Lukáš Beer
 |
| Pracovník německé ambasády měl židovskému makléři Nicholasu Wintonovi předat velmi tajnou německou mapu. která v roce 1938 znázorňovala územní dobyvačné plány Německa v celé Evropě. Na mapě byla prý uvedena přesná data plánovaných okupací téměř všech evropských zemí, včetně data vypuknutí války. Alespoň tak to tvrdí sám Winton... |
Židovský původ Nicholase Wintona sdělovací prostředky zpravidla téměř nikdy nezmiňují, zato, jak již bylo dříve poukazováno, většina z nich šíří naprosto nepravdivé a zkreslující informace ohledně původu rodin, jejichž dětem Winton pomohl vycestovat. Často se jednalo o děti židovských uprchlíků z Německa, Rakouska, kteří před mnichovskou dohodou hledali azyl v Československu, a více než čeští, moravští, slezští a Židé si uvědomovali svoje ohrožení a současně už často neměli dost prostředků, aby mohli vycestovat spolu s dětmi (kauce za dospělého byla 200 liber ale za dítě pouze 50, nehledě na to, že získat vízum uprchlíka bylo mnohem složitější než vízum pro dítě adoptované v Anglii). Dále se jednalo o dětí židovských rodin ze Sudet, které byly vychovávány v německém mateřském jazyce. Přesto média dodnes nechávají cirkulovat tvrzení, že mělo jít o „české děti židovského původu“, „československé děti“, „české a slovenské děti“, „české děti“ nebo o „převážně židovské děti, které Winton zachránil před nacisty“ apod. Před delší dobou redakce Našeho směru navázala kontakt přímo s režisérem Matejem Mináčem, aby tyto skutečnosti mohly být uvedeny na pravou míru. Mináč však nejprve odpověděl vyhýbavě, přislíbil ale zároveň podrobnější reakci, kterou však již nikdy nezaslal.
Mináčův vztah k historickým faktům byl tedy již od počátku problematický. Odráží se to ale velmi výrazně i při prezentaci jeho nejnovějšího snímku „Nickyho rodina“ resp. na stránkách "vzdělávajícího projektu Nickyho rodina" , který čtenáře seznamuje s osudem Nicholase Wintona a posláním jeho „hrdinského činu“.
Zajímavé je Mináčovo tvrzení, že Winton se prý na konci roku 1938 „dozvěděl, že co nevidět bude okupováno celé Československo“. A Mináč také osvětluje, jakým způsobem židovský bankovní úředník z Velké Británie, Nicholas Winton k tomuto poznání přišel: „Od jednoho úředníka z německé ambasády v Praze totiž získal mapy, kde bylo vyznačeno, jak bude postupně celá Evropa Německem obsazována. Byly tam i přesné termíny a bylo jasné, že mnoho času nezbývá. Z tajných materiálů vyplývalo, že nejpozději do osmi měsíců vypukne válka a pak už se žádné děti nepodaří do Anglie dostat.“ I v samotném dokumentu se tato mapa objevuje – jsou na ní nápisy „Velkoněmecko 1938-1948“, „Deutschland, Deutschland über alles“, „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ a až na Itálii, Řecko, zbytek Francie a Španělska má Německo celou Evropu pod kontrolou a okupuje jí. Pokud Mináč takto snadno „skočí“ na tento ahistorický nesmysl a podvrh a odůvodňuje tím motiv Nicholase Wintona vyvážet z českomoravského prostoru židovské děti, jak si vysvětlí skutečnost, že Winton sám tvrdí, že se mu nedařilo přesvědčit britské úřady o naléhavosti potřeby utéci z Čech a Moravy, když měl v rukách takový trumf jako právě onu senzační „tajnou nacistickou mapu“ s konkrétními daty obsazení celé Evropy Německem a dokonce s údajem zahájení 2. světové války?
Tyto mapy skutečně existovaly, avšak byly vytisknuty v roce 1937 protiněmeckou propagandou a znázorňovaly, jak Německo postupně okupuje celé Československo, poté Maďarsko, pak Polsko, následuje Jugoslávie, Rumunsko a Bulharsko, posléze severní Francie se Švýcarskem a pak Rusko.
Není ani tak důležité, jakou autentičnost můžeme přikládat vylíčení Wintonovy osobnosti, Mináčem, který z něj činí neposkvrněnou láskou a dobrem překypující lidskou bytost. Například o tom, jak Winton odmítl v lednu 1939 návrat k práci burzovního makléře v Londýně, režisér napsal: „Se svou prací na burze se rozloučil s lehkým srdcem a už se k ní po válce nevrátil. Zprotivil se mu svět, kde peníze a zlato mají větší cenu než lidský život. Zprotivili se mu lidé, kteří si z peněz udělali svého boha. On ale věděl, že tenhle bůh je falešnější než jeho zfalšované doklady“, kterým úřadům předstíral, že je v čele oficiální organizace pečující o židovské uprchlíky. První transport dětí odjel totiž ještě přesně den před příchodem německé branné moci do Prahy. Zbylých 7 transportů mělo následovat až pak. Mimochodem za své nejsmutnější zážitky označuje Winton dojmy z poměrů v česko-slovenských utečeneckých táborech, kde se zdržovali Židé z obsazeného pohraničí.
