Lukáš Beer
 |
| Centrum Simona Wiesenthala v Los Angeles umístilo německého novináře Jakoba Augsteina na 9. místo v žebříčku "nejhorších antisemitů světa" za rok 2012. Německá televize ARD připomíná, že již v roce 1996 byl v jejím publi- cistickém pořadu nabourán mýtus morální ikony Simona Wiesenthala. Tehdy se ale nad kritikou Wiesenthala ještě ostatní německá média pohoršovala. |
Stojí skutečně za to připomenout si, jak se o Wiesenthalově odkazu bezprostředně po jeho úmrtí vyjadřovaly politické špičky. Mluvčí izraelského ministerstva zahraničí Mark Regev tehdy prohlásil, že Wiesenthal „jednal jménem šesti milionů lidí, kteří se už nemohli sami hájit“ a že „stát Izrael, židovský národ a všichni odpůrci rasismu uznávali jeho jedinečný přínos ve snaze učinit naši planetu lepším místem“. Tehdejší zmocněnec EU pro otázky zahraniční politiky Javier Solana jej označil za mimořádného člověka a velkého Evropana. Uctívána byla tato osobnost i českou politickou reprezentací - Simon Wiesenthal obdržel také nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva (od prezidenta Václava Havla v roce 1999) a čestné doktoráty Karlovy Univerzity v Praze a Univerzity Palackého v Olomouci. Jenom do roku 1996 obdržel více než sedmdesát nejrůznějších vyznamenání a uznání po celém světě.
V loni na jaře navštívil Prahu známý izraelský historik Tom Segev a hovořil s redaktorem České televize o své nové knize, o „nezkresleném“ životopisu Simona Wiesenthala, který měl odhalit některé mýty o této světově známé osobnosti. Segev opatrně naznačil, že Wiesenthal uměl šikovně pracovat s médii a s politiky a dokázal jim vsugerovat dojem, že jeho organizace věnující se „pátrání po nacistických zločincích“ má odpovídající moc. Wiesenthal podle Segeva ovšem na sebe neprozrazoval vždy všechno a jeho dosavadní životopisy jsou tedy místy zkreslené. Ale i pro Segeva zůstává Wiesenthal stále „fascinující osobností“, která měla překvapivě „humanistický přístup k holocaustu“, protože prý holocaust neváhal porovnávat s jinými genocidami.
České veřejnosti je tedy Wiesenthal prezentován jako ctěná osobnost s více méně čistým štítem. Česká Wikipedia se ve svém článku o Wiesenthalovi pouze omezuje na jednu kritickou poznámku, podle níž bývalý šéf Mosadu Isser Harel jeho podíl na vypátrání Adolfa Eichmanna odmítá a informace, které Wiesenthal poskytoval, označil, stejně jako je jeho informace v pátrání po Mengelem, za bezcenné až zavádějící.
Z rozhovoru s izraelským historikem Segevem může český divák získat dojem, že je zde konfrontován s kritickým a objektivním životopiscem Wiesenhtalova života. To, co Čechům prezentuje Segev, je však jenom slabý odvar.
„Wiesenthal? Inkompetentní egoman a tragická postava“
Už v roce 1996 obvinil Eli Rosenbaum, tehdejší „general counsel“ Světového židovského kongresu Wiesenthala z toho, že selhal při pátrání po „nejdůležitějších válečných zločincích“. Před reportéry německé veřejnoprávní televize Rosenbaum popisoval „advokáta šesti milionů židovských obětí nacismu“ tehdy natvrdo takto: „Slova, která bych použil pro Simona Wiesenthala? Inkompetentní, egomanský, šiřitel nespolehlivých informací, tragická postava.“ Rosenbaum tehdy zastával funkci vedoucího pátrání po nacistických zločincích v americkém ministerstvu spravedlnosti…
Dne 8. února 1996 odvysílal magazín Panorama německé veřejnoprávní televize ARD nebývale odvážně kritický příspěvek o Simonu Wiesenthalovi, ve kterém se ke slovu vícekrát dostal právě Eli Rosenbaum, několik židovských svědků a také německý novinář, který usvědčil Simona Wiesenthala ze lži a manipulace.Tento pořad vyvolal v Německu tehdy velké pobouření – Wiesenthal byl v té době oficiálními německými a rakouskými politiky uctíván a odměňován jedním čestným titulem za druhým. Pobouření nebylo ale paradoxně nasměrováno vůči Wiesenthalovi, nýbrž vůči novinářům z německé televize, kteří se odvážili zveřejnit kritická slova a důkazy, které odčarovaly mýtus Wiesenthala jako neposkvrněné morální instance. List Frankfurter Allgemeine Zeitung považoval tento televizní příspěvek dokonce za „pokus o Wiesenthalovu popravu“. A Wiesenthal sám nad výtky novinářů z televize pouze mávl rukou: „Mé životní dílo se nedá zničit pár lidmi, kteří sami sotva něco dokázali, s pomocí televizních žurnalistů závislých na kvótách sledovanosti“, nechal se tehdy citovat listem Süddeutsche Zeitung. Rozruch kolem Wiesenthalovy pověsti a serióznosti brzy zase utichl.
