval ve své knize, se týkala jednak záležitostí, jež kolovaly částečně už v té době jako fámy (například účast nacionálních socialistů pod vedením Göringa na založení požáru Říšského sněmu nebo německé úmysly napadnout Francii už v roce 1939, o kterých se spekulovalo), jednak Rauschning čerpal z činů Hitlera, které byly v době sepsání knihy již známé. Kapitola s nadpisem „Hitler soukromě“ popisuje německého Vůdce jako zuřivého a zřejmě šíleného člověka, jehož výlevy byly „projevem bezuzdnosti až po totální rozpad osobnosti“. Autorem této verbálně pronesené charakteristiky Hitlera byl však bývalý německý říšský kancléř Heinrich Brüning. Rauschning ale Brüningova líčení Hitlera prodával jako rezultát svých vlastních vzpomínek, vzpomínek muže z Hitlerova nejbližšího okolí. Bývalý gdaňský politik se však ve skutečnosti setkal s Hitlerem nanejvýš čtyřikrát a pokaždé byl u tohoto setkání ještě někdo jiný – nikdy nehovořil s Hitlerem „mezi čtyřma očima“, jak později lživě uváděl – a jak kupříkladu dnes uvádí vydavatel českého vydání tohoto pamfletu, nakladatel Pavel Mervart. Rauschning si vymyslel málo konkrétní termíny údajných setkání, částečně čerpal z novinových článků a z několika zasedání, kterých se účastnil kdysi ve své funkci prezidenta senátu. Zajímavé také je, že úplně první londýnské vydání knihy z prosince 1939 se svým obsahem liší od německy psané, ve Švýcarsku vycházející verze – a tím také verze české. Původní verze byla svým jazykem mnohem ostřejší a v německy psané verzi byla vypuštěna kapitola „Hitler soukromě“. Tu ostatně nenacházíme ani v českém vydání.
Kniha se však mezitím stává ve světě bestsellerem. A ještě dlouho po skončení 2. světové války považovali mnozí prominentní historici Rauschningovo dílo za jedinečný dokumentární pramen, ilustrující myšlenkové pochody Adolfa Hitlera. Jako například známý německý profesor historie Theodor Schieder. Ne však zcela bez výhrad a bez určitých škrtů v textu…
Schieder v roce 1972 přiznává, že Rauschningovy „Rozhovory“ nejsou „zdrojovým dokumentem, u kterého bychom směli očekávat doslovné a protokolární dochované záznamy Hitlerových vět a sentencí.“ Schieder podle údajů v knize počítal, kolikrát se Rauschning s Hitlerem mohl osobně setkat, a dospěl k počtu maximálně 13 setkání, přičemž pouze dvě setkání se dají doložit patřičnými akty. Důvěře v autentičnost Rauschningovy knihy to rozhodně nepřidalo. Už v roce 1969 varoval známý německý historik Eberhard Jäckel, že Rauschningovu knihu nelze chápat „jako primární zdroj“ a nelze „výroky připisované Hitlerovi citovat tak, jako by pocházely přímo od něho“, tj. od Hitlera.
Pochybnosti o pravosti Rauschningových citátů se ovšem objevovaly už krátce po uvedení pamfletů na knižní trh. Sociální demokrat Friedrich Stampfer (bývalý šéfredaktor sociálnědemokratického orgánu „Vorwärts“) nazval Rauschninga „spisovatelem senzací nejnižší sorty…, který silně smíchal pravdu s výmysly“. Autor Klaus Vollhand po válce vyvrátil údajné Hitlerovy dobyvačné plány v Mexiku, o kterých je v Rauschningově knize řeč.
Švýcarský učitel historie Wolfgang Hänel vyvrátil pak v roce 1984 Rauschningův podvrh naplno. V září 1985 o tom podrobně referoval Der Spiegel, který napsal: „Hänel nejen dokazuje podvrh, ale také odhaluje, jak tento dojemně působící surogát narychlo vznikl“. Hänelovy důkladné rešerše doložily, že se Rauschning s Adolfem Hitlerem setkal pouze čtyřikrát za život, a to nikdy „mezi čtyřma očima“.
Hänel na základě analýzy textu ve své přednášce dokázal, že Rauschning opisoval z knih Ernsta Jüngera („Der Arbeiter“), Ericha Ludendorffa a politika Karla Haushofera. Stejně tak si posloužil opisováním některých pasáží z knihy „Mein Kampf“ a z dalších nacionálněsocialistických knih a publikací, podobně jako z projevů různých funkcionářů. V kapitole „Hitler soukromě“ se zase nachází úryvek opsaný z povídky Guy de Maupassanta „Le Horla“.
Po válce, kdy se vyskytly první pochybnosti o pravosti Rauschningových údajů v knize, tvrdil na svou obranu její autor, že jeho dcera schovala poznámky citátů, ze kterých vznikla kniha, v Paříži před blížícími se německými jednotkami ve sklepě domu. Prý je pak pravděpodobně našlo Gestapo a zabavilo, bránil se. Rauschning se počátkem 80. let ještě dozvěděl o vědeckém bádání Wolfganga Hänela a začal tušit, kam povedou jeho stopy...
Imre Rosenbaum, novinář, jemuž Rauschning vděčil za svůj „vstup do dějin“ a do seriózní historiografie, si dlouhá léta užíval luxusního života. Po válce si koupil vilu v jižní Francii a o prázdninách ji poskytoval Churchillovi. Hostil zde také Konrada Adenauera a Gretu Garbo. Několik měsíců před svou smrtí je kontaktován švýcarským badatelem Hänelem. V říjnu 1981 namlouvá Imre Rosenbaum příběh vzniku slavné Rauschningovy knihy na magnetofoný pásek – a plně zde doznává, že šlo o podvrh. Odhalení podvrhu registrují sdělovací prostředky. Především německý Der Spiegel přináší rozsáhlý příspěvek.
Většina historiků dnes zastává názor, že „Hovory“ mají – pokud tedy vůbec nějaký – pouze malý nárok na splnění kritéria autenticity. Historik Ian Kershaw píše o Rauschningově knize, že se jedná o „dílo, kterému se dnes připisuje tak málo autenticity, že je lepší si jej zcela nevšímat“. A známá „Encyklopedie nacionálního socialismu“ („Enzyklopädie des Nationalsozialismus“), jejíž poslední vydání vyšlo v SRN v roce 1997, o Rauschningově pamfletu soudí, že je to „dobře vynalezený propagandistický materiál proti nacionálnímu socialismu“.
Otázkou zůstává, proč čeští a židovští publicisté působící v České republice více než čtvrt století po odhalení Rauschningova podvrhu tvrdošíjně z tohoto pamfletu citují a vychvalují jej jako seriózní zdroj Hitlerových výroků.