Franz Chocholatý Gröger
 |
| Mapa Pruska 1801-1807. |
Pruský důstojník Julius von Voβ prohlásil, že celé Napoleonovo tažení roku 1806 by se dalo „označit jako námezdnictví ve velkém“. (2) Po dvojité bitvě u Jeny a Auerstedtu se pruské vojsko dalo na ústup (mohli bychom to nazvat úprkem) a většina důstojníků kapitulovala. Nevzdali se jenom August Wilhelm Antonius Graf Neidhardt von Gneisenau, Ferdinand Baptista von Schill a Joachim Christian Nettelbeck v Kolbergu, Guillaume René de l’Homme, Seigneur de Courbière von Graudenz, Friedrich Adolf Graf von Kalckreuth v Danzigu a pevnosti Cosel a Glatz.
Proti pruským velitelům, kteří se vzdali, vynesla 1. 12. 1806 imediátní komise v Ortelsburgu tvrdé tresty, včetně sedmi trestů smrti a doživotního vězení v pevnosti. Kvůli zradě, zbabělosti a deserci bylo vyloučeno z armády 208 důstojníků, včetně 17 generálů. Dne 30. 10. 1806, po vstupu Napoleona do Berlína, byl v Charlottenburu podepsán prozatímní mír, podle něhož ztratilo Prusko území až k Labi (mimo Magdeburgu a Staré Marky) a muselo stáhnout vojska až k Visle. Královská rodina uprchla do Königsbergu, kde čekala na pomoc z Ruska dle dohody o společném pokračování ve válce proti Napoleonovi.
Car tuto smlouvu porušil a uzavřel 14. 6. 1807 v Tilsit mír s Napoleonem a podle diktátu z 9. 7. 1807 se Prusko východně od Labe ocitlo na hranicích před rokem 1772. Zůstaly mu však čtyři západní provincie Braniborsko, Pomořansko, Slezsko a Východní Prusko. Stav vojska byl zredukován na polovinu stavu z roku 1740 a bylo rozhodnuto, že území Pruska bude obsazeno do doby, až bude splaceno válečné odškodnění. Prusko v následujících dvou letech bude muset živit 150.000 francouzských okupačních vojáků. Brzy na to byla 8. 9. 1808 podepsaná pařížská konvence, která upravovala uhrazení válečných kontribucí, odchod francouzského vojska a stanovila sílu pruského vojska na 42.000 mužů. (3)
V Prusku nastalo období reforem. Centrem reformního smýšlení byla universita v Königsbergu a reformy umožnily budoucí vývoj vedoucí k bitvě u Lipska a k Waterloo. Období čtrnáctiměsíčního úřadování Heinricha Friedricha Karla vom und zum Stein byly v rychlém sledu vydány zákony jako nařízení týkající se vlastnictví a svobodného užívaní pozemkového pozemkového vlastnictví jakožto i osobních vztahů venkovského obyvatelstva z 9. 10. 1807 zároveň rušící dědiční poddanství (4) , organizační výnos z 24. 11. 1808 o kolegiálním státním ministerstvu s pěti resortními ministerstvy, vznik provinciálních vlád, nový městský řád z 19. 11. 1808 zavádějící městskou samosprávu s volenými zástupci. (5) Další liberálně laděné reformy Karla Augusta Freiherr von Hardenberg, který byl od června 1810 státním kancléřem, přinesly roku 1811 živnostenskou svobodu a královský finanční výnos z 27. 10. 1810 zrušil stavovské rozdíly v daňové povinnosti a zvedl stejné daňové zásady. Dne 2. 11. 1810 jsou zrušena cechovní privilegia a je vyhlášena živnostenská svoboda a byla zavedena obecná živnostenská daň a dále byly stanoveny jednotné daňové povinnosti. Dne 11. 3. 1810 bylo vydáno nařízení týkající se občanského postavení Židů v pruských zemích. (6)
Největší význam pro budoucí vývoj měla reorganizace armády, v jejímž čele stala Vojenská společnost, založená v roce 1802 s dominující osobností Gerharda Johanna Davida von Scharhorst, jež přichází s myšlenkou vytvoření záložní složky - zeměbrany. V čele Militär-Reorganisations-Kommission, vzniklé v červenci 1807, byli generálmajor Gerhard von Scharnhorst (předseda komise), podplukovník August Wilhelm Neidhardt von Gneisenau, major Hermann von Boyen, major Karl Wilhelm Georg von Grolmann a štábní kapitán Carl von Clausewitz. Gerhard von Scharnhorst byl také šéfem Kriegsdepartementu a náčelníkem generálního štábu vytvořeného roku 1809.
