Lukáš Beer
Nejen pravidelným čtenářům internetového deníku Neviditelný pes, ale i mnohým z nás, kteří se trochu zabývají česko-německými vztahy, je jméno svérázného publicisty Václava Vlka staršího jistým pojmem. O něco kultivovanější komentáře, než ty jeho standardní, přebírá dokonce tu a tam i Český rozhlas. Ale většina z nás jej zná jako vůbec jednoho z nejmilitantnějších „němcobijců“ v českojazyčném prostředí. Ti zasvěcení již znají způsob jeho psaní, znají způsoby a metody jeho „argumentace“, a ti ostatní si svůj názor mohou kdykoliv utvořit dodatečně sami. Ve Vlkově podání se například jakýkoliv náznak české sebekritiky politiky Edvarda Beneše nebo okolností provádění poválečného vyhánění jednoho z našich zemských etnik rovná automaticky „protičeskému štvaní“ a „protičeské propagandě“ a na západ nebo na jih od našich státních hranic se to hemží jen „nepřáteli Čechů“ a protičesky naladěnými sudeťáky a „nácky“, kteří chystají proti Čechům zase nějakou „švajneraj“. Vlk se snaží sem tam vytvářet jakési obsáhlé, nesourodé a chaoticky uspořádané "historické" seriály, které jsou ve skutečnosti salátem, skládajícím se z okopírovaných textů o všeobecně starých známých skutečnostech, týkajících se například koncentračních táborů, a zároveň z osobních jedovatých poznámek a úvah, kolikrát naprosto vytržených z kontextu a sloužících jen k tomu, aby si autor odplivl na Němce či na „Rakušáky“. A tak se může v jeho textech často stát, že autor hovoří jednu chvíli o Protektorátu a v zápětí má z ničeho nic potřebu vhodit do éteru například nesmyslnou poznámku, týkající se současné rakouské vnitřní politiky, ve smyslu „o nás o Češích šíří (kdo vlastně?) protičeské názory, že jsme špatný bezcharakterní národ“, přitom takoví Rakušáci nejsou o nic lepší, když si nechají rozkrást pokladnu odborů a nějak zvlášť se tím nezabývají.
Ovšem rozebírat Vlkovy texty a analyzovat jejich nepravdy by nejen byl pomalu „full time job“, nýbrž především naprosto zbytečné mrhání sil. Proč? Protože za týden se na Neviditelném psu objeví nový Vlkův text v určité obměně, kde bude obdobných blbin, nesmyslů a lží opět požehnaně a kde okopírované texty z Wikipedie budou navenek alespoň trochu budit dojem, že autor se snaží jít ve stopách fundovaných historiků.
Tato skutečně primitivní ale zároveň geniální metoda stylu komponování štvavých textů Václavem Vlkem starším má tu výhodu, že každá kritika názorového oponenta časem omrzí, protože Vlkův styl omílání stejných blbin do aleluja a stále dokola za chvíli bere každému chuť se jeho výtvory zabývat. Zůstává pak jen jedno poselství – Vlkovo štvaní vůči určitému etniku.
Nevýhodou této jeho osobité metody protiněmeckého štvaní je skutečnost, že nejen, že jeho výplody postrádající určitou odbornou úroveň přestávají brát vážně pouze jeho oponenti a začínají je jednoduše ignorovat, ale určitým způsobem už také lezou na nervy jeho názorovým souputníkům, kterým také již neuniká jeho posedlé a šovinistické antiněmectví, nabývající až podivných patologických rozměrů.
Nepochybuji o tom, že ani šéfredaktor Neviditelného psa Ondřej Neff si snad nedělá nějaké přehnané iluze ohledně historiografické profundovanosti pana Vlka. Ale možná stejně tak dobře ví, v čem spočívá specifická genialita a onen důvtip Vlkových štvavých textů. Vlk je svým způsobem, i přes své hloupé texty, mistrem v oboru fikané propagandy, to mu nelze upřít.
Proč na tomto portálu také nezveřejňovat Vlkovy texty vedle úvah takového Bohumila Doležala? Ten razí právě v této oblasti vypořádání se sudetskými Němci naprosto opačnou linii nežli Vlk – přičemž o „opačnosti“ nelze zas tak úplně mluvit, jelikož Doležal „neargumentuje“ nesmysly, neuráží a nerozsévá nenávist. Není to ale krásný důkaz toho, jak Neviditelný pes ukázkově zrcadlí pluralismus a svobodu a pestrost názorů, což ostatně odráží i diskusní názory pod články na tomto webu, které se zabývají česko-německými vztahy? A tak mezi pravidelnými čtenáři Neviditelného psa narážíme na fanoušky i protivníky linie Václava Vlka staršího?
