 |
| U Sudetoněmeckého památníku v zámeckém parku města Enns hovoří ing. Peter Ludwig, hornorakouský předseda SLÖ. Napravo od něj Horst Schubert (SLÖ), starosta Franz Stefan Karlinger (SPÖ), Anneliese Kitzmüllerová (FPÖ), vlevo od památníku Manfred Voglsam (ÖVP). Foto: Walter Kundlatsch. |
První významná upomínková akce probíhala hornorakouské obci Enns. Na pátek 1. března svolal hornorakouský zemský svaz SLÖ shromáždění při příležitosti vzpomínkové slavnosti na počest „březnových padlých“, přihlášení se k Rakousku před 94 lety a na počest všech obětí vyhánění a politické svévole do prostor zámeckého parku města Enns, kde se nachází Sudetoněmecký památník. Ještě před Druhou světovou válkou se totiž do Horního Rakouska, konkrétně do oblasti Enns – Mauthausen, odstěhoval větší počet sudetských Němců, kteří se nesmířili s výsledky smluv z Versailles a St. Germain. Památník na počest 54 zastřelených civilistů z roku 1919 byl zřízen v létě roku 1932 z podnětu „Sudetoněmeckého vlasteneckého svazu Enns – Mauthausen“, založeného již v roce 1922. Po 2. světové válce se v Horním Rakousku usídlilo přibližně 30.000 sudetských Němců. Konkrétně v obci Enns a okolí se usídlilo mnoho bývalých občanů Jablonecka, zapojených do produkce světoznámé jablonecké bižuterie. Rakousko poskytlo po roce 1945 vysídleným odborníkům tohoto odvětví novou vlast a zároveň také možnost nové výstavby produkčních prostor, především v oblasti kolem měst Enns a Kremsmünster v Horním Rakousku. Bylo tak založeno několik nových prosperujících podniků, které přinesly těmto obcím také velké množství pracovních míst.
 |
| Pokládání věnce u památníku. Foto: Walter Kundlatsch. |
Akce byla zahájena nejprve u Sudetoněmeckého památníku, kam se po 15. hodině dostavilo mnoho starších pamětníků, doprovázených částečně i mladšími rodinnými příslušníky. Přítomné pozdravil hornorakouský zemský předseda SLÖ ing. Peter Ludwig – vedle zástupců vyhnanců především místního okresního předsedu SLÖ Horsta Schuberta, sociálnědemokratického starostu města Enns Franze Stefana Karlingera (SPÖ) a jeho lidoveckého kolegu z magistrátu Manfreda Voglsama (ÖVP) a v neposlední řadě poslankyni rakouského parlamentu Anneliese Kitzmüllerovou, která je zároveň vyhnaneckou mluvčí politické strany FPÖ, a na závěr také brněnského vydavatele Pavla Kamase, který byl na letošní upomínkovou akci pozván jako hlavní referent.
Peter Ludwig ve svém krátkém proslovu v zámeckém parku mj. upozornil na skutečnost, že mnoho dnešních Rakušanů v podstatě neví nic o osudu sudetoněmeckého obyvatelstva a historii vyhnanců a jejich potomků, žijících dnes v alpské republice. Mnozí problematice vůbec nerozumí, je pro ně cizí, a dokonce jsou překvapení ale zároveň i rezervovaní, když se mají něco nového dozvědět. Řekl také, že snad někdo se může i divit respektive i kritizovat, když si sudetští Němci každoročně připomínají tak dávné výročí z roku 1919, nejsou totiž v tomto ohledu jediní. Jako zajímavý a kontroverzní příklad uvedl, že zhruba do stejného období spadají v Berlíně shromáždění na počest komunistických funkcionářů Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, kterých se účastní i někteří oficiální představitelé. Za vyhrávání tónů písně „Měl jsem kamaráda“ položili přítomní věnec před Sudetoněmecký památník.
V prostorách ennského zámku pak proběhl hlavní program slavnostního odpoledne, jenž tvořila přednáška letošního referenta Pavla Kamase. Přítomné však nejprve opět oslovil hornorakouský zemský předseda SLÖ Peter Ludwig a vyjádřil upřímnou radost nad tím, že se letos sešlo skutečně mnoho lidí a byl tak zaplněn celý sál. Ludwig se také vyjádřil k aktuálním politickým událostem, tj. v první řadě k nedávné návštěvě českého premiéra Petra Nečase v Mnichově. Ludwig se pokoušel analyzovat, co mohlo být skutečným pozadím toho, co Nečas během své návštěvy v Bavorsku prohlásil. Český předseda vlády v podstatě neřekl totiž o nic více, než co už jiní čeští představitelé dávno před ním. „My sudetští Němci jsme v tomto ohledu poněkud citlivější a naše senzory již dokáží dopředu vysledovat věci, kteří ostatní možná v té chvíli ani ještě neumí prohlédnout“, řekl Ludwig, který se domnívá, že Petr Nečas pouze jednoduše před blížícími se volbami pomohl bavorskému ministerskému předsedovi Horstu Seehoferovi. Historik Alfred Oberwandling, pocházející ze severní Moravy, poté představil přítomným několika větami letošního přednášejícího hosta, vydavatele Pavla Kamase z Brna.
