Gernot Facius
Kdo chce zazlívat politikům, že sami přikrášlují minimální úspěchy a dělají, že se u dosaženého jedná o kus zlata; potřebují jen, aby měli co ukázat a obstáli tak před svými voliči a sympatizanty. Částku 21 milionů euro, zahrnující prostředky pro plánování sudetoněmeckého muzea v Mnichově a vybudování spolkové nadace „Útěk, vyhnání, smíření”, schválil německý Spolkový sněm ve spolkovém rozpočtu pro rok 2013 v rámci podpory kultury dle paragrafu 96 spolkového Zákona o vyhnání. Je to něco více než v roce předchozím. Zvýšení je prý důsledkem dlouhodobé strategie spolkové vlády, kde dominuje „Unie” (strany CDU/CSU – pozn. překl.), usilující o zachování a opečovávání kulturního dědictví Němců ze střední a východní Evropy, komentoval předseda skupiny vyhnaných, vysídlených a ostatních německých menšin z frakce CDU/CSU Klaus Brähmig rozhodnutí parlamentu.
A právem poznamenal ministr kultury Bernd Neumann (CDU), jež pochází ze západního Pruska, že nejde „o nic méně než významnou část naší historie, stejně jako naší německé a evropské identity”. Jaká pravda! Po rozpočtových škrtech během úřadování socialisticko-zelené koalice v Berlíně jsou to nakonec dobré zprávy. Pravdou však také je, že podpora kultury vyhnaných nepatří k „horkým” tématům, na kterých by si političtí aktéři dnes spálili prsty. Jinak je tomu u požadavků na oficiální uctění památky vyhnaných nebo na odškodnění Němců nasazených k nuceným pracem – to se ihned dostanou do hry všechny známé argumenty „politické korektnosti”. Proti „kultuře” se dokonce ani z opozičních lavic, odhlédneme-li od občasného reptání zelených a levice, nic nenamítá. Z pocitu empatie vůči podporovaným se tak děje jen podmíněně. Spíše bychom se mohli domnívat, že je za tím rafinovaná strategie: Dejte sudetským Němcům, Slezanům, východním Prusům, Pomořanům a všem ostatním z vlasti vyhnaným jejich muzea a památníky, snad nás potom doufejme přestanou přespříliš obtěžovat s politickými požadavky! Zas tak nereálnou se taková strategie býti nezdá. Již několik let o to politici usilují. Například bývalá viceprezidentka Bundestagu Antje Vollmerová (Zelení) dala kdysi podnět, aby se z organizací vyhnanců staly čistě kulturní spolky, osud vyhnaných se zmuzealizoval, zavřel se pokud možno do vitríny a tak se dostal mimo aktuální diskusi. Kdo se této linie držet nebude, tomu bude ihned škrtnuta podpora z veřejných (i od vyhnanců nashromážděných) prostředků – míní jisté kruhy, které takto chtějí umlčet otravné protivníky pohodlné „politiky tlusté čáry”.
Muzealizace je dozajista nutný projekt, který je třeba brát vážně. Není však žádnou garancí smíření zakladající se na spravedlnosti, která jednou pro vždy prolomí myšlení kolektivní viny. Z muzealizace se stává alibistický podnik, pakliže není doprovázena operativní politikou, která bude tematizovat nevyřešené otázky, ofensivně se postaví historickým lžím a bude trvat na gestech uzdravujících způsobená příkoří. Co se týká někdejšího Československa, vyjádřila se synoda Českobratrské církve evangelické v roce 1995 působivě: „Odpovědnost za násilné vysídlení většiny Němců z českých zemí téměř bez rozlišování není zdaleka věcí komunistů nebo velkých mocností... Iniciativa vzešla z československé strany, jak potvrzují dokumenty, které svědčí o vůli maximálně zredukovat počet Němců na území znovuvzkříšené republiky ještě před mezinárodním rozhodnutím. Z pera prezidenta Trumana jakožto účastníka konference v Postupimi vzešel dokonce výslovný důkaz, že se cítí být vystaven dokonanému skutku svévolného násilného aktu.” To by mohlo být historickým skutečnostem již velmi blízko. Nicméně čeští, stejně jako němečtí politikové kolem nich chodí jako kolem horké kaše a schovávají se za velkou trojkou (Sovětský svaz, Velká Británie, USA).
Sudetoněmecký mluvčí Bernd Posselt v roce 2002 (to byl ještě spolkovým předsedou krajanského sdružení) v jednom velkém rozhovoru pro noviny „Mladá fronta Dnes” řekl, jak si představuje ideální vývoj německo-českých vztahů: „Uspořádejme kulatý stůl, u kterého se společně zamyslíme nad čtyřmi věcmi: Zaprvé, jak lze uzdravit rány z minulosti? Zadruhé, jak zachováme naši společnou kulturu pro budoucnost? Zatřetí, co uděláme s německou menšinou, která žije v Česku a stále více upadá v zapomnění? A začtvrté, jak se zajistí, aby se nacionalismus, vyhnání a genocida již nikdy nedostaly v Evropě ke slovu jako politický prostředek...” Od té doby uběhlo již deset let, ale Posseltovy tehdejší vánoční sny zůstaly – převážně – jen pěknými sny. Protiprávní dekrety Benešova režimu, které jdou proti morálce a mezinárodnímu právu, jsou stále v platnosti. Skandální zákon o beztrestnosti zločinů z 8. května 1946 také nebyl demokratickými vládami v Praze dotčen. S touto historickou zátěží vstoupila Česká republika v roce 2004 do EU. Evropská unie je od té doby infikována nebezpečným virem, který dá generaci, která následuje po generaci, jež tehdejší události prožila, ještě hodně zabrat.
Dne 22. ledna 2013 vzpomenou Němci a Francouzi na podpis Elysejské smlouvy před 50 lety. Toto datum dalo Evropě naději a člověk by si ho měl v kalendáři tučně vyznačit. Toto datum symbolizuje překonání německo-francouzského „dědičného nepřátelství”. Vztah dvou národů, zatížený krvavou historií, se od té doby závratně změnil. Občas se německo-francouzský motor zakuckal, ale toto (nové) přátelství odolalo doposud všem politickým bouřím a změnám vlád. Vzpomeňme: Když byla Elysejská smlouva podepsána, uběhlo od katastrofy z r. 1945 právě 18 let. Od „sametové” revoluce v Praze, do které Češi stejně jako sudetští Němci kladli velké naděje, uběhlo 23 let. Před 67 lety skončila druhá světová válka. Na obou stranách existují plodné náznaky sudetoněmecko-českého nového začátku. Přesto se politická třída v Praze této šance dosud nechopila. Toto je střízlivá bilance roku 2012 – krátce před volbou následovníka prezidenta Václava Klause, velkého to blokátora. A momentálně jen málo nasvědčuje tomu, že by se měl kurz ve prospěch větší otevřenosti vůči někdejším německým spolubydlícím změnit.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr.