Televize ARD říká dnes o „mstiteli číslo jedna v Německu“: Vybudoval svou slávu na lži
O to víc je překvapující, že německý kanál ARD nyní po 17 letech tento svůj kontroverzní pořad opět nabízí ke zhlédnutí na svých internetových stránkách. A ani dnes se novináři z pořadu Panorama nebojí použít upřímná slova. V aktuální zprávě k pořadu, nadepsané titulkem „Lovec nacistů Wiesenthal: Konec mýtu hrdiny“, se doslovně uvádí:
„Když v roce 1996 pořad Panorama zbavil mýtus světově nejznámějšího lovce nacistů Simona Wiesenthala jeho kouzla, vypukla v Německu vlna pobouření: ale ne proti Simonu Wiesenthalovi, který svou slávu vybudoval na lži (,Jak jsem hledal a našel Eichmanna´), ale proti pořadu Panorama, který sesadil z trůnu hlavního svatého číslo jedna v německojazyčném prostředí. Také ostatní Wiesenthalovy pohádky odhalené v pořadu Panorama nemohl nikdo vyvrátit, přesto se tehdy přes 100 autorů článků bezedně pohoršovalo nad tímto způsobem domnělého rouhačství. V zemích, kde od dob holocaustu žije víc obětí nacismu než v Německu – například v Izraeli nebo v USA -, vládlo už tenkrát podezřelé ticho. Protože o mnohých švindlech Simona Wiesenthala se už tenkrát docela vědělo.“
Odvážná to slova, která se dnes ale mohou opírat o rehabilitaci tehdejších novinářů z pořadu Panaroma, jež jim nedávno ve svém článku poskytl známý magazín Der Spiegel. V aktuální zprávě německé televize je Wiesenthal nazván navíc „mstitelem číslo jedna v Německu“.
Kontroverzní příspěvek německé televize z února 1996 nesl titul „Lovec nacistů Wiesenthal: Konec jedné legendy“. Lze jej aktuálně znovu vidět na archivních stránkách televize ARD. Pro české čtenáře, neovládající němčinu, je tu krátký tematický souhrn obsahu tohoto pořadu trvajícího 22 minut:
Tři instituce – izraelská tajná služba Mossad, Světový židovský kongres a oddělení amerického ministerstva spravedlnosti pro otázku stíhání nacistických zločinců – jsou si zajedno v tom, že velká část Wiesenthalovy slávy stojí na vymyšlených fundamentech. Několikrát je v pořadu ve správných okamžicích opakována Wiesenthalova věta, kterou přednesl před reportéry v roce 1991: „Pravda je základem všeho, neexistují žádné kompromisy ohledně pravdy.“ Ke slovu se dostává Eli Rosenbaum, který uvádí, že Wiesenthal si svou slávu vybudoval tím, že si připisoval svou zásluhu na dopadení světově známých „nacistických zločinců“. Jako například Eichmanna, o kterém tvrdil, že mu byl na stopě od podzimu 1953, kdy prý zjistil, že se nachází v Argentině. V pořadu hovoří i bývalý šéf Mossadu Isser Harel o tom, že veškerá tvrzení Wiesenthala o svém podílu na vypátrání Eichmanna jsou nepravdivá. Další spolupracovník Mossadu uvádí, že koncem padesátých let udával Wiesenthal jako místo, kde by se Eichmann mohl nacházet, „nějakou arabskou zemi“ a nikoliv Argentinu, tu nikdy nezmínil. Wiesenthal v roce 1960 píše svou knihu o dopadení Eichmanna, ve které si připsal hlavní zásluhu na jeho dopadení. Dále je dokumentován případ Martina Bormanna, kterého Wiesenthal chtěl vysledovat v Jižní Americe, ačkoliv, jak se později ukázalo, Bormann zemřel už v roce 1945. Tuto svou chybu Wiesenthal nakonec musel uznat. Dnes se také ví, že značná část Wiesenthalových dobrodružných příběhů o pátrání po Josefu Mengelem byla jednoduše výmyslem „lovce nacistů“. V pořadu je zaznamenán rozhovor s německým reportérem Ottmarem Katzem, kterého Wiesenthal v roce 1960 pověřil, aby se vypravil na jeden řecký ostrov po stopách Mengeleho. Německý reportér však Mengeleho hledal zbytečně, ten se na ostrově nikdy neobjevil. Přesto o sedm let později Wiesenthal píše knihu, ve které si vymyslel svoji verzi o pobytu Mengeleho na ostrově – jednoduše nechal zapracovat svojí fantazii a v knize napsal, že Mengele