 |
| August Naegle (1869-1932) byl při prezi- dentských volbách v roce 1920 protikandi- dátem T. G. Masaryka. Foto: Wikipedia. |
Druhé zvolení Masaryka prezidentem dne 27. května 1920 už neproběhlo tak idylicky. Čeští Němci nominovali jako protikandidáta církevního historika a teologa Augusta Naegleho (1869 až 1932), říšského Němce, který pocházel z Annweileru v Porýní. Naegle studoval teologii na univerzitách v Mnichově a ve Würzburgu, roku 1891 byl posvěcen na kněze a přednášel v Passau o dějinách církve. V roce 1906 byl jmenován profesorem dějin církve při německé univerzitě (Karla Ferdinanda) v Praze. Ve svých spisech se zabýval zemskými světci, které interpretoval jako proněmecké. Dle historika Jaroslava Šebka byl vybrán jako protikandidát z toho důvodu, protože jako říšský Němec symbolizoval národní jednotu (s českými Němci). Ve svých historických písemných pracích zpochybňoval zásadní mýty Českolovenské republiky – velkomoravskou říši a pokřesťanštění z východu – a kromě toho se těšil autoritě univerzitního profesora.
Prezidentské volby roku 1920 se očividně staly groteskou českých dějin. Poté, co mluvčí parlamentu počeštil křestní jména německých poslanců a senátorů, tito hlasitě proti tomu protestovali. (Parlamentní stenogram: "Poslanec Matzner, německy: Zapamatujte si, pánové, jsem Němec, Matzner Franz!“ atd.) Masaryk obdržel 284 hlasů ze 411 a Naegle 64 hlasů, protože nejsilnější německá strana – sociální demokraté – odevzdali bílé hlasovací lístky. Když Masaryk po volbách vstoupil do parlamentu, vrátil mu předseda německé Národní strany, Rudolf Lodgman von Auen, jeho nešťastný výrok z 22. 12. 1918 o „německých kolonistech a imigrantech“ slovy: „Němečtí kolonisté a imigranti teď odcházejí“, načež všichni němečtí poslanci s výjimkou sociálních demokratů opustili sál parlamentu. O několik týdnů později prohlásil Naegle v Senátu, že „tento stát vznikl na úkor historické pravdy“.
Zatímco je August Naegle známý alespoň historikům zabývajícím se středověkem, je Masarykův protikandidát při volbách roku 1927, Václav Šturc (1858 až 1939) neznámou postavičkou. Narodil se v blízkosti Prahy a brzy se angažoval u sociálních demokratů. Již v roce 1896 byl kvůli různým deliktům (počínaje tuláctvím až po delikty spáchané tiskem) policejně známý a odpykal si pokuty a tresty odnětí svobody v rozmezí od 48 hodin až devět měsíců. Vrchol své politické kariéry dosáhl počátkem dvacátých let, když se stal jedním z vedoucích osobností sociálnědemokratické levice. Roku 1920 se stává poslancem. Jeho radikalismus se neprojevoval pouze v jeho projevech. Zastával celou řadu placených funkcí, byl starostou Kobylis (dnes městská část Prahy), byl hospodářským radou v ministerstvu zásobování a redaktor listu „Sociální demokrat“. Jako starosta se „proslavil“ tím, když poté co obec byla k 1. lednu 1922 přičleněna k Velké Praze, nechal vyvěsit na radnici černý prapor na znamení smutku nad „bídou zaniklé demokracie“ a odmítal vydat pražskému magistrátu klíč k obecní pokladně.
Při prezidentských volbách v roce 1927 obdržel Masaryk 274 hlasů. Bylo to jeho nejtěžší volební vítězství s pouhou většinou třinácti hlasů. Bez šestadvaceti hlasů německých sociálních demokratů by nezůstal prezidentem. Jeho protikandidát Václav Šturc obdržel čtyřiapadesát hlasů. S těmito volbami se pozvolna končí jeho politická kariéra. V roce 1929 byl vyloučen z komunistické strany pod vedením Klementa Gottwalda. Po třech létech (politického) putování se opět vrátil „domů“ mezi sociální demokraty.
Když byly po uplynutí Masarykova druhého úředního období v roce 1934 na řadě další volby, nominovala komunistická strana jako protikandidáta Klementa Gottwalda. Volby byly rušeny komunistickými demonstranty, kteří skandovali: „Ne Masaryk, ale Lenin!“ Ačkoliv byl Masaryk sotva ještě schopen vykonávat svůj úřad, obdržel o 53 hlasů více, než bylo nutné, zatímco protikandidát Gottwald se dostal na 38 hlasů. Byl jediným neúspěšným kandidátem, který tyto volby vyhrál pak později (1948).
Jiná situace vznikla, když Masaryk odstoupit ze zdravotních důvodů (14. 12. 1935). Už před jeho odstoupením se nehovořilo pouze mezi agrárníky o možném nástupci. Došlo k rozhovorům agrárníků se Slovenskou národní stranou, Sudetoněmeckou stranou a českou nacionální pravicí. Navrženi byli Karel Kramář, historik Josef Pekař, sociální demokrat Antonín Hampl a další. Nakonec přijal nabídku kandidatury profesor botaniky Bohumil Němec (1873 až 1966) od agrárnického předsedy Rudolfa Berana.
Ovšem prof. Bohumil Němec nebyl žádným naivním, politikou zneužitým vědcem, naopak, již před svým dvacátým rokem života se politicky angažoval. Za První světové války se přidal k protirakouskému odboji (vynalezl tajný inkoust). V dopoledních hodinách 28. října 1918 se účastnil převzetí válečného obilního úřadu, čímž byl zahájen převrat. Příslušel k Revolučnímu národnímu shromáždění, které dne 14. 11. 1918 „zvolilo“ Masaryka za státního prezidenta. V letech 1920 až 1925 byl senátorem v Kramářově straně. Vedle toho zastával vysoké funkce na univerzitě. V letech 1919/1920 byl děkanem filosofické fakulty a v letech 1921/1922 rektorem Karlovy univerzity.
Když se ale Benešovi podařilo získat obratným jednáním v zákulisí většinu na svou stranu a Slovenská národní strana se stala jazýčkem na váze (v případě svého volebního vítězství slíbil předsedovi Andreji Hlinkovi, že budou nově uspořádány poměry ke Slovákům, ovšem tento příslib potom ale nedodržel) a když se mu podařilo pojistit si hlasy komunistů na své straně (odstoupivší prezident Masaryk ještě čtyři dny před volbami amnestoval komunistické poslance), nezůstala Němcovi, který byl mimochodem stejně jako Beneš svobodným zednářem, jiná možnost než rezignovat a v předvečer voleb stáhl svou kandidaturu.
Při volbách 18. prosince 1935 obdržel Beneš v prvním volebním chodu 340 hlasů z možných 440 hlasů. Poslanci Sudetoněmecké strany odevzdali při volbách prázdné hlasovací lístky.
V roce 1939 odchází Němec (s uzavřením univerzity) do důchodu, byl ale po konci války opět aktivován a až do roku 1949 přednášel na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Komunisté ho neobtěžovali. K tomu zřejmě přispěla okolnost, že jeho syn byl význačným odbojářem, který byl znám také v Moskvě. Když Němec zemřel, věnovalo mu „Rudé právo“ na první straně nekrolog, v kterém se však nezmiňovala jeho kandidatura na úřad státního prezidenta v roce 1935. (-wyk-)
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 14. února 2013.