 |
| Přednášející Pavel Kamas. Foto: Lukáš Beer |
V úvodu své přednášky přiblížil Pavel Kamas posluchačům nejprve krátce své osobní zkušenosti s událostmi po roce 1945, které zná také z vyprávění svých rodinných příslušníků. „Chtěl bych věnovat čas, který byl poskytnut mému projevu, několika konkrétním impulsům popř. myšlenkovým podnětům, které považuji za nutné pro smírné a přátelské spolužití a soužití Němců a Čechů ve 21. století, zakládajícím se na konsekventním vyrovnání se s minulostí“, uvedl Kamas a konkrétně pak pokračoval:
„Ten, kdo čerpá informace z masmédií, musí nevyhnutelně dospět k závěru, že Češi nadále vzdávají hold panu prezidentu mírotvorci dr. Benešovi, odsuzují německojazyčné Čechy a Moravany jako zlé souputníky nacistů a tím akceptují opakovaně mezinárodně a z nejrůznějších stran prokázanou genocidu spáchanou na sudetských Němcích jako spravedlivý kolektivní trest.“ Kamas sice namítl, že do jisté míry tento dojem sice skutečně odpovídá realitě, ale na druhé straně můžeme být svědky toho, že valná část české veřejnosti signalizuje ochotu se věcně a bez předsudků zabývat sudetoněmeckou otázkou.
Zmínil v této souvislosti právě činnost internetového magazínu Náš směr, který se otevřeně zabývá českými moderními dějinami v rozmezí let 1918 až 1945: „Zde se portál zabývá takovými tématy, které jsou, a sice na nejvyšší historickovědní úrovni, podloženy nezvratnými argumenty, stejně jako originálními podklady z archivů a jež náležitě poopravují oficiální českou historiografii z hlediska sudetoněmecké otázky a řádně rozviklávají argumentační fundamenty zastánců Benešových dekretů.“ Řečník také připomněl okolnost, že šéfredaktor Našeho směru Lukáš Beer tuto publicistickou práci vykonává více než čtyři roky výlučně ve svém volném čase, z vlastního popudu a bez cizí podpory a jeho motivací je „upřímný idealismus“. Kamas vyzdvihl práci dalšího dlouholetého spolupracovníka magazínu Náš směr: „Stránky se mimochodem začaly těšit oblibě také u mnoha k vlasti se hlásících Hlučíňanů, za což v neposlední řadě vděčíme vynikající badatelské práci genealoga, historika a slezského patriota Franze Chocholatého Grögera, jehož důkladné studie a příspěvky v pravidelných intervalech na Našem směru vycházejí. Co se týče složení vlastního čtenářstva, tak je třeba říci, že se jedná téměř vyloženě o Čechy nebo o česky mluvící občany dnešní České republiky, chceme-li to takto formulovat.“
Kamas mimo jiné také nastínil obsah své nakladatelské práce. Patřilo k ní i české vydání knihy „Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců“ v říjnu 2012, jejíž první vydání je skoro ze dvou třetin úspěšně rozprodáno. „Zde se činí kroky, a sice přímo v srdci a prostřednictvím jazyka vyhánějícího státu“, pokračoval majitel brněnského vydavatelství, „a také je vidět, že ochotu českého čtenáře v některých případech brát na zřetel dokonce velmi nepříjemná fakta, nelze přehlédnout. Člověk se právem ptá, jak je vůbec něco takového v zemi Benešových dekretů možné. Tento v konečném efektu pozitivní vývoj lze z mého pohledu vyvodit z následujících, ač v první řadě ne zrovna potěšitelných aspektů:
- Lidé v Evropě a přirozeně také v Česku rozpoznávají čím dál více, že ne vše, co se jim vykládalo ve škole, nebo co se nám pokouší namlouvat také mnozí politikové všelijakého smýšlení, ne vždy odpovídá pravdě. Je lhostejno, na který evropský stát se podíváme, téměř pokaždé se odehrává stejný scénář: korupční aféry bez konce, rostoucí nezaměstnanost nebo oslabující kupní síla v návaznosti na esperanto-měnu EURO – napříč Evropou se táhne tato červená niť. A to vše neodvratně vyvolává u těch, kteří se nevzdali svého zdravého lidského rozumu, nejen zásadní nedůvěru vůči výrokům ze strany držitelů moci ale zároveň také jistým způsobem touhu naslouchat nekonvenčním názorům, aby si poté mohli vytvořit svůj vlastní názor stranou takzvaného mainstreamu.
