Po neobyčejném zvolení levicového populisty Miloše Zemana českým státním prezidentem se Joachim Gauck nebude moct vyhnout tomu, aby prokázal svojí věrohodnost. Protože Zeman učinil ve svém špinavém volebním boji proti svému kontrahentovi knížeti Karlu Schwarzenbergovi vše, co musí být německé hlavě státu, vycházeje z jeho dosavadních vyjádření, nanejvýš proti mysli. Budoucí muž z pražského hradu zvítězil díky své smuchlanině výkladu dějin. Vytáhl ze skříně stará nacionalistická strašidla, rozdmýchával strach ze sudetských Němců, navázal na dávno známou neblahou kolektivní vinu – čehož se Gauck stále chtěl vyvarovat. Skutečnost, že se spolkový prezident při své první návštěvě v České republice koncem roku 2012 vyhýbal tématu vyhnání, mu přivodila výtku, že se přizpůsobuje politickému mainstreamu. Nejbližší týdny ukáží, zdali je tento úsudek oprávněný. Prý se v daný čas konkrétně vyjádří, oznámil během své návštěvy v Česku. Nyní je tu příležitost, nejpozději při prvním setkání se Zemanem. Vítěz voleb přeci už naznačil, že doufá v pozvání do Berlína.
Groteskní situace se odehrály už na začátku roku, dříve než se čeští voliči vydali k urnám, ale nad Sprévou se to velkoryse přehlíželo. Během své návštěvy mohl prezident Václav Klaus, který ještě úřaduje do 7. března, chvástavě oznámit, že se bude o „dobré německo-české vztahy“ starat také po svém odstěhování z Hradčan, zřejmě měl na mysli vyloženě hospodářské kontakty. Sotva se vrátil do Prahy, spustil svůj kruhový hon na Karla Schwarzenberga, který odsoudil vyhnání jako elementární porušení lidských práv. Klaus a Zeman bok po boku: tato nová nacionální fronta sahající od krajní pravice po nejzazší levici nenechává tušit nic dobrého. Když se dá tato fronta jednou do pochodu, dá se sotva zastavit, komentovaly to noviny „Frankfurter Allgemeine Zeitung“. Zemanův apel určený plebejskému češství, výtka určená Schwarzenbergovi, protože „není jedním z nás“, nepřátelství k cizincům v jeho kampani mu pomohly k vítězství. Jako kdyby tušil, co se zde chystalo, napsal Jiří Pehe, starý spolubojovník Václava Havla, už 9. ledna v novinách „Právo“, že ve zdravých společnostech představuje minulost více méně uklizený dům, ze kterého lze vyhlížet do budoucnosti, i kdyby mohl mít temná zákoutí: „U nás zůstává minulost bohužel bažinou, která do sebe stahuje nejen budoucnost, ale opakovaně proměňuje i přítomnost, v současnosti třeba prezidentské klání, ve frašku populistických výkřiků a kádrování.“
Volební boj s ránami pod pás, také ve sdělovacích prostředích. Zrovna v den užší rozhodující volby vyšel v bulvárním listu „Blesk“ celostránkový inzerát proti Schwarzenbergovi. Kníže jako prezident, uvádělo se v inzerátu, chce odškodnit sudetské Němce, připravuje „půdu pro návrat vlastnictví potomkům válečných zločinců“. Zadavatelem byl právník, který se jako bývalý důstojník české tajné bezpečnosti zúčastnil utiskování opozice. Muž s nejlepšími kontakty do Zemanova tábora. „Blesk“ jsou nejvíce čtené noviny v České republice. Nepatří snad nějakému pražskému nebo brněnskému magnátovi – ale je, to jsou věci, produktem berlínské Axel Springer AG s koncernem Ringier ze Švýcarska. List srovnatelný s německým „Bild“. Nad skandálním vytvářením veřejného mínění proti konzervativně-liberálnímu soupeři Miloše Zemana by se měli proto také zamyslet i Němci.
Je možné, že v mocenském souboji o nejvyšší úřad ve státě se projevuje primárně interní český spor a nejde zas až tak o vztahy s Německem a že nový muž na Hradčanech dokáže také reagovat flexibilně, když dojde na věc. Ovšem nevyznívá to jako uklidnění. V každém případě znamená Zemanovo vítězství posílení levicového tábora. Na tom momentálně mění málo fakt, že Havlův bývalý věrný následovník Karel Schwarzenberg dosáhl morálního vítězství – odborníci průzkumu veřejného mínění si jej dávno poznačili jako „druhořadý“. Napínavá otázka zní: semkne se Zemanova strana ještě více se sociálními demokraty (dřívější politická kolébka zvoleného) a komunisty? Pak by mělo „společenství hodnot“ Evropská unie skutečně o jeden problém navíc. Stále ještě platí, co formuloval český spisovatel Pavel Verner (ročník 1947) v polovině 90. let: Politika české vlády, která není schopna se upřímně a chlapsky vypořádat s traumatem vyhnání, s fatálním selháním Benešovy demokracie, vláda, která ústy svých zástupců a bohužel také ústy státního prezidenta hledá konstruované omluvy za bestiality spáchané na nevinných lidech, taková politika je „amorální, populistická a do budoucnosti vnáší nové bezpráví“. Autor měl pravdu. Také se nezdráhal označit poválečnou politiku Beneše za náležitě barbarské, chladnokrevně připravené a důkladně promyšlené tzv. konečné řešení německé otázky v Čechách a na Moravě. Na nižší úrovni „lidové diplomacie“ mezi Čechy a sudetskými Němci se sice něco změnilo k dobrému. Ale „nahoře“ na dějišti pražské politiky se nepohnutě setrvává ve stavu 90. let. V podstatě to nemůžeme českým vedoucím politikům vůbec mít za zlé. Vždyť nebyli z německé strany nikdy konfrontováni rozhodností, která je na denním pořádku například oproti jiným státům, jmenujme pouze příklad Maďarska. Nedá se to říci jinak, ale Joachim Gauck stojí před prvním větším testem věrohodnosti svého období úřadování.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 14. února 2013.