V rámci reformy byl výnosem „Kabinettsorder betreffend die Ausbildung einer Kriegsreserve“ z 6. 8. 1808 zaveden tzv. Krümpersystem, systém narychlo vycvičených branců, což znamenalo, že rekruti byli povoláváni na krátkodobá cvičení (celkem kole 36.000 rezervistů). V rámci reformy byl zredukován počet generálů ze 143 v roce 1806 na dva v roce 1813 (Gebhard Leberecht von Blücher, Fürst von Wahlstatt, Bogislav Friedrich Emanuel Graf Tauentzien von Wittenberg). V rámci reformy bylo zamezeno zvýhodňování šlechty a byla zakotvená práva a povinnosti obyčejných vojáků.
Nařízením o vojenských trestech z 3. 8. 1808 (7) byl mimo jiné zakázán „běh uličkou“ a v Předpise o obsazování míst praporčíků a o povyšování na důstojníky pěchoty, jezdectva a dělostřelectva z 6. 8. 1808 se mimo jiné praví: „Nárok na důstojnické místo mají v mírových dobách zajišťovat pouze znalosti a vzdělání, ve válce vynikající odvaha a přehled…Dosavadní privilegia v armádě končí, všichni mají stejné povinnosti a stejná práva.“ Tím byla otevřena cesta k vojenské kariéře také měšťanům. (8) Armáda se měla stát pramenem ctnostného vlastenectví, cílem pak bylo „pozvednout a upevnit ducha armády a vytvořit mezi armádou a lidem pevnější pouto“. Byla prosazena všeobecná vojenská povinnost, ti kdo nemohou být povolání přímo do vojska, měli vykonávat službu v domobraně, výjimkám bylo odzvoněno.
Dne 15. 10. 1810 byla založena v Berlíně Preußische Kriegsakademie jako obecná vojenská škola pro budoucí štábní důstojníky. Již 3. 5. 1810 existovaly tři válečné školy v Berlíně, Königsbergu a v Breslau pro výuku důstojníků. Škola v Berlíně byla také zodpovědná na vzdělávání policistů. Důstojníci se školili v tříletém kurzu s devítiměsíční výukou, další tři měsíce byly věnovány službě nebo praktickým cvičením. Výuka zahrnovalo vojenské vědy, matematiku, chemii, fyziku a jazyky. Zásluhou Wilhelma von Humboldta dochází k liberální reformě školství, dochází k zakládání učilišť pro učitele a byl zaveden jednotný režim státních zkoušek a inspekcí a byl vytvořen odbor na dozírání nad učební látkou, učebnicemi a učební pomůckami. Základním pilířem se stála jim v Berlíně v roce 1810 založená Friedrich-Wilhelms-Universität na Unter der Linden. Von Humpoldt se snažil uskutečnit kantovskou vizi vzdělání jako procesu růstu osobnosti prostřednictvím nezávislých, racionálně uvažujících jedinců. V listopadu 1808 v rámci obecního nařízení je kategorie občan rozšířena na všechny osoby vlastnící dům, v to počítaje svobodné ženy, anebo vykonávající v rámci města nějakou obecní živnost a občan měl právo volit v městských volbách a zastávat obecní úřad. Tím byl nastolen rovnocenný vztah mezi Teilhabe (vlastnictví) a Teilnahme (účastí).
Napoleon Bonaparte dosáhl vrcholu slávy na Erfurtském kongresu v říjnu 1808. Po něm pak vtrhl do Španělska. Zde však narazil na španělskou gerilovou válku, partyzáni této války se odvážil poprvé bojovat neregulérně proti první moderní pravidelné armádě. Propuklo na dvě stě drobných regionálních válek na území celého Španělska. Polovina francouzské vojenské moci, podle von Clausewitze 250.000-260.000 mužů je vázána bojem s guerillos, čítajících kolem 50.000 mužů. Bohužel do partyzánské války se nezapojila legitimní vrchnost, vzdělané vrstvy šlechty, klérus a měšťanstvo, byly nadále afrancesados, sympatizovaly s okupanty. To se dělo i v německém prostoru, kde Goethe skládal hymny na Napoleona. Guerrilleo se odvážil jit do boje bez vyhlídek a stal se typickým příklad neregulérní potravy pro děla. (9)
Chci je krátce se zmínit o pojmu Partyzán – Parteigänger. Je to neregulérní bojovník nepoužívající uniformu jako projev regulérnosti a voják v uniformě je palebným cílem partyzána. Oproti loupežníkovi má partyzán kriterium politického charakteru. Neboli je to jedinec, který jde s nějakou stranou. Znakem partyzána je pohyblivost, rychlost a překvapivé střídaní útoku a ústupu, jedním slovem mobilita. Je odkázán na spolupráci s nějakou regulérní organizací. Těmi základními kriterii jsou – neregulérnost, ústupnost, vystupňovaná mobilita aktivního boje a vystupňována intenzita politické angažovanosti. Čtvrtým znakem pravého partyzána je jeho telurický charakter. (10)