- Sudetoněmecká otázka je při určitých příležitostech ustavičně využívána stejně jen jako instrument pro aktuální mocenskopolitické hříčky „rozděl a panuj“. Je to snad překvapující? Nikoliv! Vždyť toto nepříjemné téma ve skutečnosti ani nemůže upadnout v totální zapomnění, jak by si to zřejmě vnitřně přál nejeden poživatel největší loupeže 20. století v středoevropském prostoru. Kandidáti pro úřad nového českého prezidenta nám přeci ukázkově předvedli, že bolestný osud sudetských Němců představuje stále jeden z podstatných, i když zcela vetchých pilířů českého státního zájmu a denní politické praxi, pokud se to hodí do krámu, je dáván všanc. Pročež pojem „sudetští Němci“ nadále nehnutě setrvává vytesán do podvědomí všech českých občanů, a sice nezávisle na daném společenském a sociálním postavení. Ale to představuje pro naše úsilí, vážené dámy a pánové, v doslovném smyslu slova nejlepší předpoklad pro budoucnost! Protože to nejhorší, co by se nám mohlo přihodit, by byla museizace a s tím související zapomnění celé sudetoněmecké věci. Protože jakmile se pojem „sudetští Němci“ vytratí z povědomí posledního českého občana bez nějakých faktických důsledků, teprve pak naplnili architekti bezpráví svou úlohu beze zbytku.
Většina zástupců oficiální české historiografie se nadále nehybně pevně drží teze, podle které se nad celým českým národem po německém konečném vítězství vznášel neúprosný osud fyzického vyhlazení popř. nuceného vysídlení národa na Sibiř nebo i jinam, ale této genocidě český národ unikl pouze díky skutečnosti, že jeho příslušníky Říše bezpodmínečně potřebovala pro zbrojní průmysl a válečné hospodářství. Jeden z nejprominentnějších českých historiků, Jan B. Uhlíř, kterému je ze strany veřejnoprávních televizních a rozhlasových institucí poskytováno neobyčejně mnoho prostoru pro hlásání svých názorů, říkává, že Češi vděčí své podstatně příznivější životní podmínky v Protektorátu ve srovnání s židovským obyvatelstvem právě zmíněné poptávce po pracovních silách, protože jinak by je prý stihl také „smutný osud Židů a Poláků“. Pokusy české historiografie klást židovskou otázku v Protektorátě na stejnou roveň s nacionálněsocialistickými přenárodňovacími úmysly v českomoravském prostoru jsou prastaré a sledují v podstatě jenom jeden cíl: zastínit vyhnání a genocidu na sudetských Němcích ve srovnání s údajným „konečným řešením české otázky“.
Je vštěpováno povědomí, podle kterého německá říšská vláda Čechy vesměs ohodnotila jako rasově méněcenné a český národ by po konečném vítězství Německa bezezbytku zastihl přesně ten stejný osud jako Židy. Díky této hlavní zásadě pak vyzní do prázdna jakákoliv argumentace s poukázáním na nespravedlivou kolektivní vinu. Co se ale stane, když českou veřejnost konfrontujeme s následujícími fakty a ptáme se:
- Věděli jste kupříkladu o existenci české, podle vzoru Hitlerovy mládeže vybudované masové mládežnické organizaci, českém Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě? Je Vám známo pozadí a účel, který zde byl tehdejšími nacionálněsocialistickými držiteli moci sledován? Například převýchova árijské (!) české mládeže dle německého, nacionálněsocialistického vzoru?
- Dostaly se k Vám někdy důkladnější zprávy o nesčetných masových akcích, které Kuratorium organizovalo společně se zástupci německé mládeže, a věděli jste, že aktivity tehdejšího Kuratoria získávaly po počáteční nedůvěře postupem času širší podporu české veřejnosti?
- Věděli jste, že se české děti masově a dobrovolně zúčastnily literárních a uměleckých soutěží, které pořádala německá branná moc?
- Věděli jste také například, že pro školní rok 1945/1946 bylo původně plánované přijímání většího počtu vhodných českých chlapců na elitní německé školy NAPOLA?