Není to krásné?
Musíme mít však strach o duševní rovnováhu pana Vlka, zdánlivě trpícího určitou nevyrovnaností, kterou si musí notoricky kompenzovat navážením se do Němců a „Rakušáků“ při každé příležitosti? Nikoliv, tento muž neumí pouze nenávidět, ale je schopen vůči určitému cizímu etniku rozvíjet přeci jen i pozitivní emoce, soucítit s ním a ukazovat mu svou sympatii.
Tato zvláštní a nevysvětlitelná Vlkova náklonnost nenáleží snad Slovákům, Polákům, Francouzům či Britům, nýbrž – jedině Židům…
Pokud se chcete přesvědčit, že Václav Vlk starší umí také mít dobré srdce, umí s nějakým konkrétním cizím národem soucítit a sympatizovat, přečtěte si prosím nějaké jeho texty o Izraeli či o Židech.
Židé jsou podle Vlka rozhodně lepší a kultivovanější lidé, než primitivní arabské obyvatelstvo v Palestině a v sousedství Izraele. Židé také nejsou tak prudérní jako trapní Arabové, jejichž mládež slintá, když vidí jen trochu obnažené kůže židovské vojákyně v uniformě, poučoval nás Vlk před několika lety, když vyprávěl o svých dojmech ze svých cest po Izraeli. Mimochodem výstavu Vlkových fotografií pořízených v Izraeli si v těchto dnech můžete prohlédnout v Chomutově.
Apropos fotografie: Byl to právě Václav Vlk starší, který se před nedávnem na Neviditelném psu pohoršoval nad posledním vítězem soutěže World Press Photo 2013. Vítězný snímek Švéda Paula Hansena si totiž dovolil na něm zachytit pohřeb dvou dětí zabitých v Gaze. Pro Vlka to je důkaz nejdrzejšího antisemitismu, soudí totiž: „Hitler, Goebbels a Streicher by měli radost. Jistě by snímek zařadili na čelné místo ve svém antisemitském nacistickém plátku Der Stürmer či do stranického listu NSDAP Völkischer Beobachter!“ Vlk se také pohoršuje nad tím, že Česká televize používá pro označení Izraele alternativně také označení „židovský stát“. Prý je to rasistické! Zapomíná ale sám, že samotný Izrael požaduje, aby ho palestinští Arabové uznali jako „židovský stát“, což se zřejmě nikdy nestane…
Vlk sice na jedné straně spílá proti módě politické korektnosti, ve vztahu k Izraeli je ovšem sám nadmíru „politicky korektní“. Otázka by mohla znít: proč? Okouzlily ho krásy krajiny právě tohoto nepochybně hezkého koutku světa nebo sličné izraelské vojákyně? Nebo to je jeho záliba v židovském humoru? V knihovnách je k dostání jediná knižní publikace od tohoto autora, jmenuje se „Židovské anekdoty“ a autor v jejím úvodu tvrdí, že osud Židů má mnoho společného s osudem českého národa, protože i oni museli žít neustále v nepřátelském okolí – pro Čechy tím měl Václav Vlk na mysli zřejmě německé okolí. Tady má jeho „láska a nenávist“ konečně společný jmenovatel.
Podíváme-li se na věc ovšem poněkud zblízka, dospějeme brzy k závěru, že i samotní názoroví kontrahenti Václava Vlka, publikující na Neviditelném psu, vykazují v jednom bodě zákonitě vždy jednu zásadní charakteristiku. Vlk se může s Doležalem na oko „nenávidět“ kvůli rozdílným pozicím ohledně vztahu k sudetským Němcům, ale ve svém obdivu k Izraeli jsou si oba zajedno. A nejen oni dva. Jsou to všichni autoři publikující pro portál Ondřeje Neffa. Každý více nebo méně, jeden umírněněji, druhý o to horlivěji. Stačí si pročíst úvahy publicisty Luďka Frýborta, který opatrně porovnává intelektuální schopnosti muslimů se schopnostmi Židů, nemusí to být přímo texty očividných sionistů. Ti všichni zastávali rozdílné pozice, co se týče česko-německých vztahů a ti všichni se stavěli rozdílně k oběma prezidentským kandidátům, Schwarzenbergovi a Zemanovi. Ale ohledně Izraele a jeho podpory zde nevysledujeme nic jiného, než názorovou konstantu. Náhoda?
Malý publicistický svět Neviditelného psa jakoby v tomto ohledu analogicky vystihoval nedávný předvolební prezidentský boj v ČR a tak trochu vnucuje vnějšímu pozorovateli, aby si vybavil latinské přísloví „divide et impera“. Otcem tohoto praktického hesla – „Rozděl a panuj“ - má být jistý Machiavelli.