Jiskra guerilové války přeskočila na sever. Rakouská vláda zinscenovala za pomoci publicistů jako Friedricha Gentze a Friedricha Schlegela národní propagandu proti Napoleonovi. Heinrich von Kleist se stává až do své smrti v listopadu 1811 básníkem národního odporu proti Napoleonovi, otázkou národní vzpoury se zabývají pruští reformátoři Gerhard von Scharnhorst a August Wilhelm Neidhardt von Gneisenau a rodí se zde zárodky knihy Vom Kriege Carla von Clausewitze. Rakousko zásluhou Johanna Philippa Karla Josepha Graf von Stadion vyhlásilo Napoleonovi válku. Impulsem bylo povstání tyrolských sedláků zahájené 11. 4. 1809, jediné opravdové gerilové války v období 1808-1813, vedené hostinským Andreasem Hoferem, Speckbacherem a kapucínským páterem Haspingerem. Hofer byl zradou vydán Francouzům a r. 1810 v Mantově zastřelen. Na podzim 1808 vstupuje pruský pluk Ferdinanda von Schill do Berlína jako první taková jednotka od porážky r. 1806. Všem se zdálo, že protinapoleonská lidová válka je na spadnutí. 27. dubna odchází s plukem z Berlína s cílem zahájit povstání, je však 31. května zabit v Stralsundu a jeho důstojníci ve Weselu byli uvězněni a zastřeleni. V říjnu 1809 se ptá generál Gebhardt Leberecht von Blücher krále Friedricha Wilhelma: „Proč bychom si měli myslet, že stojíme za méně než Španělé a Tyroláci?“ Naléhal na krále, aby postoupil riziko války na straně Rakouska: „Jsme lépe vybaveni než oni“.
Někdejší stav vykreslil nejlépe ve své básni z roku 1809 pruský gardový důstojník Heinrich von Kleist:
Na kostech cizáků ať vlků hodují tlupy,
až z rukou vypadnou jim zbraně.
Co zbyde, ať pozřou hladoví supi
a vrány dychtivě sedají na ně!
Až maso zhoubců drahé vlasti ucpe posvátný Rýn,
pak řeka vymaní se z cizí pasti
a na západ prorazí ostrý klin! (11)
V roce 1811 se vynořuje otázka národního povstání, kdy se rýsuje vyhlídka války mezi Francií a Ruskem. August Wilhelm Antonius Graf Neidhardt von Gneisenau předkládá 8. 8. 1811 králi pamětní spis s detailními plány všelidové partyzánské války po španělském způsobu, která by měla vypuknout za frontovou linií. Toto povstání, Aufstand in Masse, mělo napadnout francouzské jednotky, narušovat zásobovací linie a ničit zdroje, aby nepadly do rukou Francouzů. Chtěl do toho povstání zapojit také duchovenstvo.
Dne 13. 11. 1811 zakládá Friedrich Ludwig Jahn v parku Hasenheide v berlínském předměstí Neukölln turnerské hnutí Turnbewegung s cílem cvičit mladíky pro nadcházející válku proti Francouzům. Nešlo o polovojenskou organizaci, ale o pěstování specifické civilní formy tělesné zdatnosti a vlastenecké angažovanosti při přípravě na boj, v němž se lid postaví proti nenáviděným Francouzům. Heinrich Friedrich Karl Reichsfreiherr vom und zum Stein (žijící v té době v exilu v Praze) a Carl von Clausewitz přišli s podobnými podněty, i když kladli důraz jasného vedení vládou monarchie. Král sice na spis napsal “jako poesie dobré“, von Gneisenau mu odpověděl, že o tuto poesii se opírá bezpečí trůnu. Přesto král schválil plány na zvětšení pruské armády a zesílení klíčových bodů. Napoleon posílil svá vojska ve východním a středním Německu.
V srpnu Napoleon požádal krále, aby zastavil přezbrojování a předložil v tom smyslu ultimatum. Král přes odpor von Gneisenaua a generála Blüchera vyhověl a zastavil přezbrojování. Napoleon pak 24. 2. 1812 vnutil Prusům spojeneckou smlouvu, v níž se zavázali poskytovat zásoby a ubytování Grand Armée, dát k dispozici muniční sklady a pevnosti a vytvořit dvanáctitisícový pomocný sbor. Několik desítek nejvyšších státních představitelů odstoupilo a vůdčí osobnost vojenských reforem, Gerhard Johann David von Scharhorst odešel do „vnitřního exilu“ a tři nejtalentovanější vojenští novátoři - August Wilhelm Neidhardt von Gneisenau, Hermann von Boyen a Carl von Clausewitz - se dali do služeb Ruska, kde se spojili s Heinrichem Friedrichem Karl Reichsfreiherr vom und zum Stein.