- Věděli jste, že tisíce českých mužů sloužilo ve Wehrmachtu?
- Věděli jste, že v Protektorátu existovaly zákony na ochranu české krve?
- Věděli jste, že po kontroverzním uzavření českých vysokých škol směl na nejlepších německých univerzitách studovat větší počet Čechů a že další tisíce z nich jevily o toto studium v Říši zájem?
Na všechny tyto otázky již existují jednoznačné odpovědi, doložené nezvratnými archivními podklady, a všechny se dostávají do oběhu mezi veřejnost. Nejen díky nám. Zde například zmiňme aktivistu v boji za lidská práva Jana Šinágla, proti kterému probíhá už kvůli jeho veřejnému odhalení lží o Protektorátu šetření české policie.“ Kamas poukázal i na některé nesmyslnosti, uváděné ve znaleckých posudcích, vyhotovených v rámci trestního šetření případu Jana Šinágla, které měly prokazovat, že jmenovaný bagatelizoval nebo popíral genocidium spáchané údajně na českém národě za 2. světové války.
Závěrem svého projevu k pozorně naslouchajícím zúčastněným řečník pronesl:
„Věřte mi, vážené dámy a vážení pánové, teprve až budou dějiny věcně, nezaujatě co do výsledku a bez dogmatických předchozích podmínek nanovo prozkoumány a veřejně diskutovány, což by v solidním společenském zřízení svobodně smýšlejících mělo být samozřejmostí, teprve pak může být uvolněna přímá cesta dějinné pravdy pro odstranění neustále praktikovaného bezpráví.“ Pavel Kamas poděkoval proto také rodilým Čechům, „kteří mají nejen odvahu, ale koneckonců i odpovídající charakter k tomu, aby ostrým světlem pomáhali osvětlovat tmavé kouty svých vlastních dějin".
Velký ohlas Kamasovy přednášky
Závěrečná slova, ve kterých řečník posluchače ujistil, že mladé generace obou národů se v budoucnu zajisté postarají o to, aby v tomto vývoji vzájemných vztahů ještě nebylo vyřknuto poslední slovo, byla odměněna upřímným a intenzivním potleskem přítomných hostů a sálem se rozléhala napjatá atmosféra zájmu. Přítomní měli možnost se přednášejícího dotazovat na související tématiku, přičemž otázky z publika se často dotýkaly aktuální situace příslušníků německé menšiny, žijících dnes na území České republiky, stejně jako organizací, ve kterých se sdružují. Překvapivě mnoho starších lidí mělo konkrétní zájem na tom dozvědět se, jakým způsobem se mohou v České republice dopátrat k informacím, které by jim třeba pomohly objasnit osudy některých rodinných příslušníků či blízkých. Stejně tak se velké procento dotazů týkalo zjišťování konkrétních internačních táborů, ve kterých mohli rodinní příslušníci pobývat. Pavel Kamas s pomocí přítomného Lukáše Beera pak přítomné ujistili, že mnohé z těchto dotazů nejsou v dané chvíli schopni zodpovědět, že ale mají kdykoliv možnost se kontaktovat a jejich dotazy budou předány kompetentnějším osobám a odborníkům. Beer pak ještě krátce zodpověděl několik dotazů, týkajících se období Protektorátu, a sám poukázal na způsoby, jakými se česká historiografie vyrovnává s otázkou počtu českých obětí 2. světové války.
V prostorách sousedících se slavnostním sálem, kde probíhala Kamasova přesnáška, pak měli přítomní při malém občerstvení možnost navázat osobnější rozhovor. Často z těchto užších rozhovorů vyplývalo, že přítomní vyjadřovali přání, aby „Češi doma“ neměli pocit, že k nim někdo chová zášť nebo „se jim chystá pomstít“. Poutavé bylo také vyprávění dámy z hornorakouského Bad Schallerbachu, která vyprávěla o přátelském sousedském soužití dvou obcí v protektorátním příhraničí na Jižní Moravě. Vzpomněla také na období těsně po pádu komunistické diktatury, kdy se po dlouhé době opět setkala s Čechy, ke kterým po válce chovala z určitých osobních důvodů zatrpklost. Shodou okolností poznala po roce 1989 mladé lidi, žijící poblíž její jihomoravské rodné obce, kterým až po delší době prozradila, že z onoho kraje pochází. Časem se vyvinulo přátelství setrvávající až dodnes. Někteří účastníci diskuse vyjádřili své zklamání nad tím, že dnešní mladá generace Rakušanů nemá prakticky žádný přístup k historickým informacím osudu sudetoněmecké národnostní skupiny, a to ani v hodinách dějepisu na školách. Na druhé straně jsou žáci škol hromadně naháněni na exkurze do nedalekého koncentračního tábora Mauthausen a je o ně nadmíru pečováno výukou o tzv. holocaustu. Druhým faktorem je všeobecný nezájem mladé generace o tyto otázky, a proto se přítomní několikrát zamýšleli nad možnostmi, jak tento zájem u mladých lidí vzbudit. Pochvalně se vyjádřili v tomto smyslu k předchozímu konstatování Pavla Kamase, že totiž teprve pociťované společenské zvraty nadcházející doby přivedou mladé lidi k tomu, aby pečlivě ověřovali informace, které jsou jim „mainstreamem“ poskytovány.