odcestoval z ostrova těsně před příjezdem německého reportéra. V knize najdeme celý odstavec o tom, jak reportér ukazuje fotografie Mengeleho náhodným řeckým svědkům – jednomu hostinskému a 2 mnichům, kteří prý okamžitě poznávají německého lékaře z Osvětimi. Wiesenthal v knize tvrdí, že jím vyslaný německý reportér se s Mengelem mine pouze o dvanáct hodin. Katz v rozhovoru pro pořad Panorama z roku 1996 před kameramanem říká: „Nic z toho, co se v této Wiesenthalově zprávě říká, není pravda. Na ostrově Kytnos jsem navíc nenarazil ani na jednoho mnicha.“ Že Wiesenthalovy údaje o pobytu Mengeleho byly naprosto chybné, je dnes dostatečně známo. Zatímco Wiesenthal o sobě rád v každém druhém interview tvrdíval, že měl zásluhu na dopadení 1100-1200 „nacistických zločinců“, popírá Eli Rosenbaum před německými reportéry tato čísla jako zdaleka nadhodnocená a domnívá se, že takovýchto případů bude „méně než deset“. Rosenbaumův předchůdce v americkém ministerstvu spravedlnosti Neal Sher považoval Wiesenthalovy informace taktéž za nepodložené, nesprávné a „v podstatě nepoužitelné“. Tyto Wiesenthalovy dezinformace se navíc prokázaly často jako škodlivé při samotném pátrání. Pořad Panorama dále objasňuje Wiesenthalovu roli při odkrývání minulosti bývalého rakouského prezidenta Kurta Waldheima.
Zveličování a falšování je typickým znakem pamětníků holocaustu?
Biografie vydaná izraelským historikem Tomem Segevem nedávno také v českém jazyce pod názvem Simon Wiesenthal: Skutečnost a legenda vzbudila otázky českých čtenářů, zda historikův verdikt nad Wiesenthalovými "nepravostmi" přeci jen není příliš shovívavý. Segev nazývá sice Wiesenthala "velkým mediálním manipulátorem", ale v podstatě vidí jeho poslání pozitivně: "Osobně Wiesenthala nevnímám jako podvodníka, spíš jako velmi tragického hrdinu, který se nedokázal zbavit své minulosti a z určitého důvodu se stal tím, čím se stal. Mimochodem, stává se to nejen lidem, kteří přežili holocaust, ale i těm, kteří prošli jinými traumaty. Takřka ve všem, co kdy Wiesenthal prohlásil, bylo alespoň zrnko pravdy. Dramatizoval, zveličoval, zjednodušoval a měl k tomu důvod. Tím základním byl dobrý pocit z toho, že přežil. Sociologové a psychologové tento jev znají."
Centrum Simona Wiesenthala sestavilo aktuální seznam desíti nejhorších antisemitů světa
Německá televize ARD včera informovala o tom, že Centrum Simona Wiesenthala v Los Angeles nedávno sestavilo aktuální žebříček „nejhorších antisemitů světa“, který je touto institucí vydáván každoročně. Na devátou pozici žebříčku umístila jméno německého novináře Jakoba Augsteina, syna zakladatele známého německého týdeníku Der Spiegel. Autor žebříčku antisemitů, rabi Abraham Cooper považuje za problém, že novinář Augstein zřejmě nemusí nikomu předkládat své texty, než budou zveřejněny. Augsteinův údajný antisemitismus Cooper zdůvodňuje takto: „Když někdo v takovéto pozici vykresluje obrázek, podle nějž by se na deset procent židovského obyvatelstva v Izraeli, které je také obyvatelstvem náboženským, mělo Němci pohlížet stejně tak jako na islámské extremisty a teroristy, pak to není pouze kompletně nesprávné a špatné, nýbrž to také překračuje hranici, co se týká démonizace.“ Jakob Augstein ve svých článcích často kritizuje izraelskou vnitřní a zahraniční politiku a v jednom článku porovnal pásmo Gaza s vězením. Nedávno v magazínu Der Spiegel varoval před tím, že časté zneužívání pojmu „antisemitismus“ k aktuálním politickým motivům časem povede k tomu, že skutečný antisemitismus již pak nebude brán vážně. Ohradil se i vůči aktuálnímu zařazení jeho osoby do seznamu „nejhorších antisemitů světa“ a označil to za pokus difamování kritického žurnalismu formou napadení z rasismu a antisemitismu.