V červnu 1812 se ve Východním Prusku seskupilo 300.000 mužů Grand Armée k tažení do Ruska. Východní Prusko trpí plundrováním Francouzů a v litevských oblastech zásluhou toho vypukl hladomor. V zimě 1812 se Napoleon poražen a zdeptán se vrací z Ruska a do Východního Pruska přicházejí rozervané a vyzáblé zbytky Grand Armée. Dochází k útokům na tyto zbytky. „I nejskvělejší mužové byli hladem a zimou vyzáblí, samá modřina a bílá omrzlina. Celé údy jim omrzly a uhnívaly[…] Nikdo neměl řádnou uniformu. Vojáci měli hlavy ovázané nějakou starou látkou nebo cárem košile, místo bot a kamaší měli nohy zabalené do slámy, kožešin a hadrů… Nejnižší třídy lidu a zejména rolnici se ve svém fanatismu na těch ubožácích dopouštějí nejpříšernějšího násilí […], po vsích a na venkovských silnicích dávají průchod svému hněvu [...]. Veškerá poslušnost úředním orgánům je ta tam.“ (12)
Generálu Johannu Davidovi Ludwigu Graf Yorck von Wartenburg se podařilo vyvést 14.000 mužů pomocného pruského sboru z Ruska a jeho úkolem bylo zajistit průchod zbytku Grand Armée a zablokovat postup ruských vojsk, která překročila 20. 12. 1812 hranice Východního Pruska. Rozhodl se jednat na vlastní pěst a 25. 12. se schází s ruským generálem Hansem Karlem Friedrichem Antonem Graf von Diebitsch-Sabalkanski (Иван Иванович Дибич-Забалканский), Němcem rodem z Groß Leipe (Wielka Lipa) u Obernigk (Oborniki Śląskie) v Dolním Slezsku. Bylo dohodnuto, že k dalšímu jednání bude zmocněn jeden z Prusů, a to Carl von Clausewitz. K dalšímu jednání došlo 30. 12. 1812 v mlýnu u Porscherunu nedaleko litevského města Tauroggenu, kde byla podepsaná tzv. konvence, v niž se Yorck zavázal, že bude dva měsíce neutrální a umožní Rusům vniknout na pruská území. Tato konvence zahájila pruské povstání a osvobozovací válku, která by smazala potupu porážky z roku 1806 a zbavila Prusko jařma francouzské okupace.
V den uzavření konvence píše králi dopis, kde mimo jiné čteme: „Vašemu Veličenstvu ochotně položím svou hlavu k nohám, pokud jsem pochybil; zemřu s radostným ulehčením, že jsem alespoň nepochybil jako věrný poddaný a pravý Prus. Teď nebo nikdy se Vaše veličenstvo může osvobodit od nezměrných požadavků svého kolejce, jehož plámy ohledně Pruska byly zahaleny temnotou právem vzbuzujícím obavy, kdyby mu štěstí zůstalo nakloněno. Vedl mě tento úmysl. Bože dej, ať vede ke spáse vlast.“ (13) A v dopise z 3. 1. 1813 píše: „Prohlášení Vašeho Veličenstva by opět všemu vdechlo život a nadšení a my budeme bojovat jako praví staří Prusové a trůn Vašeho Veličenstva bude stát jako skála a nic jim v budoucnu neotřese […] Nyní dychtivě očekávám pokyn Vašeho Veličenstva, zda máme postupovat proti skutečnému nepříteli, nebo zda se si politické podmínky vyžadují, aby mne Vaše Veličenstvo odsoudilo…“ (14)
Koncem prvního únorového týdne se Východní Prusko vymklo kontrole Berlina a Heinrich Friedrich Karl Reichsfreiherr vom und zum Stein se ujímá přímé vlády nad provincii a 5. 2. se schází v Königsbergu Ostpreußische Generallandschaftsdirektion. Friedrich Ferdinand Alexander Burggraf und Graf zu Dohna-Schlobitten přiměl toto shromáždění, aby požádalo Yorcka o vedení jednání. Dne 9. 2. 1813 vydal zákon vypracovaný zu Dohnou o ozbrojení země a zřízení zeměbrany - Landwehrordnung. Kromě 20.000 mužů Yorckovy armády dala provincie 10.000 mužů zálohu. V březnu je ve zbrani 19 praporů Landwehru, tři jezdecké útvary Landwehru, čtyři polní baterie Landwehru a dva zásobovací útvary Landwehru. Výjimky podle starého kantonálního systému byly zrušené a všichni muži do pětačtyřiceti let, s výjimkou učitelů a duchovních, byli prohlášení za schopné nošení zbraní a to bez ohledu na postavení či náboženství, a tak poprvé byla vojenská povinnost platná i pro Židy.
Dokončení ZDE. Poznámky k textu jsou uvedeny v dokončení.