Matej Mináč, jenž mimochodem udržuje úzký kontakt s lóží B´nai B´rith a Česko(slovensko), na svých stránkách vysvětluje, co jej prý přimělo natočit snímky o Wintonovi. Měla to být návštěva v kině, kde se právě promítal Spielbergův film „Schindlerův seznam“, kam se dostavila i skupinka skinheadů (někteří z nich měli v kině dokonce řetězy). Tento film pak podle Mináče přítomné skinheady tak dojal, že všichni měli v očích slzy jako všichni ostatní. „Říkal jsem si, že ten film je určitě nějakým způsobem změnil, že to už nikdy nebudou stejní skinheadi, než byli ti, kteří do kina vešli.“ A byl tu nápad pustit do světa snímky první film o Wintonovi.
K promítání filmů nabízí Mináč „vzdělávací program“ a doporučuje pedagogům českého jazyka, etické výchovy nebo dějepisu uspořádat po zhlédnutí filmu „Nickyho rodina“ diskuse se žáky na téma holocaust. Nabízí hned několik tematických okruhů, ve kterých se ovšem sám očividně vůbec neumí orientovat. Pedagogové se mají na doporučení Mináče svých žáků tázat, „jak by vysvětlili nacistickou rasovou teorii“ a „které národy byly považovány za méněcenné“, ale taktéž mají klást otázku: „Jak je podle vás možné, že tak kulturní a vzdělaný národ, jakým rozhodně německý byl, mohl uvěřit Hitlerově teorii o nadřazenosti německé rasy?“.
Osudy „Wintonových dětí“ jsou Mináčem vybarveny velmi nekonkrétně, snaha stavět je za každou cenu do role jedinců zachráněných před holocaustem je očividná na každém kroku. Jedním ze členů "rodiny" je i Hanuš Weber ze Švédska, jehož matka měla být ihned po příjezdu zplynována v Osvětimi. Weber tvrdí, že matka v Osvětimi potkala v den svého usmrcení rodinného přítele, který pracoval ve vězeňském komandu majícím na starosti odklízení mrtvol. Ten prý matce prozradil, že ve skutečnosti jde s dětmi do plynové komory a doporučil jí sednout si do kouta a zpívat, protože se přitom nadýchá více plynu a nebude při rychlém umírání tak trápit. Mináč k tomu pak detailně doplňuje, jako kdyby byl v té chvíli s paní Weberovou přímo v osvětimské plynové komoře: „A ona s dětmi v té plynové komoře skutečně začala zpívat Wiegalu – ukolébavku, kterou napsala v Terezíně…“
Jak ale režisér Matej Mináč vysvětlí dochování tohoto svědeckého zážitku z plynové komory všem těm ostatním, kterým při tom všem dojetí zároveň nepřestává pracovat rozum, jež si porovnává tyto údaje s informacemi, které jsou běžně poskytovány dnešní oficiální historiografií ohledně poměrů v koncentračním táboře Osvětim? Jak se jmenoval rodinný přítel paní Weberové, pracující v komandu uklízejícím mrtvoly z plynové komory v Osvětimi, který byl u „toho“? Neměli být právě tito lidé z komanda po určité době sami zlikvidováni, jak se běžně uvádí?
I na tyto otázky Mináč ani Winton někde neodpovídají. Možná si je ani nekladli...
V dokumentech natočených Mináčem vystupují dnes již zestárlé židovské děti, vzpomínající na krásné poměry v Československu před příchodem Hitlera. Jeden z pamětníků v pořadu (Kurt Stein) například lživě tvrdí, že po roce 1933 Adolf Hitler vštěpoval už u dětí nenávist ke všemu cizímu a neněmeckému, zejména k Židům, Cikánům a ke Slovanům. V pořadu jsou použity „dobové záběry“, které mají sugerovat, že jde o autentické snímky z nacionálněsocialistického Německa v roce 1938. Ve skutečnosti však jde o propagandistické snímky, natočené v USA – vidíme zde například hajlovat přísnou učitelku před dětmi ve třídě, vyslovující pozdrav „Heil Hitler“ anglickým akcentem. V dokumentu se tvrdí, že „Hitler nepředstavoval hrozbu pouze pro Židy, ale i pro Čechy, protože si nárokoval část jejich země, tzv. příhraniční Sudety“. A aby toho nebylo málo, zařadil Mináč omylem mezi dobové záběry okupovaného „Československa“ v roce 1939 také záběry z pochodu uniformovaných funkcionářů českého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě středem Prahy a po Karlově mostě z roku 1944 a a sestřiháním zapracoval tyto záběry mezi snímky pochodujících vojáků Wehrmachtu.
Čemu lze na tomto nafouknutém Wintonově příběhu věřit, když si režisér Mináč za souhlasu Wintona mnohé přifantazíroval a pracuje ve svých projektech s podvrhy a ahistorickými tvrzeními?
České ministerstvo školství v roce 2011 poskytlo tomuto „vzdělávacímu projektu“ Mateje Mináče dokonce záštitu a doporučilo promítání filmu v hodinách dějepisu. Bylo to vůbec poprvé, kdy úředníci nějaký snímek coby doplněk výuky doporučovali.
Podle tehdejších informací měl režisér Matej Mináč jako další obohacení připravit knihu o holocaustu a extremismu...