Manfred Maurer
A byla tu zas: Pořád dokola jako kolovrátek omílaná klišé historie méně znalého; bez rozmyslu papouškovaný blud jednoho ignoranta; bezmyšlenkovitá frázovitá bublina politicky korektního oportunisty, který udělal strmou politickou kariéru. A byla tu zas – relativizace genocidy národa pomocí odkazu na historický kontext. Dopustil se jí spolkový prezident Heinz Fischer za přítomnosti českého prezidenta Klause ve Vídni. Fischer, který by si za ni vysloužil pořádnou důtku á la „doučte se historii” od jeho jistě se v hrobě obracejícího mentora Bruna Kreiskyho, praktikoval tímto způsobem tzv. „bratrství”, jak rakousko-české vztahy do nebes vychválil Klaus.
„Měřeno stejným metrem, musíme všechny zločiny označit za zločiny”, ale současně prý musí být dbáno historického kontextu, řekl Fischer a přenechal tak milost historického kontextu Česku.
Ne, že by to nebyla nová varianta vypořádání se s poválečným zločinem spáchaným na mnoha milionech Němců. Ostatně Fischer kráčí zcela trendem historického mainstreamu – řečeno „novoněmčinou”. Tento způsob nazírání nevymyslel spolkový prezident rozhodně sám, nýbrž jej právě jen papouškuje. Lze od vrcholného politika dnes očekávat vůbec něco jiného? Zřejmě ne. Avšak přinejmenším by měla být dovolena otázka, proč onen „historický kontext”, ve kterém se mají poválečné zločiny posuzovat, stále platí pořád jen ve vztahu k Němcům, resp. Starorakušanům? Proč se fráze o „historickém kontextu” nestydatě používá jako eufemismus pro jednoduché konstatování: „Koneckonců jsou na vině samy oběti, protože byly Němci”? Proč nesmí „historický kontext” nikdy platit jako polehčující okolnost pro Starorakušany nebo Němce? Proč se nikdy nezmiňuje „historický kontext” ze St. Germain (mírový diktát po I. sv. válce; srovnej Versailleská smlouva – pozn. překl.) za účelem relativizování velké obliby, které se hnědý krysař ve 30-tých letech minulého století bezesporu těšil? Proč nikdo nehovoří o „historickém kontextu”, který v první československé republice vehnal do Hitlerovy náruče nakonec i spoustu Sudetoněmců?
Na mnoho těchto otázek existuje jedna odpověď: Kdyby „historický kontext” jakožto polehčující okolnost neplatil jen pro české a slovenské poválečné vrahy, byla by politika nucena ke změně myšlení a rozšířené ignoraci vůči vyhnancům by byla odňata pseudovědecká podstata.
Není jen cynické a opovrhující ospravedlňovat genocidu národa poukazem na předcházející události. Ten, kdo se takovému myšlení podvolí, jedná též nezodpovědně vůči potenciálním obětem v mnoha jiných konfliktech s rizikem genocidy. Pachatelům stačí dát své zločiny do „historického kontextu” – a už je jejich konání jen z poloviny tak hrozné. Možná bude jejich zločin – tak jako v případě vyhnání – jako zločin označen, avšak právě alespoň jako částečně omluvitelný.
Heinz Fischer platí za rozvážlivého politika. Jeho obezřetnost však jde většinou určitým směrem. Snad tento sociální demokrat také někdy pomyslí na ty mnohé sociální demokraty, kteří se – dlouho před tím, než mohl Hitler generovat „historický kontext” – také stali obětmi československé nenávisti. Doučte se historii, pane spolkový prezidente! Mohlo by Vás to povznést nad masu bezmyšlenkovitých papouškujících politiků.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr.