Nezájem politiky o tuto stránku dějin
Poslankyně FPÖ rakouského parlamentu (Národní rady) Anneliese Kitzmüllerová v rozhovoru s Lukášem Beerem vyjádřila své zklamání nad tím, že většina politických stran (sociální demokraté, lidovci) v Rakousku má své zástupce, kteří se správně mají věnovat otázkám původních vyhnanců z vlasti a jejich potomků, tzv. „vyhnanecké mluvčí“. Je ale překvapivé, že kolikrát i tito politikové, kteří by měli zastupovat zájmy vyhnanců, nemají sami historický přehled a ani tušení o tom, co se po roce 1945 ve střední Evropě odehrávalo. Kitzmüllerová společně s bývalým mluvčím vyhnanců za FPÖ a pozdějším 3. prezidentem Národní rady Martinem Grafem vydala publikaci o hospodářském přínosu „Starorakušanů“, tj. bývalých německojazyčných občanů monarchie, tedy i Sudetoněmců, vysídlených po roce 1945 ze své vlasti. Právě tito lidé, kteří po roce 1945 přišli o svůj majetek, v poválečné rakouské republice přispěli velkou měrou k hospodářské prosperitě a výstavbě válkou zničené země. Kitzmüllerová, která zároveň zastává funkci „mluvčí pro otázky rodiny“ v FPÖ je také předsedkyní Krajanského sdružení Němců z Bukoviny, odkud pochází její předci.
Nakladatel Pavel Kamas byl pozván na letošní Sudetoněmecký den, který se bude konat na jaře v Augsburgu, kde vystoupí na shromáždění „Svazu sudetoněmeckých učitelů a vychovatelů“.
Připomínková akce ve Vídni
Hlavní upomínková akce vyhnanců a přesídlenců žijících dnes v Rakousku se konala na druhý den, v sobotu 2. března v odpoledních hodinách ve Vídni za účasti spolkového předsedy SLÖ Gerharda Zeihsela, který ve svém projevu k přítomným připomněl průběh nedávných prezidentských voleb v České republice. Řekl mimo jiné, že Karel Schwarzenberg nepolevil ze svých výroků ohledně Edvarda Beneše ani o milimetr, i když byl poté intenzivně napadán. „Přesto obdržel více než 45% hlasů – to je téměř polovina“, řekl Zeihsel, „každý, kdo ho volil, věděl, že to bylo téměř jediné téma volebního boje.“ Na druhou stranu se však 68 let po 2. světové válce většina českých občanů přiklání k protiněmeckým útokům politiků jako Klaus a Zeman. „Za tím se skrývají traumata, kterým se jen stěží dá dostat na kobylku. Kolektivní uvědomění, reprezentované Klausem a Zemanem, si očividně nedokáže odpustit, že proti nacistickému režimu nebyl vykonán žádný přesvědčivý odpor, ačkoliv Československo mělo jednu z nejsilnějších obranných linií Evropy a dobře vyzbrojenou armádu. Potřeba něco dohnat ohledně odboje byla jednou z příčin hrozných masových excesů bezprostředně po válce“, konstatoval spolkový předseda SLÖ. Zpochybnil taktéž tezi, že to byli samotní Sudetoněmci, kteří v roce 1938 rozbili první republiku: „Nízké politické integrační síle tohoto státu se nepodařilo jak v letech 1918 až 1938, tak také po převratu v roce 1989 získat pro sebe Slováky a ostatní národnostní menšiny.“ K nedávné návštěvě českého premiéra Nečase v Mnichově Zeihsel poznamenal, že to, co český politický reprezentant v Bavorském zemském sněmu řekl, v podstatě nepřekročilo rámec německo-české deklarace z roku 1997, uzavřené tehdy mezi kancléřem Kohlem a premiérem Klausem. (-lb-)